Míra rozšíření internetu je jedním z celosvětově uznávaných ukazatelů výše životní úrovně obyvatelstva. Internet je bránou k informacím, prostředkem, jak pracovat na dálku, a často i prostředkem vlastní práce. Česká republika je v rozšíření internetu hluboce pod průměrem EU25 a se svými 29 % domácností využívajících internet se řadí mezi Maďarsko a Slovensko. Proč tomu tak je? Máme málo příležitostí přístupu k internetu? Mají jej snad budovat obce?

Trocha statistiky

Podle statistik ČSÚ mělo v loňském roce internet k dispozici 26,7 % domácností, což je o 7,3 % více než v roce 2005. V rozšíření internetu je v čele s 36,7 % Praha a na opačném konci se pak nalézá Ústecký (19,3 %) a Zlínský kraj (19,2 %). Většina uživatelů stále ještě využívá dial-up přes analogovou (35 %) nebo ISDN (7 %) linku. Na druhé příčce pak  stojí s 19 % kabelové televize a v těsném závěsu za nimi WiFi (18 %). ADSL využívá 14 % domácností, 5 % domácností má vysokorychlostní mobilní připojení a 4 % pak pomalé mobilní připojení. Mnohem zajímavější jsou však tato čísla v evropském kontextu. Podle statistik Eurostatu, OECD a národních statistických úřadů si ČR stojí poměrně špatně. Hůř už dopadlo jen Rumunsko, Bulharsko, Řecko a Slovensko. V čele naopak z členských států EU stojí Nizozemsko, Dánsko, Švédsko, Lucembursko a Německo. Zajímavé je však srovnat si rozšíření internetu ve velkých městech a na vesnicích. Poměrně tragická je situace ČR i při srovnání zastoupení vysokorychlostního internetu (tj. internetu s přenosovou rychlostí směrem k uživateli aspoň 256 kbps). Zde se sice dostáváme i před země, jako je Irsko, Itálie či Německo, ale ani tak nedosahujeme na úroveň průměru EU15 či EU25. Naopak poměrně nadějně si zde stojí evropský nováček – Bulharsko, kde sice internet příliš rozšířený není, ale za to 73 % přípojek je tvořeno vysokorychlostním internetem, přičemž 60 % domácností připojených k internetu obstarávají kabelové televize.

Jak se připojit

Česká republika trpí v zásadě dvěma problémy – nízkým zastoupením domácností připojených k internetu a vysokým zastoupením internetu s nízkými přenosovými rychlostmi. To, čím ale určitě netrpí, je nedostatek možností připojení k internetu, a to ani v malých obcích, o čemž ostatně vypovídají výše uvedené statistické údaje. Jak se tedy dá v dnešní době připojovat k internetu?

Dial-up

Tzv. dial-up využívá k datovým přenosům klasickou popřípadě digitální (ISDN) linku. Přenos je realizován pomalou rychlostí a uživatel platí za čas strávený na internetu. Toto připojení je dostupné všem, kteří mají k dispozici pevnou telefonní linku. Tento způsob připojení však patří mezi jedny z nejdražších, a to díky tomu, že je nutné jednak platit měsíční poplatek za pevnou telefonní linku a jednak i poměrně vysoké částky za připojení (byť se přičítají po malých částkách za každou jednu minutu připojení).

Kabelová TV

Kabelová televize nabízí pro datové služby téměř ideální podmínky. I cenová nabídka je v ČR (ve srovnání s alternativami) velice výhodná. Jedinou nevýhodou této alternativy je stále poměrně nízké rozšíření kabelové televize jako takové. Navíc ne každý poskytovatel v každé lokalitě nabízí také připojení k internetu. Kabelovou televizí jsou navíc zpravidla pokryta jen větší města.

WiFi

WiFi se stalo doménou jak malých obcí, tak velkých měst jako Praha. Samotná technologie nikdy nebyla pro účely komerčního poskytování přístupu k internetu určena. Primárně byla cílena pro využití uvnitř budov pro budování bezdrátových lokálních sítí, s čímž souvisejí také některé problémy, které WiFi má. Tím klíčovým je využívání bezlicenčního pásma 2,4 GHz a nově také 5 GHz. To bohužel znamená, že pokud se vyskytne více WiFi sítí ve stejné oblasti, že se navzájem mohou rušit, a to až do té úrovně, že daná síť nebude v praxi použitelná. Legislativa sice na tyto případy pamatuje s tím, že v takovém případě se mají provozovatelé těchto sítí řídit pravidlem „kdo dřív přijde, ten dřív mele,“ nicméně spolehnout se na to nelze. Dalším kamenem úrazu bývá kvalita některých poskytovatelů WiFi připojení, kteří často využívají levnou, nezálohovanou infrastrukturu, často s neadekvátním připojením do internetu. Protistranu pak tvoří seriózní WiFi poskytovatelé s kvalitními páteřními spoji, infrastrukturou i technickou podporou dostupnou 24 hodin denně.

