Průzkumy veřejného mínění nás průběžně zahrnují údaji o popularitě prezidenta, vlády a obou parlamentních komor, o ochotě či neochotě občanů jít k volbám a o volebních preferencích jednotlivých volebních subjektů. Výsledky to nejsou často lichotivé. Podívejme se proto na ně i jiným pohledem.

Představa, že diferencovaná společnost volbou vygeneruje kompaktní zákonodárný orgán, který sjednotí zájem poslanců a senátorů, je mimo jakékoli sociologické a politologické poznání. Vždyť každý občan má subjektivní představu o svém zájmu a podle své představy by měl hledat v nabídce politických programů. Podle nich a zejména pak podle praktických kroků politiků volí svou platformu – svého zástupce. Tato volná soutěž politických stran však volbami nekončí, ale přenáší se i do parlamentních lavic.

Je proto zcela normální, že ke kladnému hodnocení té které parlamentní komory mají blíže ti občané, kteří volili vítěze a souhlasí s jeho politikou a praktickými kroky. Negativně se k těmto komorám logicky stavějí příznivci opozice, avšak i nevoliči, kteří se alibisticky vzdali svého volebního práva z důvodu své nespokojenosti s politickou scénou.

Jestliže koalice tvoří v Poslanecké sněmovně nadpoloviční většinu, dalo by se mylně a zjednodušeně usuzovat, že sympatie s touto komorou budou ve společnosti také nadpoloviční. Ale není tomu tak. Nejde totiž o nadpoloviční většinu všech občanů s volebním právem. Jde pouze o voliče těch stran, které jsou účastny v koalici. A pokud dochází mezi koaličními stranami k rozporům a jednotlivé strany nemohou na základě kompromisů realizovat své programy, pak ani hlasy těchto voličů nejsou zárukou automatických sympatií v dalším období. Vlivů je však více, např. aféry zákonodárců, nedůstojné či arogantní jednání některých politiků, nezlepšující se osobní situace voliče apod.

Jestliže u posledních voleb do PS PČR byla účast voličů 58 % a strany vládní koalice z toho získaly 44,5 %, dá se předpokládat, že kladné hodnocení občanů směrem k Poslanecké sněmovně by mohlo oscilovat kolem 26 %. Samozřejmě ve zjednodušeném příkladu, který nebere v úvahu výkyvy nálad, vliv konkrétních zásadních rozhodnutí, .uktuaci sympatizantů aj. A u Senátu, kde se volební účast ve druhém kole pohybuje kolem 20 %, lze předpokládat oblibu ještě nižší.

Občan totiž nehodnotí parlamentní komory podle práce svého zástupce, ale podle toho, kdo svou většinou rozhoduje o přijímaných zákonech, a podle toho, jakou představu o práci poslanců a senátorů má. A zde sehrávají rozhodující úlohu sdělovací prostředky. Neradi to zástupci médií slyší a brání se tím, že dělají svou práci. Ale skutečnost, že drtivá většina všech informací o poslancích a senátorech je negativní, vede k paušálnímu negativnímu hodnocení politiky obecně a  následně k větší a větší nedůvěře, k apatii a k neúčasti ve volbách. Ale toto by přece neměl být cíl demokratické společnosti.

Tržní prostředí využívá manipulace s lidskými pudy. Dalo by se dlouze psát o úloze reklamy. Každodenní ekonomické hodnocení prodejnosti tisku, sledovanosti televizních a rozhlasových stanic i internetových stránek vede, žel, k bulvarizaci jejich obsahu. O běžné pozitivní informace prostě není zájem. Ty nejdou na odbyt! A nejde jen o zpravodajství, ale i o zábavu. Avšak tento „začarovaný“ kruh dehonestuje demokratické principy účasti občanů na věcech veřejných. Tento stav se odráží i ve volební účasti a ochotě občanů politicky se angažovat. Je-li úkolem žurnalistiky odhalovat chyby a být veřejným dozorem, pak mi logika vyváženosti napovídá, že postrádáme prvek popularizace příkladných iniciativ. Ale to už vyžaduje vyšší odbornost, nezaujatost a snad i zodpovědnost médií. Nejde totiž o oblibu zákonodárců či konkrétní politické strany, ale o aktivitu voličů, a to ne jen při volebním aktu. Blíží se volby. Začne s tím někdo něco dělat?

Miroslav Opálka, poslanec PS PČR