Pojďme se podívat na to, co je vlastně pro funkční eGovernment potřeba:

1. možnost zabezpečené elektronické komunikace mezi všemi orgány státní a veřejné správy,

2. možnost zabezpečené elektronické komunikace mezi občanem a orgány státní a veřejné správy,

3. elektronický podpis pro nahrazení „psaného“ podpisu a razítek,

4. systém pro správu a archivaci elektronických dokumentů.

Body 1 a 2 jsou v dnešní době již naprosto bezproblémové. Jedná se totiž o požadavek, který je kladen i na řadu dalších aplikací v nejrůznějších odvětvích, zejména pak v oblasti elektronického bankovnictví nebo např. elektronickému přístupu k přehledu a nastavení telekomunikačních služeb u mobilních operátorů. Bod číslo 3 je v České republice poněkud problematický. Elektronický podpis sice je možné získat, ale pro občany je to komplikované, řada z nich netuší, že něco takového existuje a cena rozhodně neodpovídá možnému přínosu pro občana, který je za současného stavu implementace eGovernmentu pro řadu občanů přímo nulový. Důvodem, proč je tento přínos často nulový, je právě bod číslo 4. Implementace DMS (Document Management System) neboli systému pro správu elektronických dokumentů není v dnešní době ničím výjimečným či nějak extrémně náročným, jenže státní a veřejná správa, a dlužno dodat, že rozhodně nejen ta, se ocitá před jedním problémem – jak v případě, že DMS obsahuje elektronicky podepsané dokumenty, prokázat platnost elektronického podpisu zpětně, po jeho exspiraci. Navíc se zde střetáváme i s problémem čistě technického charakteru – v případě, kdy je nutné dokumenty archivovat řadu let, nastává i problém s volbou vhodného formátu a média pro archivaci těchto dokumentů. Svět IT se totiž vyvíjí tak rychle, že ani zdaleka není samozřejmostí, že formát a média, která používáme dnes, budou čitelná i třeba i za 5 či 10 let.

Pokud vlastnoručně podepíšete papírový dokument, v případě vzniku sporu je možné ověřit pravost vlastnoručního podpisu u soudního znalce v oboru písma. Pokud pořizujete kopie takového dokumentu, pravost a autentičnost podpisu ověří notář např. podle občanského průkazu a na dokument přidá své razítko a datum ověření. V případě vzniku sporu pak stačí pouze kontaktovat daného notáře, který vyhledá ve svých záznamech, zda daný dokument skutečně ověřoval či nikoliv. U elektronické formy dokumentu je to trochu jiné – pokud svým elektronickým podpisem podepíšete dokument, tak v případě sporu je možné ověřit platnost podpisu u jeho vydavatele. To je však možné tehdy a jen tehdy, je-li daný podpis ještě stále platný. Elektronické podpisy jsou přitom vydávány obvykle pouze s platností jednoho roku. Po vypršení platnosti tedy musí existovat možnost, jak ověřit, že podpis byl v době jeho použití skutečně platný a že skutečně patřil osobě, která je pod dokumentem podepsaná. K této spíše právní problematice se pak opět přidává problematika čistě technická. Za předpokladu, že dojde k nějaké radikální změně v IT (např. jako byl přechod od DOS k Windows, zánik relativně rozšířeného OS/2 apod.), je nutné převést archivovaná data (tj. i smlouvy) do nového formátu dat. Spolu s tím ovšem dochází i ke změně struktury dokumentu a tudíž i změně jeho kontrolního součtu, který je, podobně jako otisk prstu, v podstatě unikátní a je schopný od sebe jednotlivé elektronické dokumenty jednoznačně odlišit.

První z řešení je do značné míry inspirované „papírovou formou“ podepisování dokumentů a smluv. Jeho princip je přitom poměrně jednoduchý – k elektronicky podepsanému dokumentu je přidáno časové razítko. To v podstatě říká totéž, co razítko od notáře – elektronický podpis použitý na tento dokument byl dne toho a toho v tolik a tolik hodin platný (a tedy patřil skutečně osobě, která je uváděna jako držitel podpisu). Použití časového razítka je v EU standardizováno normou ETSI TS 101 733. Problém je však v tom, že využití časového razítka je poněkud komplikované, zejména tehdy, kdy přichází ke slovu ona nutnost technologické inovace vyvolaná vnějšími vlivy – tj. rozvojem IT, plány softwarových firem apod. Druhé řešení je o poznání univerzálnější a také vlastně navazuje na „papírovou formu“ ověřování pravosti dokumentů. Toto řešení počítá s vytvořením centrální, nezávislé a po právní stránce dostatečně důvěryhodné  legislativně podložené instituce, která bude ověřovat pravost elektronického podpisu při podpisu elektronického dokumentu a bude uchovávat informaci o tom, zda daný dokument byl platně podepsán či nikoliv. V případě podpisu elektronického dokumentu elektronickým podpisem je tento dokument odeslán národnímu archivu elektronických dokumentů (u nás je tato funkce podle zákona 499/2004 Sb. zastávána Národním archivem) a zároveň je odeslán centrální autoritě, která zaregistruje transakci (tj. podepsání dokumentu), a to včetně potřebných náležitostí, jako je datum, čas, kontrolní součet dokumentu a údaj o tom, zda použitý elektronický podpis byl v dané době platný či nikoliv. Pokud se v budoucnu vyskytnou u daného dokumentu pochybnosti o jeho pravosti, respektive o pravosti elektronického podpisu, stačí se dotázat centrální autority, která poskytne informaci o tom, zda podpis v dané době byl platný či nikoliv, a případně je schopna poskytnout prostřednictvím služeb centrálního archivu i daný dokument.

