Letošní volby do krajských zastupitelstev a do jedné třetiny Senátu budou patrně sledovány ještě pozorněji než kdykoli v minulosti. Bude se totiž jednat o vůbec první volby od nástupu současné koaliční vlády ODS, KDU-ČSL a Strany zelených. Vlády, která vznikla po složitých a dlouhých jednáních v lednu 2007, sedm měsíců od sněmovních voleb. Lze je tedy považovat za první vysvědčení vystavené kabinetu premiéra Mirka Topolánka. Navíc, česká politická scéna je od zmíněných sněmovních voleb v roce 2006 ve znamení poměrně vyhrocené konfrontace dvou nesmiřitelných bloků: středopravicové vládní koalice a levicové opozice. A právě opozice se netají tím, že tyto volby budou referendem o Topolánkově vládě, přestože složení Senátu ani krajských zastupitelstev nemá žádný přímý vliv na stabilitu vlády.

Výzva pro ČSSD

Volby znamenají zejména výzvu pro největší opoziční stranu ČSSD, a to z obou výše jmenovaných důvodů. Těsná porážka ve sněmovních volbách v roce 2006 a následná neúčast na vládě postavila tuto stranu do velmi konfrontační pozice vůči vládní koalici a zejména vůči ODS. Dalším faktorem, který motivuje ČSSD k tomu, aby pro úspěch v podzimních volbách udělala maximum, je dosavadní poměrně slabé zastoupení strany v Senátu a v krajích. Ani v jedněch krajských volbách neuspěla ČSSD tak, jak by se slušelo na jednu z největších stran ve stranickém systému. Této pozici neodpovídá ani zastoupení v Senátu. Kraje i Senát jsou v podstatě v rukou největšího rivala sociálních demokratů, tedy ODS. Možná právě proto postavili sociální demokraté do čela několika krajských kandidátek osobnosti se zkušenostmi z centrální politiky. Jedná se dokonce o tři bývalé ministry – Miladu Emmerovou (ministryně zdravotnictví 2004–2005), Jaroslava Palase (ministr zemědělství 2002–2005) a Davida Ratha (ministr zdravotnictví 2005–2006) – a o současného předsedu poslaneckého klubu strany Michala Haška. Jde sice o neobvyklý krok, ale z pohledu ČSSD je pochopitelný. Absence silných regionálních lídrů vede stranu k tomu, aby do boje o hejtmanské posty nasadila lidi z celostátní politiky, a to zejména kvůli jejich intenzivnější medializaci. To se týká zejména Ratha aHaška, kteří jsou díky působení v Poslanecké sněmovně mediálně velmi viditelní. Dokumentuje to případ volební kampaně Davida Ratha, která je pokrývaná nejenom krajskými médii, ale dostává svůj prostor i v celostátních sdělovacích prostředcích.

Úspěch či neúspěch ČSSD ve volbách však nebude mít vliv jen na vlastní kandidáty, ale i na budoucnost předsedy strany Jiřího Paroubka. Ten bude na jaře 2009 obhajovat předsednický post. Výsledek strany ve volbách může volbu stranického šéfa ovlivnit. Navíc je třeba připomenout, že o obsazení pozice předsedy ČSSD by měli poprvé rozhodovat členové strany v přímých volbách. Nutno podotknout, že průzkumy veřejného mínění v současné době staví ČSSD do role nejsilnější strany. Je ale třeba upozornit, že zejména v senátních volbách, kde se využívá dvoukolový většinový volební systém, nemusí mít takto prezentované celostátní preference patřičnou vypovídací hodnotu.

ODS – jak bylo řečeno výše – bude obhajovat svoji dominantní pozici jak v krajích tak v Senátu. V horní komoře drží od posledních senátních voleb v roce 2006 absolutní většinu křesel, v krajích (bez hlavního města Prahy) má 12 hejtmanů. I v tom jediném kraji, kde nemá svého člověka v čele, sedí v krajské radě. Zastoupení v obou institucích je stále ještě důsledkem působení ODS v opozici vůči vládám vedeným sociálními demokraty. Dnes je ale politická situace jiná. ODS již není v opozici, ale je největší vládní stranou. Stojí v čele velmi křehké koaliční vlády, která provádí i mnohé nepopulární kroky. Za to čelí vláda i ODS ostré kritice ze strany opozice. Aby toho nebylo málo, tak v poslední době čelí ODS i určitým vnitrostranickým problémům. To vše jsou faktory, které mohou mít na výsledek strany negativní vliv. Výhodou ODS naopak zůstává, že v porovnání s ostatními stranami disponuje daleko větším počtem silných regionálních osobností.

