Konec roku přináší příležitost bilancovat a předvídat. Bilancovat, co se událo, a předvídat, co nás čeká a nemine. Pokud jde o politickou scénu, rok 2007 rozhodně nebyl ve znamení zklidnění a zmírnění vášní, které provázely rok předcházející. Už samotné vyvrcholení procesu sestavení vlády, který začal dávno v polovině roku 2006 a skončil v lednu 2007, bylo provázeno vyostřením vztahů mezi vznikající koalicí a opozicí. Hlavním důvodem se stala skutečnost, že vláda ODS, KDU-ČSL a SZ vznikla díky toleranci dvou bývalých  sociálnědemokratických poslanců Miloše Melčáka a Michala Pohanky. Jejich počin vnesl do českého politického slovníku výrazy jako přeběhlík (z pohledu opozice) či konstruktivní poslanec (z pohledu formující se koalice).

Ať už si osvojíme jakoukoli terminologii, jedno je jisté. Jejich tolerancí středopravicové vlády měla Česká republika po sedmi a půl měsících od voleb konečně vládu s důvěrou Poslanecké sněmovny (3. 6. 2006 – 19. 1. 2007). Klid na politickou scénu nepřineslo ani samotné vládnutí druhého Topolánkova kabinetu. Navíc měl před sebou několik klíčových kroků: v domácí politice prosadit reformu veřejných financí, v zahraniční politice zahájit přípravy na české předsednictví Evropské unie a vůbec formulovat politiku vlády vůči EU obecně. A velkým politickým tématem se stala diskuze o umístění radarové základny armády USA na našem území.

Osobní problémy dominovaly

A jako by věcná témata nestačila, musel premiér a předsedové koaličních stran řešit řadu dalších problémů osobních i vnitrostranických. O první takový rozruch ve vládě se postarala bezpartijní ministryně kultury Helena Třeštíková (nominovaná za KDU- -ČSL). Stala se první členkou vlády, která křehký kabinet opustila, údajně kvůli tomu, že jí koaliční partneři vnucovali na ministerstvo své lidi. Následovali ji další dva členové vlády. Ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Dana Kuchtová nevydržela tlak, pod kterým se ocitla kvůli špatné přípravě rezortu na čerpání peněz z Evropské unie. Její odchod, údajně nedobrovolný, však znamenal otřes ve Straně zelených a trvalo dva měsíce, než strana našla nového ministra. Daleko komplikovanější byl případ lidoveckého předsedy a šéfa rezortu místního rozvoje Jiřího Čunka, který zároveň zastával post prvního vicepremiéra. Ten čelil (a odolával) tlaku na své odstoupení vlastně od momentu, kdy vkročil do Topolánkova kabinetu. Začalo to ještě v době, kdy neseděl ve vládě, ale kdy už na sebe dokázal upoutat pozornost svým řešením romské otázky ve Vsetíně, kde tehdy starostoval. To ale nebylo vše. Vstupem do celostátní politiky na sebe upoutal pozornost médií a rázem se začaly zjevovat další věci z jeho dosavadního života. Krátce po vstupu do vlády čelil obviněním své bývalé sekretářky Marcely Urbanové z toho, že jako vsetínský starosta přijal úplatek ve výši půl milionu korun. Kauza byla provázena množstvím nejasností, záhadných úniků ze spisů, obvinění z ovlivňování svědků, spory mezi jednotlivými žalobci, kteří se do případu zapojili, zpochybňovanými zásahy nejvyšší státní zástupkyně a jediný, kdo z toho těžil, byla opozice. Výzvy k Čunkově demisi byly na denním pořádku, hrozil i rozpad koalice, Čunek přesto post neopouštěl. Až na podzim, kdy státní zastupitelství tuto kauzu znovu otevřelo, se z vlády stáhl. Učinil tak ale v okamžiku propuknutí další aféry: Česká televize na Čunka našla a zveřejnila, že pobíral od státu sociální dávky a přitom ukládal na účet miliony korun. V současné době byl případ údajné korupce opětovně uzavřen a Čunek je připraven vrátit se na ministerstvo.

