Konec každého roku je v každé oblasti našeho života ve znamení bilancování dosažených výsledků a představování výhledů do budoucna, do roku nadcházejícího. Hodnotí se úspěchy, hledají se příčiny neúspěchů, identifikují se silné a slabé stránky, do budoucna se pak vyzývá k následování jevů pozitivních a poučení se z jevů negativních. Pokud by se tato bilance měla vztáhnout na českou politiku, bylo by tomuto tématu třeba věnovat celé speciální číslo. Na následujících řádcích se tedy pokusím o výběr toho nejdůležitějšího, čím česká politika žila v roce 2006, a na závěr se pokusím o výhled do roku 2007.

Rok 2006 byl z hlediska politiky v první řadě rokem volebním. Přímo měli letos voliči možnost ovlivnit složení Poslanecké sněmovny, jedné třetiny Senátu a obecních a městských zastupitelstev. Nepřímo svým hlasováním naznačili, jaké budou šance prezidenta Václava Klause, pokusí-li se na začátku roku 2008 o obhajobu mandátu. Největší pozornost zcela pochopitelně budily již od začátku roku volby sněmovní. Obě hlavní politické strany šly do nich s novými předsedy. Zatímco Mirek Topolánek již v pozici předsedy ODS dovedl stranu k vítězství v senátních, krajských a evropských volbách v roce 2004, Jiří Paroubek byl coby šéf ČSSD ve vysoké politice nováčkem. Formálně převzal vedení strany sice až na jaře 2006, fakticky byl lídrem již od dubna 2005, kdy nahradil ve funkci předsedy vlády tehdejšího šéfa ČSSD Stanislava Grosse. ČSSD se po Grossově aféře z přelomu let 2004–2005 ocitla v hluboké vnitrostranické krizi, preference se pohybovaly kolem 10 %. V této situaci se kormidla ČSSD chopil Jiří Paroubek, který svou razantní rétorikou a nekompromisním řešením vzniklých problémů dokázal přilákat zpět přízeň levicových voličů. Předvolební kampaň byla postavena zejména na osobách Topolánka a Paroubka. Vyznačovala se velkou emotivností, byla hodně osobní, programové otázky v duelech obou předsedů zůstávaly ve stínu osobních útoků a osočování. Zprvu působil Jiří Paroubek mnohem přesvědčivěji, komunikačně a mediálně na tom byl mnohem lépe než jeho hlavní sok. Topolánek na většinu Paroubkových výpadů reagoval podrážděně a nechával se unést k emotivním reakcím, které ne vždy byly na místě. S blížícími se volbami se však pozice obou předsedů postupně měnily a vyvrcholily posledním duelem na TV Prima, kde Topolánek působil mnohem vyrovnaněji, argumentoval věcněji a naopak Paroubek se často nechával vmanévrovat do obranných pozic.

Volby: vítězství ODS, znovuvzkříšení ČSSD

Výsledek voleb potvrdil dlouhodobý trend reprezentovaný průzkumy veřejného mínění. ODS vyhrála ziskem 35,38 %, což znamenalo 81 mandátů ve 200členné Poslanecké sněmovně. Relativním úspěchem však skončily volby i pro ČSSD, která dosáhla 32,32 % a 74 mandátů. Předseda ČSSD Jiří Paroubek se však s prohrou nesmířil a vítězství ODS neuznal, což dokázal hned svým prvním povolebním emotivním vystoupením. V něm výsledek voleb připisoval propojení ODS a vybraných novinářů z celostátních médií a také tzv. Kubiceho zprávě, tajné zprávě šéfa Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, jejíž části týkající se údajného propojení organizovaného zločinu a některých představitelů ČSSD unikly na veřejnost v týdnu před volbami. Do Poslanecké sněmovny se dostala ještě KSČM, která však oproti minulým volbám zaznamenala výrazný propad – získala 12,81 %, což stačilo na 26 mandátů, o 15 méně než v roce 2002. Jeden z důvodů lze najít právě v nástupu Jiřího Paroubka a jeho snaze o prosazování původního levicového programu ČSSD, což mohlo přilákat zpátky levicové voliče, kteří cítili odklon od levicového programu poté, co strana vstoupila do koalice s KDU-ČSL a US-DEU v roce 2002. Více než 7,22 % a 13 mandátů jistě očekávala KDU-ČSL. I zde lze jednu z příčin hledat v působení strany v koalici s ČSSD v období 2002–2006 a zároveň přibližování se k ODS, zejména v posledním roce před volbami. Z Poslanecké sněmovny vypadla US-DEU, což předpovídaly výzkumy veřejného mínění. Také v tomto případě je jedním z faktorů účast strany na vládě s ČSSD. Unionisty však v parlamentu nahradila Strana zelených, která se stala „politickým objevem roku“. Poté, co průzkumy veřejného mínění ze začátku roku 2006 naznačily, že by mohla překročit 5% hranici nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny, se strana dostala do médií a preference se držely nad potřebnou hranicí a tento trend potvrdil i volební výsledek 6,29 % hlasů, což straně zajistilo 6 mandátů.