ADSL

Technologie ADSL přináší vysokorychlostní datové přenosy do stávající telefonní sítě. I když využívá stávajících telefonních linek, tak používá jiné frekvenční pásmo, takže je možné zároveň telefonovat a přenášet data přes ADSL. Nevýhodou ADSL je to, že maximální teoretická dostupná rychlost směrem k uživateli, která je 8 Mbps u ADSL a 24 Mbps u novější varianty ADSL2+ je dostupná jen relativně blízko od telefonní ústředny. S rostoucí vzdáleností klesá i dostupná rychlost. To má za následek, že u malého procenta telefonních linek je dostupná jen velmi nízká rychlost, anebo není ADSL dostupné vůbec. Až na tyto výjimky je však ADSL dostupné na všech telefonních linkách ve městech i na vesnicích.

CDMA

CDMA, konkrétně jeho poslední varianta CDMA2000 1xEV-DO je technologií pro tzv. mobilní sítě 3. generace neboli mobilní sítě umožňující rychlé datové přenosy. Zástupce této technologie najdeme v ČR hned dva – síť O2 pokrývající přes 80 % populace a čítající přes 100 tisíc zákazníků a nově také modernější variantu této technologie od operátora Ufon, který však své pokrytí zatím stále buduje.

UMTS

Sítě UMTS jsou další z technologií pro sítě 3. generace. Existují zde dvě varianty lišící se metodou řešení duplexního režimu a v ČR najdeme oba dva typy a oba dostupné v té nejnovější verzi. Jednu síť provozuje O2 v Praze a Brně a druhou, pro data více využívanou, provozuje T-Mobile pod názvem Internet 4G v 97 českých městech a jejich okolí. Třetí síť pak přibude od počátku ledna v režii Vodafone.

EDGE

Technologie EDGE patří mezi zástupce mobilních sítí tzv. 2,5 generace, které nabízejí relativně rychlé datové přenosy, avšak již pod hranicí tzv. broadbandu. U EDGE se jedná konkrétně o datové přenosy s rychlostí směrem k uživateli maximálně 236,8 kbps. EDGE u nás propaguje zejménaT- Mobile, který jej nabízí ve více jak 1000 obcích v ČR. Druhým v oblasti pokrytí je pak Vodafone, který pokrývá 37 největších měst ČR. O2 nabízí EDGE spíše ojediněle.

GPRS

GPRS je de facto starší a pomalejší varianta EDGE: Je k dispozici u všech tří mobilních operátorů všude, kde je k dispozici signál jejich sítě, a nabízí přenosové rychlosti až 85,6 kbps (u T-Mobile a v oblastech pokrytých EDGE u O2 a Vodafone) a 53,2 kbps (u O2 a Vodafone).

Motorola CANOPY

Poměrně zajímavou technologii nabízející bezdrátové (nemobilní) vysokorychlostní připojení k internetu je Motorola CANOPY, kterou provozují České radiokomunikace v řadě měst a obcí, a to včetně malých obcí. Tato technologie nabízí připojení rychlostí až 1 Mbps (směrem k uživateli) a kromě připojení k internetu nabízí také bezdrátovou telefonní linku.

Konektivita pro obce a firmy

Co je vhodné pro občany, není často již vhodné pro obce a firmy. Ty totiž potřebují často přenášet poměrně velké objemy dat a mají často hodně uživatelů, takže vyžadují vyšší přenosové rychlosti než běžní domácí uživatelé. Zejména pro obce pak může být dostupnost kvalitní konektivity do internetu klíčová, neboť žádná firma se v dnešní době bez něčeho podobného neobejde.

Kvalitní internetová konektivita

v obci je tak podobnou nezbytností jako přítomnost elektřiny, vodovodu a kanalizace. A jaké technologie jsou tedy pro obce a firmy k dispozici? To je silně závislé na lokalitě. Nicméně některé z těchto technologií si zde alespoň ve stručnosti představíme.

