Co Vás přimělo k práci v UNICEF, jak dlouho se jí věnujete?

UNICEF má ve srovnání s mnohými jinými humanitárními organizacemi mandát jednat s vládami. Na první pohled to pro normálního člověka může znamenat zbytečnou administrativu, ale často se tímto způsobem dá dosáhnout mnohem více než jednorázovými programy. Například ve většině rozvojových zemí se i na základní škole platí školné a děti tam mají povinnost nosit uniformu. To je pro většinu rodin ještě větší překážka než školné. Přitom řešení je velmi jednoduché. Stačí, když vláda zruší povinnost nosit uniformu. Nedávno se to podařilo v Ugandě a v Keni, kde během jediného školního roku vzrostla školní docházka o 100 %. Podobně se ve Rwandě, kde zůstal po genocidě obrovský počet sirotků, podařilo prosadit dědické právo pro dívky, které tam dříve neexistovalo. Předtím dědili jen synové a my jsme byli svědky toho, že po smrti rodičů toho příbuzní často využili a vyhnali děti z jejich domovů a polí. Tento zákon se podařilo prosadit dokonce zpětně, takže majetek se musel vrátit dětem rodičů, kteří zemřeli, a děti tak získaly alespoň určitou materiální jistotu.

Jací jsou podle Vás Češi dárci?

Určitě máme všechny důvody ke spokojenosti. V současné době evidujeme 50 tisíc individuálních dárců a jejich počet každý rok narůstá. Myslím si, že Češi jsou štědří dárci a jsou ochotni pomáhat lidem, kteří jsou na tom hůř, ale musí mít jistotu, že se jejich peníze dostanou k těm potřebným a že se neztratí. S růstem životní úrovně Češi více cestují i do zemí, které nejsou z tohoto hlediska úplně tradiční, a jsou mnohem více schopni srovnávat a vidí, že zde máme oproti světovému průměru určitý nadstandard. V loňském roce jsme v ČR získali 67 milionů, jednak z prodeje našeho zboží, jednak z e-mailů, kdy oslovujeme naše dárce konkrétním projektem, ale naší prioritou jsou pravidelní dárci. To jsou lidé, kteří přispívají měsíčně třeba stokorunou, ale umožňují nám vytvořit určitou rezervu, takže jsme schopni i v krizových situacích kdekoliv na světě reagovat na to, co je potřeba řádově v hodinách. Za každým tím velkým číslem je ale potřeba vidět skutečné příběhy a skutečné děti.

Můžete nám nějaký konkrétní projekt UNICEF přiblížit?

Nedávno mne velmi potěšil jeden příběh z Búthánu, což je malé království v Himalájích a jedna ze zemí, kterou jsme si vybrali pro přímou podporu – ochranu dětí v klášterech. Jeden z problémů v tomto ráji na zemi spočívá v tom, že tam rodiče často ze sociálních důvodů či po úmrtí matky, posílají chlapce velice záhy do klášterů, jejichž režim je velmi tvrdý. Vstává se tam ve tři hodiny ráno, celý den se učí modlitební texty, modlí se, existují tam i tělesné tresty a zřejmě dochází i ke zneužívání, jako všude v těchto podmínkách. Často tam jsou katastrofální hygienické podmínky, chybí pitná voda, chlapci mají nedostatečnou výživu a podobně. Loni jsme tam poslali 2 300 000 korun, ze kterých se v několika klášterech vybudovaly zdroje pitné vody a sociální zařízení. V pilotních projektech se nám podařilo, že se chlapci v klášterech neučí jen svaté texty, ale i číst, psát a počítat, aby měli v osmnácti letech možnost se svobodně rozhodnout, zda chtějí z kláštera odejít, i když to není moc časté, a aby pak mohli najít nějaké uplatnění. Před dvěma lety jsme v jednom klášteře natočili příběh jedenáctiletého mnicha Samdrupa, kterému umřela maminka a jeho otec ho poslal do kláštera, protože se o něj nemohl starat. Samdrup tam byl velmi nešťastný, chyběla mu rodina, kamarádi a škola. Na fotografiích je vidět, jak zuboženě vypadal, na hlavě měl svrab. Nám se ho po dvou letech podařilo dostat z kláštera zpátky k jeho rodině. Bohužel to nemůžeme udělat se všemi dětmi. UNICEF mu platí školu, Samdrup vyrostl, vypadá jako normální kluk, může být mezi svými kamarády. Udělalo mi velkou radost, že během jednoho roku dohnal učivo za dva roky a je třetí nejlepší ve třídě. Je možné, že na to, co se stalo a že někdo z ČR takto intervenoval, jednou zapomene, ale jeho život se bude vyvíjet jiným směrem a má možnost se sám rozhodnout, co bude chtít dělat, jestli se stane učitelem, jak teď tvrdil, nebo se třeba bude chtít vrátit do kláštera, ale bude záležet jen na něm. Nyní, a to je v Búthánu téměř revoluce, se snažíme školit představené kláštera v ochraně dětí, aby našli alternativu k tělesným trestům a přijali opatření proti sexuálnímu zneužívání chlapců.

