V rubrice výjimečné ženy bychom Vám rádi představovali ženy, jimž se jejich povolání stalo spíše posláním a které svou prací doslova žijí. Tak je tomu i v případě ředitelky Nadace Naše dítě Ing. Zuzany Baudyšové.

Hlavním důvodem bylo, že mi vadí jakékoliv násilí či ubližování, a to nejenom vůči dětem. Děti jsou podle mě v celém populačním výčtu vzhledem ke své bezbrannosti na té nejtěžší pozici. Špatné je ubližování všem živým tvorům, seniorům, zvířatům, ale i přírodě. Po gymnáziu jsem chtěla studovat psychologii, ale byla jsem silný poválečný ročník a na studium jsem nebyla přijata. Tím se mi cesta k lidem a dětem, které mají problémy, přechodně zavřela. Vzhledem k tomu, že v minulém režimu neexistoval neziskový sektor, nebylo možné založit organizaci, která by mohla pomáhat. To se mi podařilo až po revoluci, kdy jsem v roce 1993 založila Nadaci Naše dítě a v roce 1994 s dalšími dvěma kolegy občanské sdružení Linka bezpečí dětí a mládeže. Nadace je totiž ve svých aktivitách různě limitována – nesmí např. přijmout prostředky ze státního rozpočtu, její náklady musí být v určité relaci k poskytnutým příspěvkům apod. Musím říci, že 10 let, kdy jsem byla současně ředitelkou Nadace Naše dítě a zároveň předsedkyní představenstva Linky bezpečí, bylo velmi náročných, neboť jsem zodpovídala nejenom za hospodaření obou organizací, ale především, aby obě organizace měly smysl a pomáhaly co nejvíc ohroženým dětem. Po 10 letech jsme se Sdružením dohodli, že linka už je desetiletá školačka a že kolegové jsou schopni ji vést sami, takže Nadace Naše dítě mohla rozšířit spektrum své činnosti o další potřebné cesty na  pomoc dětem.

Můžete nám přiblížit, o jaké další činnosti se jedná?

Nadace Naše dítě se nestará jen o děti týrané, ale i děti komerčně zneužívané – to je oblast dětské pornografie, dětské prostituce, obchodu s dětmi. Pomáháme dětem opuštěným, což jsou hlavně děti v ústavní výchově, kdy se snažíme, aby celá oblast ústavní výchovy a náhradní rodinné výchovy byla ve vyvážených parametrech a měřítkách. Kromě toho pomáháme dětem handicapovaným a dětem ze sociálně slabých rodin. Nadace také podporuje naplňování Úmluvy o právech dětí v ČR. Vzhledem k tomu, že ČR je součástí EU a jsme Evropané, tak se domnívám, že by celá EU, přestože chápu její především ekonomické poslání, měla i k ochraně dětských práv a k ochraně dětí zaujmout mnohem aktivnější pozici a pro ochranu dětí v mezinárodním měřítku by se mělo konat daleko více. Mezinárodní spolupráce v ochraně dětí je nesmírně důležitá. Možná i to je důvod, proč jsem členkou představenstva Evropské federace proti pohřešování a komerčnímu zneužívání dětí v Bruselu, ve které jsem zodpovědná za koordinaci této problematiky v celé ČR. Musím říci, že hledat partnery, kteří nejenom školí a nejenom vydávají letáky, ale skutečně něco pro ochranu dětí v této oblasti dělají, není snadné.

Myslíte, že se toho u nás dělá pro ochranu dětí dost?

