Konec každého roku je v každé oblasti našeho života ve znamení bilancování dosažených výsledků a představování výhledů do budoucna, do roku nadcházejícího. Hodnotí se úspěchy, hledají se příčiny neúspěchů, identifikují se silné a slabé stránky, do budoucna se pak vyzývá k následování jevů pozitivních a poučení se z jevů negativních. Pokud by se tato bilance měla vztáhnout na českou politiku, bylo by tomuto tématu třeba věnovat celé speciální číslo. Na následujících řádcích se tedy pokusím o výběr toho nejdůležitějšího, čím česká politika žila v roce 2006, a na závěr se pokusím o výhled do roku 2007.

Průzkumy veřejného mínění nás průběžně zahrnují údaji o popularitě prezidenta, vlády a obou parlamentních komor, o ochotě či neochotě občanů jít k volbám a o volebních preferencích jednotlivých volebních subjektů. Výsledky to nejsou často lichotivé. Podívejme se proto na ně i jiným pohledem.

Představa, že diferencovaná společnost volbou vygeneruje kompaktní zákonodárný orgán, který sjednotí zájem poslanců a senátorů, je mimo jakékoli sociologické a politologické poznání. Vždyť každý občan má subjektivní představu o svém zájmu a podle své představy by měl hledat v nabídce politických programů. Podle nich a zejména pak podle praktických kroků politiků volí svou platformu – svého zástupce. Tato volná soutěž politických stran však volbami nekončí, ale přenáší se i do parlamentních lavic.

Je proto zcela normální, že ke kladnému hodnocení té které parlamentní komory mají blíže ti občané, kteří volili vítěze a souhlasí s jeho politikou a praktickými kroky. Negativně se k těmto komorám logicky stavějí příznivci opozice, avšak i nevoliči, kteří se alibisticky vzdali svého volebního práva z důvodu své nespokojenosti s politickou scénou.

Prezident Václav Klaus učinil koncem února – přesně v den čtvrtého výročí zvolení do funkce – prohlášení, v  němž poprvé oficiálně oznámil,  že je připraven opětovně usilovat o funkci prezidenta. Prohlášení svým  Obsahem nepřekvapilo. Neoficiálně se o jeho ambici vykonávat úřad po dvě funkční období hovořilo již delší dobu. Bez nadsázky lze říci, že tato teze se objevila ihned poté, co Klaus nastoupil do úřadu prezidenta poprvé. On však – zcela logicky – doposud tyto úvahy odmítl komentovat. Čekalo se tedy na okamžik, kdy to Klaus oznámí veřejnosti oficiální cestou. A to se stalo 28. února 2006.2

Prezident tímto svým prohlášením symbolicky zahájil první fázi kampaně před prezidentskými volbami. Fázi, ve které budou potenciální kandidáti svoji účast v prezidentském klání „zvažovat“, „nepotvrzovat ani nevylučovat“, politické strany začnou o kandidátech „vážně uvažovat“ a stranou nezůstanou ani aktivní média, která budou čím dál intenzivněji předhazovat veřejnosti možné i nemožné kandidáty, spekulovat o jejich podpoře a třeba – jak se dnes stalo téměř denní záležitostí – na ně vytahovat hříchy z minulosti. Protože ale proces nominace kandidátů mají v ruce politické strany, které jsou zastoupeny v parlamentu (kandidáta může nominovat buďto minimálně 10 poslanců nebo minimálně 10 senátorů), pojďme se v tomto textu stručně podívat na názory jednotlivých stran. Předem podotýkám, že tento výčet si neklade ambici být kompletním. Rovněž předesílám, že mezi redakční uzávěrkou textu a vydáním časopisu může dojít k novým nečekaným zvratům, které text nemůže pochopitelně reflektovat. Politika je přeci jen prostředí velmi živé a chování aktérů nepředvídatelné a proměnlivé.

Jedním z nejvíce medializovaných problémů se v poslední době stalo téměř vše, co souvisí s případným umístěním radarové základny Spojených států amerických na našem území. Diskuze se vede nejen o tom, zda tu má radar stát či nikoli, kolik amerických vojáků jej bude obsluhovat a jakému právu budou podřízeni či co za to Česká republika dostane, ale také o proceduře, která by případnému „ano“ z české strany měla předcházet. Byť Ústava České republiky dává pravomoc rozhodnout oběma komorám parlamentu, do popředí se opětovně dostává myšlenka uspořádat k této záležitosti celostátní referendum. Institut celostátního referenda však český právní řád prozatím zakotven nemá.

A jak se zdá, v dohledné době jej asi mít nebude. Všechny stávající parlamentní strany – s výjimkou ODS – měly posílení prvků přímé demokracie, mj. i zavedení institutu celostátního referenda, ve svých volebních programech. A právě nesouhlas ODS je překážkou zavedení tohoto institutu do českého právního řádu. Zákon o referendu by totiž měl s velkou pravděpodobností váhu zákona ústavního. Pro projednávání ústavních zákonů platí, že jsou schváleny tehdy, pokud se na nich usnesou obě komory Parlamentu ČR ve stejném znění, a to  ještě za souhlasu nikoli prosté, ale kvalifikované většiny (tří pětin ze všech poslanců  tří pětin z přítomných senátorů). Za stávající situace, kdy ODS sama disponuje v jedné z komor (Senát) nadpoloviční většinou samá tedy blokovací potenciál pro přijímání i běžných zákonů, je projití referenda bez souhlasu ODS nemožné. Ústavním zákonem je upraveno i případné jednorázově vypsané referendum, které jsme v České republice zažili v souvislosti se vstupem země do Evropské unie. Pro jeho přijetí platí tedy stejný legislativní proces, jako je tomu v případě přijetí zákona o obecném referendu. I zde má tedy ODS  blokovací potenciál.Tento text nemá být ani na obhajobu zavedení obecného referenda, ani nemá být namířen proti němu. Má za cíl seznámit čtenáře se zkušeností, kterou s referendem mají občané státu, který stále řada z nás považuje za nejbližší České republice, tedy Slovensko.