PDH

Technologie PDH je jednou z nejčastěji využívaných variant pro připojování firem i veřejných institucí k telekomunikačním sítím. Výhodou je, že tato technologie je k dispozici za relativně přijatelných cenových podmínek, a to i v bezdrátové formě. Nabízí různé přenosové rychlosti, podle stupně hierarchie, do kterého přípojka spadá. Základním stupněm je s rychlostí 2048 kbps. Často je možné setkat se také s druhým stupněm E2 s rychlostí 8448 kbps a v praxi je limitem E3 s rychlostí 34368 kbps. Připojení pomocí PDH je dostupné prakticky kdekoliv, vyjma odlehlejších oblastí s členitým terénem a absencí telekomunikační infrastruktury.

ATM

V dnešní době již ne tolik rozšířená technologie nabízí připojení rychlostmi 155 Mbps nebo méně často 622 Mbps. Tuto technologii využívali zejména telekomunikační operátoři v páteřních sítích. V současné době je ATM však i nadále nabízeno jako možnost pro připojení zákazníka k datové síti operátora. Infrastruktura pro ATM je sice poměrně drahá, ale její cena je nižší než v případě SDH.

SDH

Technologie SDH využívá zejména optických vláken a pro nejnižší z rychlostí pak i metalických kabelů. Její přenosové rychlosti čítají poměrně široké spektrum od STM-1 s rychlostí 155 Mbps po násobky STM-64 s rychlostí 9,6 Gbps. Jedná se o hojně rozšířenou technologii používanou telekomunikačními operátory v páteřních sítích. Tato technologie je dostupná jak u významných telekomunikačních uzlů, tak na každém nádraží, a to díky společnosti ČD-Telematika, ale také u řady trafostanic, díky společnosti ČEZnet. Často je dostupná i u telefonních ústředen O2 a fixních telekomunikačních operátorů. Nevýhodou je, že infrastruktura pro SDH je poměrně drahá. Výhodou je naopak to, že k SDH sítím se lze připojovat pomocí PDH, ATM i Ethernetu.

Ethernet

Velice častým a zejména žádaným rozhraním pro rychlé připojení k internetu je Ethernet, který v dnešní době dosahuje rychlosti až 10 Gbps, avšak běžně je nabízen zatím pouze v 1 Gbps variantě, avšak dostupné i na metalickém vedení a s velice levnými síťovými prvky. Standard Ethernet se běžně využívá v lokální sítích i sítích velkého rozsahu. Rozhraním pro 1 Gbps Ethernet disponuje každý počítač či notebook a síťové prvky i kabeláž pro tuto technologii jsou řádově levnější než všechny ostatní alternativy.

WiMAX

Technologie, o které se hovořilo jako o nástupci WiFi, se nakonec zejména díky pořizovací ceně jednotlivých komponent příliš nerozšířila. Nicméně i tak se v České republice používá, zejména u alternativních operátorů, pro přístupové sítě a připojování velkých zákazníků rychlostmi srovnatelnými s technologií PDH. WiMAX však v některých případech vychází dráž než PDH, a tak je jeho nasazení prozatím jen velice omezené.

Obecní WiFi ano, či ne

Když je řeč o možnostech připojení firem, průmyslových zón a obecních úřadů k internetu a když je zjevné, že ČR v oblasti rozšíření internetu významně zaostává i oproti průměru evropské pětadvacítky, přicházejí někteří regionální politici smyšlenkou zavádění obecního WiFi připojení distribuovaného zdarma. Zkusme se tedy podívat na to, co takováto myšlenka obnáší v praxi.

Konektivita do internetu

Významnou fixní položkou v rozpočtu bude určitě měsíční platba za konektivitu do internetu realizovanou prostřednictvím některé z výše uvedených technologií. WiFi provider, ať již je to obec nebo seriózní soukromá firma (tj. firma, která nevyužívá ilegálně k připojení nevhodné a pomalé ADSL či kabelové TV), vlastně dělá pouze to, že zprostředkovává infrastrukturu telekomunikačního operátora. Přistupuje však přímo k páteřní síti nebo její části, kde si nakoupí určitou přenosovou kapacitu, kterou dále redistribuuje mezi své uživatele. Tím pádem je WiFi provider také tím, kdo musí obvykle investovat do drahých telekomunikačních rozhraní mezi páteřní a přístupovou sítí.

