Admirál Michael Mullen, předseda sboru náčelníků štábů amerických ozbrojených sil, v r. 2007 trefně prohlásil: „V Afghánistánu děláme, co můžeme. V Iráku děláme, co musíme“. Takto pojatá strategie se mohla změnit, když byl Barack Obama zvolen americkým prezidentem. Byl to ostatně prezidentský kandidát Obama, kdo nejvíc argumentoval tím, že válka v Iráku je špatnou válkou, odvracející pozornost od mnohem závažnějšího konfliktu v Afghánistánu.

V souladu s tímto názorem ohlásil nový prezident v březnu 2009, že hodlá posílit 30 000 amerických vojáků již operujících na území Afghánistánu o dalších 21 000 vojáků. Loni v prosinci, po té, co odmítl návrh viceprezidenta Bidena znovu zvážit válečný program, rozhodl rozšířit americký kontingent o 30 000 vojáků. Zastánci války se tehdy se svou kritikou soustředili jen na reálnost prezidentova plánu zahájit pozvolné stahování vojenských jednotek z Afghánistánu od července roku 2011.

Je tu však ještě další, stejně důležitý problém, zda počet vojenských jednotek určených k rozmístění je skutečně dostatečný, aby dovedl boj proti vzbouřencům k úspěšnému konci. A právě proto současný velitel mezinárodních jednotek ISAF (vojenské jednotky bojující v Afghánistánu), generál David Petraeus, navrhnul, aby termín odsunu v červenci příštího roku nebyl pevně daný a že by bylo též užitečné zrevidovat počet amerických jednotek angažovaných v Afghánistánu. Konec konců byl počet 30 000 dalších vojáků, které prezident odsouhlasil loni v prosinci, menší, než 40 000 vojáků, které původně doporučoval Petraeusův předchůdce, generál Stanley McChrystal.
Tehdy prezidentův tým argumentoval tím, že spojenci vyrovnají schodek v počtu. V prosinci 2009 se však počet neamerických jednotek zastavil na 38 370 a letos v červnu se zvýšil o necelé 3 000. Kromě toho tento omezený nárůst vojenských jednotek zahrnoval málo sil vycvičených pro činnost na frontě v boji proti vzbouřencům. Navíc Afghánistán od této doby opustilo 1 500 nizozemských vojáků. Dalších 2 800 kanadských vojáků se jej chystá opustit během roku 2011. Nová vláda v Londýně také již jedná o začátku stažení svých vojáků v co možná nejbližším termínu příštího roku. Rostoucí spojenecká podpora – jak v reálném počtu vojáků, tak v aktuální bojové kapacitě – je proto značně iluzorní.
Pochopitelně, že mít dostatečný počet „vojenských bot v terénu“ ještě samo o sobě nezaručuje úspěšný boj proti povstalcům. Jak již Francouzi pochopili v Alžíru a Rusové v Čečně, samotná bojová úroveň špičkově vyzbrojených vojenských jednotek není pro vítězství v nerovné válce postačující. Přesto jsou čísla důležitá. Stejně jako je důležité mít rozsáhlé znalosti „lidského terénu“ sestávajícího z místních zvyklostí, vztahů a osobností, vojenské operace proti povstalcům vyžadují dostatečný počet vojenských sil, které jsou schopny vyčistit oblast a udržet ji pod svým vlivem po dostatečně dlouhou dobu.
Kolik přesně vojenských jednotek je třeba, aby byl boj proti vzbouřencům úspěšný, bylo předmětem pozoruhodného množství výzkumů během posledních několika let. Některé studie se zaměřují na podíl bojujících vojáků vůči vzbouřencům. Protože však těžiště úspěšného boje proti povstalcům tkví v tom, získat si srdce amysl civilního obyvatelstva, hodně výzkumů porovnává podíl vojáků oproti civilistům. Jako obvyklý počet se v nejnovější historii uvádí jeden voják na 50 civilistů, neboli 20 vojáků na 1 000 civilistů.
