Kéž by jako Eva Hudečková, uznávaná spisovatelka a herečka, známá z řady filmů 70. a 80. let, uvažovalo více občanů naší vlasti.

Vzdát se kariéry úspěšné herečky a vydat se na nejistou dráhu spisovatelky vyžaduje notnou dávku odvahy. Co Vás vedlo k tomu rozhodnutí, které jste před lety učinila? Nelitovala jste ho někdy?

Když jsem opouštěla herecké povolání, vůbec mě nenapadlo, že bych mohla psát knihy. Chtěla jsem navázat na poznání a zkušenosti hereckých let, zúročit je jako scénáristka. Svým způsobem jsem tak zůstávala na známé půdě a zároveň se mi nabízel prostor ke svobodnější seberealizaci. Nechtěla jsem za sebou pálit mosty, popírat rozčarování, které mě vedlo ke změnám. Bez ohledu na dobu a na režim je herec nájemní síla, jeho využití amožnosti určují jiní. Získává, nebo tratí na způsobech producentů a režisérů, stává se do značné míry tím, koho z něj udělají. Je obrazem jejich schopností a vkusu. Chtěla jsem dělat herectví v jeho důstojné podobě, sloužit velké myšlence a kráse. Nedokázala jsem být herečkou za každou cenu. Odcházela jsem se zraněným srdcem, ale s přesvědčením, že bolestná zkušenost má význam pro můj vývoj, je třeba z ní vycházet a těžit pro budoucnost. Musela jsem vzít svůj život pevně do rukou, nenechat se omezovat vnějšími okolnostmi a nevyhýbat se odpovědnosti. Uvědomit si komplexně stav věcí, nechovat se jako tzv. peoplemetr, který svědčí o tom, že se díváte, ale mlčí o tom, jak věci hodnotíte. Autorství je cesta k pravdě. Nelituji ani jediného kroku.

Spolu se svým manželem, virtuozním houslistou Václavem Hudečkem hodně cestujete. Která města, doma i v zahraničí patří mezi vaše nejoblíbenější a proč?

Je spousta nádherných míst, některým sluší slunce a horkem rozechvělý vzduch, jiným tichá nostalgie deště, jiným zas bělostná tma polární záře. Kouzlo přírody mě uchvacuje. A taky umění, zvlášť to staré, prověřené stovkami let. Chodím po památkách, po galeriích, propadám se do hlubin času a hledám v sobě kořeny k dávným předkům. Jímá mě krása prostoupená božskou jiskrou, která nikdy neuhasíná. Líbí se mi v Itálii, bezmezně. Tam bych mohla žít kdekoliv, nejraději u moře, v Benátkách. Nádherná je Francie, Španělsko, Řecko, Skandinávie. Je mi dobře v Evropě, jsem s ní srostlá, rozumím jí. Ostatní svět mě láká turisticky, mnohé na něm mohu obdivovat, ale nezvykla bych si tam. I na tichomořských ostrovech bych si připadala jako bezdomovec. Mám silné pouto k Praze a ke své zemi. Je tu tolik nevýslovné krásy, i když, bohužel, mnohé z ní vzalo za své. A nejen v čase totality. Udivuje mě samolibost některých soudobých stavitelů, kteří ve snaze o vlastní exhibici, neberou ohledy na geniálního ducha města. Mám hrůzu z lapků, kteří připravují zemi o krásu, bohatství, o kulturní hodnoty. Pan arcibiskup Graubner mi řekl, že v posledních desetiletích zmizelo z kostelů a klášterů víc uměleckých pokladů, než si odvezl Fridrich Falcký a Švédové dohromady. Miluju svou zemi a nepovažuju to za přežitek. Nejen proto, že jsem byla vlastenecky vychovaná. Za svůj život jsem poznala mnoho důvodů, proč si zaslouží lásku a obdiv. Přes svou malost dovede být velkomyslná, přes svou opatrnost dovede být statečná, ať je sebehůře, neztrácí humor. Po osudových ranách nejednou vstala zmrtvých a projevila takovou životaschopnost, jaká nemá obdoby. Nepatrný národ, který přežil tisíciletí, aniž by si vynucoval respekt utlačováním jiných národů nebo teroristickými činy. V 19. století, v době strmého národního vzestupu, řekl F. L. Rieger: „Národové mívají vždy jen tolik svobody, kolik jí dovedou vzdělaností amateriální mocí svou dobýti a obhájiti.“

Každý spisovatel potřebuje ke tvorbě jiné podmínky. Kdy se dobře pracuje vám? Potřebujete k psaní nějaké speciální prostředí?