Vlastní infrastruktura

Tím se dostáváme také ke druhé, tentokrát investiční položce na straně výdajů. WiFi provider si totiž musí zajistit přenosovou trasu od telekomunikačního operátora ke svým zákazníkům a investovat také do tzv. hotspotů neboli přístupových bodů WiFi sítě. Těch musí koupit tolik, kolik je potřeba pro pokrytí daného území, a musí také investovat do spojení mezi nimi. Někteří WiFi provideři pak z provozních důvodů volí metodu, kdy v rámci domu s více bytovými jednotkami realizují klasickou Ethernetovou síť, kterou pak propojí se zbytkem své infrastruktury v jediném bodě přes jednu směrovou (a tudíž méně náchylnou na okolní rušení) anténu. Technická podpora Jak bylo řečeno výše, WiFi je  technologie pro komerční poskytování internetu nezamýšlená a naprosto nevhodná. To přináší ovšem i náklady v podobě nutnosti zajištění technické podpory a také investic do pravidelných obměn porouchaného hardware. Rozhodně nelze počítat s tím, že jednou postavená síť bude sama a bez problémů fungovat. Budou se muset řešit problémy s rušením, problémy s výpadky způsobenými klimatickými faktory, eventuální krádeže antén apod. a také potíže uživatelů a způsobené uživateli. V neposlední řadě je také nutné obsluhovat a kontrolovat infrastrukturu celé sítě, kterou WiFi provider musí vybudovat.

Mají obce suplovat komerční sféru?

Při diskuzích o obecním WiFi a stavu rozvoje internetu v ČR se často hovoří o tom, zda by měly obce nabídnout svým občanům internet zdarma, či nikoliv. Připojení k internetu placené ze státních či obecních peněz je přitom k dispozici již v každé škole i knihovně. Navíc, s koncepcí eGon se dostane i na obecní úřady. Otázka tedy již nestojí, zda nabídnout občanům přístup k internetu kvůli možnosti využít elektronické komunikace s úřady. To už mohou nyní. Otázka stojí čistě na bázi, zda za účelem většího rozvoje internetu nabídnout občanům internet „zdarma“, tj. z peněz bohatších občanů, kteří odvádějí větší peníze na daních, ze kterých by pak byl internet pro chudší občany financován. Bohatší občané přitom zcela jistě zůstanou u komerčních služeb, které nabízejí nesrovnatelně lepší parametry a minimálně v podobě ADSL jsou k dispozici de facto v každé obci. WiFi tak může být pouze službou chudším občanům, kteří ale zase nemusí mít nutně doma počítač, neboť podle údajů ČSÚ má doma počítač pouze 36 % domácností, přičemž 26,7 % domácností je již připojeno k internetu. Existuje tedy jen 9,3 % domácností, které mají počítač a nemají internet.

Navíc provozování WiFi sítě připojené k internetu s sebou nese řadu další rizik, zejména rizika zneužití WiFi sítě pro šíření dětské pornografie, ilegálního software, rozesílání nevyžádané pošty a škodlivého software (virů apod.), zneužití infrastruktury pro hackerské útoky apod. Všem těmto rizikům jsou profesionální ISP připraveni čelit a mají k tomu příslušné vybavení, zaměstnance apod. Je tedy otázkou, zda není vhodnější podpořit rozvoj internetu jinými nástroji, například dotacemi v podobném systému, jako jsou příspěvky na bydlení apod.

Slovenská republika vyřešila podobné dilema právě tím, že dává určitým skupinám občanů státní dotaci na připojení k internetu, a to prostřednictvím libovolné telekomunikační firmy, která splňuje určité podmínky stanovené státem. Vynaložené prostředky tak lze jasně kontrolovat a veškeré výdaje a rizika začínají a končí s vydáním dotace danému občanovi. Odpovědnost za to, co daný uživatel dále dělá na internetu, nese pouze jen sám uživatel (a částečně daný telekomunikační operátor), odpovědnost za technickou podporu, provoz, technické parametry služby atd. pak nese telekomunikační operátor. Slovenská cesta přitom na rozdíl od eventuálního poskytování obecního WiFi nenaráží ani na rizika spojená s právními normami EU (konkrétně článkem 87 Smlouvy o založení Evropského společenství) ohledně využívání veřejné podpory.

Martin Zikmund