Naše pravidelná rubrika Žena v politice se snaží nalézt odpověď na otázku, proč je v české vrcholné politice relativně málo žen. V čem je podle Vás příčina tohoto stavu?

Vím, že v komunální politice se ženy prosazují snáze. To jistě souvisí s jejich schopnostmi řešit méně konfliktně a tudíž i úspěšněji než muži praktické problémy obcí a měst. Pokud jde o celostátní úroveň, troufnu si říci, že není mnoho žen, které o to mají opravdu silný zájem. Myslím, že důvodem je obraz, který vytvářejí určitou měrou naše média o politice jako o profesi, která si nezaslouží uznání. A věřím, že i když mají možnost být na kandidátce třeba do Poslanecké sněmovny, tak si mnoho velmi dobře připravených, vzdělaných a zkušených žen z komunální politiky řekne, že to nemají zapotřebí. Na druhou stranu jim taková možnost není nabízena příliš často. Z tohoto pohledu pak vyplývá, že se muži prosazují snáze. Podle mých zkušeností zejména mladí političtí adepti mužského pohlaví bývají ambicióznější než jejich vrstevnice.

Jaký je podíl žen – poslankyň v Evropském parlamentu? Pozorujete nějaké rozdíly v tom, jak jsou vnímány v zemi svého původu ony a jak vnímáme političky u nás?

V Evropském parlamentu je necelá třetina žen (31 %, tedy těsně nad „kritickou hranicí“), z toho nejvíc je Francouzek – ovšem v absolutních číslech; v relativních číslech vyhrávají Švédky, kterých je 11 – Švédů sedí v Parlamentu 8. Nemám žádné poznatky o tom, že by přístup k ženám v politice u nás a v zahraničí byl příliš odlišný.

Byla byste pro zavedení kvót pro obě pohlaví při sestavování kandidátních listin? Můžete nám sdělit, jaké zkušenosti mají státy, kde je praxe kvót stanovena?

Já na kvóty moc nevěřím, mám k tomu více důvodů. Jednak tu jsou zkušenosti ze zemí, kde kvóty byly: například při zipovitém sestavování kandidátky se stává, že se ženy po vyhraných volbách často vzdají svého mandátu ve prospěch dalšího v pořadí, tedy muže. A hlavně, po zrušení kvót opět dochází k poklesu žen v politice. Tedy jejich rozhodnutí jít do toho souvisí s pověstí, jakou toto řemeslo ve společnosti také má. Dalším důvodem je, že pokud žena opravdu chce, tak je to proto, že ví, co chce, a je schopna konkurovat úspěšně svými schopnostmi bez ohledu na kvóty.

Co podle Vás vnášejí ženy do politiky jiného než muži a v čem spočívá jejich odlišný styl práce?

Ženy mívají více jasno o životních hodnotách. Jejich pracovitost, odpovědnost, méně konfliktní a moudrý postoj je vysoce ceněnou devizou pro politické diskuze a vrací tak politiku do reálných mantinelů, blíž skutečnému životu.

V Evropském parlamentu zastáváte funkci první místopředsedkyně Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů. Z poslední doby jsou veřejnosti známá především tažení proti zdravotně závadným dětským hračkám z Číny či nekvalitní obuvi. Je vůbec v silách EU ubránit se záplavě levného a často i nekvalitního zboží z Asie? Jakým způsobem toho lze dosáhnout?

Je třeba zpřísnit požadavky na celý dodavatelský řetězec – od výrobce v EU nebo v Číně přes dovozce až k distributorovi v EU. Celníci v evropských přístavech zkontrolují pouze 0,5 % (!) zboží, které lodě přivezou. Především Čína proto musí kontrolovat bezpečnost výroby zboží přímo na svém území, chce-li ho dovážet do Evropy. Před dvěma lety podepsala Evropská komise s Čínou Memorandum o porozumění, které Peking zavazuje zajistit bezpečnost produktů vyvážených do EU. Jedním z nástrojů je i tzv. RAPEX- hina, tedy on-line databáze nebezpečných výrobků pocházejících z Číny, podle které může čínská vláda přijmout opatření v továrnách přímo na svém území. Změnu k lepšímu by měla přinést chystaná opatření na úrovni sedmadvacítky: nyní projednáváme modernizovanou Směrnici o hračkách. Ta zakazuje karcinogenní chemikálie, snižuje povolené limity olova či rtuti a ukládá povinnost opatřovat hračky příslušnými označeními, která mají zabránit nehodám. V únoru jsme v prvním čtení odhlasovali balík opatření, která mají usnadnit uvádění výrobků na vnitřní trh a sjednotit mj. pravidla pro jejich bezpečnost.V dubnu jsme „posvětili“ rozhodnutí Evropské komise, které zavádí od července označování magnetických hraček varováním o jejich potenciálním nebezpečí. Usiluji zejména o to, aby stejná pravidla jako pro evropské výrobce platila i pro zboží ze třetích zemí.

