Po pěti letech se pozornost české politické reprezentace i veřejnosti opět upnula k obsazení nejvyššího postu ve státě, k volbě prezidenta republiky. Před pěti lety se stal – možná trochu překvapivě – prezidentem tehdy již „pouze“ čestný předseda ODS Václav Klaus. Tehdejší vládní koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU společně s několika nezávislými senátory sice disponovala většinou, která by jí umožňovala zvolit svého prezidenta, nejednotnost koaličních stran, rozkol uvnitř největší z nich (ČSSD) a podpora od komunistů a jedinců z vládních stran nakonec vynesly do úřadu opozičního kandidáta Václava Klause. Rok před další volbou – v únoru minulého roku – dal Václav Klaus najevo, že se o funkci prezidenta bude opět ucházet, čímž si skoro automaticky zajistil nominaci své strany ODS.

Václav Klaus uspěl i při své obhajobě letos.Cesta kní ale byla dlouhá. I tentokrát se museli zákonodárci sejít k volbě opakovaně. Klaus zvítězil ve třetím kole druhé volby. Letošní volba ale byla obohacena o nové prvky politické kultury. Ukázala, že ani tak důstojná záležitost, jakou volba prezidenta měla být, se neobejde bez obstrukcí, vydírání, nátlaků, výhrůžek, střelného prachu a nábojnic v obálkách, záhadných zmizení poslanců… A to vše v kontextu veřejného mínění, které už tak dává dlouhodobě najevo, co si myslí o politicích, politické scéně a politické kultuře.

Králíci z klobouku

O tom, jak ostatní strany hledaly Klausova vyzyvatele, jste se mohli dočíst v několika článcích publikovaných v našem časopise v minulém roce, proto nemá cenu toto martyrium popisovat znovu dopodrobna. Kandidáti byli postupně vytahováni jako králíci z klobouku a většinou tak rychle, jak se objevili, tak také zapadli. Hledání Klausova soupeře tak vzbuzovalo značné rozpaky a ukázalo, že Václav Klaus – i přes kontroverze, které vyvolává – je silnou a charizmatickou osobností české politiky. Navíc se mohl opírat o relativně silný a kompaktní sbor 122 poslanců a senátorů své mateřské strany a intenzivní podporu od voličů. Měl-li být jeho protikandidát úspěšný, musel na svoji stranu získat téměř celý zbytek politického spektra, tedy na rozdíl od Klause musel oslovit velmi roztříštěný, heterogenní, nekompaktní a nesourodý celek. A to se ukázalo jako téměř nemožný úkol. Nalézt kandidáta, který by nevadil komunistům, socialistům, liberálům, zeleným a křesťanským demokratům, se zdálo jako úkol z oblasti science fiction. Zvláště, když i v těchto skupinách se objevovali jednotlivci veřejně deklarující svoji podporu Václavu Klausovi. Případný protikandidát tak nemohl spoléhat ani na všechny poslance a senátory této nesourodé protiklausovské koalice. A osud jednotlivých vyvolených to také potvrzoval.

Emigrant prezidentem?

Bylo čím dál zřetelnější, že Klausovým protikandidátem se stane politicky nepříliš vyprofilovaná osobnost, jenom taková totiž bude moci oslovit všechny protiklausovské subjekty. Václava Klause, člověka, který se v československé/české politice pohybuje nepřetržitě od roku 1989, nakonec vyzval nominant Strany zelených, ekonom Jan Švejnar. Čechoameričan, jehož rodiče emigrovali z Československa, když mu bylo 17 let. Právě skutečnost, že se o post prezidenta uchází držitel nejen českého, ale i cizího státního občanství, se stala jedním z nejčastějších terčů Švejnarových odpůrců. Tato kritika se nakonec projevila i v rozhodnutí Jana Švejnara vzdát se amerického občanství, bude-li zvolen prezidentem.

Na tomto stojí za zmínku, že dvojí občanství některých ústavních činitelů se již v minulosti stalo problémem české politiky. Prezident Václav Klaus takto v prosinci 2006 zpochybnil nominaci Karla Schwarzenberga na post ministra zahraničních věcí v druhé Topolánkově vládě. Nutno ale podotknout, že u některých jiných politiků nebylo dvojí občanství překážkou. Za všechny zmiňme jednoho ze Schwarzenbergových předchůdců Jana Kavana či vicepremiéra ve vládě Miloš Zemana Egona Lánského. Ostatně všechny tři pobaltské státy mají nebo měly ve svém čele navrátivší se emigranty. V Litvě byl v letech 1998–2003 a opět od roku 2004 prezidentem Valdas Adamkus, který trávil sovětskou éru vUSA, kde byl politicky aktivní v Republikánské straně. Lotyšská prezidentka v letech 1999–2007 Vaira Vike-Freiberga zase prožila většinu života v Kanadě. Estonský prezident Thomas Henrik Ilves se v emigraci dokonce narodil, žil v USA, pracoval pro Rádio Svobodná Evropa. U nikoho z nich to nepředstavovalo pro danou společnost ani politickou elitu závažný problém.

