Pro většinu české veřejnosti je to jasné. V únoru se volí prezident a strany vyberou toho nejlepšího. Tak to ale nefunguje. Zvolení prezidenta se může v mnoha stranách stát nejenom cílem, ale především prostředkem ke změně mocenské struktury. Vycházíme zejména z toho, že každý člověk sleduje vlastní zájem. Staré pravidlo klasické ekonomie, že člověk je maximalizátorem vlastní prospěšnosti a minimalizátorem svého neúspěchu. Rozhodovat se bude především mezi dvěma hlavními rivaly – ODS a ČSSD. Prezidentská volba se ale stává instrumentem pro vnitrostranický boj i v dalších stranách: u komunistů a lidovců. Jediní, kdo tak mají na celé politické scéně jasno, jsou zelení. Za prvé jich je málo a za druhé celá tato strana je postavena na antiklausovství. Za výběrem prezidentského kandidáta pro zelené stojí Václav Havel a to je nejdůležitější konstanta celého výběru.

V ODS se situace poměrně uklidnila. V pečlivě zrežírovaném kongresu ODS nevystoupal jako první host a řečník na prkna, která znamenají svět, nikdo jiný než prezident Václav Klaus. Ten svojí oblibou ve straně dodal hned na začátku lesk Mirku Topolánkovi. Premiér to udělal zcela záměrně a získal tak oddechový čas. Hlavní poselství kongresu znělo: „Dostanu Klause zase na Hrad“. A delegáti se poslušně sjednotili za neoblíbeným premiérem a předsedou. Ve foyeru Poslanecké sněmovny pak jeden z rebelů prozradil, že veškeré aktivity proti Topolánkovi ukončí až do prezidentské volby. Chytrá sázka vyšla. Pokud chce Topolánek svoji pozici v ODS ustát, musí teď Václava Klause na Hrad skutečně dostat. Jinak mu hrozí vnitrostranická vzpoura.

I když ho na Hrad dostane, nebude to mít lehké, ale budou to další vyhrané volby. Jeho pozici v ODS úspěch výrazně pomůže. Rebelové přitom ani nepomýšlejí na svržení Topolánka skrz neúspěch v prezidentské volbě.

Jsou to většinou lidé spojení s Klausovou érou a v té současné se na ně při dělení moci nedostalo. Takový neúspěch by stranu těžce poškodil  i pro krajské volby. Hejtmané mají proto všechny důvody se snažit, aby volba dopadla pro ODS příznivě. Právě hejtmané mají přitom dost důvodů svrhnout Topolánka. Mnoho z nich do úřadů půjde už potřetí a to je nejvyšší čas podívat se do celostátní politiky. Jenže kdyby Topolánka svrhli skrz prezidentskou volbu, riskují svoji vlastní mocenskou základnu. Jejich klienti je za takovou politiku poženou. Ani hejtmané nebudou mít proto zájem na neúspěchu pana Topolánka.

Senátoři s premiérem solidarizují. Je příběhem každého z nich: „kterak se senátor Topolánek premiérem stal. Mnoho z nás ku vládě pozdvihl, a tím naši váhu z konírny na komoru pozvedl.“ Shrnuto podtrženo, existují všechny předpoklady pro to, aby volitelé ODS jednotně dali hlas Václavu Klausovi. To ale stále neznamená, že to všichni udělají. V Lidovém domě je rušno. Už za rok a půl budou straníci poprvé volit v přímé volbě předsedu strany. Ten se tak musí veřejně profilovat proti současnému předsedovi a nabízet k němu neustále alternativu. Veřejně a přes média.

A už to začalo. Paroubek nemá jistou pozici nikde. V Praze ho nenávidí, protože jim do všeho zasahuje. Namísto lidí, kteří po mandátu doslova touží, prosadil před minulými volbami do sněmovny Gabrielu Kalábkovou. Dívku, která je mu oddaná na život a na smrt a která do sněmovny vůbec nechtěla. V severních Čechách pan Paroubek pohořel. Jeho volební obvod ho nechce. Místopředsedkyně z tohoto regionu, Jana Vaňhová, pomalu podrývá autoritu Petra Bendy, Paroubkova poskoka. Moravu už stihl Paroubek naštvat svým plánem vyměnit v křesle předsedy sněmovny Miloslava Vlčka za sebe a toleranci vlády. Obchod, ze kterého by profitoval jen pan Paroubek, rozpálil tamní straníky do běla.

Zdeněk Škromach se začal vymezovat proti Paroubkovi v médiích. Lepším kandidátem na prezidenta by podle něj byl bývalý ministr Jiří Diensbier, a ne bývalý poradce prezidenta Havla Jan Švejnar. Drobnými kritickými poznámkami především k životnímu stylu a agresivnímu způsobu jednání pak dokáže Škromach umně vytočit šéfa ČSSD k nepříčetnosti. Podle informací z Lidového domu se to místopředsedovi sociální demokracie daří více než úspěšně, Paroubek totiž každou, byť oprávněnou kritiku, nese velmi nelibě a této nelibosti dává volný průchod. Což mu ovšem na popularitě mezi straníky příliš nepřidává. A Škromach si může mnout ruce.

Nejtvrdší útok ale přišel od Davida Ratha.Donedávna klienta Jiřího Paroubka. Ten prohlásil, že se komunisté paktují s ODS. Což v době, kdy se Paroubek pokouší upéct koalici právě s komunisty, zafungovalo jako granát hozený mezi obě strany. Pan Rath chce být předsedou ČSSD. Svým výrokem spojil příjemné s užitečným. Naboural pozici současného předsedy a ještě se pěkně zviditelnil. Pan Rath se sice nestane v brzké době předsedou ČSSD, ale mohlo by se mu podařit uklidit z cesty nejvěrnějšího barda oslabeného Paroubka – Michala Haška. A uvolnilo by se tak křeslo předsedy poslaneckého klubu. Tato funkce má tu výhodu, že její držitel, ač nemusí být žádným sjezdem zvolen, ve vedení strany z titulu své funkce jednoduše je. Sociálním demokratům ani nejde o to, aby zvolili svého kandidáta za prezidenta. Ostatně, polovina jejich voličů chce za prezidenta Václava Klause. Osobnosti strany očekávají od volby prezidenta změnu status quo. Jiří Paroubek by rád získal od vlády nějaký reprezentativnější post. De facto chce jen neúspěch ODS a očekává od toho velkou koalici. Nejde mu o to, kdo bude na Hradě. Jde mu o změnu poměrů a jeho vlastní prospěch. Zdeněk Škromach a David Rath také chtějí změnu. Oba si přejí neúspěch pana Paroubka. Ten bude znamenat jejich úspěch. Jejich úkol je jednodušší. Jiří Paroubek k prosazení svých záměrů potřebuje jednotnou stranu. Jim stačí malá nejednota.

em