Milí čtenáři,

v pravidelné podzimní příloze věnované stavebnictví monitorujeme aktuální situaci v tomto významném národohospodářském odvětví a zaměřujeme se na jeho nejpalčivější problémy. Mezi ně v současnosti patří nedostatek kvalifikovaných pracovních sil. Odpověď na řešení této otázky jsme hledali s prezidentem Svazu podnikatelů ve stavebnictví Ing. Václavem Matyášem i s představiteli velkých stavebních firem. Kromě toho Vás seznámíme s obsahem vládního harmonogramu budování dopravních staveb do roku 2013, který v září schválila vláda. Dozvíte se také, zda se u nás opravdu staví dálnice dráž než v okolních zemích. Jako vždy nechybí ani pohled na bytovou výstavbu a na novinky z oblasti nízkoenergetických staveb. V závěru přílohy se zamýšlíme nad výhledy českého stavebnictví, které je citlivým indikátorem ekonomických změn.

Příjemné čtení Vám přeje redakce

Vaše redakce

STAVEBNICTVÍ BUDE VÍCE PROPAGOVAT

O stavební řemesla není zájem. Stavebnictví jako perspektivní obor příliš netáhne. Zaměstnavatelé se nechtějí smířit s konstatováním, že u manuálních profesí je to téměř všude stejné, rozhodli se problém řešit. Hovořili jsme o tom s prezidentem Svazu podnikatelů ve stavebnictví v ČR Ing. Václavem Matyášem.

Do jaké míry se projevuje nedostatek dobrých řemeslníků na stavbách? Současný stav začíná být bez nadsázky kritický. Velké stavební firmy dosud využívaly kapacit menších firem, které pro ně zajišťovaly práce formou subdodávek. Nepociťovaly nedostatek vlastních zaměstnanců přímo. Problém ovšem nyní zasahuje i malé firmy. Vzniká silná konkurence v získávání zaměstnanců pomocí růstu mezd a poskytováním dalších výhod. Toto řešení není ovšem pro většinu menších firem dostupné. Konkurenční prostředí je deformováno a v některých oblastech může dojít ke kolapsu. Zde máme na mysli především vysoce kvalifikovaný řemeslný personál, který nelze nahradit zahraničními dělníky ani rekvalifikacemi nezaměstnaných. Firmy tak nyní více než o zakázky mezi sebou soupeří o kvalifikované zaměstnance.

Přináší řešení tohoto problému zaměstnávání zahraničních zaměstnanců, pomůže vydávání zelených karet?

Na to je odpověď složitější. V prvé řadě musíme práci zahraničních dělníků posuzovat z hlediska jejich konkrétního zájmu o práci u nás. Celá řada z nich hledá v naší republice příležitost k jednorázovému výdělku na omezenou dobu, po které se vracejí ke svým rodinám domů. S tím souvisí jejich nezájem o zvyšování kvalifikace, která by byla potřebná pro udržení našich standardů kvality. Současně i možnost jejich pravidelného návratu k firmě je omezena. Zákoník práce staví překážky sjednávání pracovních poměrů na dobu určitou a možnosti jejich krátkodobého opakování. Druhým hlediskem je země původu, ze které zahraniční dělníci přicházejí. Bez problémů se do našeho prostředí začleňují nejbližší sousedé, členské země EU – Slovensko, Polsko. Třetím hlediskem je ekonomická situace v mateřské zemi zaměstnance. Počáteční zájem zaměstnanců z Ukrajiny, kteří tvořili (a dosud tvoří) největší podíl zaměstnanců ze zemí mimo EU, dočasně převyšoval potřebu našich firem, snižoval cenu jejich práce a nepřímo působil i na podmínky jejich života v naší zemi. Změna ekonomické situace na Ukrajině však způsobuje pomalý, avšak zřetelně snížený zájem o práci u nás. Musíme tedy jít dál na východ, k občanům dalších zemí bývalého Sovětského svazu. Nyní k otázce zelených karet. Jde nepochybně o velmi dobrou myšlenku, která má usnadnit současné získání pracovního povolení i povolení k pobytu přímo v mateřské zemi migranta (od našich zastupitelských úřadů). Tím se jednak zkrátí celý proces, jednak umožní zvýšit počet legálně pracujících občanů, kteří nebudou závislí na klientském systému. Zelené karty v sobě skrývají dvě základní rizika. Jednak jde o výběr tzv. cílových zemí. Pracovní trh nemůže být otevřen bez regulace, a to jednak z obecně bezpečnostního hlediska státu, jednak z hlediska oblasti, ze které zaměstnanci přicházejí, aby nedocházelo k jejich vyčlenění z většinové společnosti včetně souvisejících další negativních jevů. Současná situace potvrzuje, že Evropa nemůže být multikulturní společností, a Česká republika by se měla poučit ze zkušenosti jiných zemí. Druhým rizikem zelených karet je ochrana českého sociálního systému v případě ztráty zaměstnání cizince a kontrola průběhu jeho dalšího pobytu. Tato kontrola bude zatěžovat správní orgány republiky. Zavedení systému samozřejmě vyžaduje změny v celé řadě právních předpisů.

O učňovské obory není v České republice už mnoho let mezi mládeží a rodiči valný zájem. Jak byste charakterizoval situaci v odborné přípravě mladých lidí pro stavebnictví?

