Ministerstvo informatiky se de facto již od svého založení zabývá problematikou eGovernmentu. Ono „zabývání se“ však bohužel zatím ve vztahu k občanovi není nikde vidět. Občané dál musí chodit na úřady osobně, dál musí s jednou věcí na několik úřadů a i nadále tráví dlouhé hodiny ve frontách. V implementaci eGovernmentu je totiž závažný problém – jak ověřovat zpětně elektronicky podepsané dokumenty po exspiraci elektronického podpisu.

eGovernment ušetří miliardy

K úspěšné implementaci eGovernmentu vede poměrně dlouhá cesta dlážděná miliardovými náklady. Tyto náklady se však po jejím dokončení začnou velice rychle vracet, neboť je často možné radikálním způsobem zredukovat počet úředníků a hlavně řádově zkrátit dobu potřebnou pro komunikaci občan-stát (potažmo veřejná správa). Aplikace eGovernmentu by jen na tak primitivním úkonu, jako je registrace motorových vozidel, ušetřila obcím v ČR stovky milionů ročně. Neexistuje totiž jediný rozumný důvod k tomu, aby nebylo možné žádat o změny v CRV (Centrální registr vozidel), což je elektronická databáze v gesci MV ČR registrující všechna motorová vozidla, elektronickou formou z domova. Obce přitom zaměstnávají stovky úředníků a budují či provozují desítky budov pouze a jen kvůli této činnosti. Přitom je to zcela zbytečné. Nové SPZ a oba technické průkazy by bylo možné si vyzvedávat přímo na obecním úřadě, a nebo by je mohla obec doručovat poštou. Stejná situace panuje i v řadě jiných oblastí, kde existuje velké množství doposud papírových žádostí předávaných osobně – namátkou např. občanské průkazy, cestovní pasy, řidičské průkazy, živnostenské listy, výpisy z rejstříku trestů, potvrzení o bezdlužnosti od finančních úřadů atd.

O eGovernmentu v České republice zahájil bujaré politické diskuze již před řadou let exministr informatiky Vladimír Mlynář. Ten se také jako první v čele nového ministerstva měl ujmout praktické realizace eGovernmentu. Jak si ale v současné době stojí ČR v oblasti eGovernmentu? Co dokázala a co ji ještě čeká?

Pojem eGovernment skýtá poměrně velký manipulační prostor pro vytváření definic. Nicméně je dobré se přidržet původní myšlenky – tedy elektronické komunikace mezi občanem a veřejnou či státní správou, přičemž je zřejmé, že tato komunikace může být jednosměrná (např. poskytování informací občanům na elektronické vývěsce, odesílání daňového přiznání na finanční úřad elektronickou formou), či obousměrná (např. dotazy pokládané e-mailem, elektronický přístup do katastru nemovitostí apod.). Kromě toho by se dala dozajista nalézt i řada dalších kritérií, nicméně právě tato tři použijeme k tomu, abychom se podívali, jak na tom tedy onen eGovernment u nás vlastně je.

Když se hovoří o eGovernmentu, často si to každý spojuje s něčím, co je čistě na vládní úrovni. Ono slovíčko government je v tomto případě však poněkud nepřesné a nešťastné. Ve skutečnosti eGovernment totiž začíná u občana, což je ovšem často na úrovni obce či kraje. Jak to tedy s eGovernmentem ve skutečnosti je a z čeho se skládá?