V současné době mám pocit, že se klade mnohem větší důraz na rovnoprávnost mužů a žen, jejíž význam nechci snižovat. Domnívám se, že v České republice je mnohem naléhavější právě oblast ochrany ohrožených dětí. Dětem je bohužel velice často ubližováno právě v prostředí rodin, kdy týrání často nevyjde mimo hranice rodiny ven. Děti jsou ke svým rodičům velice loajální a stydí se za to, že to jsou právě rodiče, kteří jim ubližují. Často si navíc uvědomují, že pokud se svěří s tím, že to byl strýc, babička, tatínek, kdo jim ublížil, může dojít k velice paradoxní situaci, která se obrátí proti nim – tatínek skončí ve vazbě, maminka na psychiatrii a oni s mladší  sestrou nebo bratrem v diagnostickém ústavu. Přitom je strašně důležité, aby se řetězec týrání a ubližování co nejrychleji zastavil, protože pokud k tomu nedojde, děti se začnou jako budoucí rodiče chovat stejně hloupě a krutě jako jejich rodiče. Navíc jsou často z dívek, které doma zažily týrání a ubližování, právě ty ženy, které volají po rovnoprávnosti, protože nemají takové sebevědomí, aby si kolem sebe vytvořily přirozený respekt, který získává dítě v prostředí zdravé rodiny, kde je slušnost a adekvátní rovnoprávnost přirozenou věcí.V otázce legislativy bych si velmi přála, abychom následovali příklad Slovenska, kde se podařilo prosadit, že soudní případy, které se týkají dětí, musí být vyřešeny v tříměsíční lhůtě. Smutné a těžké jsou i případy, kdy si rodiče vyřizují nevyřešené citové a další záležitosti a dítě je jejich  prostředníkem. Proto již dlouho navrhuji jako členka Rady pro lidská práva při české vládě, aby byla do rodinného práva zařazena povinná mediace mezi manželi, kteří nejsou schopni se o dětech dohodnout. Nadace Naše dítě také jedná s Asociací mediátorů a rozhodla se podpořit sociálně slabé rodiče, kteří si nemohou dovolit platit za mediační službu. I tudy vede cesta, jak aktivně pomoci dětem, které jsou v prostředí bezohledných rodičů. Další věc, která nás v poslední době hodně trápí, je pozice dětí ze sociálně slabých rodin a dětí nepečujících rodičů. Čtenáři možná sledovali např. situaci rodiny se 14 dětmi v Ovčárech, která žije v naprosto zoufalých podmínkách, kde podle zpráv českých televizí došlo i k ohrožení dětí hlodavci… Nadace se rozhodla, že těmto dětem prostřednictvím občanského sdružení Romodrom pomůže. Nabízí se otázka, zda by pro tyto děti nebyla lepší alternativou přechodná ústavní výchova – do doby, než bude rodina stabilizována tak, aby v jejím prostředí mohly děti vyrůstat. To jsou situace, kdy je mi dětí těchto nepečujících rodičů velmi líto a bohužel podobných lokalit, jako je Ovčárská, je v ČR mnohem víc. Vidím zde určité pokrytectví v tom, že věci nepojmenováváme jasně. V rámci EU se o dětech nepečujících romských rodičů otevřeně hovoří jako o problematice Roma Children, ale v ČR by otevření této diskuze bylo nejspíš považováno za rasizmus.

Paní ředitelko, můžete nám přiblížit některé současné projekty Nadace?

Mimo to, že naším hlavním posláním je přerozdělování prostředků, které získáváme od sponzorů, což je kolem 8 milionů korun ročně, podporujeme nejrůznější azylové domy, krizová centra, asistenční službu, stacionáře pro handicapované děti. Prostředky přerozdělujeme v projektu, který se nazývá Skládačka, na základě grantového řízení. Pomáháme i z tzv. nadačního investičního fondu, který tvoří prostředky, které jsme získali prostřednictvím bývalého Fondu národního majetku, z privatizace. Tam ale můžeme disponovat pouze s výnosem z částky, kterou jsme obdrželi ke spravování. Mimo přerozdělování prostředků máme i vlastní projekty – např. Linku právní pomoci (777 800 002), která je provozována ve spolupráci s Českou advokátní komorou a nabízí každou středu kvalitní právní bezplatné poradenství. Podporujeme finančně i celostátní Linku bezpečí. Dále jsme připravili kampaň Stop násilí na dětech, kterou oslovujeme veřejnost, nejen tím, že se dětem nesmí ubližovat, ale chceme prolomit i lhostejnost části veřejnosti k tomu, že někde dochází k surovému týrání či zneužívání a je naší povinností čin překazit či oznámit. V lednu letošního roku jsme zahájili dvouletý projekt ve spolupráci Evropskou unií na vybudování první české horké linky proti dětské pornografii.