Zajistit zdravotní péči a vzdělání pro všechny děti na světě je téměř nesplnitelný úkol. Nebylo by místo toho lepší zabývat se např. v Africe více osvětou na snížení porodnosti?

Tento problém má dva aspekty. Tam, kde neexistuje žádné sociální zabezpečení ani důchod, jsou pro lidi děti jediným zabezpečením na stáří a zvláště tam, kde je vysoká úmrtnost dětí, je potřeba jich mít více, aby byla šance, že se o rodiče v dospělosti postarají. Za druhé je třeba si uvědomit, jak funguje kontrola porodnosti třeba v Číně, kde již dnes chybí asi 20 milionů holčiček. Ukazuje se, že jediný způsob, který funguje, je investovat do vzdělání. Sledujeme, ať jde o jakoukoliv zemi, že čím vyššího vzdělání žena dosáhne, tím méně si pořizuje dětí. Nemusí to být univerzita, stačí, když bude umět číst, psát a počítat a může mít svůj příjem. Pak se dokáže o děti lépe postarat. Jediný způsob, jak snížit porodnost, je dostat do školních lavic všechny děti.

Jakým způsobem jsou v UNICEF rozdělovány finance?

UNICEF získává peníze ve vyspělých zemích a dále se řídí pravidlem (které ne všichni úplně dodržují), že 80 % prostředků jde do společného rozpočtu a 20 % může daná země určit na svůj konkrétní projekt. Těch 80 % je důležitých proto, aby bylo možné zajistit programyi v zemích, které nejsou tak mediálně známé nebo přitažlivé – nevím třeba, kolik lidí u nás ví o situaci v Burkina Faso nebo ve Středoafrické republice, ale i tam jsou obrovské potřeby. UNICEF má kritéria, jako je velikost dětské populace, HDP na obyvatele, úmrtnost do 5 let věku, podle kterých se z tohoto společného rozpočtu zajistí, že i země, která není moc známá nebo moc vidět, dostane podporu. A jsou to také rezervy, které jsou použitelné během humanitárních katastrof, kdy jde vážně o hodiny – je potřeba tam dopravit tablety na čištění vody, výživu, léky apod.

Neziskové organizace často narážejí na mnohá legislativní omezení, která ztěžují jejich práci. Jak je to v případě UNICEF?

My jsme založeni jako organizace s mezinárodním prvkem, což je taková zvláštní forma, kterou u nás má snad jen Český helsinský výbor, ale fungujeme podle českých zákonů a podléháme jim. V současné době nám trochu dělá starosti zákon o veřejných sbírkách, který vznikal hodně živelně a bez konzultací s organizacemi, které veřejné sbírky organizují. Byl sice veden dobrou snahou omezit nepoctivce, ale bohužel se mu stejně nepodařilo pokrýt hlavní problém. Tento zákon mj. obsahuje ustanovení, že není možné vyhlašovat opakovaně stejnou sbírku – to je možné jen po tři roky. Vůbec tu nebylo pomyšleno na organizace, které tady fungují delší dobu. Naše programy – to znamená distribuce léků, výživa, voda – jsou dány již 60 let, a tak teď už potřetí musíme žádat o prodloužení a pokaždé musíme vymýšlet, jak jinak sbírku nazvat. Také limit 5 % z výtěžku, který je možné při veřejné sbírce využít na samotnou organizaci sbírky, byl sice veden dobrou snahou, ale považuji ho za dost problematický. Ve chvíli, kdy sbírku vyhlašujete, totiž netušíte, kolik vyberete. Například po tsunami se vybraly rekordní částky, ale po jiných katastrofách – např. v Pákistánu, jsme zdaleka nebyli takto úspěšní.

