Zelení prožívají svoji první velkou krizi. Emotivní první dáma strany Dana Kuchtová se musela odporoučet z postu ministryně školství. Tlak lidovců a ODS na ni byl silnější, než mohla sama zvládnout. Lidovci opět přišli se svojí klasickou strategií moralistního mentora. Kuchtová neumí vybrat eurofondy. Zaznívalo rozhořčeně. To je sice pravda, ale peníze z Bruselu neumí dostat ani Jiří Čunek. Do něj se ale lidovci nepustili. U premiéra našeptávala bývalá ministryně školství Kopicová. Odbornice na eurofondy nemohla Kuchtové přijít na jméno. Z ministerstva totiž odstranila všechny její lidi. Stěžovala si i eurokomisařka Danüta Hübnerová. Prostě toho bylo moc. Dana Kuchtová ale dostala největší ránu od Martina Bursíka.
V otázkách Václava Moravce Bursík řekl, že má Dana Kuchtová ještě týden na nápravu. Pokud se práce nezlepší, tak nebude premiérovi bránit v jejím odvolání. A měl ještě jednu podmínku: odejde Jaromír Soukup – milenec Kuchtové. Muž, který v sobě podobně jako Marek Dalík spojuje byznys a politiku. Jenže bez Soukupa by Kuchtová řízení ministerstva nezvládala. De facto ho řídil on. V tu neděli Dana Kuchtová pobíhala po dvoře malostranského paláce a nervózně odpovídala novinářům do mobilu. Auto už dovezlo Soukupa z Kavčích hor. Tentokrát se ale novinářů ptala ona. „Podrazil mě?“ „No, rozhodně vás nepodržel.“ „Všichni to tak cítí. Tak jednoduché to ale nebude.“ Dva dny nato zjistila, že poslanecký klub a předsednictvo zelených už má pevně v rukou pan Bursík, a odstoupila. Ještě před tím stihla jmenovat na ministerstvo náměstkem pro investice a evropské fondy Martina Tichého. Ten shodil mysliveckou kamizolu a začal řídit úřad. Dalším tahem Kuchtové byl návrh, aby se jejím nástupcem stal docent religionistiky a předseda jihomoravských zelených Dušan Lužný. Tichý začal okamžitě vyjednávat s Matějem Stropnickým a jeho neuspokojenou partou. Ti své naděje spojují zejména s ministerstvem kultury, které by rádi vyměnili za školství. Hlavně by rádi do funkcí. Kuchtová začala objíždět kraje. Republiková rada se proto stala soubojem mezi Kuchtovou a Stropnickým na jedné straně a Bursíkem na druhé. Kuchtová se stala mluvčím strany, která je sice ve vládě, ale její funkcionáři tam nemají žádné pozice. Představte si to zklamání, když jako zasloužilý funkcionář, který vlastním tělem bránil dostavbě Temelína, nemáte žádný vliv. Bursík totiž postavil celou stranu na křehkém zeleném základě. Radikálně zelené utopistické vize by neměly šanci získat ve společnosti oporu. Bursík proto přejal elektorát Unie svobody a ODA. Nemůže proto za žádných okolností jít do vlády s ČSSD. Byl by to konec. Nemůže pustit k lizu stranické funkcionáře – tuhle směs bývalých republikánů, komunistů a sociálních demokratů. Zelení jsou jako meloun – na povrchu zelení a uvnitř rudí. Veřejnost musí ale vidět jen tu zelenou s modrýma očima. Jinak to bude konec.
Tento zásadní rozpor mezi složením strany a elektorátu bude zelené provázet po celou dobu jejich existence. Svorníkem tak je jen osoba Martin Bursíka. Na republikové radě v Brně byl ale Bursík v defenzivě. Kateřina Jacques se dočkala kritiky pro malou komunikaci. Ondřej Liška pro nepředložení zákona o obecném referendu. Bursíkovi lidé k večeru už vycházeli ven z jednacího sálu a mluvili o těch vevnitř jako o oni. Paní Jacques, která se dočkala vevnitř tvrdé kritiky (jako pravá ruka Bursíka), znechuceně vykládala, že se na to vykašle, vezme poslanecký klub a vystoupí ze zelených. „My je dostali do sněmovny, do vlády a oni s námi jednají, jako bychom prohráli volby,“ rozčilovala se. V malém sále brněnského výstaviště proběhl střet dvou naprosto odlišných světů. Na jedné straně batikovaná trika a zelené kamizoly, v torně svačinu od manželky a na druhé dobře padnoucí obleky, na kterých zelenou připomíná jen barva kravat. Bursíkovi lidé, také přestali ten večer o vlastní straně mluvit jako my. Zažil se výraz oni.
Šarmantní ministr zahraničí Karel Schwarzenberg se tak stal jediným vítězem. Rebelové původně požadovali jeho hlavu. Když ale přišel a oznámil straně v předstihu plán vlády stáhnout vojáky z Iráku, začali hýkat nadšením. Což o to, že nejde ani tak o stažení jako o přesun do vedlejšího Afghánistánu a slíbil to už bývalý ministr zahraničí Alexander Vondra na summitu NATO v Rize. Starý kníže to uměl prodat. A zelení mu padli k nohám.
Stropnický tak uspěl jen tam, kde se spojil s Kuchtovou. Republiková rada proto schválila, že kandidátem na ministra školství je Dušan Lužný. Bursík se usnesení snažil obejít tvrzením, že to není v pravomoci stranických bossů. Marně. Už v autě cestou z Brna proto Bursík, Liška a Jacques dumali, co s tím. Lužného prostě nechtěli. Musí ho proto odmítnout premiér. Napadlo je. Jenže to budeme vypadat jako béčko ODS. Odmítla oba kolegy paní Jacques. A tak na Lužného vyplavalo, že byl komunista a vyškrtl z názvu diplomové práce pasáže o marxizmu. Také neobhájil svoji profesuru. Ambiciózní Lužný se nevzdal. A tak přišla tvrdá sprcha od premiéra. Ten mu předvedl širokou paletu nátlaku. Takovou, kterou pan Topolánek umí. Tvrdý hoch z Ostravy. Tady zatím příběh končí. Každopádně Lužný se zřejmě ministrem nestane. Jak čas jde, tak se posiluje ODS a ta bude chtít věrnému Bursíkovi pomoci. Současně chladnou horké hlavy. Kuchtová už není vmédiích. Všichni začínají zapomínat. Ještě chvíli a Bursík si najde svého ministra školství.
em