eGovernment je všechno a nic

Pojďme si tedy zkusit trochu konkretizovat pojem eGovernment. Ve skutečnosti se mnohem více jedná o komplexní filozofii přístupu státu k občanovi než o nějaký balík software, který byste si obrazně řečeno koupili někde v obchodě a nainstalovali. Základním stavebním kamenem této filozofie je, že občan je povinován odvádět všechny daně (ať již se jmenují daně nebo pojištění) jednomu subjektu – tj. státu – a tento subjekt by mu za to měl poskytovat nějaké služby a servis. To, zda stát jeho daně pak přerozdělí mezi různé instituce, kraje či města, je již občanovi jedno. Pro něj jsou všechny tyto instituce subjekty, kterým je povinen platit podle pevně stanovených pravidel jednu souhrnnou částku za všechny služby a tudíž je z jeho pohledu logické vyžadovat jednotné komunikační prostředí a stejný vstřícný přístup od všech jeho součástí. Občan je zákazník a stát je poskytovatel služeb. To je hlavní myšlenka fungování demokratické společnosti i eGovernmentu samotného. Ten ale navíc přidává dovětek, že všechna komunikace by se měla odehrávat v elektronické formě, přičemž pod tento pojem spadá i veškeré zabezpečení, autentizace, ochrana proti zneužití údajů atd. Celá tato koncepce eGovernmentu pak musí z čistě provozního hlediska, které občana coby zákazníka v zásadě vůbec nezajímá, stát na několika do značné míry kompetenčně odlišných stavebních kamenech.

Jak jsme si řekli, máme zde jen jeden jediný vztah občan – stát. Dílčí pohledy a názory státu na to, že ve skutečnosti občan má komunikovat s jednotlivými ministerstvy, úřady atd., jsou liché. V běžném vztahu zákazník – poskytovatel služeb to tak prostě nefunguje. Je tedy třeba zajistit občanovi jednotný přístup od všech složek státu tak, aby byl opravdu pro občana jen jeden stát a ne desítky různých úřadů. Za tímto účelem je nutné mít k dispozici centrální databáze či registry, které budou udržovat „zákaznickou databázi“ se všemi ostatními složkami.

Tyto registry přitom již často existují, ať již se jedná o centrální registr obyvatel (CRO), centrální registr vozidel (CRV) apod. Nyní je však nutné zajistit, aby informační systémy všech úřadů, které potřebují s těmito údaji pracovat, byly schopné k těmto datům dostatečně bezpečně a rychle přistupovat a data dále zpracovávat. Uveďme příklad: Občan si chce založit novou živnost. V takovémto případě by však měl kontaktovat správně pouze živnostenský úřad a ten by po něm měl chtít pouze občanský průkaz (nebo alternativní identifikační kartu či doklad), peníze za správní poplatek a doložení odborné způsobilosti. Všechny ostatní údaje si může díky strojově čitelné zóně na občanském průkazu nechat vyhledat vCRO, trestním rejstříku (který by mohl být taktéž centrální) a registru dlužníků (který by taktéž mohl být centrální, a to s částí čistě pro státní správu a částí pro komerční sféru).

Aby mohl eGovernment fungovat, je nutné zajistit sdílení a předávání informací mezi jednotlivými úřady. Existují totiž v zásadě dvě možnosti, jak eGovernment realizovat – vytvořit specializované ministerstvo (např. ministerstvo informatiky), které bude všechny databáze centralizovat a spravovat, přičemž se zde ocitnou i ty databáze, se kterými nakládají třeba jen dva různé úřady, anebo ponechat centrálně pouze databáze, které jsou využívané častěji více úřady, jako např. CRO či CRV, a ostatní databáze ponechat na těch úřadech, které s nimi nakládají nejčastěji, např. již zmiňovaný trestní rejstřík ponechat u soudu, ale zajistit, aby byly údaje z těchto databází přístupné i ostatním úřadům a aby je tyto úřady v odůvodněných případech mohly také měnit, doplňovat apod.

