ODS ve vládě

Stabilitu koalice ale neposilují ani dva menší koaliční partneři. Každý z nich nějakým způsobem narušuje klidný spánek premiéra Topolánka. Lidovecký předseda Jiří Čunek nejprve dráždil svými výroky na adresu romské menšiny, nyní je podezřelý z korupce a okolnosti jeho kauzy se stávají rozbuškou mezi koalicí a opozicí. Jiří Čunek vinu odmítá a na svém postu setrvává. Mirek Topolánek jej sice teoreticky podle Ústavy ČR může navrhnout prezidentovi k odvolání, kultura koaliční spolupráce však počítá s tím, že než by se premiér k něčemu takovému odhodlal, učiní tak v souladu se stanoviskem strany, ke které dotyčný ministr přísluší. Když je ale potenciálním kandidátem na odchod z vlády předseda koaliční strany, je situace mnohem komplikovanější. Zejména, když i stranické orgány KDU-ČSL prozatím Jiřího Čunka vždy podržely, respektive nechali osud v jeho rukou. Vnitrostranicky se lidovci zdají na první pohled konsolidovaní. Až na malé výjimky stojí téměř bezvýhradně za svým předsedou. Když se mají k jeho kauze vyjádřit, zmůžou se maximálně na konstatování, že oni by na jeho místě rezignovali, jedním dechem ale dodávají, že to nechávají na něm. Neúnosnost situace, která se čas od času projeví propadem preferencí pod hranici 5 %, přiznávají jen mimo kamery a diktafony. Zatím bez efektu se zdá připomínání, kam až dovedly sociální demokracii aféry kolem jejich bývalého předsedy a expremiéra Stanislava Grosse na přelomu let 2004/2005. Strana se propadla na 10 % veřejné podpory, citelně se to dotklo i důvěryhodnosti vlády jako celku. ČSSD měla ještě tu výhodu, že měla „odkud padat“. Lidovci, jejichž dlouhodobá podpora ve sněmovních volbách nepřevyšuje 10 %, mohou odchodem voličů utrpět daleko více. Zelení pro změnu narušují jednotu koalice v jednom z nejzávažnějších mezinárodněpolitických a geostrategických rozhodnutí České republiky: zda na svém území umístí radar americké protiraketové obrany. Byť jsou zelení nejmenším subjektem, v situaci, kdy je vláda menšinová, se i jejich hlasy stávají strategicky důležitými. Zeleným, kteří se v kampani zaštiťovali voláním po ochraně lidských práv a po boji proti korupci, se navíc nelíbí aféry spojené s vicepremiérem a šéfem KDU-ČSL Jiřím Čunkem. V rámci koalice nejhlasitěji volají po jeho demisi či odvolání z vlády, sami několikrát pohrozili, že z vlády odejdou, pokud v ní pan Čunek i po vznesení obžaloby zůstane. V rámci Strany zelených navíc působí poměrně silná opozice vůči předsedovi strany Martinu Bursíkovi, vedená Matějem Stropnickým. Kromě programových rozporů se jim nelíbí ani způsob řízení strany a nedostatečná komunikace vedení, respektive reprezentace strany ve vládě, s členskou základnou. Bursíkova pozice se však i přes tyto občasné výpady zdá prozatím stabilní. V jeho prospěch hraje skutečnost, že přivedl Stranu zelených nejen do Poslanecké sněmovny, ale i do vlády. Zde je namístě opět připomenout výrok, který jsem uvedl již výše v tomto textu: politika je boj o moc a politické strany mají dobytí, udržení a výkon moci jako jeden ze svých hlavních cílů. Navíc Strana zelených může být se svojí silou ve vládě více než spokojena.

ČSSD: konstruktivní opozice?

I přes poměrně velký úspěch ve volbách se ČSSD nepodařilo obhájit prvenství. Úspěchem však byla skutečnost, že se strana dokázala rychle vzpamatovat z Grossových afér a pod vedením nového lídra Jiřího Paroubka se navrátit mezi dvě dominantní strany v českém stranickém systému. Paroubka ale druhé místo neuspokojilo. Již před volbami poměrně suverénně tvrdil, že ČSSD volby vyhraje a on bude sestavovat vládu. Situace zašla až tak daleko, že Paroubek ve svém prvním povolebním projevu odmítl uznat vítězství ODS a obvinil ji, že vyhrála neférovým způsobem, za pomoci spřátelených médií a Kubiceho zprávy. Tím bylo poznamenáno jednání ČSSD po většinu následujícího období. Přesto byla několikrát v rámci povolebního vyjednávání dohodnuta vláda za účasti i ČSSD, ani jednou nebyl tento proces doveden do vlastního sestavení vlády. Definitivně se ČSSD přesunula do opozice poté, co druhá Topolánkova vláda dostala důvěru a zahájila řádný výkon své funkce. Menšinový statut vlády do jisté míry posiloval roli opozice. Zejména okolnosti, za jakých se rozhodli vládu tolerovat dva bývalí sociálnědemokratičtí poslanci Miloš Melčák a Michal Pohanka, dávali sociálním demokratům náboj, kterým mohli střílet proti vládě. Opozice zcela přirozeně využívala všech přešlapů vládních představitelů, aby poukazovala na nekompetentnost Topolánkovy vlády. Opozice si však vybírala zejména politické kauzy a často jejich vyřešením podmiňovala řešení věcných problémů. Jako příklad svědčí skutečnost, že opozice po zveřejnění, že nejvyšší státní zástupkyně vyměnila dozorujícího státního zástupce z Čunkovy kauzy, opustila jednací sál Poslanecké sněmovny a zablokovala tak jednání, které v tu dobu řídil místopředseda Poslanecké sněmovny z opozice Vojtěch Filip. Tím pádem se nestihl projednat například odklad státních maturit, což bylo věcné téma, na němž mezi koalicí a opozicí panovala relativní shoda.

