V minulém vydání časopisu PVS jsme zpovídali Dr. Nikolause Seiwalda, obchodního radu Rakouského velvyslanectví v Praze. Dnes jsme naopak oslovili Jana Koukala, českého velvyslance ve Vídni.

Pane velvyslanče, Rakousko má dlouhou tradici ve velké koalici. Proč, kde jsou nevýhody a kde výhody?
Kromě vlády premiéra Schüssela v letech 2000-2007 žije Rakousko od války ve velké koalici. Schüsslovu konstrukci trochu pamatujeme. Vycházel ze třetího místa ve volbách v roce 2000. Přes vítězství sociální demokracie vytvořil koalici s ve volbách druhou stranou FPÖ (svobodní), která je dlouhodobě považována společně se zelenými za stranu bez koaličního potenciálu.

Důvodem je xenofobní a nacionálně socialistická rétorika této strany. Evropa tehdy, jak si mnozí pamatujeme, se rozhodla Rakousko na vládní úrovni ignorovat a sankcionovat, jako výraz evropské netolerance vůči politickému uskupení, které vracelo do vládní pozice to, na co chtěla zapomenout. Rakousko se posléze vrátilo k velké koalici. Musíme si uvědomit, že poválečné Rakousko bylo opravdu chudé. Vytvářelo svou novou identitu a jeho statut do roku 1955 nebyl mocnostmi úplně uzavřený. Motivace obnovy vytvářela přirozeně soudržné prostředí a dvě dominující strany měly jistě důležitější úkoly v transformaci země než v politických soubojích. Paralelně se ale nevytvářely skutečné opoziční strany. Alternativou velkých stran jsou dodnes pouze zelení a FPÖ. Soutěž politických idejí je dost omezena. Nejvíc tím trpí sociální demokracie, která nesnadno hledá teze, které by oslovily voliče se stejnou silou, jako tomu bylo v dobách nedostatku. Velkokoaliční jednání a dohody navíc často vedou k volbám, které fakticky volbami nejsou. V posledním prezidentském klání v roce 2010 kandidoval na jedné straně sociální demokrat prezident Fischer a na straně druhé byla reprezentantka extremistického jádra FPÖ. Voliči de facto neměli alternativu. Volili mezi evropskou civilizací a nacionalistickou ideologií první poloviny minulého století. Druhá velká koaliční strana ÖVP (lidovci) kandidáta nepostavila. Ne zcela, ale se značnou podobností, proběhly volby před měsícem ve Vídni. Díky handlování o evropského rakouského komisaře přišla ÖVP o viditelnějšího kandidáta, který je teď v Bruselu a jedinou opozicí silnému starostovi Hauplovi byl populista Strache, předseda FPÖ. Získal významnou sílu, třetinu hlasů, která by mu ale nepatřila, kdyby měli voliči jinou alternativu.
Velká koalice navíc redukuje kontrolní mechanizmy. Zralá demokracie zvláště v dobách krizových, tj. dobách vedoucích k soudržnosti, je krátkodobě schopna tento hendikep vyrovnat. Rakousko to jistě relativně ustává, nicméně je jak u politiků, tak u voličů cítit potřeba vybřednout z tohoto schématu. Na straně druhé doba si opravdu i v Rakousku žádá reformu penzijního, sociálního a zdravotního systému. Běží konfliktní reforma školství, například překvapivě maturity a podobně. Diskutuje se redukce infrastrukturních projektů. I když opomenu všechna evropská témata, jsou to vesměs úkoly, které přesahují volební období. Proto se zdá, že právě velká koalice je ten potřebný mechanizmus, který zabrání příkladně změně zdravotního pojištění po každých volbách.

A proč je pro nás velká koalice tak obtížně přijatelná?
Myslím, že sebou neseme dvojí trauma. Jedno je pozůstatkem doby Miloše Zemana, který nastoupil s pokřikem o spálené zemi a razantní volební agresivitou. Ta byla jednak novinkou, jednak voliče zaskočila, neboť země minimálně na první pohled spálená nebyla. Následoval druhý krok a to byla opoziční smlouva. Nešťastný termín pro jinde běžnou dohodu o menšinové vládě. Navíc pak následně zneužitá k ujednáním, která by ani standardní velká koalice neobsahovala. Jisté završení obou principů namíchané s deklarovanou nemilosrdnou nepřístupností jakékoli spolupráce bylo i součástí duelu Topolánek-Paroubek.
Nechci a nemůžu dát odpověď na prvotní otázku tím, že bych se třeba přiklonil na některou stranu. Dovolím si konstatovat, že Rakousko poskytuje téměř ideální politické prostředí pro sledování vývoje velkokoaličního systému a doporučuji dění sledovat daleko více než je u nás zvykem.

