Strana zelených si na nezájem médií rozhodně stěžovat nemůže. V současnosti se o ní opět velmi intenzivně mluví a píše. Tentokrát v souvislosti s nedobrovolným odchodem „zelené“ ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Dany Kuchtové z vlády, okolnostmi s tím spojenými a hledáním jejího nástupce. Odchod Kuchtové, která je zároveň první místopředsedkyní strany, znovu oživil ve straně často se objevující a na povrch a veřejnost vyvěrající vnitrostranické spory. V celé kauze „Kuchtová“ se prolínalo hned několik konfliktních témat: zda ji předseda strany jako „svoji“ ministryni hájil dostatečně, či nikoli, zda měla odcházet z vlády, či nikoli, zda její odchod z vlády má vyústit i v odchod Strany zelených z vlády, zda má být novým ministrem straník, či nestraník a nakonec přirozeně i to, kdo konkrétně jím má být.

Není předmětem tohoto textu hodnotit okolnosti odchodu Kuchtové z vlády. V úvodu zmíněný příklad však demonstruje stav, ve kterém se Strana zelených nachází vlastně už od svého vstupu mezi relevantní strany.

Úspěšný vstup zelených do vrcholné politiky

Strana zelených je médii i veřejností intenzivněji vnímána od začátku roku 2006, kdy se její preference poprvé přehouply přes 5% hranici potřebnou v případě voleb do Poslanecké sněmovny pro vstup do skrutinia. Strana svůj kurz udržela po celou první polovinu roku a ve volbách v červnu 2006 poprvé ve své historii samostatně vstoupila do Poslanecké sněmovny. Aktivně se účastnila komplikovaného povolebního vyjednávání (o němž se záměrně nebudu rozepisovat, protože by to vydalo na samostatnou studii mnohonásobně přesahující rozsah tohoto článku). Byť obdržela pouhých 6 mandátů, díky celkovému výsledku voleb a rozvržení sil v Poslanecké sněmovně se stala pro ostatní subjekty potenciálním koaličním partnerem, a to ji zařadilo z politologického hlediska mezi strany tzv. relevantní. Komplikované povolební vyjednávání nakonec strana korunovala úspěchem. Vstoupila do vlády, ve které získala 4 ministerská křesla, včetně postu ministra zahraničních věcí, který bývá ve vládě považován za prestižní. „Přetransformování“ 6 poslaneckých křesel do 4 křesel kabinetních je nutno považovat za grandiózní úspěch zelených vyjednavačů. Svou roli na tomto výsledku sice sehrála i oslabená pozice předsedy ODS Mirka Topolánka, kterému různá stranická grémia a orgány svázaly ruce, když jej donutily přistoupit v podstatě na jediné možné řešení, a sice vládu s lidovci a zelenými. Pozici KDU-ČSL a SZ a jejich vyjednavačů při rozhovorech o budoucí vládě výrazně posílilo vědomí, že Mirek Topolánek od orgánů ODS jinou možnost, než jít do koalice právě s nimi, nedostal. Připomeňme na tomto místě, že ODS má v Poslanecké sněmovně 81 křesel a ve vládě 8 členů, lidovci za svých 13 křesel získali 4 ministerstva, stejně jako zelení za svých 6 poslaneckých mandátů. Síla Strany zelených v koaliční vládě matematicky neodpovídá jejich faktickému postavení v politickém a stranickém systému. Sestavení koaliční vlády je ale vždy velmi komplikovaný proces, který často s exaktními matematickými počty nemá moc společného. Navíc na výslednou podobu koaličního uspořádání mají vliv i jiné, méně předvídatelné faktory či externí „hrozby“. Martinu Bursíkovi se tak během vyjednávání o účasti zelených ve vládě podařilo „vytřískat“ pro svoji stranu maximum. O to překvapivější se pak zdají hlasy některých kritiků předsedy Bursíka z nedávné doby, které volají po „rovných příležitostech pro zelené v koaliční vládě“ (Matěj Stropnický v rozhovoru pro MF DNES, 6. 10. 2007).

