Stress management, aneb „Pomóc, hoří!“

Pokračujeme v dalším otiskování textů, napsaných pro náš časopis docentkou Bedrnovou z VŠE Praha. Ten dnešní navazuje na předchozí tři články v PVS č. 1,2 a 3/2011.

Kromě běžných standardních situací a podnětů, se kterými se dnes a denně setkáváme amáme pro ně zaběhané a osvědčené způsoby řešení, se čas od času v životě každého z nás vyskytnou i situace nestandardní. Může jít o podněty či situace zcela nové nebo více či méně neobvyklé, takže nás zejména zpočátku poněkud zaskočí. Ve hře dále ale mohou být i situace, pro které nemáme po ruce vhodné řešení nebo dokonce zatím takové řešení ani neexistuje. A také toho na nás prostě jen může být hodně v duchu přísloví: stokrát nic umořilo osla.

Pro takové situace se vžilo označení zátěž. Může být fyzická, častěji však jde o zátěž neuropsychickou. Její zdroje či příčiny obvykle představují nepřiměřené úkoly, překážky, vnitřní a vnější konflikty, problémy a starosti. Jejich dopad obvykle pociťujeme jako zvýšený tlak na naši psychiku. Mnozí autoři proto používají k současnému vyjádření toho, co na nás působí, i jak to přitom vnímáme a reagujeme na to, pojem stres. Ten sice v některých případech pociťujeme jako žádoucí urychlovač našeho jednání, stimul podněcující naši aktivitu (eustres), při překročení určitých mezí nás však postupně začíná ochromovat až likvidovat (distres). Nejčastěji se jedná o tlak časový, „tlačí“ na nás však i další, dříve zmíněné skutečnosti.
Náročnost života v současné etapě rozvoje společnosti může přitom pro někoho být žádoucím standardem, pro jiného se ale už čas od času stává záležitostí limitující a v extrémní podobě pak až zničující. Stejné skutečnosti přitom lidé vnímají různě, takže to, co je pro někoho „procházka po zeleném trávníčku“, může pro jiného být již „trmácením se přes hloží a výmoly“. Způsobuje to jednak naše fyzická i psychická kondice, dále to, jak se na nás „podepsala“ výchova; zda nás svými nároky zformovala jako „lidi do deště“, nebo zda z nás udělala pro reálný život nezpůsobilé „skleníkové květinky“. Svou roli ale hraje i to, nakolik jsme se se zátěžovými situacemi již setkali a naučili se je zvládat.
Naše odolnost vůči neuropsychické zátěži či stresu se může pod vlivem mnoha nepříznivých okolností v průběhu života postupně snižovat. Proto je důležité průběžně pracovat na jejím udržení, či lépe zvyšování.
Dobrým základem k tomu je především pozitivní orientace nebo pozitivní myšlení. Jde o tendenci či sklon vidět realitu spíše příznivě, myslet optimisticky. Ne stále předpokládat, že se nic nepodaří a propadat pesimismu. Obvykle se totiž nakonec potvrdí, že myšlenky v kladném nebo záporném směru se v příslušném směru také uskuteční. Pozitivními myšlenkami si tedy nahráváme na úspěch, negativními na nezdar. Samo o sobě to nestačí, ale je to nezbytný začátek, na který by měla navazovat vyšší míra angažovanosti, tj. aktivního až proaktivního přístupu k vnějšímu dění. Nestačí prostě jen pasivně čekat na štěstí. Je třeba se naučit mu chodit naproti.
Součástí cíleného zvyšování odolnosti vůči zátěži může dále být vědomě vytvářený systém žádoucích návyků, o kterých již byla řeč, včetně návyků žádoucího time managementu, který jsme rovněž již probrali a kam patří i dobře zvolený, a pokud možno příliš často neporušovaný, režim spánku a bdění a práce a odpočinku. Stress management pak dále profilují vhodně stanovené životní cíle a priority a zásady či pravidla, které důsledně dodržujeme.
Kromě toho se však můžeme naučit využívat i určité specifické myšlenkové techniky, zejména v situacích, které již patří mezi ty hodně náročné. Jednou z nich je například racionálně založená snaha objektivizovat si náročnou situaci, tj. nepodléhat jen jejím negativním stránkám, ale naučit se je rozumově poměřovat a vyvažovat s kladnými. A věřte mi, když chcete, vždy se nějaké najdou! Může jít dále o její relativizaci, tj. o snižování akcentu nepříznivosti porovnáním s jinými osobami, které jsou na tom v dané situaci hůře než my, nebo s jinými nepříznivými situacemi, kterými jsme již prošli a zvládli je! Důležitá je rovněž technika cíleného přelaďování, tj. snaha navodit si příznivější stav prožívání s využitím pro nás pozitivních podnětů (z oblasti přírody či kultury - například oblíbený žánr literatury, ale i návštěva filmu, divadelního představení, výstavy, koncertu, ZOO apod.). Významnou technikou umožňující snadněji zvládat zátěž je pak i transfer. Nepříznivě pociťované problémy a starosti můžeme utlumit vstupem do nějaké aktivity, nejlépe z odlišné oblasti, než z té, která nás irituje. Hodí se oblíbený sport, manuální práce, úklid a další.
Tam, kde nám nepomůže zvolený režim a výše uvedené přístupy, můžeme ještě také pracovat s tzv. obrannými mechanismy, tj. s únikově nebo bojově vyladěnými formami přístupu k prožívání problematické reality a k jejímu zvládání. V prvním případě, v tom únikovém, může jít o denní snění, stažení se do izolace, útěk do nemoci, určitý posun do dětského způsobu chování. Ve druhém, bojově zaměřeném, pak to bývá racionalizace (snaha si zdůvodnit nezvládnuté), egocentričnost (až nadměrná sebestřednost), negativismus (permanentní protest proti užšímu či širšímu sociálnímu okolí), sublimace (přesunutí hlavních aktivit jinam – do literatury, politiky apod.), identifikace (myšlenkové nebo i faktické ztotožnění se s nějakou agresivně orientovanou skupinou) a další. Ale pozor! Pokud si zůstáváme vědomi toho, že jde o dočasné náhradní způsoby zvládání stresových situací a stavů, pak tyto mechanismy splnily svou obrannou funkci, pokud však začleníme tyto přístupy do stálých okruhů svého jednání, může to již být projevem nezvládnuté zátěže.
Zvládnutí zátěže obvykle prožíváme pozitivně a máme tendenci si v dalším období „zvedat laťku“. V případě selhání se z obranných mechanismů mohou stát typické způsoby našeho jednání. Obvykle pak si laťku snižujeme
Přitom máme v zásadě jen dvě možnosti, jak na zátěž jít. Jednak pasívním odoláváním, což by se mohlo označit jako „pozice mrtvého brouka“. Má to smysl v situacích, se kterými se v dané době nedá nic dělat. Účinnější ale bývá aktivně, zejména existují-li objektivní možnosti, se zátěžovou situací se vypořádat a něco změnit. Chce to jen trpělivost odolávat tam, kde nemůžeme věci změnit, sílu tam, kde se s tím dá něco udělat a určitý nadhled, který nám umožní rozpoznat správně, co je v dané chvíli to pravé. A kromě toho existuje i odborná literatura, přátelé a specialisté – psychologové, na které se můžeme obrátit, jsme-li v úzkých.