Doposud byla řeč hlavně o tom, jak zajistit to, aby občan mohl přijít s libovolnou  ádostí de facto na libovolný úřad a jak zajistit, aby občan s libovolnou záležitostí musel kontaktovat nejvýše jeden úřad. Součástí eGovernmentu je ale také/zejména elektronické rozhraní pro komunikaci občan – stát, přičemž oním „státem“ je opět myšlen libovolný úřad. Uživatelské rozhraní pro občany by přitom mělo být přístupné přes internet tak, aby občan mohl komunikovat se státní správou z pohodlí svého domova či kanceláře (tj. aby se mohl soustředit na vydělávání peněz na daně namísto obíhání úřadů, které mu za ty peníze mají poskytovat služby). Ostatně myšlenka eGovernmentu má právě tady také své pozitivní stránky pro stát – občan šetřící čas = občan, který více pracuje (či odpočívá a tím pádem pak může více pracovat) = občan, který platí více na daních. Navíc aplikací eGovernmentu se sníží také výdaje na zaměstnance, kanceláře, energie, nájmy atd. Uživatelské rozhraní pro občana však musí splňovat řadu kritérií – musí být bezpečné, jednoduché, rychlé, srozumitelné a přístupné všem občanům (včetně handicapovaných spoluobčanů). Jedině pak může fungovat. Navíc je zde také problém v enormně nízkém rozšíření internetu v ČR, což snižuje hodnotu takového rozhraní. Pro občany tak musí existovat i nadále možnost kontaktovat úřad buď osobně, anebo aspoň mít možnost na úřadu využít internetový kiosek, tak jak s ním počítá nová koncepce MVČR, kde by úřad mohl kontaktovat. Zároveň je však nutné zajistit možnost kontaktu úřadů pro ty, kteří prostě nejsou schopni obsluhovat počítač, přičemž lze předpokládat, že počet těchto případů se s postupem času bude snižovat.

Pro plnou realizaci eGovernmentu, jak správně vypozorovalo již MIČR, je třeba  implementovat elektronický podpis. Žel bohu, to se zatím v praxi příliš nedaří, podpis je příliš drahý a občané nemají důvod si jej aktivovat, což implikuje ovšem stav, kdy není možné zavádět další služby eGovernmentu, neboť občané nemají elektronický podpis. K tomu se navíc připojuje fakt, že ČR doposud nemá dořešeno zpětné ověřování elektronicky podepsaných dokumentů. Platnost elektronického podpisu, potažmo elektronické značky je totiž pouze jeden rok a v současné době je možné ověřovat pouze to, zda daný podpis je v danou dobu platný či nikoliv. Zpětně platnost ověřit nelze. Kupříkladu Rakousko podobný problém vyřešilo tak, že o ověřování elektronického podpisu a elektronicky podepsaných dokumentů se stejně jako v případě jejich papírové varianty stará notářská komora.

Na co se musí dávat pozor

Nasazení eGovernmentu s sebou přináší ale také řadu komplikací a rizik. Ať již se jedná o informační systém na internetu či na obecním úřadě, je třeba pamatovat na řadu možných úskalí.

Legislativa zatím věci spíše komplikuje, než řeší, ať již je řeč o špičce ledovce v podobě nemožnosti zpětně ověřit platnost elektronicky podepsaných dokumentů nebo třeba o rozdělování kompetencí, nárocích na jednotlivé úřady atd. Bez špičkově zpracované a domyšlené legislativy se ale eGovernment realizovat bohužel nedá. K jejímu vytvoření přitom nepomohlo ani ministerstvo informatiky, které to mělo v popisu práce.

Bezpečnost je základem pro to, aby mohl eGovernment vůbec existovat. Každou jednu dílčí část je potřeba důkladně zabezpečit, a to jak proti chybám amožným nedopatřením, tak proti ztrátě či poškození dat a také proti útokům zvenčí a zevnitř. Tím, co je třeba ale zabezpečit, je také samotná strana uživatele. Ten sice bude vybaven pravděpodobně čipovým občanským průkazem, ke kterému eventuálně obdrží ještě heslo, ale je třeba zajistit, aby občan s takovým průkazem zacházel dostatečně obezřetně. Občany je proto nutné poučit a proškolit. I když bude případné zneužití průkazu na zodpovědnosti občana, pokud bude případů zneužití více, občané (jako celek) ztratí v systém důvěru a celý bude k ničemu. Při zavádění eGovernmentu je tak třeba pamatovat na celoplošnou kampaň, ke které se více než hodí využít například veřejnoprávní média, která si občan platí ze svých daní (byť pojmenovaných jako koncesionářský poplatek).