Kde jsme? Vpravo, či vlevo?

Když se podíváme pohledem vnějšího pozorovatele na dosavadní působení Strany zelených, nemůžeme se zbavit dojmu, že velmi často se o straně z médií dozvídáme díky nějakým vnitřním konfliktům či sporům, které se velmi často dostanou na veřejnost. Zelení se tak bohužel nepoučili od ostatních stran v tom, že prát špinavé prádlo na veřejnosti nemusí mít vždy pozitivní efekt. Zatím se zdá, že ani zveřejňované vnitrostranické spory neubírají straně na popularitě, tento trend je však těžko předvídatelný v dlouhodobém horizontu. Začalo to už před volbami vlastním vymezením strany na – sice zjednodušené, ale stále pro mnoho lidí relevantní – škále levice – pravice. Strana se otevřeně pravo-levému vymezení a svému zařazení v něm vyhýbala, přesto tam bylo možno sledovat tendence směřující tu více doprava a tu více doleva. Určitým konfliktem s tím souvisejícím byl i postoj ke vstupu do středopravicové vlády, čímž se zviditelnil a převážil ten pravicový proud a levicový proud se ocitl ve vnitrostranické opozici. Tu teď reprezentuje zejména místopředseda Republikové rady Matěj Stropnický, který dlouhodobě prosazuje názor, že zelení patří doleva (viz níže). Ostatně bylo vůbec zajímavé sledovat mediální prezentaci výsledků voleb v červnu 2006: téměř všechna média automaticky zařadila Stranu zelených doprava, k ODS a KDU-ČSL, když výsledky voleb prezentovala jako patovou situaci, v níž dva bloky získaly po 100 hlasech. Vnitrostranická opozice, kterou můžeme velmi zjednodušeně označit za levicové křídlo ve straně, není se zařazením strany doprava spokojena. Stropnický tvrdí, že „zelení jsou jinde středolevicovou stranou“, byť připouští, že „společnosti dnes vyhovuje středopravicová orientace zelených“ (Matěj Stropnický v rozhovoru pro MF DNES, 6. 10. 2007). Stropnického tvrzení, že „zelení jsou jinde středolevicovou stranou“ však není tak jednoznačné, jak se může na první pohled zdát. Jeho hodnocení by bylo přesnější, kdyby namísto slova „jinde“ použil třeba termín „v západní Evropě“. V povědomí mnohých se nejčastěji zjevuje německá strana zelených, která je příkladem středolevicové strany, v minulosti spolupracující se sociální demokracií – nejprve v opozici a v letech 1998–2005 i na vládní úrovni. Ve střední a východní Evropě však není inklinace zelených stran doleva vůbec automatická. Tím neříkám, že je vyloučená nebo že se v tomto regionu nevyskytují doleva inklinující zelené subjekty, jen bych doporučoval brát v úvahu rozdíly ve vývoji stranických systémů v západoevropských demokraciích a ve středo- a východoevropském regionu. Strany zelených v tomto regionu často vznikaly z ekologických iniciativ, které v minulém režimu často sloužily jako platformy pro disidentskou činnost. Jejich zaměření tedy bylo výrazně protikomunistické. A protože působením komunistické státostrany byl diskreditován pojem „levice“, nebyly ekologické iniciativy výhradně doménou jen levicově smýšlejících politiků. Je tedy pochopitelné, že mezi českými politiky – experty na životní prostředí najdeme i pravicové osobnosti. Pomineme-li osoby zastávající post ministra životního prostředí, které se přirozeně k otázkám životního prostředí vyjadřují nejčastěji (nebo by alespoň měli), pak jedním z dlouhodobě nejcitovanějších politiků vyjadřujících se k ekologickým tématům patří Bedřich Moldan z ODS. Z relevantních středo a východoevropských zelených stran jsou pravicověji naklonění třeba i lotyšští zelení, kteří dokonce v roce 2004 obsadili post premiéra.

Jsou naši ministři dostatečně zelení?

