Čipové karty jsou karty, které obsahují elektronický čip s daty v elektronické formě. Dělí se podle způsobu přístupu k tomuto čipu na kontaktní, které pro přístup k datům na čipu vyžadují vodivý kontakt se čtecím zařízením (např. SIM karta, platební karta) a bezdotykové, ke které nevyžadují vodivý kontakt se čtečkou, avšak často vyžadují dostatečné přiblížení karty ke čtečce (např. přístupová karta pro otevírání dveří).

Čipové karty dále můžeme rozdělit na paměťové, které v sobě obsahují čip nesoucí nějaké volně dostupné informace (např. přístupové karty, telefonní karty), paměťové se speciální logikou, která např. chrání data před neautorizovaným přístupem (např. čipové karty pro satelitní přijímače zpřístupňující placené TV kanály), a karty procesorové, které v sobě obsahují procesor, paměť a dokonce i některé jednoduché aplikace (např. SIM karta se SIM Toolkitovou aplikací, jakou je např. GSM banking). Všechny tyto druhy čipových karet jsou dále ještě členěny podle účelu svého využití. Aby mohly být čipové karty využívány univerzálně na více zařízeních od více výrobců, jsou vázány mezinárodními standardy, jako jsou např. ISO 7816 pro identifikační karty nebo ISO 10202 pro platební karty.

Jak vypadá čipová karta

Vzhled čipové karty se liší podle toho, zda se jedná o kontaktní, či bezkontaktní kartu. Kontaktní karta se vyznačuje charakteristickým kontaktním plíškem, který řada běžných uživatelů mylně považuje za samotný čip. Ten je však ve skutečnosti o několik řádů menší (o rozměrech pouhých stovek mikrometrů) a je obsažen obvykle pod středem kontaktního plíšku. Karta je tak poměrně fyzicky odolná a riziko zničení čipu je relativně nízké. Bohužel se však kontakty postupem času znehodnocují, dochází k jejich oxidaci, znečištění a odření, což může mít za následek zhoršenou použitelnost karty (tu můžete sledovat např. u starších SIM karet, které se často přenášely z jednoho telefonu do druhého). Bezkontaktní čipová karta pak vypadá jako běžná plastová karta, obvykle o klasických rozměrech karty platební. To, že se nejedná pouze o kus plastu, ale o čipovou kartu, lze poznat pohledem z boku. Čipová karta je totiž zhruba o milimetr tlustší. Tento nárůst tloušťky však není ani tak způsoben přítomností samotného čipu jako spíše antény. Ta slouží jak pro napájení čipu při komunikaci se čtečkou, tak pro příjem a vysílání informací, a je obsažena v celém těle čipové karty. To znamená, že bezkontaktní čipové karty je možné velice jednoduše poškodit procvaknutím či nalomením. Čip sice v takovém případě opět zůstane neporušen, ale díky destrukci antény už nebude možné získat přiložením ke čtečce energii k jeho napájení. Existují však také čipové karty kombinované, které obsahují jak kontaktní plíšek, tak anténu pro bezdrátovou komunikaci. Tyto karty se nejčastěji uplatňují tehdy, když je sloučeno více funkcí karty najednou (např. karta pro přístup do budovy a platební karta). Hybridní karty přitom mohou obsahovat jeden i dva nezávislé čipy s různými technickými parametry a standardy.

Jaké mají výhody

Velkou výhodou obou typů čipových karet v porovnání s kartami s magnetickým proužkem je pak vysoká odolnost proti elektromagnetickému poli. Data v podstatě není možné běžným elektromagnetickým polem poškodit, neboť jsou uložena v paměti, do které lze zapisovat pouze tehdy, když je vyslán signál v příslušném tvaru. Další nespornou výhodou je pak možnost data umístěná v čipu (tedy vlastně „na kartě“) velice jednoduše, rychle a často měnit. Procesorové karty pak mohou dokonce vykonávat i komplikovanější instrukce a mohou obsahovat vlastní aplikace, což samozřejmě u magnetických karet není možné.