Nejde jen o učně. Potřeba mladých lidí se týká absolventů vysokých škol, středních škol (volně řečeno průmyslovek) i absolventů středních (učňovských) škol poskytujících vzdělání s maturitou nebo výučním listem. Pozorujeme, že současní absolventi, především vysokých škol, jsou jiní než dříve. Jsou více samostatní (zpravidla pracovali v průběhu studia), sebevědomí, odvážní ve smyslu brát na sebe riziko. To, co jim ovšem chybí, a zdůrazňuji, že to není jejich vina, jsou dostatečné schopnosti, které vyžaduje jejich uplatnění v konkrétním provozu, jejich rychlou adaptaci na práci ve firmě. Na Konferenci FPVŠ průmysl a vysoké školy, která se konala 2.10. v Brně, jsem na některé aspekty rektory a děkany škol upozornil. Příčiny lze hledat v několika hlavních oblastech. Vysokoškolští učitelé jsou často odtrženi od praxe. Buď vůbec nepracovali v reálném prostředí, nebo toto prostředí před dlouhou dobou opustili. Znají moderní teorii, nové materiály a technologie, ale nemohou objektivně studentům předat zkušenosti z praxe. V plném rozsahu potřebám praxe nevyhovuje ani obsah a rozsah výuky. Musíme si uvědomit, že absolvent vysoké školy musí být připraven na práci v různých výrobních zaměřeních, monotematické vzdělání, dokonalé zvládnutí přísně vymezeného oboru jim ztěžuje široké uplatnění v praxi. Co chybí absolventům? Nemají téměř žádnou přípravu pro práci s lidmi, řízení pracovních kolektivů, zaměření k získání přirozené autority opřené o vědomosti, nemají základní povědomí o právu, o praktické ekonomii – ne z pohledu studia VŠE, ale z pohledu oceňování a financování staveb, neuvědomují si trestně právní důsledky některých nedbalostních činů. U vysokých škol je nutné se ještě zmínit o skupině bakalářů. Podle školského zákona jsou to lidé s vysokoškolským vzděláním. Upřímně řečeno, jejich použitelnost v praxi je velmi omezená a projevuje se nezájmem podnikatelů o jejich přijímání do pracovního poměru. Pokud bakalářské studium je pokračováním studia na gymnáziu, nemůže student objektivně získat takové penzum odborných znalostí, aby se po krátké době mohl alespoň zčásti vyrovnat absolventům magisterského studia, a těžko pak hledá uplatnění. Absolventi čtyřletých průmyslových škol s maturitou přicházející do praxe se v novém pracovním prostředí rychleji adaptují a schopnější z nich se velmi rychle přibližují k absolventům vysokých škol. Je to samozřejmě dáno i jejich přípravou pro nižší manažerské pozice. I zde ale klesá počet zájemců, a to ve srovnání s nabídkou získání maturity na gymnáziu, která je považována ze studijního hlediska za méně náročnou než studium na odborné technické škole. K základní otázce o učňovském školství: Svaz zpracoval dokument, který již svým názvem „Krize učňovského školství ve stavebnictví a návrh jejího řešení“ vyjadřuje rozměr problému. V minulých letech docházelo k postupné systémové destrukci systému učňovských škol. Příčin je celá řada, uvedu tedy ty hlavní. Stavebnictví je odvětví, které je stále a neprávem vnímáno jako odvětví s nižší společenskou prestiží. Zásadní obrat v posledních letech v nových technologiích, materiálech a mechanizaci, která podstatně omezila podíl fyzicky náročné stereotypní práce, nebyl veřejností zaznamenán. Veřejnost nehodnotí stavebnictví jako perspektivní obor zajišťující trvalé zaměstnání, veřejnost nevnímá stavebnictví jako obor, ve kterém může mladý člověk nejsnadněji začít se samostatným podnikáním. Musíme přiznat, že nízké povědomí rodičů a dětí o charakteru práce ve stavebnictví, které snižuje zájem o studium učňovských oborů, je částečně i naše vina. Pro popularizaci odvětví musí hodně udělat především podnikatelé sami prezentací kvalitních staveb, šetrností k životnímu prostředí, v bezpečnosti práce, snižování úrazovosti a v dalších oblastech. Musí zlepšit přístup k odborným školám, organizovat dny otevřených dveří, zlepšit konkrétní přístup ke studentům atd. Optimální potřeba absolventů stavebních oborů vstupujících do praxe by se měla pohybovat ročně v řádu 25 tisíc nových zaměstnanců. Současný stav je ale takový, že v roce 2007 ukončilo studium učňovských oborů ve stavebnictví necelých 3,5 tisíce studentů. Objektivně je nutno ovšem dodat, že nepříznivá situace je v současné době výrazně poznamenána klesající populační křivkou, kdy do procesu volby povolání vstupuje stále méně mladých lidí. Druhým důvodem klesajícího zájmu o studium na učňovských školách je vzdělanostní politika státu, která odčerpává potencionální zájemce o řemeslné profese ve prospěch maturitních oborů. V poslední době jsem zaznamenal názor, že politika stavebnictví a svazu vede k odrazování dětí od studia a obsahuje tlak k návratu „k lopatě“. To je samozřejmě nesmysl, který svědčí o neznalosti problému. Stejně tak nekompetentní je názor, že absolvent gymnázia se může po absolutoriu klidně vyučit např. klempířem. Samozřejmě že může; proč ale strávil 4 roky na gymnáziu, proč se připravoval pro jinou profesní dráhu? Myslím, že mi dáte zapravdu, že s těmito názory nemá smysl polemizovat. Jaký je tedy zájem rodičů a dětí o učňovské obory? Uvedl jsem již, že jednou z příčin je nedostatek informací. Poradci pro volbu povolání na základních školách nemají potřebné znalosti, aby uměli rodičům vysvětlit výhody, nevýhody, náročnost a perspektivy zvoleného povolání. Ve srovnání se zahraničím  nejsou učni v průběhu studia nijak podporováni. Můžeme dát k disposici informace o systému učňovského školství v Rakousku, Německu i ve Francii. Ve spolupráci s Ministerstvem  průmyslu a obchodu ČR jsme shromáždili dostatek námětů, jak problém v tomto směru řešit. Musíme také zainteresovat rodiče a děti ze sociálně slabšího prostředí. Navrhujeme poskytovat učňům zdarma pracovní oblečení, stravování, ubytování, příspěvky na dopravu. Musíme zvýšit podíl odborné výuky, která bude zajišťována ve stavebních firmách pod vedením zkušených oborníků z praxe. Jsme si vědomi obtížnosti tohoto řešení, ale chceme-li pro věc něco udělat, musíme začít sami. Natažená ruka ke státu bez vlastní iniciativy nic nevyřeší.

Jaké je postavení svazu k řešení krize v zaměstnanosti?

Svaz je reprezentantem podnikatelů v odvětví stavebnictví. Z tohoto titulu máme otevřeny dveře k řadě ústředních orgánů státní správy i k parlamentním a senátním výborům. Využíváme těchto možností k informování kompetentních institucí. Velmi dobrou spolupráci máme především s ministerstvem práce a sociálních věcí, které jako první pochopilo, že kvalifikace absolventů všech stupňů a jejich uplatnění v praxi je především otázkou zaměstnanosti mladé generace. Chápe, že kritickou situaci v nedostatku zaměstnanců lze řešit zvýšeným tlakem na rekvalifikace, která je pro řadu profesí ve stavebnictví otázkou týdnů, maximálně měsíců, a větší motivací nezaměstnaných k práci musí být hledány další zdroje. Ministerstvo pro místní rozvoj a ministerstvo dopravy vnímají dostatek vlastních stavebních kapacit v České republice jako nezbytný předpoklad pro investiční rozvoj státu, ministerstvo průmyslu a obchodu problém nedostatku zaměstnanců řeší z pohledu především průmyslových odvětví. Bohužel nejslabším článkem v celém procesu je ministerstvo školství, které se k celému problému staví rozpačitě, ačkoliv právě na něm je zákonná odpovědnost za funkci systému vzdělávací soustavy. Vzdělávací soustava musí respektovat situaci na trhu práce a, i když nutně s určitou setrvačností, na vývoj trhu práce musí reagovat. Obecně vzato stát se nikdy nemůže zbavit odpovědnosti za výchovu mladé generace. Podnikatelská sféra musí aktivně a účinně spolupracovat.

Jste do budoucna optimista? Nebude kritický stav kvalitních stavbařů limitujícím faktorem růstu celého odvětví?

Ano jsem optimista, jsem životní optimista. Musíme urychleně změnit názor odpovědných orgánů k přístupu vzdělávání ve stavebnictví. Musíme zdůrazňovat, že potřebná opatření je nutné přijmout neodkladně, protože výchova mladé generace trvá určitou dobu a první výsledky se mohou projevit nejdříve po čtyřech, pěti letech. Početní stav kvalitních řemeslníků považuji bez nadsázky za kritický. Někteří lidé se dívají na stavebnictví jako na odvětví, které staví tunely, mosty, banky – vždyť na to se najdou kapacity v celé Evropě. Tak tomu ovšem není. Rozšířeným omylem je názor, že nepotřebujeme vlastní řemeslníky. Dovezeme si je z ciziny. Na nesmyslnost tohoto názoru jsem se pokusil dopovědět v rámci první otázky. Málokdo z těch, kteří problematiku stavebnictví z pohledu kvalifikovaného personálu bagatelizují, si totiž uvědomuje ještě jeden velmi důležitý aspekt. Řemeslné profese ve stavebnictví zabezpečují široké spektrum služeb pro běžné občany, drobné živnostenské provozovny provádějí údržbu a opravy domovního a bytového fondu. Nápady a názory různých tzv. odborníků na zaměstnaneckou politiku ve stavebnictví tak velmi rychle vezmou za své v okamžiku, kdy jim vítr poškodí střechu na jejich vlastním domě. Pak se všichni diví, že se v celé republice se učí jen 60 pokrývačů na opravy minimálně 800 tisíc obytných budov, že stoupají požadavky na požární bezpečnost a přitom se učí 6 kominíků v celé republice a tak bych mohl pokračovat. Prosím, abych byl správně pochopen. Stavebnictví je především služba, služba veřejnosti a nemůžeme se tvářit, že to nás nezajímá. Velmi prosím, aby si to uvědomili především ti, kteří v rámci státní správy za danou oblast odpovídají. Při řešení těchto problémů pak mohou počítat s naší podporou a pomocí.

