Parlament ČR přijal před rokem a půl, 14. března 2006 s konečnou platností nový, rozsáhlejší zákon o veřejných zakázkách, účinný od 1. července 2006. Přinesl řadu odlišných principů a postupů a přiřadil se k těm složitějším předpisům, o které není v naší legislativě nouze. Současně s ním nabyl účinnosti také koncesní zákon, jaký dosud v českém právním řádu neexistoval, upravující podmínky a postup veřejného zadavatele při uzavírání koncesních smluv v rámci spolupráce s jinými subjekty.

Hlavním cílem nového zákona o veřejných zakázkách bylo převzít do českého právního řádu dvě nové zadávací směrnice Evropských společenství, které byly vydány loni v dubnu.

Nejvýznamnější změny

Zákon v návaznosti na nové směrnice přinesl několik nových moderních institutů, které mají přispět k větší efektivitě a administrativnímu zjednodušení zadávacího řízení. To by mělo přispět ke snížení administrativní i finanční zátěže zadavatelů i dodavatelů. Jedná se například o centrální zadávání nebo rámcové smlouvy a dále o možnost elektronického zadávání veřejných zakázek. Jednotlivá ustanovení byla přeformulována nebo podrobněji rozvedena tak, aby zákon byl co nejvíce jednoznačný a byly odstraněny případné výkladové problémy. Nový zákon však zásadně nemění celý systém veřejného zadávání. S ohledem na uživatele zákona bylo cílem zachovat co nejvíce ze struktury i obsahu zákona č. 40/2004 Sb. Protože tento zákon zasáhl rovněž do činnosti měst a obcí, zajímali jsme se o to, jaký vliv mají v praxi změny, které přinesl. Především, zda nové moderní instituty skutečně přispěly k výše uvedené větší efektivitě a zda zjednodušily tradičně složitou administrativu. Vše v kontextu by mělo přispět rovněž ke snížení korupčního prostředí při zadávání veřejných zakázek, které zákon dělí na nadlimitní, podlimitní a veřejné zakázky malého rozsahu.