Identifikační průkazy

Velice častým nasazením čipových karet jsou identifikační průkazy. V České republice se nejběžněji setkáte se studentskými průkazy či průkazy ISIC, potažmo s nejrůznějšími věrnostními kartami, které stále častěji využívají k ukládání identifikačních dat namísto magnetického proužku právě čip. Výhodou čipových karet je přitom fakt, že vedle toho, že na kartě může být obsaženo významně větší množství údajů, než je na ni možné vytisknout, tak je možné kartu opatřit také prvky proti jejímu jednoduchému padělání (např. umístěním fotografie do paměti čipu, jako je tomu např. u cestovních pasů). Velmi zajímavé jsou také aplikace, které spojují identifikační kartu s nejrůznějšími informačními systémy, na základě kterých je pak možné využívat jednu čipovou kartu pro identifikaci v knihovně, platbu u kopírky, platbu v menze, zpřístupnění počítače či přístup do jednotlivých částí budovy.

Přístupové a docházkové systémy

Právě proto se často využívají např. identifikační karty zaměstnanců v přístupových a docházkových systémech. Přístupové systémy si vždy na čipu karty přečtou identifikační číslo a porovnají ho s databází karet, které mají povolený přístup do dané části budovy. Docházkové systémy jsou pak jakousi aplikační nadstavbou přístupových systémů, která umožňuje monitorovat přítomnost a pohyb osob v budově na základě toho, které dveře si svojí identifikační kartou otvírají.

Identifikace při práci s počítačem

Identifikační a přístupovou kartu zaměstnance lze přitom využít nejen pro identifikaci při vstupu do budovy, ale také při práci s počítačem. Čipová karta totiž může sloužit jak pro přihlašování do Windows, tak pro přihlašování k libovolné aplikaci. Tyto systémy obvykle využívají kontaktní čipové karty a fungují tak, že po celou dobu práce se systémem je nutné mít čipovou kartu vloženou ve čtečce. Jakmile je karta vyjmuta, je uživatel ze systému ihned odhlášen. Takovéto karty se přitom vyplatí kombinovat zároveň s kartou přístupovou (zejména pokud dveře od kanceláře vyžadují přiložení karty i pro odchod z kanceláře). V takovém případě je totiž plně eliminováno bezpečnostní riziko spočívající v tom, že zaměstnanec odejde od svého počítače, aniž by se odhlásil od příslušné aplikace či celého systému.

Karta pro přístup k šifrovanému obsahu

Čipové karty se také velice často využívají pro přístup k šifrovanému obsahu. Takovým šifrovaným obsahem je přitom i mobilní síť, neboť k té je možné přistoupit teprve poté, co je pomocí šifrovacího klíče uloženého na SIM kartě vygenerována správná odpověď. Dalšího využití se čipové karty v této oblasti těší u satelitních, ale také některých digitálních terestrických přijímačů. Satelitní vysílání totiž běžně obsahuje šifrované kanály, jejichž obsah je přijímač schopen dekódovat pouze po vložení speciálního šifrovacího klíče, který je obsažen právě na čipové kartě. Podobný systém však využívají i některé terestricky vysílající stanice. Proto jsou také některé DVB-T settop boxy a televizory vybaveny tzv. CI slotem pro čtečku čipových karet.

