říká profesorka Helena Illnerová, kterou ani velmi chladné ráno neodrazuje, aby v rámci své volební kampaně do Senátu nerozdávala koláčky kolemjdoucím. Samozřejmě v rukavičce, jak velí hygienické předpisy.

Proč jste se jako nestraník rozhodla kandidovat do Senátu za Stranu zelených?

Kandidaturu, kterou mi opakovaně nabídli členové Strany zelených na Praze 5 a na Praze 13, jsem velice pečlivě zvažovala a rozhodla jsem se ji přijmout, protože mi je program zelených v mnoha ohledech, především v otázce životního prostředí blízký. Snahu o zachování dobrého životního prostředí a udržitelný rozvoj pokládám za kruciální stránku nejen pro náš stát, ale obecně pro přežití lidstva. Velice blízké je mi i to, jak zelení chápou péči o zeleň ve městech, o veřejnou dopravu atd. Netajila jsem se ale tím, že na některé věci mohu mít jiný názor. Jako vědec rozhodně nemohu připustit, aby se při zvažování energetické politiky státu nezvažovala také energie jaderná a vyslovila jsem se i ve smyslu, že nejsem proti radaru na našem území. Pokud bych se senátorkou stala, snažila bych se jednat podle usnesení zelených, na druhé straně, pokud bych měla zcela jiný názor, hlasovala bych podle svého svědomí.

Jako jednu z priorit Vaší kandidatury jste označila větší podporu vzdělávání v matematice, přírodovědných a technických oborech. Jak konkrétně toho podle Vás lze dosáhnout? Nezaslouží si podle Vás zvýšenou podporu i ostatní vědní obory, včetně humanitních?

Všechny obory si zaslouží podporu. Já si humanitního a společenského vědního vzdělání velice vážím, nakonec i můj manžel pracuje v tomto oboru, ale nemůžeme si dovolit zanedbat matematické a technické vzdělávání. Nyní je ale určitá tendence proti technice jakoby bojovat a netlačit děti k tomu, aby dobře studovaly matematiku nebo přírodovědné obory. Česká republika drží smutné prvenství, že má nejméně mladých lidí na studiích přírodovědných a technických oborů – jen 4 %. Jako naprostou tragédii vidím, když musíme dovážet svářeče, mechaniky nebo inženýry. Matematika by podle mě měla být součástí státní maturity, protože si myslím, že na nějaké nižší úrovni by matematiku měli mít všichni, tak jako jsme z ní maturovávali my. Znamená to ale, že se musí profesoři hodně snažit, aby děti k matematice nějakým způsobem dovedli a dali jim pocítit, jak je zajímavé na něco sám přijít. Je to ale samozřejmě i otázka obecně, že dobří středoškolští profesoři by měli být lépe placeni.

Není třeba změnit celý způsob výuky matematiky? Podle bývalé ministryně Kuchtové se u nás matematika učí špatně – neučí se logika a chybí praktické zapojení matematiky do života. Sdílíte tento názor i Vy?

Víte, velice podezřelé je to, že podíváme-li se na srovnávací studie, je na tom Česko až do 9. třídy základní školy relativně dobře, ale pak se situace rapidně zhoršuje. Podle mého názoru proto, že už zde není nějaký větší tlak – pokud z matematiky nemusím maturovat, co bych se snažil. Obecně je to ústup od toho tlačit děti k nějaké práci, která jim dá více zabrat. Já si myslím, že dobří kantoři učí matematiku dobře stále, a to, že v oborech jako matematika a fyzika začínáme mít nedostatek učitelů, je způsobeno tím, že si jinde vydělají o tolik více. Takže zaplaťme je lépe a mějme dobré učitele. Udělejme jim kariérní řád, aby museli plnit určitá penza. Učitel by měl procházet atestacemi jako třeba lékař aměl by se mu zvyšovat plat.

Považujete současné absolventy přírodovědných a technických oborů za dostatečně kvalitně připravené (ve srovnání se zahraničím) pro vstup do praxe? Je tento stav kvalitativně lepší, nebo horší ve srovnání s minulostí?

Domnívám se, že příprava na univerzitách tady špatná není. Problém vidím v tom, aby mladí lidé měli přístup ke skutečně dobrým vědecko-pedagogickým pracovníkům, dobrým vědcům. Aby na školách byli lidé, kteří by je zapálili a aby si tito lidé měli možnost ty nejlepší, skutečně brilantní mozky podchytit. To bych si přála.

Žádný ze studentů, kteří během studia nebo po jeho absolvování odjeli studovat do zahraničí, se necítil méněcenný. Leckdo měl naopak ramena, že byl lepší než nějaký student třeba americké univerzity.

