Reklama
| P.JUST: ČSSD VS. KSČM: SPOJENCI ČI PROTIVNÍCI? |
 |
 |
 |
| Komentář - Politika |
| Napsal uživatel Štefan Steiner |
|
Tato otázka vyvěrá ze střetu dvou tezí. Podle první teze je případná spolupráce s KSČM pro ČSSD přirozená, neboť je to rovněž strana levicová, s ČSSD má řadu styčných programových bodů, zejména v sociálních oblastech, ale i v hospodářství. Proti této tezi však stojí teze druhá, a sice že KSČM se doposud dostatečně nevyrovnala se svojí minulostí (respektive s činností své předchůdkyně KSČ, na kterou navazuje) a plně neakceptovala všechny aspekty vývoje po roce 1989. Tento střet (či dilema) můžeme pozorovat dlouhodobě, byť intenzita, s jakou je – alespoň na veřejnosti – diskutován, je různá. V posledních dvou letech se jednalo o téma velmi citlivé, ale pojďme postupně.
Formování levice po roce 1989 ČSSD patří mezi nejstarší politické strany působící na území českých zemí. Vznikla v roce 1878, byla aktivním zastáncem vzniku Československa, patřila mezi hlavní strany v Československu během první republiky, za druhé světové války se zapojila do domácího i zahraničního odboje a svoji činnost obnovila i po válce. Po únorovém převratu v roce 1948 byla částečně na nátlak komunistů a částečně přičiněním vlastních představitelů sloučena s KSČ a na území Československa nebyla obnovena až do změny režimu v roce 1989. Pokus o obnovu strany v roce 1968 nevyšel, protože narazil na odpor i tzv. reformních komunistů. Strana tak v letech 1948–1989 působila pouze v exilu. Komunisté řešili po roce 1989 otázku, jak se adaptovat v nových podmínkách, kdy ztratili ústavou garantovanou vedoucí úlohu ve společnosti. Objevilo se i několik pokusů reformovat stranu, přeměnit ji na socialistickou či sociálnědemokratickou stranu, jak k tomu přistoupili jejich kolegové například v Maďarsku, Polsku, na Slovensku či v pobaltských státech. I přesto k žádné výrazné změně nedošlo, a to zejména díky nesouhlasu členské základny. Poslední pokus ztroskotal v letech 1992–1993, kdy o určitou sociál-demokratizaci KSČM usiloval tehdejší předseda Jiří Svoboda. Krach tohoto pokusu vedl k jeho rezignaci a nástupu představitele konzervativního křídla Miloslava Grebeníčka. Obnovená sociální demokracie tak mohla využít krachu sociál-demokratizace komunistické strany k posílení své pozice. Až do roku 1992 však byla ČSSD poměrně malou a bezvýznamnou stranou, levici i nadále dominovali komunisté, kteří byli celkově druhým nejsilnějším subjektem po Občanském fóru, respektive po jeho rozpadu druhým nejsilnějším subjektem po ODS. V roce 1990 se ČSSD dokonce ještě nedostala do žádné z parlamentních komor (Sněmovna lidu FS, Sněmovna národů FS, Česká národní rada), řada sociálnědemokraticky orientovaných lidí však úspěšně kandidovala za Občanské fórum. Po rozpadu Občanského fóra v roce 1991 začali tito členové postupně posilovat řady ČSSD a v roce 1992 již sociální demokracie ve volbách uspěla, byť stále ještě jen s necelými 8 % hlasů. Rok 1993 byl pro vývoj ČSSD klíčový. Souhra několika faktorů vedla k tomu, že strana začínala být voliči jednoznačně identifikována, více vnímána (i díky větší medializaci) a akceptována. Jedním z faktorů byl krach reformy KSČM, který řadu reformě naladěných komunistických voličů přivedl na stranu ČSSD. Druhým rozhodujícím faktorem byl nástup Miloše Zemana do čela strany. Rétoricky velmi zdatný Miloš Zeman zahájil ostrou kritiku tehdejší pravicové vlády a jejích hospodářských reforem a dokázal voličům prezentovat ČSSD jako možnou alternativu ke stávající vládě. Rovněž měl za úkol rehabilitovat pojem „levice“, který byl spojován s režimem před rokem 1989 a tudíž měl pejorativní nádech. Strana se tedy v tomto období – po neúspěchu transformace KSČM – začala vymezovat i vůči komunistům. To vyvrcholilo na sjezdu v Bohumíně na jaře 1995, kdy bylo přijato usnesení, kterým ČSSD „potvrzuje platnost závěrů Hradeckého sjezdu ČSSD o nepřípustnosti spolupráce sociální demokracie s extremistickými politickými stranami“ a „vylučuje politickou spolupráci se SPR-RSČ, SČK, MNS, KSČM, LB a SDL“. (Usnesení XXVII. sjezdu ČSSD, bod 14, přijato v Bohumíně 23. dubna 1995.) Pro tento bod usnesení se tehdy vyslovilo 195 delegátů, proti bylo 91 a 58 se zdrželo hlasování. Na dalších sjezdech se sice někteří delegáti pokoušeli o zrušení tohoto usnesení, nikdy nezískali většinu, a proto je toto usnesení stále platné.
