Když se hovoří o eGovernmentu, často si to každý spojuje s něčím, co je čistě na vládní úrovni. Ono slovíčko government je v tomto případě však poněkud nepřesné a nešťastné. Ve skutečnosti eGovernment totiž začíná u občana, což je ovšem často na úrovni obce či kraje. Jak to tedy s eGovernmentem ve skutečnosti je a z čeho se skládá?

eGovernment je všechno a nic

Pojďme si tedy zkusit trochu konkretizovat pojem eGovernment. Ve skutečnosti se mnohem více jedná o komplexní filozofii přístupu státu k občanovi než o nějaký balík software, který byste si obrazně řečeno koupili někde v obchodě a nainstalovali. Základním stavebním kamenem této filozofie je, že občan je povinován odvádět všechny daně (ať již se jmenují daně nebo pojištění) jednomu subjektu – tj. státu – a tento subjekt by mu za to měl poskytovat nějaké služby a servis. To, zda stát jeho daně pak přerozdělí mezi různé instituce, kraje či města, je již občanovi jedno. Pro něj jsou všechny tyto instituce subjekty, kterým je povinen platit podle pevně stanovených pravidel jednu souhrnnou částku za všechny služby a tudíž je z jeho pohledu logické vyžadovat jednotné komunikační prostředí a stejný vstřícný přístup od všech jeho součástí. Občan je zákazník a stát je poskytovatel služeb. To je hlavní myšlenka fungování demokratické společnosti i eGovernmentu samotného. Ten ale navíc přidává dovětek, že všechna komunikace by se měla odehrávat v elektronické formě, přičemž pod tento pojem spadá i veškeré zabezpečení, autentizace, ochrana proti zneužití údajů atd. Celá tato koncepce eGovernmentu pak musí z čistě provozního hlediska, které občana coby zákazníka v zásadě vůbec nezajímá, stát na několika do značné míry kompetenčně odlišných stavebních kamenech.

Jak jsme si řekli, máme zde jen jeden jediný vztah občan – stát. Dílčí pohledy a názory státu na to, že ve skutečnosti občan má komunikovat s jednotlivými ministerstvy, úřady atd., jsou liché. V běžném vztahu zákazník – poskytovatel služeb to tak prostě nefunguje. Je tedy třeba zajistit občanovi jednotný přístup od všech složek státu tak, aby byl opravdu pro občana jen jeden stát a ne desítky různých úřadů. Za tímto účelem je nutné mít k dispozici centrální databáze či registry, které budou udržovat „zákaznickou databázi“ se všemi ostatními složkami.

Tyto registry přitom již často existují, ať již se jedná o centrální registr obyvatel (CRO), centrální registr vozidel (CRV) apod. Nyní je však nutné zajistit, aby informační systémy všech úřadů, které potřebují s těmito údaji pracovat, byly schopné k těmto datům dostatečně bezpečně a rychle přistupovat a data dále zpracovávat. Uveďme příklad: Občan si chce založit novou živnost. V takovémto případě by však měl kontaktovat správně pouze živnostenský úřad a ten by po něm měl chtít pouze občanský průkaz (nebo alternativní identifikační kartu či doklad), peníze za správní poplatek a doložení odborné způsobilosti. Všechny ostatní údaje si může díky strojově čitelné zóně na občanském průkazu nechat vyhledat vCRO, trestním rejstříku (který by mohl být taktéž centrální) a registru dlužníků (který by taktéž mohl být centrální, a to s částí čistě pro státní správu a částí pro komerční sféru).

Aby mohl eGovernment fungovat, je nutné zajistit sdílení a předávání informací mezi jednotlivými úřady. Existují totiž v zásadě dvě možnosti, jak eGovernment realizovat – vytvořit specializované ministerstvo (např. ministerstvo informatiky), které bude všechny databáze centralizovat a spravovat, přičemž se zde ocitnou i ty databáze, se kterými nakládají třeba jen dva různé úřady, anebo ponechat centrálně pouze databáze, které jsou využívané častěji více úřady, jako např. CRO či CRV, a ostatní databáze ponechat na těch úřadech, které s nimi nakládají nejčastěji, např. již zmiňovaný trestní rejstřík ponechat u soudu, ale zajistit, aby byly údaje z těchto databází přístupné i ostatním úřadům a aby je tyto úřady v odůvodněných případech mohly také měnit, doplňovat apod.