Premiér a předseda ODS Mirek Topolánek si je celkově méně výhodné pozice strany vědom, jak alespoň vyplývá z jeho dřívějšího vyjádření pro Hospodářské noviny (4. 1. 2008). Pozici ODS před krajskými volbami zhodnotil v rozhovoru těmito slovy: „Úspěch z roku 2004 byl zcela nebývalý a každý to ví. Tehdy jsme měli několik bonusů. Zejména to bylo špatné vládnutí ČSSD. Teď to bude naopak. Budeme mít negativní bonus za nepopulární kroky, možná za nejednotu, pokud v ní budeme pokračovat. Realistické očekávání je obhájení výsledků prvních krajských voleb. A to je devět hejtmanů.“ Regionální představitelé ODS tímto zhodnocením sice nadšeni nebyli, nutno ale říci, že Topolánkova úvaha je racionální, realistická a přirozená. To, že působení ODS ve vládě může stranu v krajských volbách ohrozit, ostatně nepřímo potvrzují i sami lídři krajských kandidátek. Údajně příliš nestojí o účast ministrů za ODS v předvolební kampani a rovněž se chtějí v kampani pokud možno vyhýbat tématům, která naopak dnes a denně hýbou celostátní politikou a ve kterých je ODS ze strany opozice konfrontována a napadána. Zcela přirozeně ČSSD naopak o tato témata stojí a do krajských předvolebních kampaní je přenáší. Příkladem může být téma zdravotnictví a zejména poplatků ve zdravotnictví či privatizace nemocnic. V těchto tématech se mimořádně intenzivně angažuje zejména David Rath, který na nich postavil svoji předvolební kampaň. I Topolánkovi může úspěch strany ve volbách zamíchat s budoucností. Účty ze svého působení v čele strany bude skládat dokonce dříve než Jiří Paroubek. Krátce po volbách se uskuteční řádný kongres ODS, který bude rozhodovat o novém vedení strany. Ato je ještě otázka, nakolik ovlivní ODS nejnovější kauza dnes už bývalého poslance Jana Moravy a otázka dalšího setrvání poslance Vlastimila Tlustého (případně i některých jeho kolegů) v řadách ODS, jejího poslaneckého klubu a v Poslanecké sněmovně.

Už v minulém čísle časopisu Parlament – vláda – samospráva jsem zmínil, že důležité zrcadlo nastaví podzimní volby lidovcům. Uvedl jsem, že pro KDU-ČSL jakožto víceméně regionální stranu s nerovnoměrně rozloženou podporou je nezbytné uspět a udržet (či dokonce posílit) svůj vliv v těch regionech, kde má tradičně silné postavení. Zároveň jsem ale upozornil, že strana v minulosti začala v některých svých tradičních regionech ztrácet, což jsem dokumentoval na příkladech ztráty několika senátorských křesel ve východních Čechách, na Vysočině či jižní Moravě.

Po vypuknutí aféry s bývalým poslancem ODS Moravou a po emotivním a dramatickém sjezdu Strany zelených se teď navenek zdá, že lidovci jsou jakžtakž stabilizovaní nebo jejich problémy teď byly odsunuty na vedlejší kolej, alespoň pokud jde o jejich mediální pokrytí.

I pro jejich předsedu Jiřího Čunka mohou být volby rozhodujícím faktorem pro jeho setrvání či nesetrvání v čele strany. Jak známo, Jiří Čunek má ve straně poměrně silnou opozici, která proti němu zatím otevřeně nevystoupila. Patrně i proto, že je před volbami. Opozice by mohla využít případného výrazného neúspěchu lidovců v podzimních volbách k tomu, aby se pod záminkou předsedovy zodpovědnosti za výsledek pokusila o jeho sesazení. Pokud si ale strana alespoň udrží své stávající pozice, může se Jiří Čunek cítit bezpečně.

