Když vznikala současná koalice, vypadalo to, že jde o reformní projekt tří stran s podporou části zemanovského křídla sociální demokracie. Po prezidentské volbě se všechny tři strany ujistily, že jejich koalice trvá. Je to krize jako obvykle? U menších stran, které se potácejí na hranici volitelnosti, roste neochota k reformám přinášejícím demontáž poválečného socialistického státu, ve kterém je o člověka postaráno od kolébky do hrobu. S jeho omezením se přitom ztotožnila také Zemanova sociální demokracie, když pokračovala v privatizaci státních podniků. Ty měly původně zaručit větší rovnost občanů.

Během 2. světové války si většina zapojených zemí uvědomila, že dokáže zorganizovat hospodářství své země mnohem efektivněji než soukromníci. Konkurence tak byla označena za neefektivní. Pod heslem racionalizace se začalo nejen znárodňovat, ale především budovat státní systémy sociálního pojištění, zdravotnictví, plánovací úřady (například plán obnovy Londýna vypracovaný sirem Patrickem Abercrombiem počítal s vystěhováním více než milionu Londýňanů, aby se město mohlo racionálněji rozvíjet). Stát si začal osvojovat pravomoci řídit vše od poslední zubní ordinace přesdopravu (Britové znárodnili tisíce malých rodinných dopravců pod heslem racionalizace, a nejen oni) po výstavbu elektráren.

Tato vlna začala ve svobodném světě ale už mnohem dříve. Během velké finanční krize, která postihla Evropu po roce 1930. Lék se našel v dílech J. M. Keynese: ve státních zásazích do ekonomiky. Plánovaní a státní řízení ještě zvýšilo svoji důležitost za totální války. Státní úředníci a politici stáli po válce tváří v tvář svým národům a v ruce drželi dláto všemocného státu. Jejich činnost nepřipomínala opravu zničené budovy, ale spíše snahu na ruinách postavit zcela nový dům. Přídomek sociální měla v té době každá strana, která se na tom podílela: ať už to byli socialisté křesťanští nebo strany práce. Ve Velké Británii došlo k masivnímu znárodnění nejen podniků, ale také výnosu z půdy, bankovních služeb a zdravotnictví. Národní zdravotní služba měla zajistit absolutně bezplatné zdravotnictví. To vše ale vedlo i přes populační boom ke zvyšování podílu vládních výdajů na HDP. Herbert Morrison, který měl ve vládě znárodňování na starosti už v roce 1947, došel k závěru, že další znárodňování k ničemu nepovede. Už v roce 1951 se proto v Británii rozpadla socialistická vláda. Pozdější předseda Labour Party Hugh Gaitskell totiž navrhl zavedení poplatků ve zdravotnictví. A část šokovaných ministrů rezignovala.

Od té doby probíhá proces, kterého se účastníme také my. Jedná se o snahu zajistit lidem kvalitní péči, sociální smír a současně nežít takzvaně na dluh novým generacím. Na jedné straně tohoto procesu leží snaha o dejme tomu pozitivní svobodu (ve smyslu hmotného zajištění). Na druhé straně jsou myslitelé a politici, kteří tvrdí, že náklady na to jsou tak obrovské, že přesahují přínosy. V roce 1944 vyšla ve Velké Británii kniha ekonoma vídeňské školy F. A.Hayeka: Cesta do otroctví. První, kdo použil její pasáže, byl ve svém rozhlasovém projevu W. Churchill. Varoval voliče, že zavedení socializmu se neobejde bez nátlaku. Doslova řekl, že to nepůjde bez jakéhosi politického gestapa. (Narážel mimo jiné na plánované stěhování Londýňanů pod heslem čistějšího Londýna.) Nejde o gestapo, jde o všemocnost státu, který může i v demokratických podmínkách nadřídit dobro celku dobru individua. O tom, co je dobro celku, samozřejmě rozhoduje stát (to znamená úředníci, ať už to jsou funkcionáři volení či jmenovaní). Teď stojí za to vrátit se zpět do českého parlamentu. Ideovým zakotvením ODS je Hayek. Biblí ČSSD jsou díla Keynese. Jeho recepty ale rozhodně neposlouchala vláda Jiřího Paroubka. Za ekonomického růstu zvyšovala deficit vládního rozpočtu. Ať už to bylo saturováním deficitního zdravotnictví či zvyšováním sociálních dávek.

Žádná ekonomická krize není ani teď, dva roky později. Není důvod zvyšovat sociální dávky. Není důvod v okamžiku, kdy je v České republice více než 200 tisíc volných pracovních míst zvyšovat ochranu pracujících. Není důvod prohlubovat deficit státního rozpočtu v době, kdy se máme dobře. V tom se shodne Keynes s Hayekem. Proč tedy opozice útočí na poplatky ve zdravotnictví a chce je zrušit plošně všechny bez ohledu na to, co napsala do první verze svého předvolebního programu? Proč byl Zdeněk Škromach odvolán z komise pro důchodovou reformu? (Podobně jako se na tuto komisi před parlamentními volbami nedostavili zástupci ODS.) Jsme ve stálé předvolební kampani. ČSSD cítí slabost vlády, a tak ji nenechává vydechnout. Jde o moc. Ne o lidi. Mnohem zodpovědnější je tak přístup Miloše Zemana a jeho dvou (možná už tří) poslanců, kteří chtějí, aby ODS udělala nepopulární reformy. Chování současné skupiny, která vede ČSSD není v ničem zvláštní. Podobně se snažili labouristé utahat starého Churchilla třeba třídenními nepřetržitými jednáními parlamentu (viz David Rath a jeho cvičení poslanců v běhu do sněmovny). Jenže taková strategie nenesla ovoce. Churchill získal převahu nad labouristy, až když se začal chovat jako předák konstruktivní opozice.

Přichází jiná krize...

Problém je, že dobré časy během dvou let skončí. Ekonomická krize způsobená zadlužeností (rizikové hypotéky, neschopnost splácení půjček) se začne přesouvat do České republiky. Americký FED snížil úrokové sazby o 0,75 %. Dal tak najevo co si myslí o stavu americké ekonomiky. Na Islandu devalvovala Islandská koruna o desítky procent. Banky tam přestaly poskytovat jakékoli půjčky. V Německu bije na poplach ministr financí. Co bude třeba dělat, až se ekonomika zpomalí a půjčky budou méně dostupné, tedy drahé? Žít na dluh půjde jen velmi ztuha. Bude to ohrožovat budoucnost. Když pracoval Jiří Paroubek na pražském magistrátu, stalo se známé jeho heslo, se kterým zvětšoval městské dluhy: „Prahu nikdo padnout nenechá.“ Že tomu tak bude i s Českou republikou se příliš doufat nedá.

em