Vady kvality se objevují i u výrobků z Evropy či USA, stejně jako klamavá označení potravinových náhražek (např. sýrů). Jak se postupuje v těchto případech?

Je třeba odlišit výrobky nebezpečné, které mohou způsobit zranění či v horším případě i smrt (výše zmíněné magnetické hračky zavinily před dvěma lety smrt dítěte, které magnety spolklo) a vady na kvalitě. Ovšem i na ty jsou tu pravidla a zákony – například v případě sýrů vyráběných z rostlinných tuků obchodníci nerespektují novelizovaný zákon o ochraně spotřebitele: podle něj jsou klamavé obchodní praktiky např. takové, kdy způsob prezentace výrobku vede k záměně s jinými. V případě sýrů jde o evidentní klamavou praktiku, a i když spotřebitel má číst složení kupovaného výrobku, obchodníci musí vědět, že podle zákona o ochraně spotřebitele a evropské směrnice o nekalých obchodních praktikách je třeba pracovat s pojmem „průměrný spotřebitel“ – to je takový, který získané údaje dokáže vyhodnotit.

Už před půl rokem jsem také upozornila Evropskou komisi interpelací na fakt, že evropské označení shody s normami na bezpečnost výrobků CE není ani po 15 letech své existence registrováno (EU k takovému kroku ani nemá legislativní rámec, na rozdíl od USA) , přitom by se tím výrazně usnadnil boj proti jeho zneužívání (žalobou o náhradu škod). Zjistila jsem, že právě čínské výrobky často využívají téměř totožnou CE značku (obě označení se liší jen vzdáleností mezi písmeny) s vysvětlením, že jde o zkratku „China Export“. Pak si ani spotřebitel, který evropské označení shody na výrobcích aktivně hledá, nemůže být jistý, co vlastně kupuje.

Je součástí ochrany spotřebitelů i obrana proti obchodním praktikám obchodních řetězců a proti jejich prohřeškům (např. neetickému chování vůči dodavatelům, prodej závadných potravin či nedůvodné zdražování využívající monopolní postavení řetězců na trhu)?

To záleží na druhu prohřešku – vztah s dodavatelem řeší spíš obchodní zákony, například jde-li o nekalou soutěž, zneužití dominantního postavení na trhu zase spadá do kompetence antimonopolních úřadů. Prodej závadných potravin je samozřejmě hrubou chybou vůči spotřebiteli a je namístě zásah státních dozorčích orgánů – v tomto případě hygienika. Stále větší úlohu dnes hrají spotřebitelská sdružení.

Kterým dalším tématům se v EP věnujete? Můžete uvést nějaké konkrétní příklady?

Jsem místopředsedkyní Výboru EP pro vnitřní trh a ochranu spotřebitele, pracuji ve Výboru pro zahraniční obchod a Výboru pro rovné příležitosti. V posledních letech se intenzivně věnuji problémům, které přesahují EU a přitom mají vliv na férovou soutěž uvnitř evropského trhu. Jde o obchodní praktiky v Asii, zejména v Číně, a také o rozvoj elektronické komunikace. Proto se vyjadřuji k ochraně duševního vlastnictví, patentům a ochranným známkám. Myslím si, že je vždy potřeba hledat vyváženost mezi právy vynálezce a právy spotřebitelů. Například příliš dlouhá patentová ochrana léčiv způsobuje, že léky jsou zbytečně drahé, příliš krátká doba ochrany by však omezila financování výzkumu.