Někteří učitelé vysokých škol mi ale říkají, že mají leckde pocit, že úroveň žáků se určitým způsobem snižuje. Podle mě je to dáno zvýšením počtu žáků na vysokých školách. Geneticky se rodí vždy určitá podskupina lidí, kteří mají vysoce vysoké IQ, potom samozřejmě takové střední atd. Budu-li chtít zvedat výuku tím, že bude polovina populace na vysoké škole, logicky půjde úroveň trochu dolů.

Zpřístupnit vysokoškolské vzdělání většímu počtu studentů je i jeden z plánů současného ministra školství.....

Já jsem pro zpřístupnění vysokoškolského studia, ale pak ho musíme chápat jako třeba americkou college. V době před válkou, možná i po válce, byla maturita na našem gymnáziu rovna úrovni asi té americké college. Jsem pro to, aby všichni měli vysoce nastavené základní vzdělávání, aby si mohli vybrat a potom jít nahoru. Na druhé straně, když stále mluvíme o tom umožnit více dětem, ať studují vysoké školy, tak velmi postrádám to, že nikdo neřekne jaké vysoké školy. Vždycky je třeba dívat se na to, kdo vytváří hodnoty. Také je podle mě třeba změnit cenu jednotlivých prací – pokud má zaměstnanec banky pětkrát nebo desetkrát větší plat než absolvent techniky, tak je to špatně.

Na jaře letošního roku představil premiér Topolánek spolu s ministrem školství tzv. Bílou knihu terciárního vzdělávání. Jak se díváte na jeden z návrhů – budoucí přítomnost politiků ve správních radách vysokých škol?

Nevidím to nějak ráda, univerzitám by měla být naprosto ponechána jejich akademická svoboda a autonomie. K tomu, kdo stojí v čele univerzit atd., by se neměli vyjadřovat politici. V tu chvíli by tam totiž vznikaly i různé politické tlaky, které na vysoké školy skutečně nepatří. Nevidím univerzitu tolik jako obchodní subjekt, ale jako místo, kde se vzdělává a provádí dobrý výzkum. Samozřejmě, že je výhodné, když bude při univerzitě existovat nějaký převod výsledků do praxe, to je i nutné, ale nutnost, aby politici ve správních radách spolurozhodovali o budoucích rektorech a děkanech věru nevidím.

Jak konkrétně byste české vědě v Senátu chtěla pomáhat?

Pomáhat české vědě v tomto případě je spíš otázka pomáhání vzdělanosti, otázka vhodného nastavení počtu žáků na různých školách a jejich financování. Je to také otázka financování učitelů a zvednutí prestiže tohoto povolání.

V tuto chvíli mě nenapadá, jaký konkrétní zákon by k tomu měl vést, ale myslím, že časem by člověk přišel na to, kde by bylo možné vznést nějaké vlastní připomínky. Strašné nebezpečí vidím v nesmírné byrokratizaci – neustálém vypracovávání žádostí, auditů atd. a určité nedůvěře ve společnosti vůbec. Kdybych kdekoliv viděla cestu ke zjednodušení, a to není jen zjednodušení na úrovni naší republiky, ale v rámci celé EU, kde všechny operační programy a programy spolupráce jsou tak komplikované, že je to na škodu věci, rozhodně bych se jí vydala.

V těchto dnech má být podepsán operační program Věda a výzkum pro inovace, který má na rozvoj české vědy v letech 2007–2013 přinést z EU asi 50 mld. korun. Akademie věd ve svém prohlášení kritizuje ministerstvo školství za neprůhledné rozhodování o projektech. Jak se na tuto situaci díváte Vy?

K tomu se nemohu vyjádřit, protože jsem u toho rozhodování nebyla. Tyto věci při jakémkoliv rozdělování peněz jsou ale velice citlivé. Obecně jsem ráda, že sem prostředky z Evropské unie na operační programy přicházejí, ale musíme si uvědomit, že tyto prostředky budou muset být doplněny z české strany. Tady se trošku bojím, že finance na podobné megaprojekty na dlouhou dobu určí náš výzkum. Kdysi mě varoval jeden řecký kolega, ředitel archeologického ústavu, že na základě těchto prostředků v Řecku najednou nebyly peníze na archeologii, která je základem, protože Řecko je nutno stále vidět dozadu, ne dopředu, takže z toho mám také trochu strach.

Co dnes, kromě financí, českou vědu podle Vás nejvíce limituje? Je to byrokracie, kterou už jste zmiňovala?