Jak velkým dárcem UNICEF je náš stát?

Český stát na UNICEF přispívá, ale nesrovnatelně méně než naše veřejnost. Porovnám-li to s částkou 67 milionů korun od našich dárců, UNICEF dostal v loňském roce prostřednictvím Ministerstva zahraničí ČR pravidelný příspěvek 5 milionů korun. Příspěvek se snížil, kdysi to bylo 6 milionů, letos budou z této částky odečteny ještě 2 miliony na dokončení vymýcení dětské obrny ve světě. Dalších 5 milionů korun bylo jednorázově poskytnuto na program pitná voda v Afghánistánu. Existuje tu určitý nepoměr mezi tím, co jsou ochotni přispět naši občané, a tím, jakou podporu UNICEF věnuje stát. Vzhledem k tomu, že se Česká republika zavázala docela podstatně zvyšovat příspěvky na rozvojovou pomoc, si myslím, že jsou tady určité rezervy.

Máte srovnání, jak si v tomto ohledu stojí okolní země?

Podíváme-li se na naše sousedy, patříme spíš k těm lepším dárcům, ale na druhou stranu třeba Maďarsko a Polsko teď příspěvky UNICEF skokově navyšují. Na západ od nás je to zcela nesrovnatelné. A dokonce i relativně malé země, třeba jako Holandsko nebo Skandinávské země, patří percentuálně k největším dárcům.

Daří se Vám spolupracovat s ostatními organizacemi u nás?

Myslím si, že se mnohé mění k lepšímu. Spolupracujeme hlavně v terénu, snažíme se, aby se programy nedublovaly a nepřekrývaly. Nesnažíme se všude za každou cenu posílat někoho v našem triku, ale mnoho programů děláme i prostřednictvím místních organizací. Mnohé se zlepšilo i v tom ohledu, že jednotlivé organizace zjišťují, že při prosazování některých zákonů, například nového zákona o veřejných sbírkách, je mnohem výhodnější se spojit. Pozoruji i určitý trend např. v osvětových kampaních, kdy se do nich zapojuje dohromady více organizací.

Jakým způsobem může současná reforma OSN ovlivnit budoucnost UNICEF?

OSN se reformovalo v průměru každých 8 let, takže současná reforma neznamená nic nového a je vedena správnou myšlenkou redukovat náklady, tak aby nové OSN bylo mnohem akceschopnější a hospodárnější. Na druhou stranu pozorujeme i některé snahy snížit vliv OSN na světové dění a snahu o to, aby rozhodovaly největší a nejsilnější státy, což podle nás může být určitým narušením světové rovnováhy a může vést k tomu, že budou prosazovány jen určité zájmy na úkor ostatních. Na druhou stranu je současná reforma i ukázkou toho, že i dobré úmysly se mohou minout účinkem a že je možné ztratit to, co fungovalo. Máme pocit, že ne všechna rizika byla dobře zhodnocena. Uvedu konkrétní příklad – organizace by se měly spojovat a UNICEF jako takový by měl teoreticky zaniknout, mělo by být jen jedno OSN. Máme obavy, že to půjde proti zájmu dětí a proti těm zájmům, které prosazujeme. Stejně tak trend, že každá země by měla sama rozhodovat o svých programech. Určitě jsou země, které jsou na to připravené a zralé, jsou ale země, kde to tak není, kde bují korupce, kde jsou politicky velmi diskutabilní režimy a podobně. Obáváme se, že pokud ztratíme tuto nezávislost, opět to může jít proti zájmům dětí. Stejně tak se obáváme, že v tom, co vznikne, převáží ekonomické zájmy a ekonomický rozvoj na úkor toho, co nemá tak silný hlas, aby se prosadilo, a to jsou právě děti. Přivítali bychom spojování tam, kde to má smysl, třeba ke snižování nákladů. Ale máme obavu, že v tom novém spojeném celku se ztratí i odpovědnost. V tuto chvíli jsme schopni vyčíslit do dolaru nebo do koruny, co se s penězi z České republiky udělalo. V okamžiku, kdy se veškeré prostředky nalijí do jednoho velkého balíku peněz, ze kterého se něco rozdělí pro děti, něco na výstavbu silnic, něco na konferenci o ženských právech apod., to bude mnohem těžší a odpovědnost, kterou teď každý má, bude mnohem omezenější.

Za rozhovor děkuje Marcela Staňková