ČSSD vs. KSČM: z izolace ke spolupráci? ČSSD pokračovala ve svém posilování a hned v následujících volbách v roce 1996 skončila druhá se ziskem více než 26 % hlasů. Poprvé tak předstihla komunisty a od té doby hraje roli jedné ze dvou velkých stran v českém politickém systému a zároveň nejsilnější levicové strany. Miloš Zeman se v roce 1996 stal předsedou Poslanecké sněmovny a o dva roky později, po předčasných volbách, dokázal stranu dovést k vítězství a „hlavním vchodem i do Strakovy akademie“. Vládl s menšinovou vládou opírající se o toleranci ODS na základě tzv. opoziční smlouvy. Vítězství si strana zopakovala i v roce 2002, kdy ji již vedl Vladimír Špidla. Ve volbách v roce 2002 ale uspěli i komunisté, kteří získali 18,5 % hlasů, nejvíce od listopadu 1989. Společně se sociálními demokraty tak teoreticky měli ve 200členné Poslanecké sněmovně 111 křesel a tudíž pohodlnou většinu. Špidla však spolupráci s KSČM s odvoláním na bohumínské usnesení odmítl a ustavil koaliční kabinet s KDU-ČSL a US-DEU, který měl v Poslanecké sněmovně těsnou většinu. Špidla byl v létě 2004 vystřídán Stanislavem Grossem, vládní sestava zůstala nezměněna. Již tehdy se však začaly objevovat častější případy hlasování sociálních demokratů s komunisty. Stejná vládní struktura zůstala i po další změně na postu premiéra, když na jaře 2005 Grosse vystřídal Jiří Paroubek. Nástupem Paroubka byla změna ve vnímání KSČM jako partnera v legislativním procesu dovršena. Byť oficiální vládní koalice byla složena i nadále ze stejných subjektů, Paroubek se rozhodl ještě do voleb prosadit některé sociálnědemokratické legislativní návrhy, pro které by nenašel podporu u svých středopravicových koaličních partnerů, zato však mohl spoléhat na podporu komunistických poslanců. Snažil se tak napravit reputaci ČSSD, která byla voliči vnímána tak, že díky kompromisům učiněným v rámci koaliční spolupráce se středopravicovými stranami některé své programové priority opustila nebo nenaplnila. Spolupráce obou stran v legislativním procesu se zdá z ideologického a programového hlediska poměrně logická. Obě strany se pohybují v levé části pravo-levého spektra stran zastoupených v Poslanecké sněmovně. Programově by tedy měla ČSSD ke KSČM rozhodně blíže než ke svým koaličním partnerům a toho se snažila využít při prosazování některých – jinak neprůchodných – návrhů zákonů. Od konce roku 2004 do voleb v roce 2006 tak sociální demokraté společně s komunity prosadili například zákon, který omezil kraje v přeměně nemocnic na obchodní společnosti, církevní zákon, zákoník práce či se pokusili novelizovat zákon o úpravě majetkových vztahů v družstvech.