Jednáme, nejednáme, dohodli jsme se, nedohodli jsme se...

Bezprostředně po skončení voleb nastalo povolební vyjednávání, které vlastně trvá dosud a stalo se patrně nejbizarnější politickou  událostí nejenom tohoto roku, ale celých krátkých dějin novodobé České republiky. Skutečnost, že již více než půl roku nemá Česká republika vládu, která by se opírala o parlamentní většinu (což je jeden z pilířů parlamentního systému vlády), se už stal námětem několika vtipů a bonmotů, z nichž ten nejzajímavější označuje naši zemi za „největší nevládní organizaci na světě“. Podrobný popis vývoje od skončení voleb do současnosti by vydal na celé speciální číslo časopisu. A to nejenom kvůli zdlouhavosti celého procesu, ale zejména s ohledem na skutečnost, že během vyjednávání strany měnily své názory ze dne na den, někdy dokonce i v rámci jednoho dne. Patový výsledek voleb, který vytvořil dva pomyslné stovkové bloky – levicový (ČSSD, KSČM) a pravicovo-zelený (ODS, KDU-ČSL, SZ),  neschopnost stran dohodnout se na stabilní většinové vládě, nebo na předčasných volbách, vzájemné obviňování se z toho, kdo „za to může“, schůzky svolávané a odvolávané, schůzky končící na první pohled náznakem dohody, tři měsíce vedoucí k ustavení první menšinové vlády ODS, nevyslovení důvěry, demise, pověření výkonem funkce do jmenování vlády nové (trvá dosud, již více než dva měsíce), jmenování staronového premiéra, nové kolo jednání o vládě, během něhož se opakují stejné věci..., tím vším žila, žije a pravděpodobně ještě nějakou dobu bude žít česká politika. To vše jde ruku v ruce se stálými úvahami o vhodnosti předčasných voleb a způsobu, jak k nim dospět (o předčasných volbách viz článek v minulém čísle PVS), o nutnosti  změn ústavy a volebního zákona na straně jedné, ale obavy, že se podobná situace může v budoucnu opakovat na straně druhé. Uprostřed tohoto maratonu proběhly další letošní volby, ke kterým mnozí upírali pozornost v naději, že jejich výsledek pomůže vyřešit nastalou situaci. Byť ani Senát, ani obecní a městská zastupitelstva přímý vliv na sestavení vlády nemají, výsledek voleb do těchto institucí byl považován za vysvědčení, které občané dali politikům mimo jiné i za jejich postoj v povolebním období. Jednoznačným vítězem obojích voleb se stala ODS, což posílilo pozici Mirka Topolánka a potvrdilo předešlé výzkumy veřejného mínění, které za vzniklou situaci činily zodpovědným spíše Jiřího Paroubka.

Kde jsme po půl roce povolebního vyjednávání?