Problémy ve straně musel řešit i sám premiér Topolánek. Souvisely s projednáváním reformy veřejných financí a s tím, že autor ekonomické části volebního programu ODS Vlastimil Tlustý tuto reformu napadl a označil za podvod na voličích ODS, protože rozhodně z dílny ODS nevychází. Premiér Topolánek tento požár zažehnal, otázkou je, na jak dlouho. Příští rok totiž vládu čeká další velká reforma, tentokrát penzijního systému.

Reforma a radar

Věcným tématům vévodila zejména vládou iniciovaná reforma veřejných financí. Ta se stala jedním z klíčových témat, na nichž se koaliční vláda střetla nejen s opozicí, ale musela tuto záležitost řešit intenzivně i se svými poslanci. Kromě výše uvedené kritiky Vlastimila Tlustého (a dalších několika poslanců ODS) to byl zejména lidovecký poslanec Ludvík Hovorka, kterému se reforma nezamlouvala zejména kvůli zavádění poplatků u lékaře. Reformu však podpořili nezařazení  poslanci spolupracující s vládní koalicí Miloš Melčák a Michal Pohanka. Poplatky za lékařskou péči byly sice prosazeny, ovšem ČSSD, KSČM a několik senátorů podali k Ústavnímu soudu stížnost na protiústavnost tohoto prvku. Dalším věcným tématem byla otázka umístění radarové základy, která se má stát součástí protiraketové obrany armády USA. Ani v této záležitosti nedošlo pouze ke střetu mezi koalicí a opozicí, i zde musela (a stále ještě musí) koalice řešit i uvnitř. Zatímco ODS je jednoznačně pro, KDU-ČSL téměř také (výjimkou je opět poslanec Hovorka), poněkud komplikovaná je situace ve Straně zelených. U zelených, kteří celkově procházejí určitým dramatickým vývojem, je vlivná skupina vnitrostranické opozice, reprezentovaná zejména Matějem Stropnickým, která je (mimo jiné) proti radaru. Strana se zatím oficiálně vyjádřila pro zapojení radaru do systému NATO a je zde tlak na uspořádání referenda.

Referendum požadují i odpůrci radaru, tedy zejména ČSSD a KSČM. Spoléhají na to, že veřejnost plány americké armády na umístění radaru v České republice odmítne, alespoň současné průzkumy veřejného mínění to naznačují. Do kampaně za radar/proti radaru se kromě politických představitelů zapojily i další zájmové skupiny, neparlamentní strany a umělci. Radar byl jedním z klíčových témat i letošní návštěvy prezidenta USA George Bushe v České republice, krátce po něm navštívil Českou republiku i americký ministr obrany Robert Gates. Situace je zatím taková, že diplomaté z ministerstev zahraničí a obrany vyjednávají „politické“ podmínky případné české účasti na americké protiraketové obraně, technici a experti americké armády zase tu a tam navštěvují místo, kde by měl radar případně stát. Vláda České republiky by ráda uzavřela smlouvu s USA na začátku roku 2008.

Na řadě je prezidentská volba

Zatímco rok 2006 byl rokem volebním, v roce 2007 si voliči oddychli. Ačkoli opozice předpokládala, že se v roce 2007 uskuteční předčasné volby, Česká republika k tomuto stavu nedospěla. Přesto byl rok 2007 ve znamení jedněch voleb naplánovaných na začátek roku 2008, a to voleb prezidentských. „Kampaň“ rozpoutal v únoru Václav Klaus prohlášením, že se hodlá ucházet o znovuzvolení. Klaus tak učinil symbolicky v den čtvrtého výročí zvolení do funkce. Jeho prohlášení se stalo impulsem pro politické strany, aby začaly předkládat návrhy na své kandidáty.

Výběr Klausova vyzyvatele ale vzbudil nemálo rozpaků. Hledal se Antiklaus, osoba, která bude schopna Klause porazit, osoba, která tohoto cíle bude moci dosáhnout jedině integrací různorodých subjektů politického spektra mimo ODS. A to je samo o sobě téměř nemožné, uvědomíme-li si, že v tomto ideologickém vějíři jsou i komunisté na straně jedné a lidovci či senátoři z Klubu otevřené demokracie na straně druhé. A mezi nimi silná, ale na prezidentské volby naprosto nepřipravená ČSSD. Nepřipravenost postoje ČSSD dokumentuje hned první reakce strany na Klausovo prohlášení. ČSSD zareagovala tak, že podaří-li se do příštích voleb prosadit volbu přímou, nominují ženu, zůstane-li u současného způsobu volby (oběma komorami parlamentu), nominují muže. Tato reakce jednoznačně ukazuje, že sociální demokraté nemají jasnou představu o tom, jaký by měl být příští  prezident.