Za rozhovor děkuje Pavel Kačer

UČNI ZASLOUŽÍ PÉČI

Nedostatek řemeslníků na stavbách přiměl zaměstnavatele, aby začali urychleně činit kroky k nápravě situace. Krizi učňovského školství, která hrozivě narůstá nejen ve stavebnictví, ale prakticky ve všech oborech národního hospodářství, by měl řešit stát společně se soukromými firmami.

Svaz podnikatelů ve stavebnictví (SPS) se rozhodl už dál nečekat a jednat. Jako první zaměstnavatelská organizace připravil návrh koncepčního řešení, které by mělo zajistit firmám kvalifikovanou pracovní sílu ve všech požadovaných profesích. Pod jeho logem vyšla nyní brožura, která nese vypovídající název: Krize učňovského školství ve stavebnictví a návrh jejího řešení. Vydavatel předpokládá, že po rozsáhlé diskuzi v odborné veřejnosti se tento koncepční materiál dostane ještě letos na pořad jednání české vlády. V analytické části se uvádí, že zatímco početní stav absolventů škol a s jistou výhradou i schopnost jejich adaptability při vstupu do zaměstnání je dočasně na potřebné úrovni a u středního technického personálu a vysokoškolsky vzdělaných odborníků je zajišťována alespoň zčásti průběžná generační obměna, ve skupině řemeslných profesí už nabyl stav alarmující podoby.

S firemní podporou

K určitému řešení z nouze lze řadit zaměstnávání cizinců na stavbách. Málokteré odvětví zaměstnává tolik lidí ze zahraničí jako stavebnictví a stát hodlá vydáváním zelených karet tuto praxi ještě podporovat. Z hlediska dlouhodobé perspektivy však není vhodné, aby se domácí podniky orientovaly především na zahraniční zaměstnance. Právě naopak, pro české stavebnictví je nezbytné vrátit se zpět k možnostem vzdělávání vlastního dorostu, motivaci mládeže i rodičů k volbě povolání ve stavebnictví. To však znamená intenzivně se věnovat obnově systému učňovského školství. Nelze akceptovat vývoj, kdy počet žáků v učňovských oborech se od roku 1989 postupně snižuje. Situace došla tak daleko, že na některých učilištích se letos do učebního oboru zedník nepřihlásil jediný uchazeč. Kapacity nejsou mnohdy využity, dochází ke spojování tříd žáků různých odborností, některé důležité obory nejsou otevřeny vůbec. Problémem je navíc i financování odborných učilišť a škol. „Zaměstnavatelská sféra, zřejmě jediná, vnímá tuto skutečnost jako vážné ohrožení podnikatelského prostředí a chce přispět k zásadnímu obratu,“ píše se v koncepčním materiálu o učňovském školství. Jedním dechem se tam dodává, že kvalifikovaného řemeslníka schopného dostát současným i budoucím požadavkům rozvoje odvětví může připravit jen škola za účasti zaměstnavatelské sféry a v podstatě i za účasti dalších sociálních partnerů.

Příklady ze zahraničí

Vedení Svazu podnikatelů ve stavebnictví v ČR se při tvorbě této koncepce nechalo inspirovat osvědčenou praxí ve „starých“ státech Evropské unie, zvláště v Německu, Rakousku a Francii. Vždyť v zemích „patnáctky“ se věnuje značná pozornost (na rozdíl od České republiky) řízené podpoře vzdělávání v učňovských oborech s ohledem na utváření trhu práce. V Rakousku jsou zřizovány učňovské úřady v rámci regionální Rakouské hospodářské komory s povinným členstvím podnikatelů. Firma vyplácí učňům odměnu, která se v posledním ročníku přibližuje 80 % obvyklé mzdy. Ve Spolkové republice Německo probíhá výuka v celonárodním programu v nadpodnikových centrech, kde hradí stát 80 % a firmy 20 % nákladů. Učni mohou pobírat i stipendium. Program je financován z fondu vzdělávání, do něhož stavební podniky odvádějí na financování odborného školství 2,5 % z mezd. Ve Francii působí už třetím rokem národní fond pro rozvoj ke zvýšení počtu absolventů učňovských škol. Fond dostává 2,28 % z vyplacených mezd. Vedle příspěvku regionů na smlouvu stát osvobozuje firmy od sociálních odvodů za učně a daňově zvýhodňuje podniky, které učně vzdělávají. Nábor se provádí osobní agitací, při níž hrají důležitou roli poskytované výhody učňům (slevy na pobyt, dopravu, příspěvky sociálně slabým, zdravotní pojištění apod.).

Dvě alternativy

Má-li stavebnictví jako obor uspět na konkurenčním trhu práce, musí o své atraktivitě a perspektivnosti přesvědčit žáky už na základních školách. Popularizaci odvětví, které se budou věnovat zaměstnavatelé, sociální partneři i kraje – zakladatelé odborných škol a učilišť, má doprovázet i nabídka hmotné podpory. Pokud školství zůstane ve veřejných rukou, což je žádoucí, musí být vyjasněn vztah mezi soukromými firmami a zakladatelem školy na smluvní bázi. Jiné řešení spočívá v zakládání (privatizaci) škol, které by fungovaly jako zařízení soukromých podniků. Tuto méně vhodnou formu odborného vzdělávání by podnikatelé volili jen z nouze jako záchranný systém v případě, když stát o utváření vývoje na pracovním trhu nebude mít zájem. Svaz podnikatelů připomíná, že budování systému praktického vyučování ve stavebních firmách musí vycházet z iniciativy firem a škol, nelze spoléhat na organizátorskou úlohu státu. A důraz se musí klást na výběr firmy, která má pro odborný výcvik dostatečné předpoklady. Prakticky připadají v úvahu jen velké nebo střední společnosti s patřičným odborným zázemím. V závěru koncepčního materiálu je uvedeno, že stavební podniky budou ochotny aktivně vstoupit do školského systému jen za splnění určitých podmínek. Rozhodující je kompenzace nákladů firem za to, že částečně zastupují vzdělávací roli státu. Značné náklady jim vzniknou při poradenství, náboru a výuce učňů. Pokud jde o finanční záležitosti, přiklání se Svaz podnikatelů ve stavebnictví k vytvoření odvětvového fondu vzdělávání. Do něho by směřovaly peníze firem určené na státní politiku zaměstnanosti i finanční prostředky krajů. Druhá možnost spočívá ve využívání prostředků z odpočtů daní přes ministerstvo financí. Podmínkou je i vzájemný závazek firmy k zaměstnání absolventa po ukončení odborné přípravy. Generální ředitel SPS Miloslav Mašek však upozorňuje na nejdůležitější věc: „Změnit se musí především společenský postoj. Absolventi odborné technické školy musí být ceněni stejně jako lidé s humanitním vzděláním, vždyť oba typy školství jsou rovnocenné,“ říká Mašek. Pokud se to nepodaří, nemohou být sebelepší snahy zaměstnavatelů, sociálních partnerů i veřejných institucí dlouhodobě zcela úspěšné.