S bezpečností také bezprostředně souvisí historizace záznamů. Je nanejvýš nutné vést záznamy o tom, kdo, kdy, co a jak měnil. V době, kdy vymazání trestního rejstříku je otázka jednoho kliknutí myší, je nutné zajistit, aby tato operace byla kdykoliv dohledatelná. To lze zajistit jednak tím, že budou důsledně vedeny záznamy o těchto transakcích, které budou archivovány v databázi, ke které nebude snadné přistu povat a k přístupu do ní bude třeba více lidí a např. povolení soudu. Je ale zároveň nutné pečlivě automatizovaně sledovat a vyhodnocovat činnost jednotlivých uživatelů a při prvním náznaku něčeho nestandardního upozornit nadřízeného či příslušný dozorový orgán. To samozřejmě na jedné straně vyžaduje velké investice do vývoje sledovacích algoritmů, ale na straně druhé to může do významné míry zamezovat korupci neboli zvýhodnit stát.

Snad každý z nás viděl nebo aspoň slyšel o filmu Síť, kde je hlavní protagonistka zcela vymazána z imaginárního světa blízké budoucnosti s funkčním eGovernmentem. Ztráta identity je však spíše jakousi fámou. Nemůže k ní dojít, pokud jsou dodržena všechna výše uvedená opatření. Ve skutečnosti totiž eGovernment není něčím novým, co přináší doposud nepoznaná rizika. To nikoliv. Jedná se pouze o převod dokumentů a procesů do elektronické formy, o nahrazení přenosu dokumentů klasickou poštou, potažmo občanem přenosem poštou elektronickou, respektive přenosem na bázi přímé výměny informací mezi databázemi. Pokud je třeba se něčeho v souvislosti s eGovernmentem „bát,“ pak je to fakt, že při jeho implementaci bude docházet k přehodnocování fungování všech procesů, jejich optimalizaci a hlavně standardizaci. Ve světě s eGovernmentem nejsou nestandardní postupy možné, vše je třeba provádět, ověřovat a schvalovat podle předem daných regulí, vše je možné dohledat, přezkoumat a zpětně vyhodnotit. Díky tomu je tak možné identifikovat nadbytečné či neproduktivní úředníky, vyřizovat stížnosti občanů apod. To je to největší „riziko“ eGovernmentu.

Dalším, tentokrát opravdovým rizikem je pak riziko, že se něco nedodělá, udělá špatně nebo uspěchá. To se při implementaci eGovernmentu prostě nesmí stát. Sebemenší slabé místo totiž může následně oslabit celý systém jako celek a s ním i důvěru občanů v něj. Aplikace každé dílčí části eGovernmentu, ať již na úrovni ministerstev, krajů či obcí musí být prováděna s rozvahou. Je jen velká škoda a velký nedostatek bývalého ministerstva informatiky a našich vlád, že neexistují jednoznačné závazné směrnice pro to, jak mají vypadat formáty pro výměnu dat mezi jednotlivými systémy, které se v budoucnu (snad) spojí v jeden funkční celek. Právě výměna dat by totiž do budoucna mohla být tím klíčovým nedostatkem implementace eGovernmentu, neboť jednotlivá ministerstva, kraje i obce již začínají všechny potřebné systémy zavádět a aplikovat. Prozatím se však obvykle jedná o izolovaně fungující systémy s minimální návazností na systémy dalších orgánů státní a veřejné správy. Pro komplexní spolupráci všech dílčích systémů v nejrůznějších stupních hierarchie státní moci tak bude třeba v budoucnu podstoupit dlouhý a komplikovaný proces. Na druhou stranu je dobře, že se konečně situace začala měnit k lepšímu, byť často díky iniciativě jednotlivců či některých oddělení u jednotlivých orgánů státní a veřejné správy. Díky tomu tak občané mohou aspoň částečně těžit z výhod a možností, které přinesla do našich životů moderní IT. Vždyť stačí vzpomenout na doby, kdy neexistoval na internetu obchodní rejstřík a zákony se musely kupovat v obchodech nebo číst v knihovnách. Ty doby jsou naštěstí již za námi a připadají nám stejně úsměvné, jako nám snad bude za nějakých 10 až 15 let připadat úsměvné, že jsme kdysi chodili osobně na nějaké úřady.

Martin Zikmund

Nekonečné fronty u dveří jednotlivých odborů na úřadech všeho typu. To je velmi známý obrázek, který každému z nás čas od času zvedne adrenalin v krvi, když musíme cokoliv vyřídit. Navíc nebývá setkání s úředníky vždy příjemné, bývají nevlídní. Samozřejmě jsou mezi nimi i výjimky.

