Milí čtenáři,

po výsledku krajských voleb všichni s napětím očekávali, jaký osud bude mít projednávání dalších zdravotnických zákonů a tedy i další fáze zdravotnické reformy. O tom, že ministr Julínek to nebude mít snadné, nepochyboval nikdo. Případný neúspěch by totiž zřejmě znamenal jeho konec na ministerském postu. V příloze Vám poodhalujeme peripetie jednání a naleznete zde i obsah schválených zdravotnických zákonů – zákona o zdravotnické záchranné službě, zákona o zdravotních službách, o specifických zdravotních službách a novely zákona o veřejném zdravotním pojištění. I když se vláda nakonec po dlouhých jednáních na většině Julínkových norem shodla, jejich podpora v parlamentu jistá není. Proti ministrovým záměrům se stavěli totiž i někteří vládní poslanci. Lidovci navíc chtějí Julínkovy schválené návrhy čtyř zdravotnických zákonů znovu projednat ve vládě. Nepřijatelná je pro ně úprava potratů a mají také další připomínky. KDU-ČSL se chce v koalici dohodnout i na osudu zdravotnických poplatků. Další osud navržených zákonů budeme pochopitelně a se zájmem dále sledovat.

PERIPETIE SCHVALOVÁNÍ ZDRAVOTNÍCH ZÁKONŮ

Zpochybňované zákony – o zdravotních službách, o specifických zdravotních službách, o zdravotnické záchranné službě a novela zákona o veřejném zdravotním pojištění byly nakonec schváleny. Při dlouhých peripetiích, se kterými zřejmě předkladatelé nepočítali, se projednávaly předložené zákony, přestože nebyly spojeny ani s útokem na vlastnické vztahy ke  zdravotním pojišťovnám, ani se změnami právní formy pojišťoven a státních nemocnic.

Několik měsíců se snažil ministr zdravotnictví Tomáš Julínek prosadit nové zákony, podle kterých by se u nás měla poskytovat zdravotní péče. Zejména po krajských volbách tato skutečnost přispěla k tomu, že se pod ním začala houpat ministerská židle a kdyby se mu nepodařilo sehnat dostatečnou podporu pro jejich schválení, mohl se vrátit opět k lékařské praxi…

Co mají nové zákony přinést pacientům

V polovině srpna informoval ministr Tomáš Julínek spolu se svými náměstky – Markem Šnajdrem a Markétou Kellerovou – o balíčku zákonů, které připravil jeho tým v rámci další etapy reformy zdravotnictví. Návrhy se týkaly zdravotních služeb, specifických zdravotních služeb, zdravotnické záchranné služby a v neposlední řadě i novely zákona o veřejném zdravotním pojištění. Připomínky k jejich obsahu měli odborníci z více než sedmi desítek zainteresovaných subjektů a zaplnily 600 rukopisných stránek, kterými se na ministerstvu zdravotnictví pečlivě zabývali, trpělivě téměř na všechny reagovali a často při osobních schůzkách dopodrobna vysvětlovali vše, co bylo třeba. „Ministerstvo se přísně drželo řádné legislativní cesty, která zahrnuje jak věcný záměr zákona, diskuzi o něm, tak jeho připomínkování a paragrafové řízení,“ ujistil všechny ministr Julínek před zveřejněním obsahu zákonů. Návrh zákona o službách představil jako moderně pojatý a promyšlený v kontextu ostatních zákonů, který společně s dalšími zákony představuje jistotu pro fungování celého systému. Navíc bude jasně definován statut občana jako pacienta a jako pojištěnce.

Nové zákony mají podle předkladatelů mimo jiné posílit kvalitu péče a bezpečí, při stížnosti pacienta nebude stačit, když oprávněná instituce požádá o zjednání nápravy, nový zákon upravuje vymahatelnost škody, podstatně se zvýší dostupnost zdravotnické záchranné služby, zaznělo uprostřed léta. Zhruba o měsíc později návrhy posoudila Legislativní rada vlády.  otom byly podstoupeny parlamentu a začalo jejich zdlouhavé projednávání. Ministerstvo zdravotnictví se netajilo s tím, že usiluje o to, aby v případě schválení vešly v účinnost již 1. ledna 2009.