Umírových a stabilizačních sil v Bosně a Kosovu činil podíl vojenských sil vůči obyvatelstvu 19 : 1 000. V létě 2007, kdy prezident Bush dal rozkaz k bleskové vojenské operaci v Iráku, které se zúčastnilo 182 000 spojeneckých vojáků, 278 000 iráckých bezpečnostních sil a desítky tisíc Iráčanů, dosáhl poměr bezpečnostních sil vůči 27,5 mil. obyvatel skutečně 20 : 1 000. V dubnu 2009 se tento ukazatel přiblížil 29 : 1 000. Pro srovnání: tento poměr činil v Afghánistánu na konci roku 2009 jen 9 : 1 000. Začátkem podzimu roku 2010 se počet amerických vojáků zvyšuje na téměř 100 000. S připočtením cca 45 000 aliančních vojáků (z nichž mnoho je nebojových), 134 000 afghánských vojáků a 109 000 afghánských policistů (kteří teprve procházejí bojovým výcvikem), činí celkový počet bezpečnostních sil necelých 390 000. Tedy o 280 000 vojáků méně, než by bylo potřeba k dosažení poměru 1 : 20 vzhledem k 33 mil. obyvatel Afghánistánu.
Afghánistán zaujímá geograficky rozsáhlé území, téměř jedenapůlkrát větší než Irák, má zhruba stejně tolik obyvatel, avšak mnohem rozptýlenější obydlenost než Irák. Proto se odvážný plán na boj proti afghánským povstalcům omezil jen na hustěji obydlené oblasti a důležité obchodní cesty, převážně v jižní části země. Akceptoval přitom různé stupně rizika v přilehlých územích a dalších regionech. Plán je to však skutečně omezený. Například v dubnové zprávě americkému kongresu o afghánské vojenské operaci zaznamenal Pentagon, že ISAF z celkových cca 400 distriktů (správních území) země identifikoval 80 distriktů jako „klíčových terénů“ a další 41 distriktů jako „oblasti zájmu“. Avšak „armádní představitelé mezinárodních jednotek ISAF odhadli, že kromě těchto 121 distriktů je třeba vést vojenské operace i v dalších 48 distriktech.“ Ajak nedávno napsal Michael O’Hanlon pro časopis Foreign Affairs, zatímco počet území s „uspokojivou“ bezpečnostní situací během posledních devíti měsíců mírně vzrostl, „ISAF v současné době odhaduje, že jen 35 % prioritních distriktů lze označit, co se týká bezpečnosti, „dobrým“ stupněm.“
To je problém, protože původně se argumentovalo tím, že válka proti Talibanu není vojenskou operací zasahující celé území Afghánistánu, ale v zásadě soustředěnou na paštúnské území v jižním a východním Afghánistánu. Dvě události z poslední doby nasvědčují tomu, že obsáhnout boj proti povstalcům není zdaleka tak jednoduché. V prvním případě došlo k zavraždění deseti pracovníků zdravotnického týmu křesťanské humanitární organizace v provincii Badachšán ve zdánlivě klidném sektoru severního Afghánistánu, ve druhém případě to bylo veřejné zbičování a poprava těhotné vdovy v Badghis v severozápadním Afghánistánu. Jak poznamenal Bill Toggio, „jen několik let poté, co nebyla provincie Badghis považovaná z hlediska bezpečnosti za problematickou. Avšak během uplynulých tří let se Talibanu podařilo se pozvolna ujmout kontroly distriktů v provincii Baghis a zavést tam tu nejbrutálnější verzi islámského práva šária.“ Přestože síla Talibanu a jeho přívrženců se stále ještě soustřeďuje na jihu a východě země, jeho vliv, jak připustil generál Petraeus, se rozšiřuje imimo tato území. Od roku 2005 Taliban ztrojnásobil počet svých tajných vůdců, což umožňuje povstalcům jejich přítomnost prakticky v každé provincii. Podle údajů NATO byl Taliban ke konci roku 2009 konstantně nebo periodicky přítomen zhruba v polovině země, s určitou možností přesunů i do zbývajících 40 % území.
Další faktem je, že Obama rozmístil v Afghánistánu méně vojenských jednotek, než Bush v Iráku. Bushův kontingent zahrnoval 21 500 vojáků a námořníků připravených k bojovým akcím; zbývající síly tvořily zejména podpůrné složky, letecké jednotky a vojenská policie. Naopak z Obamových 30 000 vojáků je jen něco přes 15 000 vycvičeno pro základní boj proti povstalcům, zbytek tvoří podpůrné složky a výcvikové týmy. To však není chyba jen Obamy. Než Bush dal povel k navýšení vojenských jednotek, podpůrná vojenská infrastruktura v Iráku byla již dobře vybudována a tak tam byla menší potřeba „posílení“ podpory bojové činnosti.