Zkušenosti z praxe

Podle slov Ing. Libora Karáska, starosty města Uherské Hradiště, v praxi vůbec  nevyužívají centrální zadávání, rámcové smlouvy a elektronickou aukci jako možné způsoby zadávání  veřejných zakázek, zejména s ohledem na charakter zakázek zadávaných jejich městem. „U zakázek na stavební práce (kterých je v našich podmínkách většina) jsem snížení administrativní a finanční zátěže zadavatelů a uchazečů nezaznamenal. V oblasti elektronického zadávání zvažujeme pilotní projekty, využíváme dosud elektronický podpis pro povinné zveřejňování v informačním systému,“ dodává. Domnívá se, že nový zákon zcela nepochybně přispívá k účelnému a efektivnímu vynakládání veřejných prostředků a je přesvědčen, že se částečně zlepšila právní jistota účastníků, nicméně některé výkladové problémy přetrvávají. „K dodávkám a službám nemám připomínky, ovšem v případě stavebních prací mi limit 20 mil. Kč jako hranice pro zjednodušené podlimitní řízení připadá nastavený příliš nízko,“ konstatoval starosta Uherského Hradiště Ing. Karásek na závěr. Ve městě Bílovec realizují většinou podlimitní zakázky a zakázky malého rozsahu, nadlimitní zhruba jednou za rok a vždy s pomocí zadavatelské firmy, která si řídí celou akci. Proto sami uvedené centrální zadávání nebo rámcové smlouvy a dále možnost elektronického zadávání veřejných zakázek atd. nevyužívají, ale dost možná na rozdíl od zadavatelských firem. V Bílovci nevyužívají ani elektronickou aukci. Tvůrci zákona předesílali snížení administrativní i finanční zátěže zadavatelů i dodavatelů. K tomu starostka města Bílovec Sylva Kováčiková říká: „Nevím, z čeho vycházejí ti, kteří to tvrdí. Mně se to tak nejeví. A pokud jde o avizované zvýšení transparentnosti řízení v důsledku automatizace některých činností v řízení, tak podle mne zůstává obsah stále stejný, nabídka, poptávka… sebepromyšlenější postup nemusí vést k naplnění vytčeného cíle a ke spokojenosti zadavatele. Je to o prostředí, ve kterém se pohybujeme. O profesionálním přístupu a profesionalitě dodavatelů. Ráda používám svou větu: „Za poctivé peníze poctivou robotu!“ Navíc pro nás, samosprávu, je velmi důležitá cenová závaznost nabídky vzhledem k naší povinnosti dodržet schválený rozpočet. Bohužel vítězná nejvýhodnější nabídka nebývá v konečném důsledku vždy nejvýhodnější.“ Pokud jde o to, zda zákon skutečně vytvořil základní pilíř pro účelné a efektivní vynakládání veřejných prostředků, zastává Sylva Kováčiková názor, že „toto nikdy nezajistí. V současné době způsobuje více problémů, a to časových aj.“ Zákon měl odstranit rovněž výkladové problémy a tudíž zvýšit právní jistotu účastníků zadávacího řízení… „Neodstranily se. Vytvořil se nový prostor pro účelové chování firmy, která plánovanou obstrukcí při výběrovém řízení může nenávratně poškodit zájem zadavatele. Uvedu příklad: Námitku k výběrovému řízení v jeho průběhu může podat kterákoliv firma, která vůbec nesplňuje podmínky zakázky a de facto by byla ihned v průběhu výběrového řízení vyřazena. Přesto se musí námitkou zadavatel zabývat, stačí, když se převzetí rozhodnutí zadavatele o námitce firma vyhýbá, tato situace není v zákoně popsána a není umožněno výběrové řízení dokončit. Pro obce to může znamenat např. ztrátu státní finanční dotace, jejíž poskytnutí je většinou časově omezeno. Stávající rozlišení zakázek na nadlimitní, podlimitní a veřejné zakázky malého rozsahu nám přibližně vyhovuje, ale hranice pro podlimitní a nadlimitní zakázky by snad  mohla být vyšší (cca 10 mil. Kč),“ uvedla starostka Sylva Kováčiková. Jaroslav Kubera, primátor Teplic a senátor v jedné osobě nám dal k dobru na dané téma příběh: „Psal se rok 1993 nebo 1994, tehdy jsme žádný zákon o veřejných zakázkách neměli, ale začínalo se pracovat s počítači. Tehdy jsme si udělali vlastní výběrové řízení – obeslali jsme 44 firem, z nichž jsme jich do dalšího kola vybrali jenom 11. S jejich zástupci jsme se sešli na společné schůzce, kde si vyměňovali argumenty, podle kterých jsme nakonec firmu vybrali. A byli jsme s její prací velmi spokojeni. Potom ovšem přišel zákon. V tom prvním byl limit 5 a 10 tisíc, což by ovšem v praxi znamenalo, že se život v obcích a ve městech zastaví. Tehdejší ministr financí V. Klaus limit zvýšil. Přestože uděláte superpoctivé řízení, stejně přijde obec zkrátka, protože se mezi sebou domlouvají dodavatelé, kteří mají v rukou osud nejedné obce, nejednoho města. Pokoušeli jsme se také o jakési dražby ceny – nikdy nikdo neřekl, že sníží cenu a udělá zakázku za méně peněz. Příště, kdyby taková firma dostala zakázku, ostatní by se odvolávali, což by byla vlastně hra, kterou už dnes uskutečnit nejde. Stávající zákon vůbec neřeší zkušenost s dodavateli a přitom je zadávání nejtěžší kapitolou. Podle Jaroslava Kubery se rozhodně nezvýšila transparentnost, která do jisté míry odráží kulturu celé společnosti, která buď je, nebo není: „Bohužel není správné, že se dnes již neuvádí cena zakázky, považuji to za hrubou chybu, je to významné kritérium. Když vidíte, že se dodavatelé předem dohodli a už nemůžete řízení zrušit, je to velmi dramatické. Administrativní zátěž v žádném případě zákon neodstranil, ačkoliv to měl ošetřit. Docela dobré je podle mne dávat i malé zakázky na internet. Neskutečná administrativa se vůbec nezjednodušuje, i když se o tom mluví, je situace stále horší a o zjednodušování se rozhodně nejedná. Navíc se stále neodstranily výkladové problémy. Konstatováním, že kdyby zákon o veřejných zakázkách nebyl, nic dramatického by se nestalo, uzavřel téma J. Kubera.

(ef)