Když se v polovině července objevila v médiích informace o tom, že senátoři chtějí rozšířit imunitu i na krajské a obecní zastupitele, mohlo to na někoho působit jako studená sprcha. Imunita zákonodárců patří mezi ty aspekty politického života, které působí na občany jako červený hadr na býka a jsou bezpochyby jedním z důvodů malé obliby politiků a politických stran v očích veřejnosti.

Tento konkrétní senátní návrh proto vzbudil přirozeně velký zájem médií. Až takový, že úplně zanikly ostatní body senátorského návrhu, které naopak vedou k opačnému cíli, tedy k obecnému zúžení imunity. Senátoři totiž chtějí opakovaně navrhnout, aby se imunita vztahovala pouze na projevy pronesené na půdě příslušného zákonodárného sboru, tedy v Poslanecké sněmovny a v Senátu, kde to je aplikováno už dnes, a nově také v krajském zastupitelstvu a v obecním zastupitelstvu. Senátorský návrh by tak měl vrátit imunitě její původní význam. Tento institut byl původně zaveden proto, aby chránil zákonodárce v jejich svobodném vyjadřování názorů bez obav, že za své politické postoje budou stíháni. Vztahoval se tak zejména na projevy ve sněmovně či na vystoupení na politických akcích.

Česká úprava je k zákonodárcům neporovnatelně přátelská

Postupem času se však poslanecká imunita rozšířila i na ochranu politiků před trestním stíháním či před správním řízením za spáchané přestupky. Takto je v obecné rovině chápána imunita i v zahraničí. Co je však v jednotlivých zemích odlišné, je rozsah imunity či doba, po kterou je dotyčný zákonodárce nestíhatelný. A právě tyto dva body jsou předmětem kritiky českého pojetí imunity politiků. Ústava České republiky v článku 27 stanoví, že: „(3) Za přestupky poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem, pokud zákon nestanoví jinak. (4) Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li sněmovna souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.“ Formulace, že „trestní stíhání je navždy vyloučeno“ patří k těm, které jsou nejvíce kritizované. Veřejně dostupné studie Parlamentního institutu (útvaru Poslanecké sněmovny) zabývající se imunitou (starší verze č. 1.041 z roku 1993 aktualizovaná v roce 1994, novější verze č. 1.175 z roku 2006) potvrzují, že nestíhatelností i po skončení mandátu je Česká republika v zemích EU raritou. Běžně bývají podle studií Parlamentního institutu zákonodárci nestíhatelní po dobu výkonu mandátu, někdy už od voleb, někdy ještě krátce po skončení mandátu, ale někdy dokonce jen během zasedání. Odvolávání se na to, že poslanecká imunita je obecný trend běžně využívaný i v zahraničí, svědčí o skutečnosti, že poslanci a senátoři patrně nevědí, že jejich vlastní pracoviště studii porovnávající rozsah imunity v jiných zemích (nejen západoevropských) zpracovalo. Anebo doufají, že poznámka „práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky“, uvedená v zápatí studie, ihned odradí od přečtení každého, kdo do tohoto stavu nepatří. Studie je však volně dostupná komukoli na internetových stránkách Poslanecké sněmovny.

Snahy o omezení imunity:populizmus?

Řada adeptů na vstup do politiky se snaží v předvolební kampani poukazovat na všemožné výhody politiků, nezřídka se snaží prezentovat jako jejich zarytí odpůrci a někdy dokonce předem avizují, že budou-li zvoleni, imunity se vzdají a výhody čerpat nebudou. Jsou-li ale zvoleni, nezřídka poznají výhody imunity, služebních aut s kartami na benzin (ti šťastnější aut s řidiči či majáčky), všemožných nepřehledných příspěvků na bydlení, kancelář, dopravu, asistenty, administrativu, telefony atd. a z předvolebních slibů se stávají laciná gesta sloužící k získání bodů před volbami. Bylo by však nefér házet všechny politiky do jednoho pytle. Najdou se i tací, kteří rozsah imunity a všemožných výhod kritizují i po získání mandátu se snaží legislativními návrhy tento stav změnit. Snahy o omezení imunity a dalších výhod se objevují více méně pravidelně v každém funkčním období. Ale s výjimkou určitého omezení souběžného čerpání náhrad za dopravu a využívání služebního vozidla i k soukromým účelům, respektive využívání karty na benzin, nikdy k žádnému razantnímu omezení výhod nedošlo. U imunity nezměněné od roku 1989 je to patrné nejvíce. Důvod? Přirozená touha politiků zachovat a využívat maximum výhod vedla vždy k tomu, že iniciátor omezení imunity byl obviněn z populizmu. Jak laciné a přízemní získávat politické body snahou o omezení toho, co občanům leží v žaludku nejvíce. Není ale více populistické, laciné a přízemní právě poukazování na údajný populizmus při snaze omezit imunitu? Častým argumentem odpůrců omezení imunity, který se objeví při každém projednávání návrhu na její omezení, je rovněž obava ze šikany ze strany státní moci, zejména policie. Tento argument nabízí dvě možná vysvětlení: buďto patrně nemají autoři těchto slov čisté svědomí a obávají se, že budou za své činy skutečně pykat. Druhé nabízející se vysvětlení tohoto argumentu je pro imunitou nechráněného běžného občana ještě horší zprávou: pokud mají politici obavu z účelových aktivit policie proti nim, nepřímo tím zpochybňují její fungování. A jak se má potom v takové společnosti cítit občan?