Ikas/pk

KVALIFIKOVANÝCH LIDÍ JE NEDOSTATEK

Představitelé velkých stavebních firem považují za jeden z největších problémů současnosti českého stavebnictví nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců a vidí různé možnosti řešení této situace.

Ing. Martin Borovička, generální ředitel SYNER, s.r.o.

Budoucí vývoj českého stavebnictví závisí i na tom, jak rychle se trh vyrovná s problémy, které v současné době kulminují. Ty jsou způsobeny nejen nedostatkem některých druhů stavebních materiálů, ale za hodně vážné my i další společnosti považujeme nedostatek pracovníků. Jde jak o dělníky, tak i specializované profese. Na českém trhu tito lidé prostě chybí a i my začínáme situaci řešit prostřednictvím pracovních agentur a cizími zahraničními pracovníky. Budu-li hovořit o materiálech, tak například v současné době jsme poptáváni na několik zakázek, ale jsme si vědomi, že naše tempo by bylo až neúnosně zdrženo nemožností získat skelet na daný projekt. Vrátím se ale asi k tomu nejpodstatnějšímu, a to jsou lidské zdroje. Z krátkodobého pohledu se domnívám, že toto lze řešit dovozem pracovníků ze zahraničí, například z Bulharska, Rumunska a Mongolska. Z dlouhodobého pohledu je řešením „oprášení“ systémového učňovského školství. V této souvislosti se mě často ptají, zda bychom neměli jako velká firma „školit“ vlastní učně. Soudím, že každý by se měl věnovat svému oboru, na který má dostatek kvalifikace. Studenti u nás pochopitelně mohou získat potřebnou praxi, ale samotné učňovské školství je věcí státu ve spolupráci s profesními komorami a ministerstvy. Obecně vidím příležitost pro stavebnictví v rozvoji dopravní infrastruktury. Ta ještě dnes pokulhává za již vybudovanými objekty pro privátní i komunální sféru.

Ing. Petr Kuchár, generální ředitel a místopředseda představenstva Subterra, a.s.

Více než patnáct let působení trhu v našem hospodářství je dostatečně dlouhá doba, aby se stavební podnikatelé dokázali přizpůsobit a zapomněli na staré časy, kdy pojmy jako konkurence, veřejná soutěž, cenová garance, lhůty výstavby, smluvní závaznost a podobně měly zcela jiný obsah než dnes. Kdo se nepřizpůsobil, už nepodniká a trápit se nemusí. Rychle jsme si zvykli na téměř neomezenou dostupnost moderních technologií a stavebních metod, což nás také dříve odlišovalo od vyspělého světa. Dnes je to výhradně otázka financí, které mohou být společným jmenovatelem mnoha problémů. Ty však už většinou umíme řešit. Jsou tu však i takové, které ani za peníze nelze rázně odstranit. Jeden z nich se nazývá lidské zdroje. Získat nové mladé odborníky se zájmem pracovat na velkých stavbách, kde naše firma hlavně působí, není lehké. Musíme dohnat ztracený čas v jejich přípravě, najít vlastní prostředky pro jejich výchovu a vrátit společenskou prestiž tomuto povolání. Je to proces dlouhodobý, který některé firmy už nastartovaly. Než přinese své výsledky, bude se s tímto nedostatkem potýkat každý. Jiným takovým problémem pro stavební firmy realizující velké projekty mnohdy celostátního významu je vztah široké veřejnosti k takovým investičním záměrům. Společnost je rozdělena na racionálně uvažující část a tu menší, kterou ovládají emoce a nedostupné ideály, například o světě bez automobilové dopravy, o obnovení neporušené krajiny, o zdravém životě bez negativních vlivů civilizace. Stavební společnosti jsou označovány za betonové nebo tunelářské lobby, a to cítíme jako křivdu. V demokratické společnosti má každý hlas svou váhu; musí se tedy vždy počítat s dlouhou a trpělivou prací, než se najde výsledné řešení. Žádnému trápení však nesmíme podlehnout a náš pohled musí směřovat do budoucnosti.

Ing. František Vaculík, generální ředitele a předseda představenstva PSJ holding

Jednoznačně hlavním problémem, kterému české stavebnictví i s ohledem na trvající růst celého odvětví čelí, je nedostatečný přísun vlastních kvalifikovaných pracovníků. V posledních letech se stále snižuje počet nových absolventů technických oborů středních a vysokých škol a především učebních stavebních profesích nastupujících do praxe. Tento stav průběžně dlouhodobě zhoršuje věkovou strukturu zaměstnanců stavebních firem v řemeslných profesích. Soustava učňovského školství dnes neprodukuje optimální počty učňů, a to jak v celkovém počtu, tak zejména v některých oborech (zedníci, obkladači, tesaři). Příčin tohoto stavu je několik. Jednak je to nepříznivý demografický vývoj české populace. Dále státní politika zvyšování vzdělanostní úrovně obyvatelstva snižuje zájem o učební obory. Atraktivita povolání je snižována s nutností dojíždět, častými změnami místa zakázek a prováděním prací za často nepříznivých klimatických podmínek. V neposlední řadě mají bohužel některá stavební řemesla v očích veřejnosti nižší společenskou prestiž a nejsou ani finančně dostatečně ohodnocena. Výše uvedeným problémem se zabýváme a hledáme cesty, jak absolventy základních škol přivést do našeho učňovského zařízení SOU PSJ a zároveň zajistit, aby se stavebnímu řemeslu věnovali i po vyučení. Chlapci vykonávají praxi přímo na našich stavbách, snažíme se hodně komunikovat s jejich rodiči a neopomíjíme ani motivační systém v podobě stipendií, kapesného či půjček na studium. Početní stavy řemeslníků může zlepšit též intenzivnější zaměstnávání cizinců i ze vzdálenějších zemí. V tomto směru bude nezbytné vypořádat se s některými legislativními, jazykovými, bezpečnostními, ale i kvalifikačními a kvalitativními problémy, které migrace této pracovní síly přináší. Řešení kritického početního stavu kvalifikovaných pracovníků se podle mého názoru s velkou pravděpodobností také neobejde bez nárůstu mezd, a tím i ceny stavebních prací.

Ing. Martin Doksanský, generální ředitel SMP CZ, a.s.