Karta coby platební prostředek

Velice rozšířené jsou čipové karty v oblasti platebních prostředků. Asi nejčastěji se s nimi setkáváme v oblasti platebních karet využívajících kontaktní formu. Zde ovšem čip funguje spíše jako doplňkový bezpečnostní nástroj, který se využívá v kombinaci s magnetickým proužkem. Jako příklad velice masivního využití bezkontaktní čipové karty coby platebního prostředku však může sloužit londýnská Oyster Card. Tu nabízí londýnský dopravní podnik jako náhradu papírových jízdenek. Uživatel si na kartě předplatí kredit, který pak využívá na jednotlivé jízdy. Ty jsou však s Oyster Card vždy levnější než v případě papírových jízdenek. Díky tomu se tak šetří životní prostředí a eliminují se fronty před automaty s jízdenkami. Oyster Card navíc může fungovat také jako obdoba naší tramvajenky, kdy si uživatel Oyster Card předplatí na určitou dobu pro vybrané tarifní zóny tzv. Travel Card a v okamžiku, kdy vycestuje mimo předplacenou zónu, je mu pouze stržen kredit v ceně jízdy z poslední předplacené zóny do zóny cílové.

Jedna karta pro všechny služby

Jak jsme si ukázali výše, tak možností využití a nasazení čipových karet je skutečně mnoho. To má ovšem za následek také jednu z jejích klíčových nevýhod. Každý z nás má podobných čipových karet hned několik, a to i přesto, že vyjma SIM karty by téměř všechny funkce jednotlivých čipových karet mohla nahradit jedna jediná hybridní čipová karta, která by mohla sloužit jak pro placení v MHD, tak pro placení parkování ve městě, vypůjčování knih ve veřejných knihovnách, k přístupu do budov, přístupu k počítačům a informačním systémům apod. S takovouto univerzální kartou však může přijít pouze státní správa, která ji nabídne občanům integrovanou v rámci např. některého z povinných průkazů. Přitom již v současné době státní správa občanům průkaz vybavený čipem dodává, a to konkrétně cestovní pas. Ten má však jistou nevýhodu v tom, že je příliš rozměrný a není ve formě karty. Mnohem lepší by byla situace, kdyby byl do formy čipové karty převeden občanský průkaz, který by mohl zároveň fungovat také jako řidičský průkaz a např. průkaz pojištěnce. Čipová karta pro občana by navíc mohla obsahovat také prostor pro nasazení dalších komerčních aplikací (včetně možnosti platby za MHD) nebo např. nasazení ve firmě coby např. přístupové karty.

OpenCard

Projekt jedné multifunkční karty pro občany se pokusila realizovat i pražská radnice pod názvem Opencard. Tato karta však v současné době nabízí pouze možnost placení parkovného u parkovacích automatů na Praze 1 a nahrazuje čtenářský průkaz u Městské knihovny v Praze. Další služby, zejména pak platba za MHD, chybí. Projekt karty pro občana by měl být rozhodně realizován komplexně a pokud by již nevzešel od státní správy ale místní samosprávy, měl by mít od začátku širokou podporu ve všech oblastech, kam místní samospráva zasahuje, tj. knihovny, veřejná doprava, parkování, ale také průkazy studentů městských škol, přístupová karta a karta pro přihlášení k informačním systémům pro úředníky a zaměstnance městských organizací apod.

Čipové karty mají budoucnost

Čipové karty v komerční sféře, ale zejména pak ve státní a veřejné správě mají před sebou velkou budoucnost. Je však důležité, aby projekty jejich nasazení byly dostatečně propracované a komplexní tak, aby občané měli skutečný důvod a osobní prospěch z toho, že do své peněženky si k dalším několika čipovým kartám přidají ještě novou kartu. V ideálním případě by pak takováto čipová karta měla nahrazovat více karet stávajících, a to ať již se bude jednat o karty od veřejných institucí nebo komerčních subjektů. Karty občanů by totiž stejně dobře mohly některé komerční subjekty využívat jako např. svoje věrnostní karty apod. Navíc při takovýchto aplikacích by bylo možné, aby se zainteresované komerční subjekty podílely také na investicích a osvětové kampani. To je však již spíše hudba vzdálenější budoucnosti, která se hraje například ve výše zmiňovaném Londýně, kde Oyster Card slouží zároveň jako slevová karta u řady soukromých i veřejných institucí.

Martin Zikmund