Prezident

Prezident České republiky není z Ústavy ČR zrovna nejsilnějším hráčem na politické scéně. Významnou roli však hraje právě v době po volbách při sestavování vlády. Václav Klaus nebyl v roli prezidenta vystaven procesu zformování vlády poprvé, vyzkoušel si to již dvakrát při jmenování Grossovy (2004) a Paroubkovy (2005) vlády. To však byly vlády vzniklé v průběhu funkčního období, nikoli na základě výsledků voleb. Řešit povolební situaci a s tím spojené ústavní kroky dostal v červnu 2006 poprvé. Komentátoři jej kritizovali zejména za protahování procesu sestavení vlády, nastavování dlouhých lhůt, po jejichž vypršení měl v úmyslu dělat další kroky. Prezidentova obhajoba stála mimo jiné na tom, že Ústava ČR prezidentovi žádné lhůty nedává. Kritika se na prezidenta snesla rovněž poté, co podruhé jmenoval Topolánka premiérem, aniž bylo v tu dobu jasné, nakolik bude druhá Topolánkova vláda silnější a schopnější získat důvěru Poslanecké sněmovny. Navíc bylo prezidentovi připomínáno, že to byla právě jím vedená ODS, která na začátku roku 1998 (po první vládní krizi) chtěla do Ústavy zakotvit pořadí, v jakém mají být oslovovány jednotlivé strany při sestavování vlády. První měla být podle tehdejšího názoru ODS oslovena strana, která z voleb vyšla jako vítězná. Pokud by se jí nepodařilo sestavit vládu nebo by její vláda nezískala důvěru, měla být oslovena druhá strana v pořadí. Pochybnosti vyvolalo i prezidentovo pozastavení se nad jménem navrženého ministra zahraničních věcí druhé Topolánkovy vlády. Tím se měl stát jeden z bývalých blízkých spolupracovníků Václava Havla Karel Schwarzenberg. Obecně přítomnost Strany zelených ve vládě společně s ODS nebyla prezidentovi příliš po chuti. Jeho vztahy s premiérem Mirkem Topolánkem a se svojí mateřskou stranou ODS tak dostaly určité trhliny. Byť je Klaus všeobecně v ODS vnímán pozitivně, jeho kroky z povolebního vyjednávání vedly k úvahám, že by při obhajobě prezidentského mandátu nemusel nezbytně dostat hlasy všech občanskodemokratických volitelů. Případné odstřelení čestného předsedy (jako se to stalo v případě Miloše Zemana v prezidentské volbě v roce 2003) se však s velkou pravděpodobností očekávat nedá. Maximálně nějaké „poškádlení“ tak, že třeba ne všichni poslanci a senátoři ODS jej podpoří hned v prvním kole. Právě chování Václava Klause během jednání o sestavení budoucí vlády bylo často dáváno do kontextu s jeho další kandidaturou (o níž se v té době zatím jen spekulovalo, oficiálně ji oznámil až koncem února 2007). Zejména když několikrát během povolebního vyjednávání otevřeně kritizoval některé aspekty vývoje v ODS a neskrýval rozpaky nad druhou vládou šéfa ODS Mirka Topolánka.

Závěr

Závěrem lze konstatovat, že pozice aktérů politického vývoje druhé poloviny minulého roku zůstaly dnes, rok po volbách, téměř nezměněny. Zůstalo zachováno striktní dělení na dva bloky, mezi nimiž se pohybují Miloš Melčák a Michal Pohanka. Vládu čeká náročná zatěžkávací zkouška vnitřní jednoty, a to na příkladech výše zmíněné reformy veřejných financí či pokračujících jednání o umístění radaru protiraketové obrany v Brdech. ČSSD hrozí vyvoláním hlasování o nedůvěře. Jiří Paroubek předpovídá, že letos proběhnou předčasné volby. A Václav Klaus doufá ve znovuzvolení.