Nás v těchto dnech netrápí opravdu nic, vezeme se totiž stále ještě na vítězné vlně. Naše firma před několika dny převzala z rukou pana ministra Čunka ocenění Stavební firma roku 2006 v kategorii velká firma. Stalo se tak na slavnostním večeru v Betlémské kapli u příležitosti Dne stavitelství a architektury, pořádaném Svazem inženýrů a architektů, Svazem podnikatelů ve stavebnictví a Českou komorou autorizovaných inženýrů a techniků. Uspěli jsme mezi těmi největšími tuzemskými stavebními společnostmi, aniž bychom za to jakkoli lobbovali a přesvědčovali ty, kteří rozhodovali, a to nás mimořádně potěšilo. Samozřejmě i my ale řešíme své problémy. Velkým problémem je tradiční bolest stavebnictví – nerovnoměrnost a nevyváženost zakázky v čase. Zatímco v prvním pololetí jsme řešili, kde uplatnit volné kapacity, tak ve druhém pololetí je tomu úplně naopak. Tento neduh je zvlášť patrný u státních a obecních zakázek, u nichž jsou finanční toky ovlivňovány plánovanými zdroji ze státního rozpočtu, rozpočtů krajů a obcí v rámci jediného roku. A paradoxně se vždy nejvíce termínů dokončování staveb, jejich předávání do provozu, ale i zahajování nových, koncentruje do posledního čtvrtletí roku. S tím souvisí i patrně největší problém, a to je nedostatek kapacit na trhu. Obecně je náš obor pořád na vzestupu, ale obávám se, že další rozvoj bude limitován vyčerpanými zdroji volných pracovníků. Je mimořádně obtížné zaměstnat nového, přiměřeně kvalitního dělníka nebo technika. Stejně tak i subdodavatelské kapacity jsou vyčerpány. A tradiční pomocníci z východu se pomalu začínají vracet do svých domovů, protože ekonomiky v jejich zemích jsou také na vzestupu. A tak je nám všem samozřejmě více a více zřejmé, že hlavní šancí je zaujmout mladé lidi. To se jakž takž daří mezi středoškoláky a vysokoškoláky, ale vyučení dělníci…? To je opravdu velké téma pro budoucnost stavebnictví v Čechách. A s tím tak trochu souvisí další starost stavebnictví, že není jaksi pevně zakotveno ve vrcholné státní správě. Energetika, průmysl, ale třeba i železniční doprava atd., ti všichni mají své patrony mezi ministry, náměstky ministrů, ale stavebnictví? Mám pocit, že mezi vrcholnými představiteli státu náš patron jaksi schází. A myslím, že bez toho se některé dlouhodobé problémy stavebnictví nevyřeší. Učňovské školství je toho příkladem.

(red.)

STÁT NAPUMPUJE STAMILIARDY DO SILNIC A DÁLNIC

Vláda schválila v září harmonogram budování dopravních staveb do roku 2013

Dálnice a silnice se budou stavět rychleji a půjde na ně víc peněz. Příští rok by mělo vzniknout zhruba 100 kilometrů nových dálnic, do roku 2016 chce vláda délku dálnic zdvojnásobit na 2 tisíce kilometrů. Do roku 2016 hodlá vláda prostavět celkem 800 miliard korun.

Vláda také projednala návrh rozpočtu Státního fondu dopravní infrastruktury (SFDI) na rok 2008. „SFDI bude mít k dispozici 88 miliard korun, o třetinu více než letos,“ sdělil Topolánek. Rozpočet fondu dopravy počítá s příjmy a s výdaji 45 miliard korun a dalších 32 miliard do něj přiteče z fondů Evropské unie. Zbytek peněz si SFDI půjčí od Evropské investiční banky. Z 90 miliard, které na silnici a částečně i železnici půjdou, dá stát z vlastního zhruba polovinu, zbytek má získat od Evropské unie a z úvěru od Evropské investiční banky. Problémem však je, že Evropská unie dosud neschválila Česku operační program Doprava, z něhož mají pocházet všechny evropské peníze. Přiklepnuté peníze budou mířit hlavně na už rozestavěné úseky. Jde o dálnici D3 z Prahy do Českých Budějovic a na hranice s Rakouskem, D47 vedoucí z Lipníku nad Bečvou do Ostravy a dál do Polska, o D8 přes České středohoří, silnici R6 na Karlovy Vary, obchvat Prahy nebo opravu železničního koridoru mezi Prahou a Českými Budějovicemi. Harmonogram počítá s 564 miliardami korun na výstavbu komunikací, 230 miliard má jít na železnici a 7,3 miliardy Kč si vyžádá stavba nového plavebního stupně v Děčíně a další opatření ke zlepšení splavnosti vodních cest.

Strana zelených prosazuje nové posouzení některých staveb

Otázka je, jak rychle se bude stavět. Řada úseků vázne na výkupu pozemků či protestech ekologů, kteří mají zastání u ministra životního prostředí Martina Bursíka. Podle zelených ministerstvo dopravy výběr staveb důvěryhodně neodůvodnilo hlubší finanční a ekologickou analýzou. Zástupci dotčeného rezortu ale tvrdí, že projekty vybírali na základě objektivně zjištěných potřeb v jednotlivých regionech a nedostatků současné infrastruktury. Úřad však přiznává, že vícekriteriální analýzu nemá. Bursík se nakonec dohodl s ministrem dopravy, že některé stavby budou znovu posuzovat. Například úsek D3 vedoucí přes Posázaví, severozápadní část Pražského okruhu či silnici R55 u Hodonína. Bursík také prosadil, že z peněz na dálnice se postaví i obchvaty pro 90 obcí, kudy projede více než deset tisíc aut denně. To je třeba Mladá Boleslav, Lázně Bohdaneč či Havlíčkův Brod. „Například v Posázaví jde jednoznačně o střet s ochranou životního prostředí,“ říká Bursík. Středočeský kraj má přitom variantu vedení dálnice D3 už v územním plánu. Evropská unie však odmítá poskytnout na stavbu D3 peníze, dokud nebudou vyřešeny spory s ekology. Proto není stavba D3 zařazena do operačního programu Doprava. Schválený harmonogram budování dopravních staveb nahrazuje starší generální plán rozvoje dopravní infrastruktury (GEPARDI), podle kterého se stavělo dosud. Podle nového plánu by se měla především dobudovat páteřní síť dálnic a železničních koridorů. Harmonogram zahrnuje projekty, u kterých se počítá se zahájením stavby nejpozději do roku 2016. Zahrnuty naopak nejsou akce, u kterých se počítá s finanční spoluúčastí soukromých firem, tedy takzvané projekty PPP. Příští rok má Fond dopravy hospodařit s příjmy 45 miliard korun. Ministerstvo dopravy počítá i s dalšími více než 30 miliardami z fondů Evropské unie. V dalších letech by měl být rozpočet stejný, z Evropy má každý rok přitéci ještě o necelých 10 miliard více.

Priority vládního plánu

Mezi hlavní priority vlády patří například dostavba trasy D8 přes České středohoří, dálnice D1 mezi Vyškovem a Lipníkem nad Bečvou nebo dálnice z Prahy do jižních Čech. V oblasti rychlostních komunikací to jsou potom R6, R35, R43 a R52. V železniční dopravě mají přednost koridory do Českých Budějovic a Plzně a modernizace železničních uzlů v Praze a Brně. Plán počítá také s výstavbou jezu na Labi u Děčína a se splavněním Vltavy. V harmonogramu ale překvapivě chybí byť jen zahájení stavby rychlostní silnice R35, která by zajistila druhé spojení Čech a Moravy a odlehčila dálnici D1. Ta se bude pouze rozšiřovat v desetikilometrovém úseku Kývalka-Brno. Občanskodemokratičtí ministři tak rezignovali na volební slib, podle kterého se ze všech dálnic měla nejdříve dostavět právě R35. „Nemohu teď rychle odpovědět, jestli se mezi stovky dopravních staveb dostala právě tato silnice,“ připustil opomenutí náměstek ministra dopravy Jiří Hodač, který má investice na starosti. Místo toho by však mohla být dostavěna méně významná rychlostní silnice R4 z Příbrami do Písku a R7 ze Slaného do Chomutova. K nižším prioritám pak patří rekonstrukce silnic první třídy, výstavba cyklostezek nebo informační služby pro řidiče. Celkem jde o téměř šest stovek projektů. Při jejich výběru se ministerstvo dopravy řídilo mimo jiné mezinárodními dohodami nebo celoevropskými zájmy. Část dálnic i železnic se totiž zapojí do celoevropské sítě dopravních tepen TEN-T.