Vlastní účast ve vládě, nominace některých ministrů a posléze i jejich působení vyvolalo další rozpory. Nejen prezidentu Václavu Klausovi, ale i části zelených například vadilo jmenování Karla Schwarzenberga ministrem zahraničních věcí. Ministra do vlády nominovali zelení, on sám však není jejich členem (dokonce je členem jiné strany – ODA). Vnitrostranická opozice obecně kritizuje skutečnost, že namísto straníka byl do vlády poslán nestraník (rozuměj nestraník ve vztahu ke Straně zelených). Ministr – člen Strany zelených by měl být podle jejich názoru se stranou více svázaný a měl by respektovat rozhodnutí stranických orgánů. Nestraníka mohou stranická grémia jen těžko zavázat k nějakému jednání. A jako příklad nešťastné nominace nestraníka uvádějí právě Schwarzenberga, byť nemají nic proti němu jako člověku. Kritizují jej ale za to, že není ve svém jednání dostatečně zelený, tedy že ve funkci ministra zahraničních věcí neplní program strany, která jej na tuto významnou pozici nominovala. Vadí jim například jeho proamerická orientace, která se projevuje mimo jiné v obhajobě projektu USA umístit na území České republiky radarovou základnu. Ostatně otázka případného umístění radarové základy v České republice patří rovněž mezi témata, která ve straně budí vášně, jak ukázal únorový sjezd. Naopak dnes již bývalá ministryně Kuchtová si podle vnitrostranické opozice ve své práci počínala úspěšněji. Proto tak tlačili na to, aby se nástupcem Kuchtové stal její blízký spolupracovník a náměstek Dušan Lužný. Razantně odmítají, aby se za zelené stal ministrem opět někdo, kdo by nemohl být stranou a stranickými orgány kontrolovatelný a úkolovatelný. Z tohoto pohledu jsou pro vnitrostranickou opozici nepřijatelní téměř všichni, o nichž se v souvislosti s obsazením postu ministra školství mluvilo. Předsedovi strany Martinu Bursíkovi se Lužný údajně jako ministr školství nezamlouvá, zatím je však jediným kandidátem, kterého strana na tento post oficiálně navrhuje a Bursík tuto kandidaturu veřejně obhajuje. Proti Lužnému už ale vystoupili představitelé obou koaličních partnerů Strany zelených: ODS i KDU-ČSL, dokonce včetně předsedů obou stran Mirka Topolánka a Jiřího Čunka či lidovecké expertky pro oblast školství Michaely Šojdrové. Možná o tom Bursík věděl a Lužného nominaci veřejně podporoval proto, aby si to vylepšil u svých vnitrostranických kritiků. Teď může otázku nového ministra školství opětovně otevřít s tím, že nikoli on, ale koaliční partneři jsou proti. První reakce některých představitelů Strany zelených však naznačují, že problém zdaleka nekončí a jen tak s nějakým odmítnutím Lužného se nesmíří. Někteří – mezi nimi i Dana Kuchtová – dokonce varují, že situace může v krajním případě vyústit v odchod zelených z koalice. Je těžko předvídatelné, zda by zelení k tomuto kroku skutečně přistoupili. Rozpad koalice by patrně vrátil Českou republiku do druhé poloviny roku 2006, do fáze permanentního hledání nové vládní sestavy, pokud by třeba zelení neřešili novou situaci podporou nebo tolerancí menšinové vlády občanských a křesťanských demokratů do konce funkčního období. Před koalicí tedy stojí nelehký úkol. K tomu je potřeba přičíst i již dříve zmiňované sílící požadavky na zrovnoprávnění postavení zelených v koalici, posílení vlivu na ministerstvech a v podnicích se státní účastí. Daleko pravděpodobnější se však zdá varianta, že zelení ve vládě zůstanou, možná s určitými změnami koaliční spolupráce, ale i to je obtížně předvídatelné. To vše bude koaliční lídry zaměstnávat. Přejme si jen, aby to nebylo na úkor řešení věcných problémů České republiky