V ne úplně dobré kondici jde do voleb Strana zelených. Sjezd, který se uskutečnil první víkend v září, měl podle staronového předsedy stranu před podzimními volbami stabilizovat. Bursíkovi se sice podařilo vytlačit vnitrostranickou opozici z vedení a docílit tak toho, aby strana navenek mluvila jedním hlasem, není ale jisté, zda to skutečně přinese tu vysněnou stabilitu strany. Navíc díky přímému přenosu sjezdu na kanále ČT24 vyšlo veřejně najevo, že zelené trápí kromě osobních animozit a programových či ideologických nejasností i problémy s procedurálními, technickými a organizačními otázkami řízení a činnosti strany.

Křídlo Dany Kuchtové, která podle svých slov odešla do konstruktivní opozice, má teď ještě volnější ruce pro formulování kritických připomínek vůči Martinu Bursíkovi a jeho stylu vedení strany. Dana Kuchtová si nebrala servítky v době, kdy byla první místopředsedkyní strany, nezdá se tedy jako pravděpodobné, že by svoji rétoriku zmírnila poté, co se nedostala do žádné funkce. Naopak. Trvalou hrozbou pro stranu (ale i pro vládu jako celek) zůstávají i dvě členky poslaneckého klubu Strany zelených – Věra Jakubková a Olga Zubová. Obě stojí spíše na straně Dany Kuchtová, která je může využít pro udržení svého vlivu ve straně. Obě poslankyně jsou totiž strategicky důležité pro vládní koalici.

Z pohledu krajských a senátních voleb ale nemá Strana zelených moc co ztratit, takže její předseda Martin Bursík může být i přes výše uvedené skutečnosti relativně v klidu. Alespoň ve srovnání se svými kolegy, předsedy ODS, ČSSD a KDU-ČSL. Strana má dnes jediného senátora a tomu mandát vyprší až v roce 2010. A v krajských zastupitelstvech (nepočítáme-li zastupitelstvo hlavního města Prahy) zasedají za Stranu zelených jen dva její členové (oba v zastupitelstvu Jihomoravského kraje). Strana tedy může volbami jedině získat.

Jedině získat mohou i komunisté. Ale z trochu jiného pohledu. Výsledek strany zůstane v krajských volbách patrně plus minus stejný. Pokud by ale byli sociální demokraté v některých krajích uspěli natolik, že by sestavovali krajské rady, mohou si komunisté polepšit účastí v těchto krajských vládách.Ostrá konfrontace stran vládní koalice a opozice, o níž jsem se zmiňoval v úvodu, může vést k tomu, že strategie sociálních demokratů při vytváření krajských vlád upřednostní v některých případech komunisty před jinými stranami. Pro komunisty by to byla šance vymanit se alespoň na krajské úrovni z role věčně opoziční strany. Lze ale předpokládat, že ČSSD nebude v této otázce jednotná. Strana je co do spolupráce s komunisty vnitřně nejednotná. Na jedné straně stojí teze, že spolupráce s komunisty je přirozeným důsledkem umístění obou subjektů v levé části politického spektra a přítomnosti řady styčných bodů v programech obou stran. Druhá skupina však upozorňuje na to, že KSČM se doposud dostatečně nevyrovnala se svoji minulostí (respektive s činností své předchůdkyně KSČ, na kterou navazuje) a plně neakceptovala všechny aspekty vývoje po roce 1989. Výrazné posuny nelze očekávat u zastoupení komunistů v Senátu. Dvoukolový většinový volební systém, respektive faktor druhého kola, hraje v neprospěch komunistů. Eliminuje totiž strany s malým koaličním potenciálem, což je právě příklad českých komunistů. Není ale příliš pravděpodobné, že by výsledek strany – ať už v krajských nebo senátních volbách – nějak výrazně ovlivnil pozici předsedy KSČM Vojtěcha Filipa.

Každá strana tedy stojí před podzimními volbami s nějakou výzvou. Navíc osudy některých stranických šéfů budou přímo závislé na míře úspěchu či neúspěchu stran ve volbách. Troufám si tvrdit, že nás čeká horký volební podzim. K výsledkům bojů o kraje a 27 senátorských křesel se určitě vrátíme v některých z příštích čísel našeho časopisu.