Prezident Václav Klaus učinil koncem února – přesně v den čtvrtého výročí zvolení do funkce – prohlášení, v  němž poprvé oficiálně oznámil,  že je připraven opětovně usilovat o funkci prezidenta. Prohlášení svým  Obsahem nepřekvapilo. Neoficiálně se o jeho ambici vykonávat úřad po dvě funkční období hovořilo již delší dobu. Bez nadsázky lze říci, že tato teze se objevila ihned poté, co Klaus nastoupil do úřadu prezidenta poprvé. On však – zcela logicky – doposud tyto úvahy odmítl komentovat. Čekalo se tedy na okamžik, kdy to Klaus oznámí veřejnosti oficiální cestou. A to se stalo 28. února 2006.2

Prezident tímto svým prohlášením symbolicky zahájil první fázi kampaně před prezidentskými volbami. Fázi, ve které budou potenciální kandidáti svoji účast v prezidentském klání „zvažovat“, „nepotvrzovat ani nevylučovat“, politické strany začnou o kandidátech „vážně uvažovat“ a stranou nezůstanou ani aktivní média, která budou čím dál intenzivněji předhazovat veřejnosti možné i nemožné kandidáty, spekulovat o jejich podpoře a třeba – jak se dnes stalo téměř denní záležitostí – na ně vytahovat hříchy z minulosti. Protože ale proces nominace kandidátů mají v ruce politické strany, které jsou zastoupeny v parlamentu (kandidáta může nominovat buďto minimálně 10 poslanců nebo minimálně 10 senátorů), pojďme se v tomto textu stručně podívat na názory jednotlivých stran. Předem podotýkám, že tento výčet si neklade ambici být kompletním. Rovněž předesílám, že mezi redakční uzávěrkou textu a vydáním časopisu může dojít k novým nečekaným zvratům, které text nemůže pochopitelně reflektovat. Politika je přeci jen prostředí velmi živé a chování aktérů nepředvídatelné a proměnlivé.

ČSSD: Ženu nebo muže?

Hned první reakce relevantních politických stran na Klausovo prohlášení naznačily, že strany na tuto fázi kampaně ještě zcela připraveny nebyly. Za zmínku stojí zejména – podle mého názoru – kuriózní reakce ČSSD, od níž se jako od největší opoziční strany tak trochu očekává, že přijde s vlastním kandidátem. Na Klausovo prohlášení zareagovala ČSSD tak, že podaří-li se do příštích voleb prosadit volbu přímou, nominují ženu, zůstane- i u současného způsobu volby (oběma komorami parlamentu), nominují muže. Každopádně tato reakce ukazuje, že sociální demokraté  nemají jasnou představu o tom, jaký by měl  být příští prezident.Od tohoto nepříliš jasného vyjádření už nějaký ten pátek uplynul a již se objevilo několik jmen možných sociálně-demokratických kandidátů na prezidenta. Opětovná nominace bývalého předsedy Miloše Zemana je po minulé prezidentské volbě a po posledním vývoji ve vztazích Zeman – Paroubek nereálná. Miloš Zeman však nepřímo do výběru kandidáta za ČSSD přispěl, když se zmínil,  že dobrým kandidátem by byla bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová. Za ČSSD neúspěšně kandidovala v senátních volbách, zasedá ve stínové vládě a pracuje v advokacii, na vstup do boje o funkci prezidenta se však podle svých slov nechystá.  Další ze sociálně-demokratických političek,  jejíž jméno se objevilo na seznamu možných kandidátů na prezidenta, je bývalá ministryně školství a dlouholetá místopředsedkyně ČSSD Petra Buzková. Ta by s velkou pravděpodobností (hraničící až s jistotou) Zemanovu podporu nedostala, ale třeba Václav Havel už kdysi mluvil o Buzkové jako o své možné nástupkyni. Exministryně se však do politiky pravděpodobně nevrátí. Její poslední pokus kandidovat na primátorku Prahy ztroskotal a teď se rovněž věnuje advokacii. Možnost, že by kandidovala na prezidentku, odmítla i bývalá místopředsedkyně Poslanecké sněmovny za ČSSD Jitka Kupčová. To další potenciální kandidát, ten už spadá do kategorie „nepotvrzuji ani nevylučuji“ – disident, bývalý federální ministr zahraničních věcí za Občanské fórum a později zakladatel Občanského hnutí Jiří Dienstbier. Poté, co vystřídal několik politických stran, zakotvil nakonec v přízni sociálnědemokratické stáje, což mu může poskytnout určitý nezanedbatelný potenciál do prezidentských voleb. Navíc údajně je přijatelný i pro zelené a dokonce i pro některé komunisty. Za zmínku stojí výrok místopředsedy KSČM Jiřího Dolejše: „V zahraniční politice není tak proněmecký, je proti radarům a i v disentu patřil k rozumným lidem.“ (Právo, 10. 3. 2007, s. 2.)