(aa)

CENA ZA DÁLNICE

Čeští stavaři se dostali pod palbu kritiky za předražené silnice. V médiích se opakovaně propírá, o kolik víc musí daňoví poplatníci věnovat na kilometr dálnice ve srovnání s výstavbou v jiných evropských zemích. Útoky zesilují zvláště v době, kdy se jedná o veřejných rozpočtech, o naplnění Státního fondu dopravní infrastruktury a potřebě najít chybějící zdroje za končící privatizaci státního majetku. Proto se nelze ubránit dojmu, že kampaň proti stavebnictví je především účelová a slouží jiným zájmům.

Nelze však upřít, že zvolené téma je mediálně dostatečně přitažlivé, protože potencionálně v sobě ukrývá skandály a „skandální odhalení“. Vždyť už formulace „předražené dálnice“ je pojem velmi vágní a lze pod něj skrýt ledacos. Generální ředitel Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) Ing. Alfréd Brunclík oprávněně tvrdí, že se v takovém případě srovnávají jablka s hruškami. „Dálniční stavby fakticky nelze objektivně porovnat, maximálně můžeme hovořit o objektech, jakými jsou například mosty nebo tunely,“ říká Brunclík.

Inflační vlivy

Především si musíme uvědomit, že ceny ve výstavbě skutečně rok od roku rostou. A růst můžeme zaznamenat nejen u infrastrukturních staveb, ale také v pozemním stavitelství. V uplynulém desetiletí se náklady zvyšovaly ročně až o 11 %, v posledních letech méně, v rozmezí 3–5 %. Jednou z mediálně velmi kritizovaných dálnic je komunikace D8 z Prahy přes Ústí nad Labem ke státní hranici s Německem. Novináři poukazovali na to, že na německé straně se výstavba kilometru dálnice A17 pořídila za zlomek nákladů. „Ta cena je skutečně čtyřikrát vyšší, ale německá dálnice se stavěla začátkem 90. let, takže my jsme teď v úplně jiných cenách,“ uvedl na letošním Žofínském fóru A. Brunclík s poukazem, že poslední dálniční úsekv České republice byl otevřen koncem roku 2006. Ostatně nešťastná dálnice D8 z hlavního města na sever Čech může posloužit nejen za příklad, jak obstrukcemi prodlužovat dobu výstavby téměř nekonečně dlouho, ale i jak ji co nejvíc prodražit. Zejména úsek vedený chráněnou krajinnou oblastí České středohoří se stal úhelným kamenem boje ekologů s tzv. „betonovou lobby“ a jestliže investor nakonec vyhrál, pak za cenu nákladných a často nadbytečných ústupků ve „prospěch“ ochrany přírody. Protože v Česku máme jedny z nejpřísnějších protihlukových limitů a ekologických norem, jejich splnění si vyžaduje zvýšit cenu výstavby zhruba o desetinu. Na „dé osmičce“ šly ekologické náklady ještě výš.

Srovnávací studie

Ředitelství silnic a dálnic jako největší státní investor se rozhodlo získat relevantní, objektivní údaje o tom, za kolik se v České republice a jinde v Evropě staví. Oslovilo proto nezávislou renomovanou společnost IBR Consulting, která má zastoupení po celém světě, s požadavkem na vypracování studie o porovnání nákladů staveb. Cílem bylo srovnat a vyhodnotit dvě vybrané české dálnice a dvě podobné silniční komunikace v zahraničí. Zadavatel se hned na počátku dočkal prvního překvapení. Osloveni byli všichni členové Evropské unie, ale požadované podklady dodaly pouze tři státy. Proto se měřítkem pro naše dálnice D8 a D11 (Praha–Hradec Králové) mohly stát jen náklady vynaložené v sousedním Německu (A17), Rakousku a Slovinsku. Odborníci zjistili, že jednotková cena stavebních úseků dálnice D11 kolísá od 172 milionů korun do 282 milionů korun za kilometr. Ve Slovinsku se průměrné náklady na dálnicích A2 a A5 pohybovaly na úrovni bezmála 180,5 milionu Kč a v Rakousku téměř 264,5 milionu Kč. A závěr? Stavba 1 km  dálnice je v ČR o 17 % levnější než v Rakousku, ale o 21 % dražší než ve Slovinsku. Oproti Německu je v ČR levnější stavba velkých mostů o 14 %, ale dražší cena ražených tunelů o 27 %. Ing. Alfréd Brunclík dodává, že cenu stavebních prací nepovažuje za nepřiměřeně vysokou. „Máme ale důvěryhodné informace, že v některých případech jsou příliš finančně nadhodnocené projekty,“ tvrdí šéf ŘSD.

Konec obstrukcí?

Nepřátelé nových dálnic se naučili pomocí zákonných prostředků zdržovat výstavbu po dlouhá léta. Známý je příklad plzeňského obchvatu D5, kdy drobní vlastníci pozemků blokovali udělení stavebního povolení tím, že se proti rozhodnutí úřadů neustále odvolávali proti vyvlastnění. Zdá se, že by tato obstrukční metoda mohla skončit. Skupina poslanců ODS a ČSSD navrhuje změnit příslušný zákon. Zmizelo by z něj ustanovení, podle kterého má žaloba vyvlastňované osoby na vyvlastňovací rozhodnutí odkladný účinek. Pokud někdo, komu soud nařídil vyvlastnění pozemku, již toto rozhodnutí zažaloval, pak odklad zanikne dnem nabytí účinnosti novely. Návrhem novely se bude brzy zabývat Poslanecká sněmovna. Můžeme předpokládat, že nová právní úprava bude mít pozitivní vliv nejen na zkrácení, ale i zlevnění výstavby pozemních komunikací. Vždyť bývalo zvykem, že obrovskou část nákladů na novou dálnici musel investor vynaložit ještě dříve, než se na plánované trase poprvé „koplo“. Teprve když se na staveništi objevily zemní stroje, bylo vyhráno a reálně se dalo uvažovat o termínech dokončení a předání stejně jako o konečných cenách díla.

kč

NOVÝM DOMŮM KLESÁ SPOTŘEBA

Stavebnictví musí více než kdykoli v minulosti dostát dvěma důležitým požadavkům, které jdou spolu ruku v ruce. Jsou to ekologický přístup ve všech fázích výstavby a snižování energetické spotřeby v objektech. Investor očekává, že dnesdostane do užívání dokonalý dům, který bude taky lépe hospodařit s tepelnou energií než budova postavená včera.

Na projektanty a stavbaře tlačí nejen nové předpisy Evropské unie  a České republiky, ale především všemocná ruka trhu. S prudce se zvyšujícími cenami zemního plynu, elektřiny, uhlí a dalších energií hrají náklady na vytápění objektů hlavní roli. Není tedy divu, že domy stavěné podle současných požadavků spotřebují polovinu až čtvrtinu tepla na vytápění než domy 20 roků staré. Nízkoenergetické domy jsou ještě asi dvakrát lepší než standard. A nepříliš vzdálená budoucnost bude patřit pasivním a takzvaným nulovým domům nezávislým na tradičních zdrojích energie. Pojmy, jimž před několika lety rozuměli jen odborníci, začínají hýbat veřejností. Lidé se dozvídají, že v novém domě mohou významně ušetřit za teplo, aniž by za stavbu vydali korunu navíc. Jak je to možné?