Celé vyjednávání se koncem letošního roku dostalo vlastně do bodu nula. Zatím poslední návrh na ustavení koaliční vlády se totiž vrací k úplně prvnímu povolebnímu návrhu – k ustavení trojkoalice ODS, KDU-ČSL a Strany zelených. Původní trojkoaliční projekt pohřbila nakonec skutečnost, že se opíral „jen“ o 100 poslanců a že ČSSD nebyla ochotna trojkoalici podpořit ani přímo, ani nepřímo (tolerovat). V čem je tedy současný pokus jiný, když žádné ze zmiňovaných stran poslanci nepřibyli a ČSSD trvá na svém odmítavém postoji k trojkoalici? Mezi nejčastěji skloňované pojmy se dostalo slovo přeběhlík, kterému bylo okamžitě vymyšleno synonymum konstruktivní poslanec. ČSSD totiž za poslední půlrok ztratila hned 2 poslance, Michala Pohanku a Miloše Melčáka. Přitom Melčák se netají názorem, že by byl ochoten pravicovou trojkoalici podpořit při hlasování o vyslovení důvěry. Do české politiky se tak vrátil fenomén ezařazených poslanců, kteří v podstatě rozhodovali o bytí či nebytí dané vlády. Vzpomeňme na jména Jozef Wagner, Marie Noveská, Tomáš Teplík či Tomáš Vrbík, na jejichž hlasech často stála celá vládní koalice. Postavení nezařazeného poslance je však velmi problematické. Zcela přirozeně totiž vyvstávají otázky: Co dostal za to, že přeběhl? Byl vydírán? Věděl na něj někdo něco? Nebo to skutečně udělal z přesvědčení? A opět se otevřel problém, zda by přeběhlictví neměla být učiněna přítrž. Ústava říká, že poslanec vykonává mandát osobně, „patří“ tedy jemu a nikoli straně. Ale na druhou stranu poslanec se do sněmovny dostal na základě voleb, do nichž mohou kandidáty navrhovat jen politické strany, a proto je namístě připomenout, že dotyčný poslanec získal mandát díky tomu, že jej nějaká strana nominovala. Komunisté v reakci na nejnovější událost s přeběhlíky oprášili svůj návrh na zavedení vázaného mandátu, jako tomu bylo třeba za první republiky. Ostatní strany zatím na návrh reagují odmítavě. Zda tedy nezařazení nakonec rozhodnou o tom, že Česká republika bude mít více než půl roku po volbách konečně vládu s mandátem od Poslanecké sněmovny, je nyní těžko předvídatelné. Mirek Topolánek, pověřený jednáním o sestavení nové  vlády, by chtěl mít nový kabinet zformován do Vánoc a před poslance by rád předstoupil v polovině ledna. Zároveň ale dal najevo, že tak učiní, ať bude, či nebude mít předem dojednanou většinovou podporu. Lze očekávat, že nezařazení – pokud budou o možnosti  podpořit vládu vůbec uvažovat – sdělí své stanovisko těsně před hlasováním, anebo možná až přímo při hlasování.

Rok 2007: opět rok voleb?

Co tedy může českou politiku v roce 2007 potkat? Jak bylo uvedeno v předchozí části, Mirek Topolánek by se rád pokusil dostat v lednu důvěru se svojí vládou. Protože varianta nevyslovení důvěry je stejně pravděpodobná jako vyslovení důvěry, visí nad dalším vývojem velký otazník. Není proto vyloučeno, že v roce 2007 bude pokračovat vyjednávání o nové vládě třetím pokusem, který teprve může republiku uvrhnout do skutečné ústavní krize. Proč? V rámci urychlení situace po volbách, kdy Poslanecká sněmovna nebyla schopna zvolit si svého předsedu, přistoupily strany k volbě tzv. dočasného/prozatímního předsedy (byť žádná právní úprava pojem dočasný/prozatímní předseda nezná). Zvolený Miroslav Vlček z ČSSD slíbil, že v případě, že by měl využít svého ústavního práva a po dvou neúspěšných pokusech o sestavení vlády navrhnout prezidentovi nového premiéra, na svůj post rezignuje. Otázkou tedy zůstává, kdo bude tím mocným mužem, v jehož rukou bude výběr třetího premiéra. Během léta jsme byli svědky toho, že poslanci se dlouho nedokázali shodnout na novém předsedovi sněmovny. Nyní, když by bylo jasné, že dotyčný bude mít možnost využít tohoto ústavního práva, bude zájem jednotlivých stran o tento úřad ještě silnější a ústupky minimální. Nárok na místo předsedy Poslanecké sněmovny si budou klást přinejmenším ODS  a ČSSD. Pokud vezmeme v úvahu, že tyto strany se opírají o oba výše zmíněné pomyslné stovkové bloky, může nastat situace, že nebude nový předseda zvolen. A v momentě, kdy má být v souladu s ústavou vykonán třetí pokus o sestavení vlády, ale funkce toho, kdo má navrhnout premiéra, je uvolněna, pak teprve podle mého názoru nastane ústavní krize. Pokud však cesta ke třetímu pokusu bude snadnější, než jsem naznačil v předchozím Odstavci, další vývoj bude stále otevřen.Opět jsme u tvrzení, že šance, že takto vzniklá vláda získá důvěru, je stejná, jako že důvěru nezíská. Rozhodně tedy není vyloučeno, že občané půjdou opět k volebním urnám. Otázka předčasných voleb je (a zůstane) stále otevřená stejně jako možnost, jak k nim dospět. Zejména druhá polovina roku 2007 pak bude ve znamení očekávaných prezidentských voleb. Ty se sice uskuteční až na začátku roku 2008, média i politici budou však tímto tématem žít už dřív, zejména pokud dojde k předčasným volbám, které změní poměr sil v Poslanecké sněmovně a potenciálně tak ovlivní složení sboru prezidentských volitelů.

Petr Just