Jedním z nejvážnějších současných problémů Evropské unie je zajištění dostatku energetických zdrojů. Unii totiž reálně hrozí, že během několika let bude ze 70 % závislá na dovozu energetických surovin, především ropy a zemního plynu. Problém Unie spočívá zejména v tom, že řada jejích členských zemí odmítá jadernou energetiku, a tak sází především na úspory a na obnovitelné zdroje.

Evropská unie musí reagovat na celosvětovou soutěž o přístup ke stále vzácnějším energetickým zdrojům, a to i „strategickými partnerstvími“ s producentskými, tranzitními a spotřebitelskými státy. Usnesení ze summitu EU, který v polovině června skončil v Bruselu, vybízí „k co nejrychlejšímu“ uzavření energetické dohody s Ruskem. Přerušení dodávek ruského plynu počátkem letošního roku v důsledku rusko-ukrajinských Sporů způsobilo, že energetická politika patřila k hlavním tématům předchozího, březnového summitu EU. Nyní se šéfové států a vlád dohodli na konkrétnějších záměrech, kupříkladu vnitřní trh s energiemi rozšířit i na sousední státy, začlenit energetické cíle do obchodní politiky Unie či na podpoře nových zásobovacích tras v zájmu diverzifikace dovozu energií.

Bude existovat skutečná evropská energetická politika?

Summit sice opět vybídl k diverzifikaci zdrojů, podpoře obnovitelných energií a účinnějšího využívání, ale konstatoval, že „je na každém členském státu, aby si zvolil vlastní skladbu energetických zdrojů“. V Unii jsou totiž jak stoupenci, tak zapřisáhlí odpůrci jaderné energie. Evropská komise učinila na počátku března první krok ke společné energetické politice Evropské unie. Navrhla jednotný postup vůči vnějším dodavatelům energie do EU a dokončení uceleného vnitřního trhu s energiemi. Důraz položila také na úspory energie, na boj proti klimatickým změnám, na podporu obnovitelných zdrojů. Vyhlásila také, že je načase se v Evropě bavit o budoucnosti jaderné energetiky. „Zelená kniha“ předložená komisařem Andrisem Piebalgsem byla jedním z hlavních podkladů pro práci summitu 23.–24. března. Pokud dostane zelenou od vlád a Evropského parlamentu, navrhne EK rozsáhlá koordinační a legislativní kroky na úrovni EU.

Šest prioritních oblastí evropské energetické politiky

V zájmu dokončení vnitřního energetického trhu posuzuje zelená kniha nová opatření, jako je kodex evropské energetické sítě, prioritní plán propojení Evropy, evropský energetický regulátor a nové iniciativy k zajištění stejných podmínek, zejména pokud jde o oddělení sítí od konkurenčních aktivit. Konkrétní návrhy budou předloženy ještě do konce tohoto roku. Druhá prioritní oblast se týká bezpečných dodávek na vnitřním energetickém trhu, zajištění solidarity mezi členskými státy. Jako třetí prioritní oblast byla uvedena udržitelná, účinná a rozmanitá skladba zdrojů energie. Volba této skladby energetických zdrojů členskými státy je a zůstane otázkou, která se řídí zásadou subsidiarity, ovšem volba jednoho členského státu nevyhnutelně ovlivňuje energetickou bezpečnost jeho sousedů a společenství jako celku. To může posléze vést k tomu, že na úrovni Společenství budou stanoveny cíle týkající se celkové energetické skladby zdrojů energie, aby se zajistily bezpečné dodávky energie a zároveň se respektovalo právo členských států zvolit si vlastní zdroje energie. Podle Iva Hlaváče ze společnosti ČEZ však Evropská unie na společnou energetickou politiku v podstatě rezignovala. „Skladba zdrojů je zatím na vůli jednotlivých zemí, trh s elektřinou také není funkční, nebyla stanovena ani společná vnější energetická politika EU,“ tvrdí Hlaváč.

Prioritou jsou úspory a obnovitelné zdroje

Ve své čtvrté oblasti činnosti komise navrhuje celou řadu opatření, která mají pomoci vyrovnat se s výzvami spojenými s globálním oteplováním. Zejména navrhuje, aby případný obsah akčního plánu o energetické účinnosti byl přijat komisí koncem tohoto roku. Tento akční plán stanoví nezbytná opatření, pomocí nichž má EU ušetřit 20 % energie, kterou by v opačném případě do roku 2020 spotřebovala. Nejvyšší prioritou EU jsou v energetice úspory fosilních zdrojů, což lze zajistit jednak využíváním obnovitelných zdrojů a jaderné energie, jednak úsporami energie. Podle údajů OECD je potenciál úspor nejvydatnější při výrobě a spotřebě tepla, ať už na vytápění, nebo v průmyslových procesech. Odhaduje se, že z této oblasti by mohlo pocházet více než 45 % celkových úspor energií. Na dalším místě je doprava s potenciálem úspor víc než 20 %. Potenciál úspor energií v domácnostech dosahuje zhruba 5 %.