Omezit imunitu chtějí všichni a zároveň nikdo

Server aktualne.cz oslovoval před loňskými volbami politické lídry s různými otázkami, aby tím dal možnost čtenářům porovnat názory kandidujících stran na jednotlivé problémy. Jedna otázka se týkala i imunity a výhod a zněla: „Jak se Vy osobně v případě svého zvolení postavíte k otázce poslanecké imunity a nadstandardním výhodám poslanců, jako je například bezplatná městská doprava?“ Není překvapivé, že se kriticky k rozsahu imunity a době nestíhatelnosti stavěli představitelé stran neparlamentních. Tyto strany si budují svoji image nejenom na kritice věcných problémů, ale také na kritice stavu politické kultury, chování politiků, včetně imunity a využívání výhod. Zajímavé však bylo sledovat názory tehdejších parlamentních stran – odpovědi zveřejnil server www.aktualne.cz 25. dubna 2006. Předseda tehdy ještě parlamentní US-DEU Pavel Němec se zastal svých poslanců, že „vždy podporovali a sami podávali návrhy na omezení imunity“. Téměř totožně reagoval tehdejší předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek, který i připomněl, že „sám navrhl zrušení některých naprosto nesmyslných zdvojených výhod pro poslance, KDU-ČSL navrhla i omezení imunity, bohužel, ostatní strany naše návrhy zamítly“. Také Mirek Topolánek, předseda ODS, podpořil „omezení různých přebujelých poslaneckých a senátorských výhod“, které podle něj „přispívají ke zvyšování nedůvěry občanů“. Podle Topolánka by ale změny neměly vést k tomu, že by Česká republika „vybočovala ze zvyklostí v ostatních evropských zemích“. Tehdejší úřadující předseda ČSSD Bohuslav Sobotka vyjádřil názor, že „poslanecká imunita by se měla vztahovat pouze na dobu výkonu mandátu“. Jediný, kdo se tehdy vyjádřil otevřeně pro zachování poslanecké imunity, byl předseda KSČM Vojtěch Filip. Věčně opoziční komunisté vítají tento institut proto, že „umožňuje opozičním poslancům pracovat a nebát se moci výkonné“. Takže všichni až na komunisty? Prostá matematika nám poskytuje jednoduchou rovnici. Poslanců je 200, ke změně Ústavy je třeba minimálně 120. KSČM měla v minulém období 41 poslanců, ostatní strany – podle svých lídrů kritizující rozsah imunity – tak daly dohromady 159 hlasů. Imunita přesto zůstala nezměněna. Unii svobody – Demokratickou unii vystřídala v minulých volbách v parlamentu Strana zelených. Ta však podle odpovědi svého předsedy Martina Bursíka ve výše citované anketě „má omezení imunity na dobu výkonu poslanecké funkce ve volebním programu a budeme to prosazovat“. Navíc Bursík dodal, že „poslanecká imunita by měla souviset pouze se svobodou slova. Žádná další privilegia navíc“. Protože komunisté celkově v Poslanecké sněmovně oslabili, nyní jich je pouze 26, je počet „zastánců“ omezení imunity ještě větší než v minulém funkčním období. Zkušenost z minulého funkčního období ale nepřináší vyhlídky na případnou změnu. Trefně to v rozhovoru pro Český rozhlas 1 – Radiožurnál vystihl místopředseda Senátu Petr Pithart, který v části Radiofóra 29. ledna 2007 věnované imunitě řekl: Petr Pithart, místopředseda Senátu: „No, tak my jsme především mnohokrát chtěli tu ústavu v tomto smyslu změnit. Byl to vesměs Senát, který, jestli se nemýlím, asi osmkrát přišel s různými verzemi, jak tu ústavu, která začala opravdu neslýchanou, nevídanou imunitou, změnit a zatím se nám to nikdy nepovedlo. Teď jeden takový pokus zatím nejdosažnější je opět na stole, přesně řečeno, je v Poslanecké sněmovně a uvidíme, jestli to projde. My jsme tady opravdu v Evropě a ve světě naprostou výjimkou a já jsem tím hluboce znepokojen. Já, když jsem byl zvolen před deseti lety předsedou Senátu, tak úplně první slova, která jsem řekl, když jsem poté, co se spočítaly hlasy, šel k mikrofonu, tak jsem si honem rychle něco vymyslel a první vůbec věta byla, že si myslím, že bychom měli začít imunitou a něco s tím udělat. Takže já patřím k těm, a je nás dost, kteří máme čisté svědomí a vždycky jsme se snažili to podstatně redukovat.“ Jan Pokorný, moderátor: „Vy říkáte, je vás dost, ale zároveň je vás málo.“ Petr Pithart, místopředseda Senátu: „Zároveň je nás málo.“