Rádi bychom o tom hovořili už jen v minulém čase, neboť se blíží doba, kdy budeme s úřady komunikovat většinou jen elektronicky. Samozřejmě díky rozšířené výpočetní technice a propojení jednotlivých úřadů, které zatím ještě vázne. Nadále proto zatím musíme obíhat se spoustou dokladů nejeden úřad. Zejména na stavebním to nebývá vůbec jednoduché, o čemž jsem se přesvědčila při snaze získat stavební povolení. Úřadů máme skutečně hodně – například oněch stavebních je v naší malé republice více než 700! Navíc se stále nové úřady vytvářejí, místo aby jich ubývalo. Je třeba řešit nějaký problém? Tak si pro to vytvoříme úřad. Není divu, že administrativa narůstá, zatímco měla podle plánů z počátku 90. let pořádně zeštíhlet. Úřady se prý množí z jednoho prostého důvodu, aby k nim měl občan blíž…

Zvykáme si na Czech Point

Nejrychlejší vyřizování už dnes je a nadále bude prostřednictvím internetu. Od letošního konce dubna funguje ve zkušebním provozu 35 kontaktních míst pro komunikaci občanů s veřejnou správou, tzv. Czech Pointů (Český podací ověřovací informační národní terminál). Bezesporu se jedná o moderní přístup k informacím bez front a čekání. V provozu je mj. ve městech Benešov, Brno, Děčín, Domažlice, Hodonín, Jihlava, Karlovy Vary, Kladno, Kutná Hora, Liberec, Mnichovo Hradiště, Nové Strašecí, Nový Bor, Odry, Ostrava, Olomouc, Pardubice, Písek, Plzeň, Praha 1, Praha 2, Praha 9, Praha 11, Praha 13, Příbram, Rokytnice nad Jizerou, Tábor, Teplice, Třinec, Týnec nad Sázavou, Ústí nad Labem, Velké Meziříčí, Vodňany, Vranovice, Zlín, Žďár nad Sázavou. Po vyhodnocení tříměsíčního pilotního provozu by se měl projekt rozšířit do 205 pověřených obcí. V příštím roce už by mělo síť kontaktních míst, z nichž budou lidé moci elektronicky komunikovat s úřady, tvořit několik tisíc obecních úřadů. Připojit by se k nim měly také 2 tisíce poboček České pošty. Služba není určena k nahlížení do registrů, ale pouze k vystavení ověřeného výstupu ze tří centrálních registrů (z katastru nemovitostí, z obchodního rejstříku, ze živnostenského rejstříku), který se stává veřejnou listinou. Do budoucna se rozsah poskytovaných služeb rozšíří i o výpisy z trestního rejstříku. Občané, ale i firmy, získají na Czech Pointech v budoucnu veškeré údaje, opisy a výpisy vedené v centrálních veřejných evidencích a registrech o jejich osobě, majetku a právech. Czech Pointy by měly také umožňovat úředně ověřit dokumenty, listiny a podpisy a převést dokumenty do elektronické formy, učinit jakákoliv podání k úřadům veřejné správy a získat informace o průběhu řízení. To zní nadějně, ale...

Tradiční způsoby zřejmě přežijí internet

Město Kraslice komunikuje se svými občany tradičními způsoby. Jednak využívá Zpravodaj města Kraslic, regionální tisk, úřední desku, vývěsní skříňky a výlepové plochy, aktualizované internetové stránky města a osobní besedy představitelů města s občany.

