Kdo z nich dvou má pravdu? Pro španělského premiéra Josého Luise Rodrígueze Zapatera smlouva Evropské unie schválená v ranních pátečních hodinách 19. října otevírá „nové horizonty“ pro EU, „konečně dostal blok 27 členských států mezinárodní profil, který si zaslouží“. Zato Gordon Brown, který navštívil poprvé summit EU jako premiér, už předem prohlásil, že nová „reformní smlouva“ je skromnou částí domácího úklidu po přijetí tuctu nových členských zemí. Nazval ji méně důležitou než předchozí milníky EU, jako třeba Maastrichtskou smlouvu z roku 1992 (ta zavedla jednotnou evropskou měnu).

Ani jeden z nich není bez pochyby nestranným soudcem. Panu Brownovi, minimalizujícímu následky lisabonské smlouvy má takové tvrzení pomoci pacifikovat opozici, která požaduje vyhlášení referenda. Vlády dalších zemí, jako je Francie a Holandsko, mají podobné argumenty pro odmítnutí referend. To se očekávalo: zamítnutí samotných referend je racionální pro posílení nové smlouvy, která přepracovává vznešenou ústavu na nudnou smlouvu. Každopádně to nebyla evropská neskvělejší hodina.

Snad nejvíce porod bolí Občanskou demokratickou stranu. Její ministři se v Lisabonu pokusili urvat více pravomocí pro národní státy. Možnost rozhodovat by začala též i z Bruselu domů. Jenže řeku z moře do hor nikdo ještě poslat nedokázal. Česká mise tak působila spíše jako potížista, který požaduje nemožné. Bez spojenců. A odešla s prázdnou. ODS se ale dostala do prekérní situace. Smlouva, kterou dojednala, se nelíbí zejména lidem kolem Václava Klause. Mirek Topolánek se z rozporuplné situace pokusil vybruslit šalamounským tahem. Výkonná rada ODS schválila, že nechá novou evropskou smlouvu posoudit ústavními soudci. Jinými slovy, politika kolem euroústavy skončila. ODS přehodila výhybku svých názorů a posunula se zcela v souladu s dalšími evropskými zeměmi, jako je Francie, Holandsko či Británie, od euroústavy k lisabonské smlouvě. Tedy od velkého slova, které mělo dát vzniknout evropskému superstátu, k nudné smlouvě. Od živé politiky k mrtvé odborné mluvě. Nic takového by vášně vzbudit nemělo. Neúspěch se zakryl tím, čím se vždy zakrývá vše zásadní. Euroústava byla předhozena odborníkům. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Pro Mirka Topolánka je lisabonská smlouva kompromisem. Více méně nedůležitou součástí evropského mumraje. Delegace si vedla dobře, všichni odcházeli pozitivně naladěni. To jsou výroky českého premiéra, který tak bránil vzniku evropského superstátu, až musel sám podepsat jeho rodný list. Je to zvláštní situace. Premiér dělá jako že nic a opozice burácí nadšením. Splnilo se přesně to, co ČSSD vždy chtěla. Nebývá časté, aby v tak tvrdé válce o lavice v Poslanecké sněmovně vystoupila opozice a vyzvala vládu, aby více pracovala. Tedy, aby co nejdříve lisabonskou smlouvu nechala ratifikovat parlamentem. „Lisabonská smlouva je dobrou zprávou pro všechny občany,“ line se z nadšeného lidového domu.

Černý týden

Prezident útrpně mlčí, premiér se tváří, že o nic nejde. Jana Zahradila už není nikde vidět. Na jeden týden toho bylo až moc. Ztráta šance stát se nestálým členem Rady bezpečnosti a schválení smlouvy, která výrazně omezí českou suverenitu, tak to je pro pravicovou vládu škola politické reality. Především to obojí ale byla porážka proamerické politiky. Český velvyslanec při OSN Martin Palouš vysvětloval náš neúspěch v hlasování tím, že děláme příliš principiální politiku. Přeloženo do jazyka ulice: děláme politiku, která nejvíce vyhovuje světovému hegemonovi – Spojeným státům americkým. Naše konformní zahraniční politika se nám stala osudnou. Na světě je skoro 200 zemí. Jen 37 z nich splňuje nároky na označení demokratické. Z těch 37 jich 25 naštvaně kouká na to, co to jejich spojenec USA vyvádí. A ten zbytek na zvolení do Rady bezpečnosti prostě nestačí. Chorvatům stačilo jediné: nevykřikovat, že má Kuba, Barma, Venezuela a další země bojovat za demokracii a dodržovat lidská práva. Zní to strašlivě. Jenže otázka je jiná. Jak se dá reálně změnit barmský režim? Odpověď je, že válkou mezi Čínou a Spojenými státy. To je to, co všichni chceme? Ideologizující americká zahraniční politika se definitivně obrací od směru, který jí dali její zakladatelé. Walter Lippmann se musí obracet v hrobě. Reálpolitika před sedmi lety zmizela a jen tak se nevrátí. Po křesťanském blouznivci přicházejí na scénu kavárenští idealisté v podobě demokratů. A začínají dláždit cestu do pekla. Tvrdou porážku dostala americká politika také v polských rovinách. Jeden z tvrdě protiruských Kačerů odkráčel a na jeho místo přichází Donald Tusk, který se chce více orientovat na spolupráci se sousedy. Tedy s Německem, tedy s Evropskou unií. Česko pravděpodobně přišlo o summitového spojence. A Američané o pevnou oporu.