Menší koaliční strany váhají

Kromě opatrného připuštění podpory Jiřímu Dienstbierovi vydali zelení několik dalších důležitých signálů. Předně jednoznačně odmítli dát své hlasy Václavu Klausovi. Sdělení nepříliš překvapivé. Poté přidali, že chtějí vlastního kandidáta a tím měla být  podle nich žena. Konkrétní jméno zatím esdělili. A poté přišel další signál, tentokrát již mnohem důležitější než předchozí dva dohromady: jsou ochotni spojit síly s opozicí proti Václavu Klausovi. Parlamentní matematika ovšem mluví jasně: pokud jim  s tím nepomůže část lidovců, nemají s tímto projektem šanci. Zelené a Klause rozděluje zejména postoj k ekologickým tématům a rovněž evropská agenda. Přáním, aby v čele státu stanula žena,  nahrál zeleným do karet bývalý prezident Václav Havel. Na druhou stranu jiné Havlovo  vyjádření naopak zeleným situaci zkomplikovalo. Již dříve Havel prohlásil,  že by si dovedl jako prezidenta představit  svého bývalého kancléře a nynějšího ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga.Ten je ve vládě jako oficiální nominant Strany zelených, není ale jejím členem a ani uvnitř strany nemá díky své podoře americké radarové základny narůžích ustláno. KDU-ČSL se na rozdíl od zelených tolik vyhraněně proti Václavu Klausovi nestaví, ačkoli ani tam však nebude mít stávající prezident v případě obhajoby mandátu pozici zcela jasnou a jednoduchou. Byť většina vyjádření na Klausovu adresu z úst představitelů KDU-ČSL je vesměs kladná a pozitivní, i uvnitř strany leží prezident nemalé skupině v žaludku. Tradičně proevropsky orientovaní lidovci patrně velmi těžce snášejí některá Klausova vyjádření na adresu Evropské unie. Rozdíly mezi Klausem a KDU-ČSL v oblasti zahraniční politiky byly nejviditelnější v době kdy rezort zahraničních věcí řídil bývalý předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda. I v KDU-ČSL se tedy pár jiných jmen objevilo, rozložení sil v parlamentu a postoj ostatních stran jejich šance sráží na minimum. Opět se na scénu vrací jméno neúspěšného kandidáta z roku 2003, lidoveckého senátora Petra Pitharta či kněze Tomáše Halíka. Ten druhý úvahu na toto téma rovnou odmítl, první má prý potenciál získat podporu ČSSD, ani to mu však potřebnou většinu mezi voliteli (poslanci a senátory) zaručit nemůže.

ODS: Sehraje roli tlak veřejnosti?

A ODS? Na první pohled se může zdát, že situace je jasná. Václav Klaus jako otec – zakladatel, dlouholetý předseda a nynější čestný předseda, který byl po celá 90. léta v podstatě ztotožněním ODS, má přece podporu od své strany nezpochybnitelnou. V poslední době však vztahy mezi Klausem a ODS ochladly vzhledem k některým Klausovým postojům během sedmiměsíčního procesu hledání vlády. Zejména když v poslední fázi procesu hledání řešení z povolební krize otevřeně kritizoval  poslední vývoj v ODS a neskrýval rozpaky nad druhou vládou šéfa ODS Mirka Topolánka.  To vedlo už k některým spekulacím, že by Václav Klaus nemusel mít jisté hlasy všech občanských demokratů, alespoň v prvních dvou kolech volby. Poslední výroky  Václava Klause na adresu vlády Mirka Topolánka už byly o něco smířlivější. Že by v tom hrála roli Klausova kandidatura na prezidenta? I přes to si lze však jen velmi těžko představit, že by ODS Václava Klause nakonec nepodpořila, přičemž výraznou roli v tom může hrát i Klausova vysoká popularita  u veřejnosti. Občané sice přímo do procesu nominace kandidátů ani volby prezidenta nezasahují, nelze ale opomíjet tlak veřejného mínění na ty, kterým jsou Ústavou tyto pravomoci dány. A u veřejnosti se Klaus těší dlouhodobě vysoké podpoře, pohybující se někde kolem dvou třetin. Tato podpora je přirozeně nejvyšší právě u voličů ODS, celkově však jde napříč politickým spektrem. A v tom je prezidentův trumf: ODS by svým voličům velmi těžko vysvětlovala, pokud by se rozhodla Václava Klause nenominovat nebo nepodpořit. Tato podpora ale naznačuje, že Klausovi by nejvíce vyhovovalo zavedení přímé volby.  Zde je však zajímavé poznamenat, že ačkoli každé prezidentské volby od roku 1989 stále znovu a znovu otevírají otázku, zda není na čase uvažovat o změně volby na  přímou, letos je tato diskuze mnohem méně intenzivnější.