Novotného analýza Před volbami v roce 2006 bylo téma vztahu ČSSD a KSČM značně intenzivní, živé a citlivé, a to zejména díky výše zmíněné praxi společných hlasování sociálních demokratů s komunisty. Pravicové strany tohoto využívaly ve svých předvolebních vystoupeních a varovaly voliče, že hlas pro ČSSD může být potenciálně i hlasem pro případnou povolební spolupráci obou levicových stran. ČSSD se tomuto nařčení bránila, poradce ČSSD a tehdejšího premiéra Jiřího Paroubka Oto Novotný v interním materiálu „Volební strategie ODS a jak ji čelit“ nastínil, jak by ČSSD měla v předvolebním období na tato obvinění reagovat. Novotný hned v úvodu říká, že „centrálním volebním hitem ODS má být antikomunizmus – varování před novým Únorem přicházejícím v důsledku údajné spolupráce ČSSD a KSČM“. Po řečnické otázce, „jak tomu čelit?“, nabízí Novotný odpověď: „Nejlepší by bylo se otázce komunistů spíše vyhýbat, ale to nebude ČSSD dopřáno. ČSSD bude muset zaujmout v předvolební situaci stanovisko, které nejvíce odpovídá obecným náladám v populaci a potenciálních voličů ČSSD“. ČSSD se má proti „účelově vedené antikomunistické kampani“ bránit mimo jiné tvrzením, že to byla ODS, která „začala na nejvyšší úrovni spolupracovat s KSČM jako první – vyjednávání o komunistické podpoře prezidentské kandidatury V. Klause a když poté V. Klaus jednal v Lánech sM. Grebeníčkem“. Rovněž je podle analýzy třeba upozorňovat na skutečnost, že „ODS již dávno s KSČM spolupracuje na mnoha místních úrovních“. Byť má podle Novotného „ostrakizující antikomunizmus ve veřejnosti menšinovou podporu,“ ukazuje se, že „otázka integrace KSČM do politického systému a spolupráce s ní je v naší společnosti otázka stále velmi citlivá a zvláště pro ČSSD přímo delikátní“. ČSSD by podle Novotného neměla zastávat vyhraněný antikomunizmus. Neměla by podporovat iniciativy vedoucí k zákazu propagace komunizmu či KSČM nebo by neměla a priori hovořit o nemožnosti spolupráce. Naopak vyzývá ČSSD, aby přistupovala k „eventuální hlubší integraci KSČM do politického systému a hlubší spolupráci s ní jako k otevřené možnosti (postoj „dnes to ještě sice není možné, ale v budoucnosti možná ano“).“ Novotný předpokládá, že tento postoj udrží straně voliče, kteří „jsou v zásadě již dnes příznivě nakloněni ke spolupráci s KSČM, ale chápou, že ČSSD to z nejrůznějších důvodů ještě nemůže či nechce udělat“ a zároveň si udrží přízeň těch, kteří „mají ke KSČM a k její spolupráci s ČSSD kritický postoj, ale do budoucna nevylučují jeho změnu“. Tento dokument je z politologického hlediska zajímavý mimo jiné tím, že identifikuje podmínky, po jejichž splnění dostane KSČM od ČSSD označení „strana plně integrovaná do systému“, Novotný dokonce hovoří o „přiznání přívlastku demokratická“. Stane se tak, pokud KSČM vyřkne „jasnou a ne dvojsmyslnou omluvou za zločiny spáchané v bývalém komunistickém režimu“, pokud se „jasně distancuje od bývalé KSČ jako strany, která porušovala občanské svobody a lidská práva“, pokud se „jasně přihlásí k demokratickému polistopadovému vývoji“ a pokud bude „obhajovat právo na soukromé vlastnictví“. Novotný se zmiňuje rovněž o podmínkách, za jakých by ČSSD mohla akceptovat KSČM jako partnera pro vládnutí. Kromě splnění podmínek pro plnou integraci do systému (viz výše) to je podle Novotného souhlas KSČM s členstvím České republiky v Evropské unii a v Severoatlantické alianci. Pokud se ale vedení s Novotného analýzou ztotožní a bude se držet jeho doporučení, nejeví se v blízké budoucnosti vládní spolupráce ČSSD s KSČM jako reálná. Nezdá se