To však nebyl případ Afghánistánu, který je hornatou zemí a kvůli rozmanitému geografickému terénu a izolovaným usedlostem vyžaduje vyšší počet podpůrných složek v letectví a logistice.
Zatím jsme se ještě nezmínili o hrbolatých cestách, které jsou charakteristické pro většinu vojenských operací, jako například letos v únoru při čistící operaci v Mardžáhu, bývalé baště Talibanu v provincii Hilmand. Americkým vojenským silám, které byly bezpochyby tlačené k tomu, aby vykázaly rychlé výsledky a nezdržovaly dlouho námořní pěchotu, která by mohla pomáhat při jiných operacích, se podařilo město efektivně vyčistit Talibanu během dvou týdnů. Avšak pokusy předat v následujících týdnech zajištění bezpečnosti města afghánským vojenským silám a speciální policii měly za následek jen obnovení aktivit Talibanu a nespokojenost obyvatel města. Ukázalo se, že bude trvat mnohem déle, než se podaří dlouhodobě zajistit a zaručit bezpečnost obyvatel s podporou afghánské vlády a afghánských vojenských sil. Záchrana Hilmandu a Kandaháru si pravděpodobně vyžádá víc času a víc zdrojů, než jak předpokládal optimistický plán generála McChrystala. Tyto nové poznatky se promítly do nových pokynů generála Petraeuse, podle kterých síly ISAF budou jen pozvolna ustupovat z oblastí, ve kterých je relativní klid, místo aby se pokoušely neprodleně předávat tento úkol na ještě nevyškolené afghánské vojenské síly.
Celou situaci dál komplikuje nedostatek expertů na školení a výcvik afghánské armády a policie, stejně jako neústupné požadavky prezidenta Karzáího na redukci soukromých armádních dodavatelů páchajících po celé zemi víc škod než užitku. K tomu se přidává neochota Pákistánu přestat poskytovat útočiště vzbouřencům na své straně hranice. Pak je těžké nedospět k závěru, že je potřeba víc vojenských bojových jednotek, chceme-li uspět v afghánské misi.
Ve svém článku pro Foreign Affairs popisuje O’Hanlon rozhodnutí prezidenta Obamy loni v prosinci poslat další vojenské jednotky do Afghánistánu jako „pokus o to mít všechno najednou, i když to fakticky není možné“ (doslova „mít zákusek a zároveň jej sníst“) . Obama se tak pokoušel být dostatečně silný na to, aby dal šanci vítězství ve válce, a zároveň si zachovat tvář kritika války.“ Zdánlivě promyšlené, přitom však polovičaté řešení není cestou, jak urychlit ukončení války. Navíc plán zahájit stahování vojsk od července 2011 je chybný. Pokud chybí pádný důvod, který v tomto případě neexistuje, je absurdní stanovovat jak fixní datum stažení, tak počet vojenských jednotek.
Nikdo si nepřeje časově neomezené nasazení v boji v Afghánistánu. Avšak od roku 2001 do současné doby USA i jeho spojenci volí úspornou cestu v nasazení vojenské síly. Byl sice nasazen dostatečný počet vojenských jednotek, aby porazily Taliban, ale stěží tolik, aby udržely Afghánistán, aby znovu nespadl pod kontrolu Talibanu. Nebyl nasazen dostatečný počet vojáků, který by zemi ubránil a stabilizoval. S navýšením dalších 30 000 amerických vojáků to bude bezpochyby pokrok. Očekávat vítězství v této válce a doufat, že máme „dostatečně hodně“ vojenských sil na to, abychom úspěšně zakončili vojenskou operaci, připomíná však svou strategií hod kostkou.
Je těžké přesně definovat, jak velký by měl být počet dodatečných posil. Vyžaduje to jak informace zpravodajských služeb z afghánského bojiště o nepříteli, tak i realistický odhad doby, od kdy si afghánské vojenské jednotky a policie budou samy schopny zajišťovat bezpečnost ve své zemi. Pro začátek bychom se mohli vrátit k odhadu generála McChrystala, že je potřeba kontingent posílit nikoliv o 30 000, ale o 40 000 vojáků. S posilou tří armádních bojových brigád, tedy s nějakými 10 000 vojáky navíc, by velitelé mohli jednat s větší flexibilitou a především s větší rozhodností, která přispěla ke zdaru vojenské invaze do Iráku v r. 2007.

Článek Garryho Schmidta byl publikován v září v časopise The Weekly Standard. Autor je ředitelem programu Advanced Strategic Studies na American Enterprise Institute