Ženy, ženy, ženy …

Už předchozí řádky naznačily další charakteristický rys právě odstartované diskuze o možných kandidátech na prezidenta. Kromě předhazování jmen se také diskuze točí okolo genderových otázek. Do spekulace, zda by byl jako prezident/prezidentka  lepší muž, či žena, se zapojili tři aktéři dosavadní diskuze – ČSSD, Strana zelených a Václav Havel. Tento aspekt diskuze –  a připouštím, že toto je můj osobní názor – považuji za poměrně nešťastný. Ponechává totiž stranou otázku, jaké osobní a charakteristické vlastnosti by kandidát/kandidátka měli splňovat. Byť i v předchozích  volbách v roce 2003 se spekulovalo o řadě žen – kandidátek (Dagmar Burešová,  Helena Illnerová), diskuze nebyla postavena na tezi,  „že by to měla být žena“.  Doposud oficiálně kandidovaly na prezidenta v Československu/České republice jen dvě ženy – Marie Stiborová za Levý blok v roce 1993 a Jaroslava Moserová za US-DEU a KDU-ČSL ve druhé volbě v roce 2003. Moserová postoupila společně s Václavem Klausem do druhého kola, když vyřadila Miloše Zemana, kterého nepodpořila ani celá ČSSD. V této druhé volbě ale prezident nakonec zvolen nebyl. Ani  Klaus ani Moserová nezískali v žádném z kol v druhé volbě dostatek hlasů. Prezidenta tak v roce 2003 zvolili zákonodárci až ve třetí volbě.

Závěr: Třeba bude všechno jinak

Strategie stran je však ovlivněna řadou dalších faktorů, které nemohou být opomíjeny. V kuloárech uvnitř ČSSD se prý dokonce proslýchá, že pokud by se do prezidentské  volby změnilo uspořádání na politické scéně a pokud by vznikla velká koalice ODS – ČSSD (což údajně prosazuje Klaus), byli by  sociální demokraté ochotni podpořit Klausovo znovuzvolení. To se však nezdá být příliš reálné. Strana, která nepodpořila ani svého vlastního expředsedu, by stěží podpořila člověka „odjinud“ a člověka neméně kontroverzního, než byl Miloš Zeman. I vlastní podmínka této úvahy – změna poměrů na politické scéně a vznik velké koalice – se zdá, že není v současné době na pořadu dne. Jedno je ale jisté již nyní: Ať už se proti Václavu Klausovi postaví příští rok kdokoli, bude mít těžkou pozici. Klausovou výhodou je široká a dlouhodobě stabilně vysoká podpora veřejnosti, a to i přes kontroverze a rozporuplnost, kterou jeho osoba vyvolává. Svojí politikou obhajování národních zájmů (což on často a rád zdůrazňuje) si získal značnou popularitu i u voličů jiných stran než ODS. Není ničím výjimečným, že teze o obhajování národních či státních zájmů u občanů vždy velmi účinně zapůsobí. Svými euroskeptickými názory a snahou nepodřizovat se Bruselu imponuje dokonce i komunistickým voličům. Také jeho chování ve vnitřní politice mu zajistilo podporu nemalé části opozice, zejména výše zmiňovaný postoj k ODS, Mirkovi Topolánkovi  a jeho druhé vládě. Klausovy by šance na znovuzvolení mohly  zkomplikovat snad jen případné předčasné volby, pokud by výrazně pozměnily složení Poslanecké sněmovny. Ač jsou teoreticky stále ve hře (vláda slíbila spojit každý reformní zákon s hlasováním o důvěře a tedy i teoretickou možností, že se tím vyvolají předčasné volby), pravděpodobnost jejich vypsání během roku 2007 je velmi malá. Zdá se tedy, že Václav Klaus má šance na znovuzvolení poměrně velké. Politika se ale často chová neracionálně a nepředvídatelně. Kdo ví, co všechno se za rok zbývající do volby ještě může stát.