Ale zpátky k Janu Švejnarovi. Jeho kandidaturu navrhla – jak již bylo uvedeno výše – Strana zelených, jediná ze stran dnešní vládní koalice, která od začátku dávala najevo, že Klause nikdy a za žádnou cenu nepodpoří. K zeleným se přidala sociální demokracie a Klub otevřené demokracie, který v Senátu zahrnuje představitele menších středopravicových subjektů (US-DEU, ODA, LIRA, CZ, ED…). Zatímco u zelených a malých středopravicových stran se nejednalo o překvapivý krok, podpora od sociálních demokratů zajisté mnohé zaskočila. A to včetně mnohých sociálních demokratů. Jan Švejnar nepatří mezi typické sociálnědemokratické kandidáty. Jeho postoj k reformě veřejných financí z dílny stávající vládní koalice není tak radikálně odmítavý, jak by očekávala ČSSD. Rovněž v otázce umístění amerického radaru v České republice se jeho názor diametrálně liší od názoru ČSSD, a to i v otázce, zda o radaru uspořádat referendum. Švejnar se domníval, že o zásadních strategických bezpečnostních otázkách by neměli rozhodovat občané v referendu. V tématech, která v poslední době hýbou vnitropolitickou diskuzí, tak rozhodně nestojí na straně sociální demokracie. S trochou nadsázky lze dokonce říci, že ve věci radaru má možná daleko blíže k současné vládě než Václav Klaus.

Komunistické fiasko

O Švejnarovi se chvíli pozitivně vyjadřovali ikomunisté. Ti však zahájili zajímavou strategickou hru. Později upřesnili, že Švejnara podpoří jen v prvním a druhém kole, aby měl Klaus po celou dobu první volby (tedy ve všech třech kolech) protikandidáta. Ve třetím kole by ale Švejnara nepodpořili, jejich hlasy by nedostal ani Klaus. Spoléhali, že žádný z kandidátů nezíská takto potřebnou většinu a první volba skončí krachem. Komunisté tak chtěli ukázat, že jejich hlasy jsou pro zvolení prezidenta důležité, a předpokládali, že tím zvýší svoji cenu v politickém vyjednávání. První část scénáře jim vyšla. Komunistická taktika skutečně vedla ke krachu první volby. Další postoj komunistů už ale vyvolával rozpaky a k posílení jejich pozice v rámci druhé volby nedošlo. Poněkud překvapivě nominovali do druhé volby europoslankyni a bývalou novinářku Janu Bobošíkovou. Jejich výběr vzbuzoval od prvního okamžiku jednak rozpaky a jednak se pozorovatelé nemohli vyhnout dojmu, že jde o naprosto účelový krok. Jana Bobošíková se před blížícími se volbami do Evropského parlamentu zviditelní a komunisté na sebe upoutají pozornost. Tato strategie jim nevyšla. Švejnarovský tábor ohodnotil komunistickou nominaci jako štěpení protiklausovských sil. Bobošíková později svoji kandidaturu stáhla, oficiálně proto, že se KSČM nepodařilo vyjednat jí podporu. Že ji nebude volit nikdo mimo komunisty (a i tam by se našlo pár zákonodárců, kteří by tak neučinili), bylo jasné od začátku. Snaha komunistů zvýšit svoji cenu ani tímto krokem nevyšla. V těchto volbách se stalo, že nnově zvolený prezident nepotřeboval jediný komunistický hlas. Zato byl odkázán na podporu nyní již tří přeběhlíků od ČSSD. Po Miloši Melčákovi aMichalu Pohankovi se od ČSSD na stranu koalice přidal i Evžen Snítilý. Byl to nakonec on, kdo svým hlasem rozhodl o zvolení Klause, aniž by ten potřeboval hlasy komunistů. Padl tak jeden z největších mýtů obsažených vdiskuzi k volbě prezidenta, tedy tvrzení, že každý, kdo chce uspět ve volbě prezidenta, bude k tomu potřebovat nutně hlasy komunistických volitelů. Václav Klaus, který vděčí komunistům za své první zvolení, se tak ve svém druhém funkční období může vůči této straně vymezit. To, že byl zvolen prezident bez hlasů komunistů, zakrývá fakt, že získal jen o jeden hlas více, než potřeboval.