Jejich názor na prezidenta se začal formovat postupně, až se nakonec kritériem pro výběr jejich kandidáta stal postoj k několika klíčovým událostem roku 2007: reformě veřejných financí a otázce vybudování radarové základny USA v České republice. Z tohoto pohledu se zdál jako nadějný sociálnědemokratický kandidát Jiří Dienstbier, jehož názory na obě záležitosti jsou velmi blízké ČSSD. Navíc se ukázalo, že by byl přijatelný i pro zelené a dokonce i pro některé komunisty, což dokumentoval svým výrokem místopředseda KSČM Jiří Dolejš: „V zahraniční politice není tak proněmecký, je proti radarům a i v disentu patřil k rozumným lidem“ (Právo, 10. 3. 2007, s. 2). Podporu by ale nedostal od lidovců.

Pak se objevil Václav Pačes, předseda Akademie věd. Ale jak rychle se jeho jméno dostalo na povrch, tak rychle opadlo. Nedostatek politických zkušeností a problémy některých lidovců s tím, že Pačes je původním povoláním genetický inženýr, patrně znamenal stopku pro další úvahy o něm jako o kandidátovi. Nakonec se objevilo jméno Jana Švejnara, profesora ekonomie z USA, který má české občanství. S jeho jménem přišla Strana zelených, přidala se ČSSD, je přijatelný pro část lidovců a i část komunistů. Minimálně u komunistů a sociálních demokratů je ale případná podpora Švejnarovi překvapením. Švejnar nepatří zrovna mezi ekonomy ovlivněné levicovým ekonomickým myšlením, rovněž svým názorem na radarovou základnu v ČR a na vhodnost uspořádat na toto téma referendum se sociálním demokratům a komunistům velmi vzdaluje. Mnohým vadí i jeho americké občanství a ODS zase napadla jeho roli v ČSOB, která je v arbitrážním sporu s Českou republikou. Švejnar přes určité váhání a prodlužování termínu, do kdy oznámí své rozhodnutí, nakonec na kandidaturu kývl. Prezidentské klání, které bude asi nejdůležitější událostí první poloviny roku 2008, tak bude soubojem dvou profesorů ekonomie. Přesto zůstává Klaus favoritem. Může se spolehnout na poslance a senátory ODS, některé lidovce a možná i na jedince z KSČM. Patrně ale nemůže od komunistů očekávat takovou podporu, která mu v roce 2003 dopomohla k prezidentskému mandátu. Klaus je prý zklamal, nesplnil to, co jim před volbou sliboval. Krkolomný výběr Klausova protikandidáta ale ukázal, že politické strany vyjma ODS nejsou na prezidentské volby dostatečně připraveny, a to jak strategicky, tak „databází“ vhodných kandidátů.

2008 – rok voleb do krajů a do Senátu

Ve druhé polovině roku pak budou hlavní vnitropolitickou událostí volby do třetiny Senátu a do krajských zastupitelstev. Oběma vorgánům v současné době dominuje ODS, a proto bude čelit výzvě své zastoupení minimálně udržet. Případný výrazný neúspěch by mohl znamenat oslabení pozice Mirka Topolánka v čele strany. ODS pod jeho vedením zatím vyhrála všechny volby, dovedl stranu zpět do vlády a prosadí-li i Klausovu kandidaturu na prezidenta, bude jeho pozice poměrně stabilní a silná.

Před výzvou porazit ODS a zlepšit svoji pozici v Senátu a v krajích stojí zejména ČSSD. Volby budou ale důležitým mezníkem pro všechny subjekty pohybující se na politické scéně. Budou se konat zhruba v polovině mandátu této vlády, vystaví jí jakési pololetní vysvědčení a dají jí tak najevo, jak vládne.Vysvědčení ale dostane i opozice, i když ta má  vždy pozici lehčí, neboť v tomto momentu nenese za praktický výkon politiky odpovědnost.