■ ZÁKON O ZDRAVOTNICKÉ ZÁCHRANNÉ SLUŽBĚ

Dosud nebyl zajištěn dojezd záchranné služby k pacientům do 15 minut až pro 1 200 000 obyvatel – v oblastech s řídkým osídlením, kde je minimální počet výjezdů a bezrizikových oblastí. Zákon o zdravotnické záchranné službě uvedl ministr Julínek s tím, že rozdělí Českou republiku na oblasti, kde bude povinná dojezdnost do 10 a 15 minut, a tam, kde nelze garantovat dojezd v tomto čase, bude zajištěna dojezdnost do 20 minut. Plán plošného pokrytí dojezdnosti záchranné služby sníží uvedené číslo na 115 000 lidí, ke kterým ale záchranka dojede do 20 minut. K dostupnosti záchranné služby pro všechny občany České republiky má přispět také 44 nových stanovišť.

■ ZÁKON O ZDRAVOTNÍCH SLUŽBÁCH

Tento zákon by měl nahradit stávající překonanou úpravu včetně prováděcích předpisů a měl by na něj navázat zákon o specifických zdravotních službách, ale i již zmíněný zákon o zdravotnické záchranné službě. Jeho obsah se týká zejména nové zdravotní terminologie, takže by měl rozlišit zdravotní péči, odbornou zdravotní péči a zdravotní služby a upravit podmínky pro jejich poskytování, práva a povinnosti subjektů poskytujících zdravotní služby, práva a povinnosti pacientů (příjemců zdravotních služeb), práva a povinnosti zdravotnických pracovníků. Zákon klade důraz na kvalitu poskytovaných zdravotních služeb i na bezpečí pacienta. Jak uvedl ministr Julínek, „zásadní rozdíl mezi zákonem o zdravotních službách a původním zákonem o péči o zdraví lidu spočívá v úpravě postavení pacienta. Pacient se stává hlavním účastníkem procesu poskytování zdravotních služeb, důraz je kladen na jeho práva a individuální potřeby. Právo lidu je nahrazeno právem pacienta“. Tady se ale nabízí otázka, co to bude pacienta stát nad rámec dosud hrazeného povinného veřejného zdravotního pojištění a mnoha už dnes uplatňovaných nadstandardů, aniž by je nějaký zákon povoloval… „Navrhovaná právní úprava nebude mít bezprostřední dopad na veřejné zdravotní pojištění, neovlivní negativně podnikatelské prostředí České republiky, nebude mít negativní sociální dopady a ani dopad na životní prostředí. Přinese pozitivní dopad např. na zjednodušení postupu v případě pokračování v poskytování zdravotních služeb, v možnosti přerušení poskytování zdravotních služeb bez náročných administrativních úkonů,“ uvedl ministr Julínek poněkud abstraktně bez konkrétních údajů, které by mohly srozumitelně vše osvětlit rovněž každému pojištěnci.

■ ZÁKON O VEŘEJNÉM ZDRAVOTNÍM POJIŠTĚNÍ

Tuto novelu připravilo ministerstvo proto, aby byla oblast veřejného zdravotního pojištění v souladu s terminologií a klasifikací zmíněných tří nových zákonů. K hlavní změně, kterou novela přináší, bylo mnoho připomínek. Týkala se vymezení hrazené péče. Dosud je totiž k dispozici jenom nedokonalý seznam hrazených služeb s řadou nedostatků a rovněž jeho koncepční pojetí bylo chybné. Ministerstvo naopak navrhlo, aby byly obecně hrazeny všechny zdravotní služby s výjimkami a za podmínek určených zákonem, což je právně daleko přesnější definice, která má pojištěncům poskytovat větší jistoty. Například nové zdravotní služby by měly být při splnění podmínek jejich bezpečnosti, účinnosti a nákladové efektivity zahrnuty do úhrad. Jde pouze o formální legislativní změnu, rozsah hrazené péče má zůstat beze změn. Výjimku tvoří pouze ukončení hrazení závodní preventivní péče a dílčí změna v očkování. Nová definice rozsahu hrazené péče má umožnit legalizaci placení nadstandardu. Bohužel se ale vůbec nehovořilo o dosavadních platbách za nadstandardy, které se velmi často podle vyvěšených ceníků vybíraly a byly tudíž řadu let zřejmě nelegální…Tento zákon by měl poprvé umožnit popsat v českém zdravotnictví služby, které poskytuje, na který by mohl navázat zákon o pojišťovnách, který by uvedl podrobnosti k úhradě služeb. Tento návrh také navazuje na navržený zákon o zdravotnické záchranné službě a zajišťuje její financování prostřednictvím „nových“ peněz ze zdravotního pojištění, rozšiřuje hrazení chřipkové vakcíny na klienty všech ústavů bez výjimky a umožňuje překládat potřebné pacienty do lázní přímo z nemocnice – nevyžaduje souhlas revizního lékaře, což by mělo zlepšit návaznost a plynulost péče. Zlepšit by se měla také spolupráce mezi pojišťovnami a zařízeními poskytujícími následnou lůžkovou péči formou pravidelných porad nad dalším léčebným postupem. Tak by se měly omezit zpětné revize a dohady, což by bylo přínosné pro poskytovatele i pojišťovny.