Potřebuju čas a klid na soustředění. Spisovatelství je dialog s vlastním nitrem, s hlubinou nebes. Tam sídlí inspirace. Ticho je hudba duše, kterou poslouchám a přepisuju ji do slov. Je to dlouhý a složitý proces, pokud ho berete poctivě, neplácáte, co vám slina na jazyk přinese, a funguje ve vás aspoň špetka pokory a soudnosti. Posilou je pro mne můj muž, protože je harmonický a přející člověk. Pomáhá mi domácí prostředí, ve kterém se cítím volně. Ráda pracuju s vědomím, že moje tvorba nalezne odezvu u citlivých a myslících čtenářů, kteří rozeznají dobro od zla, pravdu od mystifikace, kvalitu od braku. Záleží mi na stavu společnosti. Je povznášející psát pro lidi, kteří usilují o lepší podobu světa. Nikoliv prázdnými řečmi, ale svými skutky a prací.

V současné uspěchané době zbývá mnohým na četbu knih stále méně času. Co znamená literatura pro Vás – mám na mysli jednakVaši vlastní tvorbu i literaturu jako takovou.

Moje vlastní tvorba pro mne znamená objevování sebe sama a hledání cesty k druhým. Snažím se udržet svou mysl na uzdě, v mezích reality, a přitom nezavírat oči před tajemnostmi života a jejich magickým kouzlem. Myslím, že umělecká tvorba, aby nebyla pouhým výčtem událostí, suchopárným sdělením, se bez čarovného rozměru neobejde.

Jsem přesvědčená, že mnoho nevysvětlitelných věcí ovlivňuje naše osudy, a to, že nemáme hmatatelné důkazy, neznamená, že neexistují. Fascinuje mě skrytý svět, který občas pootevře dvířka a prozradí, že toho ještě mnoho nevíme. Měli bychom být zdrženliví v arogantních soudech a rozhodnutích. Autor je stvořitelem příběhu, postav a jejich charakterů. Je opojné mít tu božskou moc vtisknout svým hrdinům podobu, duši, vůli k činům. Znamená to i odpovědnost.

Kdysi jsem se zařekla, že budu psát ve jménu pravdy, lásky, vítězství dobra. Že nedopustím, aspoň ve svých knihách, aby zvítězilo zlo. Poznala jsem, jak vysilující je dobro obhájit, kolik lidí to vzdá a raději dá přednost líbivým slibům. I nejvznešenější slova devalvují, když slouží populistické propagandě, která má docela jiné záměry než blaho země. Společenské dění mi připravilo zatěžkávací zkoušky. Přerušila jsem práci na svém románu a přečetla pár knih, abych se posílila na duchu a blažilo mě vědomí, jakou sílu má krásná literatura, přestože živoří mezi tunami braku. Na druhé straně mě zranilo, že v těch románech živoří i dobro, pokud už nemá docela na kahánku. Je opravdu zlo v převaze? Co se to s tím světem děje? Copak šlechetnost vymřela a skomírá i zdravý rozum? Možná, že by ti moudřejší měli přehodnotit, komu prospěje, když ustoupí… Znovu jsem se pustila do psaní. Moje mysl pookřála. Stala se správná věc. Byl zvolen prezident, který vzbuzuje hlubokou důvěru a úctu, je nadějí a výzvou pro každého člověka, který věří ve své lepší já a v lepší podobu naší země a hodlá pro to něco udělat.

Předloni vyšla vaše poslední publikace – Tajemství pražského šotka. Připravujete v současnosti nějakou další knihu? Pokud ano, můžete nám přiblížit její námět?