Druhé ze zmiňovaných řešení přitom funguje již v Rakousku a Maďarsku. Onou centrální autoritou je notářská komora, resp. joint venture společnost s 50% podílem notářské komory a 50% podílem dodavatele technického řešení, v tomto případě společnosti Siemens. V Rakousku, kde bylo toto řešení nasazeno nejdříve, tuto službu zajišťuje společnost cyberDOC GmbH, která nabízí celkem tři služby – ověření elektronického podpisu na dokumentu (tj. vytvoření záznamu v databázi), poskytnutí informací o platnosti elektronického podpisu na dokumentu (tj. výpis záznamu z databáze) a konečně také archivaci celého podepsaného dokumentu. Z pohledu notářské komory se přitom jedná pouze o převod již poskytovaných služeb také do elektronické formy. Financování celého projektu probíhalo tak, že společnost Siemens zaplatila veškeré náklady spojené s vytvořením technického řešení „elektronického notáře“ a notářská komora nyní obstarává chod celé služby. Zisky plynoucí z provozu této služby se pak dělí mezi oba subjekty. Díky tomu, že do financování byla zapojena soukromá společnost, proběhlo vše rychleji, neboť nebylo třeba rozkládat poměrně velkou investici na více let a nebylo ani třeba žádat prostředky ze státního rozpočtu. I přesto však musela rakouská vláda pro zavedení systému ledasco podniknout. Rakousku, stejně jako České republice, totiž chyběla potřebná legislativa. Poté, co bylo rozhodnuto, že se přistoupí na druhé z výše zmiňovaných řešení, bylo třeba připravit veškerou legislativu a hlavně připravit i „služby,“ které by přinesly pro celý systém opodstatnění. Těmito službami přitom není nic jiného než dílčí aplikace eGovernmentu v orgánech rakouské státní a veřejné správy.

Rakousku se tedy díky aktivnímu přístupu vlády, orgánů veřejné správy a notářské komory dokázalo vymotat ze začarovaného kruhu, kdy jedni tvrdí, že eGovernment nemohou implementovat, protože nemají k dispozici odpovídající řešení pro elektronický podpis a nakládání s elektronickými dokumenty, druzí tvrdí, že nemohou investovat do levného elektronického podpisu a příslušných řešení, protože de facto neexistuje po takových službách poptávka, a přitom všichni mají pravdu. Česká republika se v současné době bohužel nachází taktéž v tomto kruhu, a to momentálně zejména na té polovině, která tvrdí, že eGovernment chce, ale nemá k jeho realizaci legislativní a technické prostředky. ČR již přitom první legislativní kroky ale učinila – prováděcí vyhláška 645/2004 Sb. k zákonu 466/2004 Sb. o archivnictví a spisové službě totiž říká, že úřady veřejné správy mají postupovat při ukládání elektronických dokumentů obdobně jako postupují při ukládání a archivaci listinných dokumentů, tedy musí zachovávat všechny jejich vlastnosti a náležitosti včetně informací o jejich původu a právní validitě. Elektronický dokument je tak právně stavěn na úroveň psaného dokumentu, a tak eGovernmentu zdánlivě nic nebrání. Problém je však v tom, že zatím chybí zákon či vyhláška, která by řešila, jak přesně má taková archivace probíhat a jakým způsobem mají být požadavky vyhlášky 645/2004 Sb. naplněny. Je tedy na nové vládě a nové Poslanecké sněmovně, aby konečně ČR z tohoto bludného kruhu vyvedla. Úřady totiž zcela správně samy nečiní nic, neboť podle doktríny právního státu, ke které se ČR hlásí v Ústavě ČR, smí stát činit pouze to, co mu zákon nařizuje.

Martin Zikmund