To, že Soud není významným proponentem federalizace Evropy, je notorietou již velmi dlouho, o doktríně zachování nedotknutelného jádra ústavy se dá mluvit od rozhodnutí Solange I z roku 1974. V tomto rozhodnutí soud zřetelně stanovil národní ústavní limity v otázkách supremace evropského práva. Jinými slovy se postavil do role ochránce německé suverenity a ochránce základních práv chráněných Základním zákonem. Toto rozhodnutí bylo posléze ideově doplněno a korigováno zejména rozhodnutím Solange II (1986), ale i dalšími (viz např. rozhodnutí Maastricht, ale i rozhodnutí o Smlouvě zakládající ústavu pro Evropu). Proto se čekalo, do jaké míry si Soud vyhradí možnost přezkumu evropského práva a jak precizně bude definovat rozsah tzv. nedotknutelného jádra ústavní identity podle čl. 23 odst. 1 ve spojení s odst. 79 odst. 3 Základního zákona (tzv. „unantastbare Kerngehalt der Verfassungsidentität des Grundgesetzes“). Obavy evropských státníků se týkaly i skutečnosti, že o věci rozhodoval druhý senát soudu (předseda prof. Voßkuhle), který je svým složením ideově poněkud konzervativnější než senát první.