O vysokorychlostním internetu (tzv. broadbandu) se v Evropské unii diskutuje stále častěji. Mezi jeho rozšířením v populaci a výkonem ekonomiky totiž existuje přímá úměra. Čím více lidí má v zemi přístup k broadbandu, tím větší je jejich bohatství i přínos pro ekonomiku země. O tom, jak to s významem broadbandu pro stát i jednotlivé obce vypadá u nás i v jiných členských státech EU, jsme pohovořili se zástupcem jednoho z největších výrobců telekomunikační infrastruktury Janem Šamalem, obchodním ředitelem společnosti Alcatel-Lucent pro státní správu a průmysl.

V posledních letech se stále více akcentuje význam přístupu k vysokorychlostnímu internetu. Proč tomu tak je?

Vysokorychlostní internet umožňuje radikální změnu způsobu práce v podstatě ve všech odvětvích, zejména pak v oblasti služeb, lékařství, výzkumu a vývoje. Vysokorychlostní internet však má dalekosáhlý přínos i pro běžné lidi – dává jim možnost plnohodnotné práce z domova, významně usnadňuje přístup ke vzdělání, otevírá možnosti využití eLearningu, snižuje díky videokonferencím a telekonferencím ve vysokém rozlišení výdaje firem i orgánů státní a veřejné správy na cestování, umožňuje vznik zcela nových služeb a tím i vytváření nových obchodních příležitostí atd. Pokud bych to měl shrnout jednou větou – máte-li přístup k vysokorychlostnímu internetu, je jedno, kde se zrovna nacházíte. Není důležité, jestli žijete v hlavním městě nebo na samotě u lesa. Všude totiž máte rázem přístup ke stejným pracovním příležitostem i stejně kvalitním službám.

Zní to trochu jako jakýsi idealizovaný nedosažitelný stav. Kdy bude možné něčeho podobného dosáhnout i v praxi? Jak vysoké přenosové rychlosti jsou vůbec k budování tohoto „ideálního světa“ potřeba?

Vřadě případů tento stav již dosažen je. Není to ale jen o telekomunikační infrastruktuře, ale i o využití příležitostí, které vám skutečný broadband nabízí. V Evropské unii existuje dokonce i řada měst a regionů, které investovaly do vlastních optických sítí, aby podpořily rozšíření broadbandu – namátkou můžeme zmínit třeba nizozemský Amsterdam, švédský Kristianstad či francouzský mikroregion Pau. U nás je však opravdový broadband dostupný a naplno využívaný bohužel v podstatě výlučně v akademické sféře. V České republice se totiž často pod pojmem broadband rozumí přenosové rychlosti v řádu jednotek megabitů za sekundu. To ale v dnešních měřítkách už žádný broadband není. V západní a severní Evropě je to o desítkách a spíše stovkách megabitů za sekundu. Těchto přenosových rychlostí už ale není možné dosáhnout prostřednictvím klasického metalického vedení, které má k dispozici například provozovatel telefonní sítě. Jediným a cenově stále atraktivnějším řešením je zde optika, která bez problémů nabízí rychlosti v řádu desítek gigabitů za sekundu, tedy tisíckrát vyšší než třeba ADSL. Navíc je velice důležité zdůraznit, že tyto rychlosti jsou nabízeny oběma směry – k uživateli, ale i od uživatele. ADSL totiž sice nabízí třeba i 20 Mbit/s, ale směrem od uživatele se nelze dostat ani na onen 1 Mbit/s.

Mluvíte o investicích do optických sítí a o náhradě pomalého ADSL skutečným broadbandem. Ale kolik to všechno bude stát a kde se na to vezmou peníze?