Otevřená okna nestačí

Dříve bylo naprosto obvyklé, že budování nízkoenergetického rodinného domu přišlo dráž, ale s novými technologiemi, materiály i situací na trhu se mnohé změnilo. Odborníci tvrdí, že ekologická V stavba přijde zhruba na stejné peníze jako neekologická. Je třeba však vybrat dodavatele, jenž se na tento typ stavění specializuje a má s ním odpovídající zkušenosti. Pokud hovoříme o nízkoenergetickém domě, máme na mysli budovu s energetickou spotřebou pohybující se mezi 50–60 kilowatthodinami na metr čtvereční za rok. Abychom takových účinků dosáhli, musíme především správně zvolit druh izolace, způsob odvětrání a dvojitá nebo ještě lépe trojitá skla oken. Není přitom důležité, zda jsou stěny pořízeny z pálených cihel, betonových či jiných prefabrikátů nebo ze dřeva. Ano, i dřevěná chalupa může dosáhnout parametrů nízkoenergetického domu. Podstatné je provedení izolace z minerální vaty, vlny, pěnového polystyrenu apod.) i s ohledem na potlačení tepelných mostů u oken, dveří a na dalších problematických místech. Při šířce stěny 25–55 cm může izolační materiál tvořit 40, ale i 85 %. Samostatnou kapitolou bývá v těchto objektech větrání. V nízkoenergetických domech už hospodyně nevystačí jen s občasným otevřením oken. Vytápění a větrání obstarává rekuperační jednotka, kterou prochází vydýchaný vzduch a zachycené teplo ve výměníku se vrací zpět do místnosti s účinností až 75 %.

Dům v kožichu

Je samozřejmé, že vysoké nároky na energetické úspory budov se nesmí dotknout jeho uživatelských funkcí a komfortu bydlení. Naopak, díky dokonalé ventilaci jsou z místností odstraněny nežádoucí pachy, nehrozí průvan ani projevy vlhkosti – „mapy“ a plísně. Ty největší nároky na pohodu vnitřního prostředí, příjemnou teplotu v horkých letních dnech i v těch největších mrazech, stálý pocit čerstvého vzduchu je možný i v pasivním domě, který lze postavit za téměř stejné náklady jako běžnou novostavbu, ale na rozdíl od běžných staveb můžete uspořit až 90 % nákladů na vytápění. Princip je naprosto jednoduchý. Nevyužívá žádné technicky náročné nebo nákladné zařízení a na uživatele neklade vyšší požadavky na obsluhu. „Můžete také počítat s tím, že se zbavíte většiny svých zdravotních problémů. Zařízení, které pracuje i v noci, filtruje vzduch a tím ho zbavuje škodlivých nečistot a prachu,“ uvádí internetový portál České energetické agentury k podpoře poradenství, vzdělávání a propagace nízkoenergetické stavění veřejných budov www.i-ekis.cz. Postavit pasivní dům sotva někdo dokáže svépomocí, protože nároky na realizaci podstatně stoupají. Pokud se nepostupuje přesně podle projektové dokumentace, očekávaný energetický efekt se nedostaví. Jeden zmoderních systémů využívá ekologickou a cenově dostupnou stavební technologii výstavby objektů. „Základem je řada stavebních tvarovek z expandovaného polystyrenu se samoshášivou úpravou, které se pomocí speciálního zámkového systému zasunují do sebe a vytvářejí tak vnější a vnitřní nosné stěny bez použití dalších spojovacích materiálů. Takto postavené stěny tvoří takzvané ztracené bednění, které se vyplní betonovou směsí,“ uvádí Ing. Petr Synek z firmy ENVIROS Praha. Aby vše dokonale fungovalo jako „dům v kožichu“, to je výzva pro znalé fachmany. Důležitým předpokladem musí být dostatek informací. Proto vznikl i projekt Síť center pasivního domu, do kterého je zapojeno 13 partnerů z celé republiky s podporou Evropského sociálního fondu. „Hlavním cílem projektu je rozšířit nabídku stávajících poradenských center a center sítě EVVO o problematiku úspor energie ve stavebnictví s cíleným zaměřením na pasivní domy. V rámci projektu vzniknou i nová poradenská centra, pro všechny zájemce bude zdarma poskytováno poradenství o pasivních domech a ve všech zapojených krajích budou probíhat vzdělávací a osvětové akce,“ informuje web portal.pasivnidomy.cz.

Ikas/pk

STAVEBNÍ BOOM KONČÍ?

Máte dojem, že kam se podíváte, tam se o překot staví nové domy? Počty dokončovaných novostaveb skutečně překonávají rekordy. Jenže u zahajované výstavby se situace dramaticky obrací.

Letošní statistiky hovoří výmluvnou řečí. Od ledna do června bylo dokončeno 15 095 bytů. Je to téměř o plnou čtvrtinu více než před rokem. Srovnání 2. čtvrtletí 2007 a 2006 vypovídá o ještě dramatičtějším růstu – o víc než 30 %. Výstavba rodinných domků mírně převažuje nad bytovými domy. A podařilo se také zmodernizovat o 13,5 % víc bytových jednotek. Jinak se však vyvíjí situace u nově zahajovaných staveb. V prvním pololetí se započala výstavba 19 238 bytů, což znamená téměř o 5 % méně než ve stejném období roku 2006. Největší propad nastal u bytových domů (–15 %), zatímco výstavba  rodinných domků ještě o desetinu stoupla. Odborníci tento trend víceméně očekávali a mají jasno, proč tento zlom nastal. Pozemní stavitelství totiž už delší dobu výrazně ovlivňují zejména nejasnosti kolem sazby daně z přidané hodnoty. Od 1. ledna 2008 má skončit výjimka z evropské legislativy, která umožňovala ČR zařadit stavební práce do snížené, pětiprocentní daně. Ačkoli se česká strana snažila prodloužit platnost snížené sazby DPH na tzv. sociální bydlení, dosud není úplně jasné, zda se to podařilo. A investoři se za této situace rozhodli neriskovat až 14% skokové zvýšení ceny a snažili se koupit nemovitost ještě před koncem letošního. Vysoké poptávce tedy odpovídá v posledních měsících i horlivá práce stavbařů, kteří teď dokončují rekordní množství bytů.

Zájem o lepší bydlení

Avšak nejen kvantita, ale i kvalita bytového fondu se přibližuje evropskému standardu. Podle údajů společnosti ÚRS Praha v roce 2001 poprvé připadá na 1 místnost méně než 1 osoba (0,98). V poslední době vzrůstá poptávka nejen po nových garsoniérách, ale zájem veřejnosti se přesunuje rovněž na byty větších rozměrů. V roce 2005 připadlo v ČR 20,9 % na třípokojové, 18,3 % na čtyřpokojové a 19,2 % na pětipokojové byty a průměrná obytná plocha přesáhla 70m2. Příznivé okolnosti, které hnaly bytovou výstavbu stále vzhůru, se mohou už brzy změnit. Podnikatelé ve stavebnictví vyjadřují obavy, že vinou omezené státní podpory a zdražování úvěrů nebude už tolik lidí ochotno pořídit si svůj byt. Vláda musí šetřit na výdajích aomezuje dotace Státního fondu rozvoje bydlení (SFRB). Naštěstí se podařilo posílit letošní rozpočet SFRB o 2,8 mld. korun. Program PANEL se totiž pro vyčerpání zdrojů zastavil už v polovině roku. „Zvýšením množství peněz na opravy jsme vyhověli téměř všem letošním žádostem vlastníků panelových bytů nebo domů,“ řekl ministr pro místní rozvoj Jiří Čunek.