Nová kniha se vynořuje z mlhovin, pracuju na ní. Než se ujistím, o čem přesně bude, průběžně si pročítám publikace o řemeslech a zvycích, kterými se v knize zabývám, aby postavy působily věrohodně. U složitých profesí studuju odborné publikace a obrátím se na odborníka, třeba v případě ranhojičky Adély v „Tajemství pražského šotka“ mi cennými radami o lékařství 19. století pomohla doktorka Marie Svobodová. Vlastní tvorba, to je galimatyáš mých poznatků a fantazie, kterou v průběhu psaní kultivuju. Každý den hledám, objevuju, měním, zatracuju, někdy mě zaujme vedlejší téma a stane se hlavním. Pro mne je vždycky zrod nového příběhu tajemstvím, pokaždé začínám od nuly a vydávám se na neprozkoumaná území. Než ho úplně zmapuju, trvá léta. Hotovo je až v momentě, kdy si přečtu knížku od začátku do konce, bez zaváhání. Jako bych přeplula oceán na jedné vlně. To je závratný pocit.

S Českou televizí i filmovým studiem jste také spolupracovala jako scénáristka. Rýsuje se nějaká další činnost na tomto poli?

Po pravdě řečeno, není to žádná sláva. Ale, jak už jsem říkala, záleží na okolnostech. Kde lidé vyžadují, aby v jejich životech zbylo místo pro umění a krásu, dokážou si to zařídit. Shánějí sponzory, budují sály a když chybí peníze, pořádají koncerty v kostelech. Možná to někoho překvapí, ale za posledních 15 let všechny manželovy koncerty a pedagogické aktivity podpořili z 90 % stoupenci pravice a zbytek z politického středu. Kde zavládla lhostejnost, tam ani tráva neroste. Ne všichni potenciální mecenáši mají ještě něco navíc než peníze. Lidé se často mylně domnívají, že kumšt může dělat každý. Je u nás hodně drzounů, kteří, ač nic neumí, dostanou příležitost zaujmout každého, kdo to nepozná. Umění je těžký obor, vyžaduje vzdělání, stejně jako medicína nebo práva. Vkus se tříbí studiem, zkušenostmi a především vlivem oduševnělé krásy, bez které se neobejde žádné mistrovské dílo. Ať si o tom výrobci hnusu říkají, co chtějí. Nabubřelá šmíra a podbízivé, až lascivní způsoby pronikly do všech oborů tvorby a vymáhají si nevybíravými způsoby své místo. Je to ubohá a skličující podívaná. Hudba patří k tomu nejúchvatnějšímu, čím Bůh obdařil člověka. Ale i v ní se dá podvádět. Nesnadno se hledají dobrodinci, kteří dokáží rozpoznat a podpořit ryzí talent a nepodléhají klamnému mediálnímu nátlaku. Není dobrá vůle zpracovávat ušlechtilá témata, poklesly nároky na profesionální parametry, šíří se brak. Když opomenu vše ostatní, neexistuje jediný pravidelný televizní pořad, který by byl důstojným reprezentantem české hudby a jejích interpretů. Lidé o nich nemají přehled, netuší nic o jejich kvalitách, znají jen pár medializovaných „vyvolených“. Také české orchestry by měly dávat mnohem víc příležitostí mladým interpretům, aby měli šanci předvést svůj repertoár a získat si publikum. Když lidé fandí hokejistům a fotbalistům, proč by nemohli mít oblíbené klavíristy, čelisty, houslisty, operní zpěváky. Máme mezi mladými muzikanty taková esa, jako je Pěchočová, Vlčková, Klánský, Mácha, Nouzovský, naši vítězové luhačovických kurzů, tria, kvarteta, pěvecké sbory, komorní orchestry, tak skvělé, jako jsou pardubičtí Baroco sempre giovanne. Naše přední orchestry je nevyvážejí. Naše média o nich mlčí. Talenty zadupávané do země těžko vzklíčí. Zato se bude dařit pýru, jestli se o tu naši českou zahrádku nebudeme starat. Snad k tomu nedojde. Snad obrátíme k sobě i k světu svou lepší tvář, snad neustoupíme od vyšších ideálů a nároků, protože dobrý svět tvoří dobří lidé. A ti mají být vepředu, aby to někam vedlo.

Za rozhovor děkuje Marcela Staňková