Velká dvojka

Henry Kissinger položil svého času slavnou otázku: „Když chce nějaká mocnost mluvit s Evropou, kam má volat?“ Odpověď by měl dát nově zřízený post ministra zahraničí, kterému se ale nebude říkat ministr zahraničí. Současný vysoký představitel EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku, Španěl Javier Solana, bude po schválení smlouvy místopředsedou  evropské komise a předsedou koncilu ministrů zahraničí jednotlivých členských zemí. Od nich bude mít příkazy a od Evropské komise, která je nadnárodní, peníze. Vznikne tak diplomatická služba, která začne fungovat po celém světe. Komise mu bude dávat byrokracii, peníze a politickou moc. Solana bude mít konkurenta. Smlouva vytvořila post evropského prezidenta. Současná Evropská rada, která je nejvyšším orgánem unie a její členové jsou hlavy členských států, má každý půlrok jiného šéfa. Teď ho bude mít na dva a půl roku. S možností být tam dvakrát za sebou. Bude řídit zasedání Rady, summity a stane se reprezentantem celé unie. A pan Brown už má nápad, kdo by to měl být. Tony Blair. Bezprizorní britský expremiér zatím marně pendluje mezi Židy a Palestinci ve snaze dát je dohromady. Brusel je sice deštivější než Jeruzalém, za to je to ale nablýskanější funkcička. Pan Brown by tak konečně vyřešil nerudovský problém Kam s ním? V monarchii prezidenta nemají, tak proč ho nemít v Bruselu. Blair jako nová tvář EU. Tvářit se uměl vždy. Tak proč ne. Podle euronadšenců by měl „Pan Evropa“ vyplnit prázdnotu na světovém diplomatickém hřišti. Měl by „nám umožnit lépe přenášet naše hodnoty a upevňovat naši roli obránce míru na mezinárodní scéně,“ napsal pan Zapatero do francouzského Le Figaro. Pro mnoho Evropanů to je kód pro: někdo jiný než Amerika musí mluvit za západní demokratický svět. Pracovní postup: vytvořit instituce a poté doufat, že s nimi přijde politická jednota. Nalézt jednotu v zahraniční politice to bude to nejtěžší. Ještě teď si především západ bolestně pamatuje, jak zůstala Evropská unie rozdělena, když šlo o útok na Irák. Kupodivu jediný, kdo ho ze střední Evropy společně se západní Evropou tehdy kritizoval byl český prezident Václav Klaus. Jestli ale lisabonská smlouva přinese jednotnou zahraniční politiku, o tom lze zatím s úspěchem pochybovat.

Každopádně v komisi bude v budoucnu méně Špidlů, než je tomu teď. Tedy až v roce 2014. Už nebude platit pravidlo, že každý stát má svého komisaře. Budou ho mít jen dva ze tří a pravidelně se budou střídat. Její předseda bude volen Evropským parlamentem na návrh šéfů vlád. V mnoha oblastech, kde se doposud rozhodovalo jednomyslně (tj. jeden stát mohl blokovat všechny ostatní) a kde byla evropská legislativa přijímána radou ministrů bez většího vlivu Evropského parlamentu, dojde k zásadnímu posunu: od jednomyslnosti se přejde k tzv. kvalifikované většině a Evropský parlament bude v legislativním procesu postaven na roveň Evropské radě. Ta navíc musí o legislativě jednat veřejně, což je další významný posun k průhlednějšímu a demokratičtějšímu fungování unie.

Výše zmíněná „kvalifikovaná většina“ je nově stanovena: od roku 2014 je k jejímu dosažení třeba souhlasu 55 % členských států, které dohromady reprezentují 65 % obyvatel EU. Jako ústupek (především Polsku) však ještě do roku 2017 bude každý stát moci požádat, aby se hlasovalo podle dnešního systému (kde Polsko má skoro stejně hlasů jako Německo). Dnešní Evropská unie má velmi složitou tzv. „trojpilířovou“ strukturu. Evropské společenství („první pilíř“) se zabývá hlavně hospodářskými záležitostmi a evropské instituce v něm mají velký vliv. Pak je tu společná zahraniční a bezpečnostní politika („druhý pilíř“) a policejní a soudní spolupráce v trestněprávních věcech („třetí pilíř“). V těchto dvou oblastech převládá spolupráce přímo mezi vládami jednotlivých zemí čili evropské instituce jsou jaksi vynechány. A nakonec kvíz: Najdete alespoň deset rozdílů mezi euroústavou a lisabonskou smlouvou?

Martin Erva