Co bude dál?

Mimochodem: ten senátní návrh na razantní omezení imunity, který Pithart v rozhovoru pro Český rozhlas zmínil, byl v červnu 2006 Poslaneckou sněmovnou odmítnut a vrácen Senátu k přepracování. Ani poslední pokus zúžit imunitu tedy neprošel. Z výpisu hlasování, opět veřejně dostupného na stránkách Poslanecké sněmovny, vyplývá, že proti návrhu se nakonec postavila většina ODS, ČSSD i KSČM, podpořili jej jen lidovci (s jednou výjimkou) a zelení. Pro vrácení hlasoval mimo jiné i premiér Topolánek, který v anketě zpravodajského serveru www.aktualne.cz požadoval, aby výhody politiků nevybočovaly ze zvyklostí v ostatních evropských zemích. Jeho výrok je možné konfrontovat s výše citovanou komparativní studií Parlamentního institutu. Z té vyplývá, že nejen v západní Evropě, ale ani v zemích střední a východní Evropy, srovnatelných sČeskou republikou, nemá česká ústavní a právní úprava imunity obdoby. Okrok před námi je i Slovensko, se kterým bývá Česká republika tak ráda a často srovnávána. Nejen, že je podle Parlamentního institutu nestíhatelnost slovenských poslanců omezena jen na dobu výkonu mandátu, dál jsou Slováci dokonce i pokud jde o stíhání přestupků. Dopustí-li se osoba chráněná imunitou přestupku pod vlivem alkoholu, nemá právo se imunitou ohánět. I Slovensko čas od času zažívá debatu o případném omezení rozsahu imunity pouze na projevy pronesené na půdě Národní rady SR. V současné době se dokonce sešly ve slovenském parlamentu hned dvě předlohy: jedna z pera předsedy parlamentu Pavla Pašky z vládní strany SMER-SD, druhá od bývalého ministra spravedlnosti a dnes opozičního poslance za KDH Daniela Lipšice. Ani tam ale není jejich osud jistý. Zda budou mít další předkládané návrhy na zúžení imunity českých zákonodárců, včetně toho připravovaného senátního, citovaného v úvodu tohoto článku, větší štěstí, ukáže čas. Zdá se ale, že populizmus postavený na omezování výhod politiků, nemá mezi zákonodárci své příznivce.

Text se odkazuje na tyto studie Parlamentního institutu:

Syllová, Jindřiška (1993/1994). Zásady úpravy poslanecké imunity. Informační materiál č. 1.041. Praha: Parlamentní institut, červenec 1993, aktualizováno v září 1994.

Syllová, Jindřiška – Medková, Eva – Nemeth, Marek (2006). Rozsah poslanecké imunity ve vybraných státech. Srovnávací studie č. 1.175. Praha: Parlamentní institut, červenec 2006.

Dotazník serveru aktualne.cz k imunitě a dalším výhodám politiků: http://aktualne.centrum.cz/clanek.phtml?id=98084 (25. 4. 2006)