Optické sítě už dávno nejsou tak drahé jako dřív. Cena optických vláken spadla prakticky na úroveň kvalitních metalických kabelů, rozdíl je ale v tom, že optické vlákno umožňuje za stejnou cenu o pět řádů vyšší přenosovou rychlost. A podobné je to i s infrastrukturou. Na trh přišly pasivní optické sítě a rodina standardů xPON (Passive Optical Network), které vyžadují relativně drahé aktivní síťové prvky jen na straně provozovatele sítě a ne už na straně uživatele jako dřív. Uživateli postačí síťové prvky s cenami v řádu tisíců korun, pakliže se připojuje přímo k optické síti. Jednoznačným trendem je ale využití FTTB (Fibre To The Building), neboli přivedení optického vlákna do budovy, kde je zakončeno u jednoho směrovače umístěného například ve sklepě. Po budově je pak internet rozváděn do jednotlivých bytů již prostřednictvím klasické strukturované kabeláže. Koncový uživatel tedy za zařízení pro připojení do takovéto sítě zaplatí 0 Kč, protože síťovou kartu má dnes každý počítač nebo notebook. K dispozici přitom získá přenosovou rychlost až 1 Gbit/s, a to oběma směry. Infrastruktura pro celou budovu se přitom cenově pohybuje jen v řádu desítek tisíc korun, přičemž v telekomunikacích se investice do infrastruktury počítají na 20 let.

Když je to tak levné, jak říkáte, tak proč to tedy telekomunikační operátoři už dávno nenabízejí?

Oni to nabízejí, ale bohužel ne tolik v České republice. I když i tady se najdou příklady nasazení FTTB a také FTTN (Fibre To The Node), kdy je optické vlákno přivedeno do přípojného bodu operátora, odkud je dále internet rozváděn například pomocí kabelové TV. Navíc se obávám, že v Česku si budeme muset na služby FTTB od telekomunikačních operátorů hodně dlouho počkat. Není to totiž tak dávno, kdy ještě státní SPT Telecom investoval do vybudování metalické sítě. Její náhrada tak přijde na pořad dne, až poté, co se tato investice vrátí. Třeba na Slovensku ale silný konkurenční boj mezi mobilními operátory inicioval budování FTTB coby konkurence pro dominantního fixního operátora. Pokud se ale podíváme na celou Evropskou unii, tak podle průzkumu IDATE and Heavy Reading z roku 2008 telekomunikační operátoři provozují pouze 25 % optických přístupových sítí. Celých 75 % těchto sítí pak připadá na stát a jednotlivé municipality, které se rozhodly financovat budování optických sítí, aby podpořily ekonomický růst a rozvoj služeb pro obyvatele. Stejně jako v ČR, tak totiž i v řadě dalších zemích EU je stávající telekomunikační infrastruktura ještě příliš nová na to, aby se operátoři rozhodli ji vyhodit. Navíc obec sama od sebe nevybírá nájem za využití kolektorů či kanalizace k rozvodu optických kabelů, takže to pro koncového uživatele vyjde i levněji.

Znamená to, že by tedy optické sítě měly podle Vás budovat a poskytovat přímo municipality nebo kraje?

Přesně tak. V Evropské unii je to zatím nejrozšířenější  model, který skutečně funguje.Město anebo několik měst sdružených vmikroregionu, jako je tomu třeba ve francouzském Pau vybuduje páteřní optickou síť, kterou připojí do internetu. Následně nabídne možnost připojení k této síti všem domácnostem, firmám, nemocnicím, školám i úřadům v dané oblasti. Město tím vlastně ušetří i samo sobě náklady na internetovou  konektivitu pro jednotlivé veřejné instituce. Navíc základní škola, která si dřív mohla dovolit třeba jen poměrně drahou 2 Mbit/s symetrickou linku, nyní dostane přístup k připojení o rychlosti 1 Gbit/s, kdy není  problém, aby si třeba každý žák v počítačové studovně pustil na internetu v tentýž okamžik video ve vysokém rozlišení.

A nestane se tím z města vlastně takový telekomunikační operátor?

Nestane. Město totiž zainvestuje a poskytne samotnou infrastrukturu připojenou do internetu  Stejně jako poskytuje svým občanům silnice, vodovod, kanalizaci, plynovod nebo třeba rozvody elektřiny. O provoz této infrastruktury se však starat už vůbec nemusí, pokud nechce. Technický dohled nad sítí můžeme zajistit přímo my, coby dodavatel, a služby, jako je třeba telefonování, IP TV, video dohled nad domácností s přístupem k pultu centrální ochrany, virtuální privátní sítě atd., poskytnou zase soukromé společnosti, popřípadě operátoři, kteří si od města „licenci“ k podnikání v této síti pronajmou.