„Přestože se město stále snaží v rámci možností komunikaci vylepšovat, zájem ze strany veřejnosti je malý. Lidé v Kraslicích si zatím nezvykli účastnit se například internetových diskuzí, hlasování v anketách apod. Většina forem komunikace s občany zatím přinesla jen dílčí úspěchy. Veřejných besed se lidé účastní jen tehdy, pokud jde o široce medializovaný problém. Komunikace na internetových stránkách města je vzhledem k anonymitě prostředí složitá. Navíc v menších městech nejde o běžně přijímanou formu komunikace, tady lidé dávají přednost tištěnému slovu. Problémem je ale poměrně dlouhá doba, po kterou informace ke čtenáři putuje. Hlavním důvodem malého úspěchu komunikace mezi městem a občanem je tedy zejména v nezájmu občanů o dění v obci a malé chuti nějak se natomto dění podílet,“

řekla nám Naděžda Pavlíčková, vedoucí odboru školství a kultury Městského úřadu Kraslice. Město stále vylepšuje internetový informační systém, který by neměl být jen prezentací města, ale skutečnou virtuální vstupní branou k informacím o regionu. Hlavní novinkou v komunikaci s občany je projekt bezdrátového rozhlasového informačního systému, který bude v letošním roce realizován. Informace tak budou občané dostávat aktuálně a pohodlně. Samozřejmě platí, že každý úřad by jistě rád potvrdil, že jeho komunikace s občany se stále lepší.

„Kvalitní a plynulá komunikace Magistrátu města Děčín mi velmi leží na srdci, proto se snažím nejen já, ale především zaměstnanci děčínského magistrátu připravovat pro naše občany stále kvalitnější služby. Letos jsme zavedli například hned několik novinek,“

říká Ing. Vladislav Raška, primátor města Děčína. Jako jedno z prvních měst se zařadil právě Děčín letos na jaře do pilotního projektu Czech Point. Od letošního roku se zdejší občané mohou objednávat k vyřizování svých životních otázek prostřednictvím internetu (www.mmdecin.cz) a sms.

„Zpravodaj Město Děčín, který dodáváme do každé domácnosti zdarma, jsme rozšířili nejen co do počtu stran, ale také co do periodicity. Vyjma letních prázdnin vychází již dvakrát měsíčně. Navíc je Zpravodaj města pravidelně uveřejňován na stránkách města.“

V současné době pracují Děčínští na zkvalitnění přístupu k informacím prostřednictvím webových stránek města a tedy na zjednodušení vyhledávání informace tím, že se snaží elektronicky propojit činnost jednotlivých odborů a výstupy z této činnosti přenést formou souhrnných informací do rubriky Životní situace. V průběhu letošního pololetí došlo rovněž k zavedení pořizování a zveřejňování nejen zvukového, ale i obrazového záznamu z jednání zastupitelstva města. Záznamy jsou rovněž ke stažení na internetu. Ke komunikačním prostředkům, které se pro město staly již samozřejmostí, patří pravidelné vyhlašování a vyhodnocování anket. Jejich výsledkem (mají-li statisticky vypovídající schopnost) se obvykle snaží samospráva i řídit.

„Ve všední dny komunikujeme s našimi občany nejen prostřednictvím dotazů a odpovědí na internetu – máme tak od nich opět velmi kvalitní a aktuální zpětnou vazbu, víme, co je trápí nebo s čím jsou a nejsou spokojeni. Bohužel ne vždy se bezprostředně týká jejich dotaz samosprávy, ale v takovém případě se snažíme vyrozumět dotčené orgány (např. Krajský úřad, Dopravní inspektorát, Sdružení na ochranu spotřebitelů apod.) na daný problém. Při tématech, která jsou významná pro harmonický život ve městě, se snažíme vést s veřejností diskuzi prostřednictvím veřejných setkání.“

Vedoucí odborů vyzývá tajemník úřadu neustále na podnět primátora k neprodleným reakcím na podněty občanů.

„Kvalitní komunikace s občanem je pro nás jedním z prvořadých úkolů, protože právě pro občany jsme tady. Jsem přesvědčen, že se naše vzájemná komunikace výrazně zlepšuje a v tom chceme pokračovat, neboť platí, že stále je co zlepšovat. Vždycky se najdou občané, kteří jsou s naší snahou o komunikaci nespokojeni, a my jsme za jejich názory rádi. Já osobně si vážím těch, kteří se s námi podělí o svůj názor, špatnou zkušenost či jinou nesnáz, kterou mu způsobila nedostatečná komunikace. To je pro nás významným „hnacím motorem“. Bohužel, ve smyslu konstruktivních připomínek a podnětů ke stálému rozvoji společné komunikace je takových občanů málo. Bohudík, pokud je tomu tak proto, že je naše snaha o kvalitní komunikaci s občany úspěšná,“

uzavřel primátor města Děčín Ing. Vladislav Raška. MVDr. Vojtěch Grézl, starosta Města Litovel, je ve funkci 13 let a celou tuto dobu systematicky vychovává zaměstnance radnice vlastním příkladem ke vstřícnosti vůči každému „slušnému“ občanovi, ale i k sobě navzájem.