Nahoru nebo dolů?

Podporu nezískají jen rekonstrukce v programu PANEL, ale i nezbytné a havarijní opravy panelových domů. „Na havarijní opravy jsme do konce roku získali dalších 100 milionů korun, a to tak, že jsme je ušetřili jinde,“ sdělil ředitel fondu Jan Wagner. Ministerstvo pro místní rozvoj přislíbilo, že pro příští rok bude žádat zvýšení prostředků do SFRB z 3,2 mld. Kč na 5,4 miliardy korun. Svaz podnikatelů ve stavebnictví upozorňuje, že posílení příjmů SFRB je nezbytné už vzhledem k tomu, že státní dotace na úhradu úroků se příští rok snižuje ze 4 na 2,5 %, což představuje výpadek 1 miliardy 875 milionů korun. Růst ceny bytů a pozemků, zdražení a ztížená dostupnost úvěrů, stagnace životní úrovně obyvatel v souvislosti  ekonomickou reformou by mohly brzdit výstavbu bytů a jejich modernizaci. Deregulace nájmů, zvyšování cen energií a pokračování hospodářské prosperity v Česku však mohou vytvořit stavbařům dobré pracovní podmínky a vyhlídky na to, že tempo pozemní výstavby se nezpomalí.

kčr

CO OHROŽUJE STAVEBNICTVÍ

Jaká je kondice českého stavebnictví, jaké má před sebou vyhlídky, co může jeho další rozvoj ohrozit a co mu naopak prospívá? Nad těmito a podobnými otázkami se zamýšlejí lidé, kteří jsou s tímto odvětvím národního hospodářství více či méně spojeni. Ale odpovědi by měly zajímat všechny, protože stavebnictví představuje citlivý indikátor ekonomických změn a s dostatečným předstihem dokáže varovat před blížící se krizí.

Kdo sleduje situaci na tuzemském stavebním trhu posledních let, nemusí mít zdánlivě vážný důvod pokládat si otázku, co hrozí stavbařům. Vždyť poptávka po novém bydlení, silnicích, železnicích, inženýrských stavbách optimisticky rostla a zhotovitelům se ji daří pokrýt. Přesto však se už delší čas objevují znepokojivé signály, že „sedm tučných let“ by mohlo skončit a rozjeté stavební odvětví by zastavila krize. Proto se rozhodli představitelé českého stavebnictví připravit strategii, která by jasně popsala situaci, silné a slabé stránky odvětví a zejména nastínila možnosti dalšího rozvoje. Publikace s názvem Vize českého stavebnictví do roku 2015, která nese „podpis“ Ministerstva průmyslu a obchodu ČR, akciové společnosti ÚRS Praha a Svazu podnikatelů ve stavebnictví v ČR, se právě dostává do rukou veřejnosti.

Výchozí základna

Výsledky uplynulých let dávají důvod k opatrnému optimizmu. „Stavebnictví se nachází v dobré kondici,“ tvrdí například ředitel společnosti ÚRS František Glazar. Má k tomuto tvrzení dostatek důvodů. Stavební práce roste od roku 2000 v průměru desetiprocentním tempem ročně. Zatímco v roce 2000 dosáhla produkce hodnoty necelých 260 miliard korun, o šest let později (roku 2006) už překročila v běžných cenách 463 miliard korun. A firmám se daří. Zatímco 90. léta byla poznamenána poměrně nízkou ziskovostí a mnoha úpadky stavebních společností, v posledních letech stavební firmy zvyšují zisk a bankrot představuje výjimku potvrzující pravidlo. Zhotovitelé se zatím velmi úspěšně dokázali vyrovnat s nástrahami trhu. Podnikatelské prostředí se v uplynulých letech spíše zhoršovalo (zejména díky nové legislativě a rostoucí administrativě), přesto dokázali obstát v rostoucí konkurenci doma a pokud dostali příležitost, i v zahraničí. Počet zaměstnaných osob klesl jen mírně, zato stále rostla produktivita práce. Zatímco v roce 1995 našlo uplatnění na stavbách 455 tisíc osob, loni to bylo 438 tisíc. Podíl pracujících v národním hospodářství se jen nepatrně snížil o desetinu procenta na 9,1 %.

Tušení rizik

V odvětví by mohla dál vládnout naprostá spokojenost, kdyby se už na obzoru neobjevila mračna přicházejících potíží. Nejsou však vyvolána vstupem českého hospodářství do Evropské unie, nutností přizpůsobit se západoevropským normám, zákonům a zvyklostem – to tuzemské stavebnictví už zvládlo bez viditelných potíží. Znepokojivější jsou růstové trendy cen energií i prohlubující se nedostatek kvalifikované pracovní síly (o tom na jiném místě). Skutečně reálnou a velmi znepokojivou hrozbu však představuje jiná věc – vysychání finančních zdrojů. Zatímco v bytové výstavbě se zdá, že soukromí investoři mají a budou mít i díky půjčkám a dalším finančním nástrojům nadále dostatek peněz, opačná situace se začíná projevovat ve veřejném sektoru. Napovídá tomu prohlubující se zadluženost krajů, měst a obcí a jejich snižující se schopnost investovat. Potřeba dopravních, infrastrukturních a inženýrských staveb je sice stále obrovská a představuje pro dodavatele takřka nevyčerpatelný zásobník práce, ale vysychající pokladny veřejných investorů budí obavy. Jestliže však  ituace je na úrovni samospráv špatná, na celostátní úrovni začíná být téměř kritická. Obrovský deficit donutil vládu reformovat státní finance a především škrtat výdaje. Vinou toho se začínají zpomalovat státní investice a některé stavby odkládají, případně se nebudou realizovat v dohledné době vůbec. Situace je o to horší, že ohroženy jsou i projekty kofinancované z evropských fondů, na něž česká strana nemůže přispět. Podle představ SPS by mělo jít ročně do dopravních staveb 100 miliard korun. Avšak Státní fond dopravní infrastruktury bude příští rok hospodařit pouze s poloviční částkou. Důvodem je především končící privatizace, která dosud představovala pro fond dopravy nejdůležitější příjem. Finanční podpora z Evropské unie sice bude tvořit velmi vítaný doplňkový zdroj financí k investiční činnosti, ale, jak se shodli odborníci, nemůže výpadek privatizace nahradit. To platí i o příjmech Státního fondu rozvoje bydlení. Prezident Svazu podnikatelů ve stavebnictví Václav Matyáš se přes veškerá hrozící rizika dívá do příštích let s důvěrou. „Opíraje se ourčitou střednědobou strategii vlády předpokládáme, že společenská objednávka pro stavebnictví by měla pokračovat. Tempa už asi nebudou větší. Jak na straně objednávky, tak kapacitního zajištění však nepředpokládáme, že by se scénář měl výrazně vychýlit z hlediska potřeb ČR. Základní předpoklad zůstává optimistický. Jde o to držet dosavadní standard,“ prohlásil. Co tedy může ohrozit české stavebnictví? Odpověď lze stručně vyjádřit tak, že to může být jen nepodařená nebo odložená reforma veřejných financí. Pokud stát prudce omezí investice z důvodu drastického šetření nebo nechá vyschnout zdroje pro veřejné stavby v příštích letech, pocítí to stavaři velmi citelně první a s nimi později celá společnost. Věřme, že k tomu ale nedojde.

kčr