Revoluce není reforma

Zatímco se první etapa reformy zdravotnictví zúžila v praxi především na zdravotnické poplatky za ošetření, vyšetření, za recepty a jednotlivé položky na nich uvedené, druhá etapa byla označena odborníky za revoluci silou bez diskuze s nimi, nikoliv za reformu. Vyplynulo to z jednání sjezdu České lékařské komory, která kvůli tomu dokonce žádala změnu na postu ministra zdravotnictví. Podle jeho účastníků-lékařů by vláda a parlament měly odmítnout nejen normy již připravené v paragrafovaném znění, což jsou zákony o zdravotních službách, specifických zdravotních službách a zdravotnické záchranné službě a novela zákona o veřejném zdravotním pojištění, ale také záměry zákonů z druhé části reformy, které mají změnit zdravotní pojišťovny a budoucí univerzitní nemocnice na akciové společnosti. Protože se po krajských volbách, kde zvítězila ČSSD, objevily názory, že se přestanou vybírat poplatky v krajských nemocnicích, lékaři na sjezdu své profesní organizace odmítli, aby ve výběru regulačních poplatků byly rozdíly podle toho, je-li pacient ošetřen v zdravotnickém zařízení v majetku kraje nebo jinde. V té chvíli se pod ministrem Julínkem ministerská židle silně zatřásla – premiér Mirek Topolánek se netajil s tím, že i když ministru Julínkovi fandí, pokud nezíská  pro započatou reformu podporu ze strany zdravotníků a nebude-li schopen vysvětlit chystané kroky a zákony kvůli tomu „neprojdou“, bude jeho pozice ohrožená a bude ho muset případně vyměnit.

Nekonečné diskuze

Po diskuzích o Julínkových návrzích zákonů napříč politickým spektrem málokdo věřil tomu, že by mohly být schváleny, stále se veřejně diskutovalo na všech frontách o jejich obsahu. Ministr se nechával slyšet, že by nové zdravotnické zákony mohly začít platit od března příštího roku. Ministerstvo postupně informovalo již poněkud konkrétněji o přínosu zákonů pro pacienty. Mimo jiné by jim daly právo na to, aby znali na svou chorobu i léčbu názor ještě jednoho lékaře, což také zaplatí pojišťovna. Uzákonilo by se tedy pouze to, co obvykle každý, do bojuje s vážnou nemocí svou nebo svých blízkých, už dosud dělal, aby se ujistil v diagnóze apod. Pobyt rodičů s dětmi v nemocnicích sice není dnes výjimečný a rodiče si jej hradí, nebo bydlí poblíž a tráví s dětmi většinu času, nicméně podle nového zákona by měly nemocnice již povinnost umožnit rodičům pobývat v pokojích s jejich nemocnými dětmi trvale, pokud si to přejí. Nepadlo ale ani slovo o tom, jak se tato možnost v praxi zajistí, když míst pro dětské pacienty není nikde nazbyt a takto by se jejich počet ještě snížil. Slepí pacienti by měli mít právo vzít s sebou do nemocnice vodícího psa. Zákony by měly přinést třeba i možnost zdědit lékařskou praxi. Řadu připomínek měli k návrhům zákonů lidovci. Podle jejich poslance Ludvíka Hovorky totiž „významně mění rozsah nároku pojištěnce. Ruší se zákon, který říká, že má pojištěný člověk právo na péči podle nejmodernějších poznatků, zatímco nově bude mít nárok jen na péči poskytovanou ekonomicky nejméně náročným způsobem, a to je nepřijatelné “. Samostatnou kapitolou lidoveckých připomínek se stalo umožnění potratů cizinkám. To ovšem koresponduje s evropskou legislativou, neboť podle zákonů EU mají všichni obyvatelé unie právo na stejnou lékařskou péči, kterou daná země poskytuje svým občanům. Proto následovaly schůzky zástupců KDU-ČSL s ministrem Julínkem a hledání společné řeči, což nebylo vůbec snadné. Podle Julínka měli navíc lidovci připomínky i k problematice, kterou navrhované zákony vůbec neřešily, a na to nemohl reagovat. Další jednání o zákonech se stále o další dny a týdny odkládala, i když ministr Julínek ani nepředložil ty nejkontroverznější: návrh zákona o univerzitních nemocnicích a o zdravotních pojišťovnách. V mezičase zaplňovaly stránky novin a internetových serverů další informace o tom, proč se nemají navrhované zákony schvalovat, a z druhého tábora zase poznámky k tomu, co pacientům přinesou, které byly okamžitou reakcí na připomínky. Ty se týkaly například ceníku služeb, takže se veřejnost dozvěděla, že každé zdravotnické zařízení bude mít povinně vyvěšený ceník služeb a péče, které nejsou hrazené z pojištění, jakož i těch, na které  se doplácí. Pokud jde o lůžka pro rodiče, budou je muset nemocnice zkrátka vyčlenit. Ještě při projednávání věcných záměrů zákonů tvořících reformu zdravotnictví ordinovanou ministrem Julínkem se zdálo, že by alespoň tři z nich mohly mít naději na úspěch při dalším projednávání – zákon o zdravotních službách, o specifických zdravotních službách a o zdravotnické záchranné službě. Kdo však měl možnost a zájem pročítat zásadní připomínky všech připomínkových míst k věcným záměrům těchto zákonů, uvědomil si, že to předkladatelé nebudou mít vůbec snadné. Překvapivě potom byly zákony schváleny s výjimkou zákona o zdravotních službách, který zablokovali lidovci.