„Chci, aby úředníci co nejvíce spolupracovali jak se zastupiteli města, tak se členy různých aktivů a se všemi občany. Domnívám se, že se zmíněné působení odrazilo v jejich vystupování, neboť se ke mně téměř nedostávají stížnosti na postup úředníků a pokud si nějaký občan stěžuje, ihned stížnost prověřím a většinou zjistím, že jeho požadavky překračují možnosti dané právním řádem ČR,“

říká Vojtěch Grézl. Dobře také ví, že je nezbytné také kontrolovat dodržování požadovaného chování a případné excesy neprodleně napomínat, případně postihovat. Určitě je ovšem třeba vychovávat celou společnost a úředníci jsou její součástí. Zcela jednoznačně platí, že dobré příklady táhnou, a proto je třeba také pochválit a ohodnotit ty, kteří si to zaslouží, a tím je motivovat do další nelehké práce s lidmi. Občané mají (a je to naprosto přirozené) zájem o problémy, které se jich přímo dotýkají. Takže často ani nezáleží na tom, jakým způsobem, ale co vlastně hodláte občanům sdělit.

„Právě proto se mi poněkud špatně srovnává dosavadní způsob informování, neboť se naše město nalézalo ve značně nedobré finanční situaci, a tak se realizovalo jen málo investic, které by vyvolávaly zájem občanů. Po volbách jsme přistoupili k poněkud rychlejším investicím a snažíme se osvětlit občanům jejich průběh a důsledky, které z toho plynou. Od začátku roku jsme tak realizovali dvě setkání (jedno s občany a druhé s podnikateli) s poměrně dobrou návštěvou. Inovujeme náš web tak, aby byly dostupnější informace o dění ve městě a usnadnilo se publikování výstupů z úřadu. Nově bychom na stránkách města chtěli publikovat také uzavírané obchodní smlouvy a zpřístupnit i řadu dalších podkladů, aby každý občan mohl bez problémů nalézt to, co ho zajímá,“

uvedl knaší otázce na konkrétní plány v rámci komunikace s občany Jan Vitula, starosta Židlochovic. Středočeská obec Drásov, kde žije na 380 obyvatel, má na svých webových  stránkách odkaz nazvaný Občan na úřadě, po jehož rozkliknutí se každý dozví podrobnosti například o hlášení trvalého pobytu, vydání občanského průkazu či cestovního dokladu, řidičského průkazu/udělení řidičského oprávnění. Podobné stránky jsme objevili rovněž u dalších obcí.

• Současné období by se dalo nazvat sázkou na internet, neboť jeho prostřednictvím se šíří nyní nejvíce informací nejen ve velkých městech, ale i v malých obcích. Nicméně i nadále budou přicházet na úřady stovky občanů, zejména starší generace, kteří nemají k internetu přístup, nedokážou jej ovládat nebo upřednostňují zmíněné tradiční zdroje informací a postupy. Ostatně i mobilní telefony, pokud je používají, mají jen na volání a se zprávami sms nepracují. Věřme, že budou také spokojeni, neboť jich bude méně, takže vyřídí své záležitosti bez dlouhého čekání. Vše nasvědčuje také tomu, že doba, kdy se kvůli každému razítku, formuláři či správnímu úkonu muselo jet tzv. na město, okres nebo do sousední vesnice, bude brzy patřit minulosti. Nezbývá než věřit, že bude vše fungovat spolehlivě, a pokud už se budeme muset na úřady vypravit osobně, přivítají nás vlídní a usměvaví úředníci, abychom mohli říci, že komunikace s nejrůznějšími úřady se skutečně rozšířila, zjednodušila a zlepšila. Z vlastních zkušeností víme, že tomu tak zatím všude ještě není.

Eva Fišerová