Unie dnes čelí novým hrozbám: terorizmu, energetické závislosti, přesunu výroby a pracovních míst do levnějších zemí či odlivu mozků tam, kde se na vědě nešetří. Chci proto změnit přístup sedmadvacítky k dění za hranicemi EU – nelze se bránit výrobkům z Asie, musíme ale trvat na jejich kvalitě. Nebezpečné čínské hračky ohrožují nejen naše děti, ale i evropský průmysl a konečně také lidi v Asii či Africe, protože jde o neférový obchod. Více než porušování autorských práv mi vadí porušování práv lidských a myslím, že je chyba, že evropská diplomacie jimi nepodmiňuje všechny obchodní dohody. Snažím se také hájit etické principy v moderní medicíně. Klinický výzkum dospělých kmenových buněk pomáhá nahrazovat tkáně, jako je srdce, a není v konfliktu s úctou k člověku. Ale státy typu Koreje, Vietnamu či Jihoafrické republiky na etické hranice rezignovaly a začnou je respektovat, jen když je k tomu unie přiměje.

Na nedávném sjezdu KDU-ČSL jste se stala lídrem kandidátky voleb do Evropského parlamentu v příštím roce. Co hodláte v budoucím období v EP prosazovat?

Pokud budu opět zvolena do Evropského parlamentu, budu pokračovat v prosazování spotřebitelských práv, zájmů českých průmyslníků a vědců a budu dál bojovat proti porušování lidských práv kdekoli na světě. Vysoké sociální, zdravotní a ekologické standardy prodražují výrobu v EU, a je proto třeba hledat rovnováhu mezi regulacemi, kterémají obyvatele sedmadvacítky chránit, a konkurenceschopností unie na světovém trhu. Evropa nemůže rezignovat na dosaženou civilizační úroveň, ale nemůže se ani tvářit, že není ohrožena. Jedním z mých konkrétních cílů je v rámci ochrany spotřebitele a bezpečného vnitřního trhu EU prosazení minimálních standardů pro výrobu a prodej dětské obuvi a její následná povinná certifikace, aby spotřebitel ty zdravotně nezávadné boty snadno poznal. Podle odborných studií se totiž 99 % dětí rodí se zdravýma nohama, ale už třetina jich přichází do škol s vývojovými vadami nohou, které způsobilo nesprávné obouvání.

Jak vnímáte – jako bývalá ministryně zdravotnictví – současnou reformu zdravotnictví? Jakým změnám návrhů z dílny ODS byste dala „zelenou“?

Úspěšnost jakékoli reformy se měří výsledkem a ten se dostaví až po volbách. Současné změny se patrně voleb nedožijí i přesto, že spoluúčast pacientů na platbách – i když promyšlenější – potřebujeme. Plošné poplatky nebudou dlouho plnit regulační ani zdrojovou funkci, patrně budou zrušeny, nebo aspoň omezeny. Já jsem kdysi dlouhodobě prosazovala regulační platby u specialistů, pokud je pacient navštíví bez doporučení praktického lékaře. U lůžkové péče jsem prosazovala spoluúčast pro dlouhodobou péči spíše než pro krátkodobou akutní. Není moudré nazývat to doplatkem na stravu, pacient před a po operaci ji ani nedostane a jeho infuze je mnohem nákladnější. Potřebujeme univerzitní nemocnice, ale na veřejnoprávním základě. Je nutné upravit systém pojišťovnictví – musí se však zejména narovnat pokřivený způsob úhrad, který rozděluje zdravotní péči na lukrativní a z principu prodělečnou. Podporuji převod pojišťoven na obchodní společnosti spravující komerční pojištění, zatímco nejméně jedna, která by spravovala veřejné povinné pojištění, by měla zůstat pod veřejnou kontrolou.

Když ministerstvo zdravotnictví řídili socialisté, neudělali nic, ani úpravu sazebníku, na což není potřeba změny zákona. Oceňuji, že se ministr Julínek pustil do práce a také že věnuje pozornost rozvoji akreditačního systému nemocnic a podpoře hodnocení kvality zdravotní péče, o kterou v ČR usiluji už od roku 1992. Bohužel ale hrubě podceňuje negociační proces a navíc trvá z pozice síly jen na jedné, často dost kontroverzní a neodzkoušené představě. A to je škoda.

Chtěla byste něco dodat na závěr?