Nadace ale často naráží i na věci, které jí podstatně komplikují život...

Máte pravdu. Již jsem uvedla několik příkladů z oblasti zákona o nadacích – např. že nemůžeme být příjemci státních dotací či nemůžeme realizovat větší projekt. Většinu prostředků, kterými pomáháme, získáváme ze sbírek. Podporují nás anonymní lidé – často tak, že nám zasílají peníze na účet zadáním trvalého bankovního příkazu. My musíme po tříleté lhůtě sbírku vyúčtovat a sbírkové účty uzavřít. To znamená, že do potvrzení Magistrátu, že vyúčtování je v pořádku, přijdeme o určité množství finančních prostředků od našich laskavých dárců. Navíc naše anonymní přispěvatele nemůžeme informovat o tom, proč jejich darované peníze zasíláme zpátky na jejich účet… To jsou věci, které nám při naší pomoci dětem dost komplikují život. A myslím, že by stačilo jen pochopení pro práci v neziskovém sektoru a trochu vstřícnosti kompetentních odborníků, kteří dávají zákony dohromady.

Nadace Naše dítě letos již podruhé ocenila nejlepší ochránce dětí. Můžete nám tuto akci přiblížit?

Domnívám se, že je v České republice spousta skutečně báječných lidí, kteří pomáhají dětem. Oceněním jim nejenom veřejně poděkujeme, ale pozici ochrany dětí u nás posilujeme. Bohužel především bulvární média vytvářejí stále stejnou množinu celebrit. Domnívám se, že máme mnoho dalších celebrit, které třeba nenosí značkové oblečení, ale jejich výkony jsou často mnohem cennější. Nadace Naše dítě si uvědomuje, že děti jsou základem kvality budoucí společnosti. Proto si myslím, že je velmi důležité, aby děti vyrůstaly, pokud to trochu jde, v prostředí štěstí, lásky a porozumění, tak jak říká Úmluva o právech dítěte. Všem dětem bych moc přála, aby toto štěstí skutečně měly. A pokud se narodí do špatné rodiny, pak jejich přechod do náhradní rodiny by měl být co nejšetrnější. Rodičem není ten, kdo dítě porodí, ale ten, kdo je schopen dítě vychovat a postavit do života!

Jak se Vám daří vyrovnat se psychicky s tak náročným povoláním a jak nejraději odpočíváte?

Je pravda, že zpočátku jsem u každého vystoupení dětí z dětského domova měla co dělat, abych potlačila slzy, ale člověk se „otuží“. Vím, že i tyto děti mají svou šanci a pokud budou silnými osobnostmi a povedou si dobře, tak se v životě neztratí. Volného času nemám nazbyt, mám sklony k workoholizmu, takže těžko hledám rovnováhu mezi pracovním a rodinným životem. Mám ráda klid a pohodu, ráda čtu, scházím se s přáteli, starám se o rodinu, dům a zahradu, velmi ráda cestuji – v zimě na hory, v létě kmoři, tam si dobíjím baterky.

Chtěla byste něco dodat na závěr?

Moc bych si přála, aby se ochrana dětí posunula na příčku mnohem vyššího zájmu veřejnosti, poslanců horní i dolní komory, státních úředníků, aby se skutečně stala věcí veřejnou. Systém spolupráce všech, kteří k ochráncům dětí patří, je zatím bohužel velmi roztříštěný a tak trochu nekoordinovaný. Mám velkou radost, že mezi ochránci dětí je řada správných a nezištných lidí. A takových lidí bychom si měli vážit za jejich výkony pro ohrožené děti mnohem víc, než si jich vážíme. Pomoci můžete i Vy. Více na www.nasedite.cz

Za rozhovor děkuje Marcela Staňková