totiž, že by KSČM chtěla v nejbližší době měnit postoj k členství ČR vNATO. Levice mezi parlamentními volbami 2006 a prezidentskými volbami 2008 Stále platné usnesení z bohumínského sjezdu (viz výše) je formulováno velmi široce. Zakazuje straně „politickou spolupráci“, nikoli tedy jen vládní spolupráci, jak někteří sociálnědemokratičtí politici často tvrdí. Přitom termín „vládní spolupráce“ lze považovat za podmnožinu termínu „politická spolupráce“. Logicky tedy zákaz spolupráce politické v sobě obsahuje mimo jiné i zákaz spolupráce vládní. Je proto kuriózní, že na sjezdu v roce 2006 (těsně před volbami) přijala ČSSD usnesení, že „považuje vládní spolupráci s KSČM vzhledem k její současné politické orientaci za nepřijatelnou, a zavazuje se, že po letošních volbách do PSP České republiky s ní nevytvoří vládní koalici, bude-li ČSSD pověřena sestavením vlády“ (Usnesení XXXIII. sjezdu ČSSD, bod 22, přijato v Praze 13. května 2006). Zároveň však Jiří Paroubek nevyloučil možnost, že by ČSSD požádala komunisty o toleranci své menšinové vlády. ČSSD vládu nakonec nesestavovala ani se nestala její součástí. Vztah ČSSD s KSČM však v povolebním období reflektován byl. Mediální a následně i politická interpretace výsledků voleb totiž nakonec ukázala, že ČSSD a KSČM jsou vnímány (možná podvědomě) jako strany vzájemně si blízké. Lze to alespoň vyčíst z novinových titulků, které hlásaly, že volby skončily patem či 100 na 100. Automaticky tak byly vytvořeny 2 bloky, z nichž jeden zahrnoval dohromady mandáty patřící ČSSD a KSČM. Pochybnosti vzbudilo i automatické zařazení Strany zelených do pravicové stovky, nás však v tomto textu zajímá spíše ta levicová stovka. Dlouho se zdálo, že vytvoření středopravicové vlády bude blokováno onou levicovou stovkou. Poté, co však levicovou opozici opustili dva poslanci ČSSD, kteří se rozhodli tolerovat středopravicovou vládu, se zdá, že význam levicové stovky (vlastně již jen „devadesátosmy“) klesl. K opětovnému vzestupu významu levice nepomohou patrně ani nadcházející prezidentské volby. Obě levicovéstrany nedisponují tolika hlasy, aby mohly na hrad prosadit vlastního kandidáta jen svými silami. Musely by získat podporu i jiných subjektů, aby se jim podařilo porazit zatím jediného oficiálně nominovaného kandidáta, stávajícího prezidenta Václava Klause z ODS. Zdá se totiž málo pravděpodobné, že by se našel kandidát přijatelný pro komunisty, sociální demokraty, zelené, lidovce, nezávislé senátory i zástupce menších pravicových (vesměs liberálních) subjektů. A i kdyby se takový kandidát našel, tajná volba v sobě skrývá možnost narušení stranické disciplíny, o čemž zejména sociální demokraté vědí své. |
Český stranický systém vykazuje v porovnání s podobnými středoevropskými zeměmi několik odlišností. Jednou z klíčových je skutečnost, že v našem sytému působí v podstatě nereformovaná komunistická strana, která navazuje na bývalou státostranu: komunistická strana Čech a Moravy (KSČM). A co víc: jedná se o relevantní subjekt, který si udržuje poměrně stabilní pozici na politické scéně. Přítomnost nereformované komunistické strany je tak faktorem, který je nutno brát v potaz při hodnocení podoby stranického systému a dějů, které se v něm odehrávají. Přítomnost nereformovaných komunistů v politice je však faktorem, který ovlivnil (a stále ovlivňuje) formování levicového stranického spektra. Druhá relevantní levicová strana, Česká strana sociálně demokratická (ČSSD), se tak do jisté míry nachází ve stavu permanentního řešení otázky, zda a nakolik spolupracovat s KSČM.