Doposud byla řeč hlavně o tom, jak zajistit to, aby občan mohl přijít s libovolnou  ádostí de facto na libovolný úřad a jak zajistit, aby občan s libovolnou záležitostí musel kontaktovat nejvýše jeden úřad. Součástí eGovernmentu je ale také/zejména elektronické rozhraní pro komunikaci občan – stát, přičemž oním „státem“ je opět myšlen libovolný úřad. Uživatelské rozhraní pro občany by přitom mělo být přístupné přes internet tak, aby občan mohl komunikovat se státní správou z pohodlí svého domova či kanceláře (tj. aby se mohl soustředit na vydělávání peněz na daně namísto obíhání úřadů, které mu za ty peníze mají poskytovat služby). Ostatně myšlenka eGovernmentu má právě tady také své pozitivní stránky pro stát – občan šetřící čas = občan, který více pracuje (či odpočívá a tím pádem pak může více pracovat) = občan, který platí více na daních. Navíc aplikací eGovernmentu se sníží také výdaje na zaměstnance, kanceláře, energie, nájmy atd. Uživatelské rozhraní pro občana však musí splňovat řadu kritérií – musí být bezpečné, jednoduché, rychlé, srozumitelné a přístupné všem občanům (včetně handicapovaných spoluobčanů). Jedině pak může fungovat. Navíc je zde také problém v enormně nízkém rozšíření internetu v ČR, což snižuje hodnotu takového rozhraní. Pro občany tak musí existovat i nadále možnost kontaktovat úřad buď osobně, anebo aspoň mít možnost na úřadu využít internetový kiosek, tak jak s ním počítá nová koncepce MVČR, kde by úřad mohl kontaktovat. Zároveň je však nutné zajistit možnost kontaktu úřadů pro ty, kteří prostě nejsou schopni obsluhovat počítač, přičemž lze předpokládat, že počet těchto případů se s postupem času bude snižovat.

Pro plnou realizaci eGovernmentu, jak správně vypozorovalo již MIČR, je třeba  implementovat elektronický podpis. Žel bohu, to se zatím v praxi příliš nedaří, podpis je příliš drahý a občané nemají důvod si jej aktivovat, což implikuje ovšem stav, kdy není možné zavádět další služby eGovernmentu, neboť občané nemají elektronický podpis. K tomu se navíc připojuje fakt, že ČR doposud nemá dořešeno zpětné ověřování elektronicky podepsaných dokumentů. Platnost elektronického podpisu, potažmo elektronické značky je totiž pouze jeden rok a v současné době je možné ověřovat pouze to, zda daný podpis je v danou dobu platný či nikoliv. Zpětně platnost ověřit nelze. Kupříkladu Rakousko podobný problém vyřešilo tak, že o ověřování elektronického podpisu a elektronicky podepsaných dokumentů se stejně jako v případě jejich papírové varianty stará notářská komora.

Na co se musí dávat pozor

Nasazení eGovernmentu s sebou přináší ale také řadu komplikací a rizik. Ať již se jedná o informační systém na internetu či na obecním úřadě, je třeba pamatovat na řadu možných úskalí.

Legislativa zatím věci spíše komplikuje, než řeší, ať již je řeč o špičce ledovce v podobě nemožnosti zpětně ověřit platnost elektronicky podepsaných dokumentů nebo třeba o rozdělování kompetencí, nárocích na jednotlivé úřady atd. Bez špičkově zpracované a domyšlené legislativy se ale eGovernment realizovat bohužel nedá. K jejímu vytvoření přitom nepomohlo ani ministerstvo informatiky, které to mělo v popisu práce.

Bezpečnost je základem pro to, aby mohl eGovernment vůbec existovat. Každou jednu dílčí část je potřeba důkladně zabezpečit, a to jak proti chybám amožným nedopatřením, tak proti ztrátě či poškození dat a také proti útokům zvenčí a zevnitř. Tím, co je třeba ale zabezpečit, je také samotná strana uživatele. Ten sice bude vybaven pravděpodobně čipovým občanským průkazem, ke kterému eventuálně obdrží ještě heslo, ale je třeba zajistit, aby občan s takovým průkazem zacházel dostatečně obezřetně. Občany je proto nutné poučit a proškolit. I když bude případné zneužití průkazu na zodpovědnosti občana, pokud bude případů zneužití více, občané (jako celek) ztratí v systém důvěru a celý bude k ničemu. Při zavádění eGovernmentu je tak třeba pamatovat na celoplošnou kampaň, ke které se více než hodí využít například veřejnoprávní média, která si občan platí ze svých daní (byť pojmenovaných jako koncesionářský poplatek).