Podivná strategie lidovců

Švejnara podpořila v obou volbách také část lidovců. Sice ta menší část, ale zato reprezentovaná předsedou strany Jiřím Čunkem a tehdejší předsedkyní (dnes už „jen“ místopředsedkyní) poslaneckého klubu Michaelou Šojdrovou. Ve straně však převážili zastánci Václava Klause, a to natolik, že lidovci nakonec svým usnesením doporučili svým zákonodárcům dát hlas Václavu Klausovi. Pro veřejnost to bylo poměrně překvapivé rozhodnutí. Navenek se zdálo, že jediným Klausovým člověkem v KDU-ČSL je bývalý předseda Miroslav Kalousek. Rovněž se vědělo, že několik dalších lidovců o podpoře Klause vážně uvažuje.

Většinově se ale zdálo, že Klaus má ve straně spíše více odpůrců než příznivců. V březnu 2007 jsem na stránce tohoto časopisu o vztahu KDU-ČSL k Václavu Klausovi napsal:

„KDU-ČSL se na rozdíl od zelených tolik vyhraněně proti Václavu Klausovi nestaví, ačkoli ani tam však nebude mít stávající prezident v případě obhajoby mandátu pozici zcela jasnou a jednoduchou. (…) Uvnitř strany leží prezident nemalé skupině v žaludku. Tradičně proevropsky orientovaní lidovci patrně velmi těžce snášejí některá Klausova vyjádření na adresu Evropské unie. Rozdíly mezi Klausem a KDU-ČSL v oblasti zahraniční politiky byly nejviditelnější v době, kdy rezort zahraničních věcí řídil bývalý předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda.“ K tomu bych nově dodal i skutečnost, že soužití ODS v době, kdy byl šéfem Klaus, a lidovců, vedených tehdy Josefem Luxem, nebylo vždy ideální.

V době, kdy se Václav Klaus stal poprvé prezidentem, byla KDU-ČSL ve vládě, která měla s prezidentem velmi napjaté vztahy. Nesoulad v zahraničněpolitických tématech mezi Klausem a ministrem zahraničí Svobodou už byl zmíněn výše. A byl to právě Cyril Svoboda, který se postaral o největší překvapení. Svým poněkud nešťastným vyjádřením několik dní před volbou, jímž odůvodňoval podporu Václavu Klausovi, posílil spekulace, že lidovci a ODS se dohodli na výměnném obchodu: ODS podpoří zákon o majetkovém  vyrovnání s církvemi výměnou za hlasy pro Václava Klause. Ač to lidovci, ODS i sám Klaus několikrát dementovali, stín podezření zůstal.

Co tedy nakonec mohlo způsobit rozhodnutí KDU-ČSL podporovat Klause? Václav Klaus se většinou stylizoval do role konzervativního politika. Vetoval například zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví. Svoji konzervativní vyhraněnost Klaus potvrdil zejména ve svém kandidátském projevu při druhé volbě. „Pokud nechcete dbát tisíciletých tradic naší civilizace, jejich křesťanských hodnot, důrazu na klasickou rodinu a úctu ke každému lidskému životu, nevolte mne, neboť já tyto hodnoty ctím. Chcete-li žít v budoucnosti stvořené z módních vln, kdy bude zakázáno kouřit, ale drogy budou tolerovány, kdy bude manželství institutem na vyhynutí a na radnice budou chodit jen páry k registraci, kdy staré a nemocné budeme milosrdně zbavovat života, kdy nám bude předepisováno, co máme jíst, pít a jak smíme mluvit, pak toto není můj program. Toto není má představa budoucnosti,“ řekl mimo jiné Klaus. Podle mnohých to byla evidentní snaha zaujmout maximum lidoveckých volitelů.

ODS měla jasno

Snad nejjasnější byla situace v ODS. Jejich kandidátem byl od začátku Václav Klaus, otec-zakladatel, dlouholetý předseda a nynější čestný předseda. I když vztahy mezi Klausem a částí ODS vzhledem k některým Klausovým postojům během sedmiměsíčního procesu hledání vlády vdruhé polovině roku 2006 trochu ochladly, šlo si jen velmi těžko představit, že by se nakonec našel jediný poslanec či senátor, který by Klausovi vypověděl poslušnost. Byla to jednota 122členného sboru poslanců a senátorů ODS, která od začátku dělala z Klause favorita volby. Prosazení Klause do druhého funkčního období tak dočasně stabilizovalo pozici Mirka Topolánka, která se čas od času zachvěje. Pokud se nestane nic závažného, může mít Mirek Topolánek až do podzimu klid. Na podzim proběhnou krajské a senátní volby a v tu samou dobu i volební kongres ODS. Otom ale až někdy přístě.

Foto: Michal Doležal