Já myslím, že byrokracie limituje celou evropskou vědu, na rozdíl od vědy americké. Ta je daleko pružnější, možná je tam větší důvěra. Neslyšela jsem, že by na americké granty byly vyhlášeny nějaké audity, vznikají-li nějaká vědecká centra, která mají výborné výsledky, automaticky se prodlužují na dalších pět let. Není to neustálé žádání a žebrání jako tady. Americká věda také daleko více spolupracuje s byznysem a s uživatelskou sférou, ale to proto, že Američané už to mají ve vínku. Škoda, že to ve vínku nemáme také.

Myslím, že českou vědu trápí to, že stále ještě nemůžeme být konkurenceschopní ve smyslu, že si nemůžeme moc zvát lidi zvenku. Protože i přes velký tlak EU, aby se otevíraly hranice a aby všechny pozice, které se vypisují na univerzitách a ve výzkumných ústavech byly všude dostupné, je rozdíl, požádá-li někdo o místo v Anglii nebo v Německu, protože bude mít daleko vyšší plat než tady.

Pro mě určité otevření očí bylo, když jsem zjistila, že si jeden rakouský ústav Rakouské akademie věd kupuje v zásadě i problematiku, aby naplnil svůj ústav. Setkala jsem se v něm se dvěma kolegy z Čech, kteří tam přenesli báječně zajetou problematiku z Česka. To nepovažuji za úplně férové. I když absolutně beru, když mladí lidé pojedou někam do zahraničí, kde se budou učit a něco jim tam i odevzdají, ale něco se naučí a po čase se vrátí zpátky do Čech.

Jak je na tom dnes evropská věda ve srovnání s tou americkou?

Evropská věda je věda dobrá. V Evropě se produkuje stejně, nebo dokonce více doktorů (Ph.D.) než třeba ve Spojených státech. Počty vědeckých publikací jsou také srovnatelné. Evropa má až na Anglii nevýhodu, že jazykem je angličtina, takže američtí a samozřejmě ti angličtí vědci se daleko lépe prosazují. Myslím, že evropská věda na tom není špatně, ale hrozně ráda bych jí ponechala, aby se organizovala zdola. Aby nebyly jen samé programy a projekty. Teď řeknu hrozně kacířskou věc – podle mého názoru není to neustálé plánování nutné.

My jsme třeba velice podporovali vznik Evropské rady pro vědu (ERC), což je grantová evropská agentura, která poskytuje prostředky excelentním vědcům. Ten tlak byl samozřejmě zdola, ne shora z Bruselu. V takovéto agentuře ale nemáme tak velkou šanci, protože na to, aby od ní člověk získal prostředky, musí být opravdu světová jednička, což u nás nebývá tak běžné. Já se ale chci velmi zasadit o to, aby se pro mladé lidi otevřela možnost získat evropské peníze, aby mohli, jsou-li dobří, spolupracovat s nějakým jiným evropským pracovištěm, kde by se něco naučili. Lidé se vždycky hodnotí podle toho, co je za nimi, jaké mají publikace. Pokud ale mladý člověk, byť třeba velmi nadaný, nevstoupí do vědy po boku velice renomovaného vědce, nedostane se k tomu, aby měl publikace v nejlepších časopisech. Ale když se dostane na dobré pracoviště, tak tam publikace najednou vznikají. Sice již něco podobného existuje, je to program Marie Curieové, ale úspěšnost v něm je asi jen 5–10 %. Přitom by bylo třeba mít úspěšnost alespoň 25–30 %, aby se nejednalo o úplně elitní záležitost.

Jaká další témata jsou pro Vás v politice důležitá? Co Vás na politice přitahuje a co Vás naopak dokáže odpudit?

Odpuzuje mě současný stav naší politiky a přitahuje mě to, že mám pocit, že bych v tom něco měla dělat. O politiku jsem se vždy velice zajímala a myslím, že mám určité životní zkušenosti a cítím tedy jistou zodpovědnost za vývoj, jakým se to tady ubírá. To, co mě odpuzuje, je strašná bojovnost politiky, stranickost a neschopnost najít konsenzus. Ráda bych se pokusila vnášet do politiky slušnost a věcnou debatu, která je naprosto běžná mezi vědci. To, že se v tuto chvíli snažím dostat do Senátu, není proto, že bych v tom viděla vrchol své kariéry. Myslím, že si už pro kariéru nepotřebuji dokazovat nic, zavedla jsem určitý obor, byla jsem respektována v zahraničí.

V práci senátora ale vidím určitou zodpovědnost a když budou mít lidi omne zájem, budu ráda, když ne, budu mít pocit, že jsem splnila svou povinnost.

Za rozhovor děkuje Marcela Staňková