S bezpečností také bezprostředně souvisí historizace záznamů. Je nanejvýš nutné vést záznamy o tom, kdo, kdy, co a jak měnil. V době, kdy vymazání trestního rejstříku je otázka jednoho kliknutí myší, je nutné zajistit, aby tato operace byla kdykoliv dohledatelná. To lze zajistit jednak tím, že budou důsledně vedeny záznamy o těchto transakcích, které budou archivovány v databázi, ke které nebude snadné přistu povat a k přístupu do ní bude třeba více lidí a např. povolení soudu. Je ale zároveň nutné pečlivě automatizovaně sledovat a vyhodnocovat činnost jednotlivých uživatelů a při prvním náznaku něčeho nestandardního upozornit nadřízeného či příslušný dozorový orgán. To samozřejmě na jedné straně vyžaduje velké investice do vývoje sledovacích algoritmů, ale na straně druhé to může do významné míry zamezovat korupci neboli zvýhodnit stát.

Snad každý z nás viděl nebo aspoň slyšel o filmu Síť, kde je hlavní protagonistka zcela vymazána z imaginárního světa blízké budoucnosti s funkčním eGovernmentem. Ztráta identity je však spíše jakousi fámou. Nemůže k ní dojít, pokud jsou dodržena všechna výše uvedená opatření. Ve skutečnosti totiž eGovernment není něčím novým, co přináší doposud nepoznaná rizika. To nikoliv. Jedná se pouze o převod dokumentů a procesů do elektronické formy, o nahrazení přenosu dokumentů klasickou poštou, potažmo občanem přenosem poštou elektronickou, respektive přenosem na bázi přímé výměny informací mezi databázemi. Pokud je třeba se něčeho v souvislosti s eGovernmentem „bát,“ pak je to fakt, že při jeho implementaci bude docházet k přehodnocování fungování všech procesů, jejich optimalizaci a hlavně standardizaci. Ve světě s eGovernmentem nejsou nestandardní postupy možné, vše je třeba provádět, ověřovat a schvalovat podle předem daných regulí, vše je možné dohledat, přezkoumat a zpětně vyhodnotit. Díky tomu je tak možné identifikovat nadbytečné či neproduktivní úředníky, vyřizovat stížnosti občanů apod. To je to největší „riziko“ eGovernmentu.

Dalším, tentokrát opravdovým rizikem je pak riziko, že se něco nedodělá, udělá špatně nebo uspěchá. To se při implementaci eGovernmentu prostě nesmí stát. Sebemenší slabé místo totiž může následně oslabit celý systém jako celek a s ním i důvěru občanů v něj. Aplikace každé dílčí části eGovernmentu, ať již na úrovni ministerstev, krajů či obcí musí být prováděna s rozvahou. Je jen velká škoda a velký nedostatek bývalého ministerstva informatiky a našich vlád, že neexistují jednoznačné závazné směrnice pro to, jak mají vypadat formáty pro výměnu dat mezi jednotlivými systémy, které se v budoucnu (snad) spojí v jeden funkční celek. Právě výměna dat by totiž do budoucna mohla být tím klíčovým nedostatkem implementace eGovernmentu, neboť jednotlivá ministerstva, kraje i obce již začínají všechny potřebné systémy zavádět a aplikovat. Prozatím se však obvykle jedná o izolovaně fungující systémy s minimální návazností na systémy dalších orgánů státní a veřejné správy. Pro komplexní spolupráci všech dílčích systémů v nejrůznějších stupních hierarchie státní moci tak bude třeba v budoucnu podstoupit dlouhý a komplikovaný proces. Na druhou stranu je dobře, že se konečně situace začala měnit k lepšímu, byť často díky iniciativě jednotlivců či některých oddělení u jednotlivých orgánů státní a veřejné správy. Díky tomu tak občané mohou aspoň částečně těžit z výhod a možností, které přinesla do našich životů moderní IT. Vždyť stačí vzpomenout na doby, kdy neexistoval na internetu obchodní rejstřík a zákony se musely kupovat v obchodech nebo číst v knihovnách. Ty doby jsou naštěstí již za námi a připadají nám stejně úsměvné, jako nám snad bude za nějakých 10 až 15 let připadat úsměvné, že jsme kdysi chodili osobně na nějaké úřady.

Martin Zikmund