Jak je na tom Česko?

Co se týče České republiky, má podle Jiřího Mohelníka z ministerstva průmyslu a obchodu výhodu v tom, že má zatím poměrně dostatečné zdroje hnědého a černého uhlí a že nerezignovala na jadernou energetiku. „Díky tomu je Česká republika výrazně méně závislá na dovozu energetických surovin než Unie – jen ze 40 % oproti unijnímu průměru 70 %,“ říká Mohelník. Podle něj je však nutno co nejdříve rozhodnout, zda budou prolomeny ekologické limity těžby hnědého uhlí, k čemuž se MPO kloní. Rozhodnutí bude však na představitelích Ústeckého kraje. Hejtman Jiří Šulc je zatím proti prolomení těžebních limitů. Situace v Česku však rozhodně není tak idylická, jak líčí Mohelník. Zpráva Mezinárodní energetické agentury (IEA) říká, že česká ekonomika je stále neúnosně energeticky náročná. IEA mj. doporučuje přesměrovat náklady na podporu obnovitelných zdrojů právě na úspory. Česká republika dostala pochvalu za snahu, ale kritických připomínek bylo také nemálo. Od těch, které se zdaleka netýkají jen ČR, jako je konstatování přílišné dominance dvou největších energetických společností v elektroenergetice (ČEZ) a plynárenství (RWE Transgas) až k neblahému evergreenu, kterým je přílišná energetická náročnost českého hospodářství.Ta mezi roky 1990 – 2002 poklesla v Česku jen o 17 %, zatímco v Maďarsku o 23 %, v Polsku o 39 %a na Slovensku o 27 %. Odstupující ministr průmyslu a obchodu Milan Urban to zdůvodňuje mnohem vyšším podílem zpracovatelského průmyslu na české ekonomice, než je tomu v okolních zemích, takže je obtížné energetickou náročnost rychle snižovat. „Průmysl a stavebnictví se podílí na celkové výkonnosti české ekonomiky zhruba 41 %,“ řekl. V Polsku pracuje ve zpracovatelském  průmyslu jen 28,6 % pracovních sil a v Nizozemsku necelých 19 %. Podle představy ministerstva průmyslu a obchodu se podpora úspor primárních energetických zdrojů zaměří na opatření, která budou povinná a lze je uplatnit na nově budovaná zařízení nebo stavby. Další opatření budou motivační, ta mají podpořit modernizaci existujících zařízení a investice do aktivit, které dnes nejsou realizovány z ekonomických důvodů. Jedním z požadavků je dosažení vyšší účinnosti při výrobě energie. Uplatní se při obnově tepelných elektráren ČEZ v letech 2010-2020, kdy se má účinnost těchto zdrojů zvýšit ze současných zhruba 35 % minimálně na 40 %. Podpora kombinované výroby elektřiny a tepla se uplatňuje již nyní, je zakotvena v zákoně o podpoře obnovitelných zdrojů. Nově však přibude při výstavbě jakéhokoliv zdroje povinnost zkoumat, zda nelze současně vyrábět i teplo. Zatímco v běžné elektrárně se využije zhruba třetina až polovina energie v samotném palivu, při tzv. kogeneraci lze využít až 90 % této energie.

Obnovitelné zdroje se nemají stavět za každou cenu

Příliš ambiciózní cíle má pode šéfa IEA Claudie Mandila Česká republika v oblasti obnovitelných zdrojů (OZE). IEA navíc doporučuje, aby se více dbalo na ekonomičnost investic do těchto zdrojů, aby se nestavěly „za každou cenu“. Dosažení 8% podílu v roce 2010 je některými odborníky v ČR zpochybňováno, protože obnovitelné zdroje nepřibývají dost rychlým tempem a jsou většinou relativně málo výkonné. Zachránit to může jedině biomasa, ale ani ta nevyrobí požadované množství elektřiny z roku na rok, zejména když se využívá hlavně k výrobě tepla. „Budeme se snažit tohoto cíle dosáhnout,“ potvrdil ministr Urban. „V roce 2030 bychom podle naší energetické koncepce měli již 15 % veškeré elektřiny vyrábět z OZE.“ Podle IEA by ale bylo vhodnější přesměrovat náklady na podporu obnovitelných zdrojů na energetické úspory: jejich přínos k dosažení požadovaných cílů je stejný, ale náklady na uplatnění jsou nižší. Mandil také připomněl, že v Česku je třeba posilovat nezávislost Energetického regulačního úřadu, a to jak nezávislost na průmyslových organizacích, tak politických orgánech.

Alena Adámková