Neoblomní lidovci povolili

Zatímco tři ze čtyř zdravotnických zákonů vláda schválila, v případě novely zákona o veřejném zdravotním pojištění trvali lidovci na tom, aby vláda vypustila z reformy spornou pasáž. Vadilo jim nedostatečné vymezení úhradových standardů zdravotní péče, které by měly být hrazeny pojišťovnou. Trvali na tom, aby zákon zcela konkrétně definoval nadstandard ve zdravotnictví, za který by si měli pacienti připlácet. Ministerstvo navrhovalo, aby v případě více možných léčebných postupů se srovnatelnými výsledky zvolily zdravotní pojišťovny ten levnější. Lidovci se ale obávali, že by pacienti nemuseli vůbec dostat tu nejlepší léčbu, ale tu nejlevnější. Původně se v tomto směru shodovali lidovci se zelenými, ale ti se s ministerstvem nakonec dohodli na tom, že doplácení za nadstandard se nesmí zavést dříve, než budou standardy hrazené z veřejného zdravotního pojištění jasně definovány. Protože se ale s ministrem  Julínkem na úpravě sporné pasáže nemohli shodnout ani experti, lidovci zákon nepodpořili a chtěli vyjmout sporné části novely o zdravotním pojištění. Spor nakonec vyústil svoláním  mimořádného zasedání vlády. Lidovci poměrně hlasitě zdůraznili, že pokud vláda jejich připomínky akceptuje, jsou ochotni zákon podpořit. Kvůli posouzení zdravotnických reforem se aktuálně sešla zdravotnická komise KDU-ČSL a konstatovala, že obecná definice nezajišťuje pacientům to, že by měli jasno, na jakou péči mají nárok, když si platí zdravotní pojištění. Zatímco je podle ministerstva zdravotnictví vytvoření standardů práce pro odborníky na jeden až dva roky, je s podivem, podle jakého klíče se bude určovat po celou dobu nadstandard. Tady poněkud chybí logika věci a určitá posloupnost kroků. Jaké nadstandardy si můžeme při zdravotní péči dopřát, je poměrně jasné – ceníky visely v čekárnách nebo v ordinacích mnohem dříve, než se o tzv. legálních platbách začalo uvažovat – standard ale dosud nikdo nedefinoval. Ve čtvrtek 27. listopadu nakonec vláda na mimořádném jednání přijala návrh zákona o veřejném zdravotním pojištění, který je součástí reformy zdravotnictví navržené ministrem Tomášem Julínkem. Zákon nakonec neobsahuje sporné ustanovení, o jehož vypuštění lidovci požádali. V novém znění zákona je nyní formulace „účelné využívání pojištění“, která nahradila „ekonomicky optimální péči“. Nedočkali se ale jasné definice toho, co bude považováno za nadstandard, za který by si měli pacienti připlácet. Bez znalosti standardu to jde opravdu těžko.

PhDr. Eva Fišerová