Proč by to ale obec měla vlastně dělat? Co bude mít z takovéto investice do vybudování optické sítě?

Těch přínosů je mnoho, a to jak pro velká města jako Amsterdam, tak i pro menší města v odlehlejších oblastech jako zmiňovaný švédský Kristianstad, který má jen 33 tisíc obyvatel. Městu v každém případě budou z provozování optické sítě plynout každý měsíc do pokladny příjmy od připojených domácností a firem i příjmy za pronájem třeba té „licence“ na provozování IP televize. Dále jsou zde také úspory na nákladech za připojení k internetu, které si bez vlastní optické sítě musela každá jedna veřejná instituce platit zvlášť. Jsou zde i úspory ze sdílení infrastruktury, protože když máte vysokorychlostní optickou síť, stačí vám pro všechny veřejné instituce jeden poštovní server, jedno storage řešení atd. Také nemusíte už platit vysoké sumy za volání, protože díky IP telefonii si v rámci veřejných institucí voláte zdarma a do veřejných telekomunikačních sítí za podstatně nižší ceny. To ale zatím všechno byly jen ty krátkodobé a snadno kvantifikovatelné přínosy. Kromě nich jsou tu také ty dlouhodobé a strategické – z menších obcí a regionů vám přestanou odcházet lidé do velkých měst za prací, protože budou moci pracovat ve velkém městě v podstatě v libovolné oblasti i zemi na dálku z domova. Díky snadnému a rychlému přístupu k informacím se zvýší vzdělanost, protože každý si bude moci kdykoliv pustit na internetu třeba přednášku z práva z Harvardu anebo přednášku z elektroniky z MIT. Dokonce se může stát, že se k vám lidé i přistěhují, neboť mnoho lidí šlo do měst jen kvůli té práci a infrastruktuře. Firmy budou moci lépe prosperovat, protože zmizí komunikační bariéry atd. Navíc město bude moci dále rozvíjet svoji infrastrukturu – napojit na vlastní optickou síť třeba kamerový systém, inteligentní systém řízení dopravy apod.

Kde na to ale mají vzít české obce potažmo kraje s napjatými rozpočty peníze?

Přesně tam, kde je získal Kristianstad nebo mikroregion Pau – z evropských dotací, konkrétně z Evropského regionálního rozvojového fondu (ERDF), kde se nachází 323 miliard eur určených právě na podobné rozvojové aktivity v regionech. Navíc kupříkladu naše společnost nabízí i řadu způsobů financování i modelů spolupráce. Každá obec se může rozhodnout, do jaké míry chce síť vlastnit, provozovat anebo v ní dokonce nabízet i nějaké služby. V zahraničí se v této oblasti také velice často uplatňují PPP projekty, kdy do celého projektu vstupuje soukromý kapitál, například na straně budoucího provozovatele služeb v této síti. Možností je skutečně mnoho a v Evropské unii jsou připraveny peníze na to, aby se tyto projekty mohly realizovat. EU totiž dlouhodobě tlačí na zvyšování penetrace broadbandu, protože broadband přináší prosperitu, zaměstnanost i trvale udržitelný rozvoj, a to i do odlehlých regionů. A i v Bruselu si řada úředníků a politiků uvědomuje, že vysokorychlostní přístup k internetu není jen jakási abstraktní služba, ale že je to nezbytnost. Ve Finsku letos v říjnu dokonce parlament odhlasoval, že je to základní lidské právo. Finové mají právo mít přístup k internetu o rychlosti aspoň 1 Mbit/s. Navíc v následujících letech se tato právně zakotvená rychlost zvýší na stonásobek. A už teď je celkem jisté, že Finsko v této oblasti nezůstane jedinou členskou zemí, kde mají občané právo na broadband. Vysokorychlostní internet se zkrátka stal elementární službou stejně jako voda, elektřina nebo teplo. Stejně jako by nikdo dnes nebydlel v obci bez elektřiny, tak za pár let nebude chtít bydlet v obci bez broadbandu, a to je důležité si uvědomit.

Za rozhovor děkuje Martin Zikmund