To, že Soud není významným proponentem federalizace Evropy, je notorietou již velmi dlouho, o doktríně zachování nedotknutelného jádra ústavy se dá mluvit od rozhodnutí Solange I z roku 1974. V tomto rozhodnutí soud zřetelně stanovil národní ústavní limity v otázkách supremace evropského práva. Jinými slovy se postavil do role ochránce německé suverenity a ochránce základních práv chráněných Základním zákonem. Toto rozhodnutí bylo posléze ideově doplněno a korigováno zejména rozhodnutím Solange II (1986), ale i dalšími (viz např. rozhodnutí Maastricht, ale i rozhodnutí o Smlouvě zakládající ústavu pro Evropu). Proto se čekalo, do jaké míry si Soud vyhradí možnost přezkumu evropského práva a jak precizně bude definovat rozsah tzv. nedotknutelného jádra ústavní identity podle čl. 23 odst. 1 ve spojení s odst. 79 odst. 3 Základního zákona (tzv. „unantastbare Kerngehalt der Verfassungsidentität des Grundgesetzes“). Obavy evropských státníků se týkaly i skutečnosti, že o věci rozhodoval druhý senát soudu (předseda prof. Voßkuhle), který je svým složením ideově poněkud konzervativnější než senát první.

Samotné lisabonské rozhodnutí, přijaté v neobvykle konsenzuálním poměru 8:0, se nakonec jeví více jako učebnice ústavního práva než jako judikát v obecném slova smyslu. Je to však „učebnice“ velmi kvalitní, s precizní argumentací a ne nadarmo je proto (nejen) tento rozsudek inspirativním zdrojem i pro ústavní soudy ostatních členských států. Soud se v tomto nálezu podrobně věnuje základním tématům evropské integrace. Například jasně deklaroval, že demos tvoří esenciální součást státu, a protože vEvropské unii žádný evropský demos není, je zřejmé, že ani Evropská unie jako stát existovat nemůže. Kontradiktorní je proto teze, která se snaží demokratický deficit vyřešit prostřednictvím zvýšení kompetencí Evropského parlamentu. Podle názoru Soudu lze naopak tento deficit snížit aktivnějším zapojením národních parlamentů, protože právě ty představují v Evropské unii legitimační prvek. Obdobných témat je v judikátu mnohem více, zejména části věnované trestnímu právu, sociálnímu právu či části věnované zjednodušené revizi primárního práva, passarelám a klauzuli flexibility jsou nepostradatelným zdrojem teorie evropské integrace. Každopádně, jak již bylo zmíněno na začátku, Soud judikoval, že Lisabonská smlouva jako taková není v rozporu se Základním zákonem. Pro zastánce další integrace Evropské unie, potažmo zastánce Lisabonské smlouvy, je však nutné považovat tento výsledek spíše za Pyrrhovo vítězství. I zde, stejně jako po bitvě u Ascula r. 279 př. n. l., je proto výstižné říci, že „ještě jedno takové vítězství a jsme zničeni“.

Doposud se totiž Spolkový ústavní soud a Evropský soudní dvůr snažily politicky velmi senzitivní přímé konfrontaci vyhnout. Ovšem v Lisabonském rozhodnutí je již patrná ideová báze pro – zcela bez nadsázky – kardinální rozhodnutí v otázce možné neaplikace práva Evropské unie. Zcela zřejmé je to v té pasáži rozhodnutí (čl. 331 a násl.), kde Soud zdůrazňuje již dříve deklarovaný princip přednosti, tedy právo Soudu rozhodnout – zároveň jako soud konečné instance – o tom, zda unijní právo nepřekračuje pravomoci, které členské státy na Evropskou unii přenesly. Střet koncepce superiority práva Evropské unie nad právem německým s přístupem opačným tak není pouhou teoretickou otázkou, ale začíná již dostávat zřetelné kontury. To, že Soud nakonec ustoupil v otázce evropského zatýkacího rozkazu či nyní v Lisabonském rozhodnutí, ještě ipso facto neznamená, že se tomu tak nemůže stát v – možná nedaleké – budoucnosti. Svým nálezem tedy Soud jasně determinoval hranice pravomocí, které tvoří nezcizitelnou část německé národní identity a zřetelně proklamoval svou pozici jejího strážce. Vypadá to tedy, že Lisabonská smlouva se stane na dlouhou dobu stropem politické integrace Evropské unie.

Marek Chmel, Vysoká škola CEVRO Institut