Ve Vídni byly také nedávno komunální volby, jak to dopadlo?
Dobrá následná otázka. Vídeňští sociální demokraté jsou tradiční vítězové komunálních voleb. Otázka spíše zněla, budou mít letos absolutní většinu nebo ne? Vídeň, ale i Rakousko sužuje kromě jiného problém imigrace, proto se čekal zisk xenofobních populistů, nicméně „ústupovým“ výsledkem měla být velká koalice. Sociální demokraté ale překvapili, když se dopočetlo, že jim schází jeden mandát. Poprvé se vlády nad Vídní ujme koalice se zelenými. Stranická grémia to přijala s téměř absolutní podporou a hovoří se o tom, že starosta Haupl (dnes starostuje 16. rok!) zkouší koaliční spolupráci, která by byla konečně alternativou pro další parlamentní volby. Lidovci jsou minimálně zaskočeni. Prozatímní vyhlášení zelených však ukazují, že pro ně bude skok k odpovědnosti nejednoduchý oříšek. Navíc sociální demokraté využívají řeckého původu dnes místostarostky za zelené Vassilakou k tomu, aby předurčili imigrační tématiku straně zelených. Bude z toho po počáteční euforii obamovské rozčarování? Na to je dnes brzo.

Co vědí Rakušané o nás?
Toto není snadná otázka. Společná historie, ale v různých interpretacích, přehlížení a přezírání vedly k tomu, že toho o sobě dnes zase tak moc nevíme. Na straně druhé je třeba jasně říct, že Rakousko sleduje dnešní vývoj u nás, soudě podle zpráv, daleko více, než je tomu naopak. V každodenním monitoringu hlavních médií mám denně 15 až 20 citací. Rakušané nesledují u nás pouze to, co se jich přímo dotýká. Sledují hlasováni v parlamentu, rozhodování vlády, hospodářská čísla. Samozřejmě je namístě otázka zda to vše opravdu zajímá průměrného Rakušana a pak kolik je v tom dobrých a špatných zpráv. Myslím, že kdybychom udělali v Česku průzkum s otázkou, kdo je rakouský prezident, premiér nebo kolik rakouských politiků znáte, tak bychom s obráceným garde otázek s Rakušany dost prohráli. Možná v tom hraje roli pozorovatelný fakt, že Rakousko pořád hledá partnery pro něco. Jistě chce hrát významnější úlohu vEvropě než kolik by mohlo odpovídat 8 milionům lidí. Pak i stát, jehož národ se voblíbenosti mezi rakouskými sousedy příliš neprosadil, začíná být zajímavý. Ostatně vhlavním ekonomickém odvětví – turistice by naše neúčast znamenala výrazný propad příjmů. Jako skutečný a faktický důkaz zlepšujících se vztahů nemohu opomenout vyvrcholení oslav Rakouského státního svátku letos ve Vídni. Na slavnostním koncertě, kterého se účastnil prezident, výrazná část vlády a reprezentantů parlamentu, prostě osobnosti rakouského státu, hráli Vídeňští filharmonici Dvořákovu Novosvětskou.

Jaká jsou aktuální témata našich vztahů?
Když opomenu otázky evropského charakteru, tak musím začít konstatací, že naše vzájemná infrastruktura s Rakouskem je nejhorší ve srovnání s ostatními sousedy. Slavné rychlovlaky Pendolína jedou na rakouské straně jako místní spoje. Dálnice mezi námi není, přestože jsme oba uprostřed Evropy a strategických koridorů na své mapě máme dost. O dálnici máme podepsanou mezinárodní smlouvu. Další kroky jsou ale pomalé, často úředně nedotažené a proto snadno napadnutelné těmi, kteří by nás třeba nejraději dostali alespoň o dvacet let zpět. To platí pro obě strany. Je v tom také spousta politikaření, kdy jedna strana nechce, aby byl připsán úspěch straně druhé. Přesto je v projektu dálnice Brno-Vídeň spousta odpracováno a jde dopředu. Je pořád dostatek moudrých, kteří v něm vidí hospodářský rozvoj, komunikaci nejenom sousedů, ale centrálních evropských regionů a v neposlední řadě zklidnění dopravy v obydlených územích. Rád bych se ze svého postu ve Vídni vracel s tím, že je na naši hranici uMikulova už řádně kopnuto.
Druhou takovou anabází je kůrovec na Šumavě. Vzpomínám, jak jsem se na základní škole učil, že máme na Šumavě prales Boubín. Když jsem toho chudáka uviděl, bylo mi opravdu smutno. Dnes jsme to dotáhli opět k mezirezortní smlouvě, snad to bude více než papír. Že bych očekával, že v průběhu nejbližších 100 let bude zase Boubín školním pralesem, to bohužel nečekám. Nicméně se v poslední době daří získat pro záchranu Šumavy dost porozumění a to konečně na obou stranách. Koordinačně je to ale nesnadné, neboť v tom nejsme jenom s Rakouskem, ale také s Bavorskem.
Daleko optimističtěji vypadají přeshraniční spolupráce, na tisícovku projektů, které jsou skutečným pozitivem našich nových sousedských vztahů. Mezi nimi je bezpočet turistických stezek, kulturních akcí, společné ochrany životního prostředí, místních dopravních spojení. Uvedu jeden příklad, který je hodně symbolický. Na tradičním operním festivalu v Garsu v Dolním Rakousku zazněla Smetanova Prodaná nevěsta zpívaná česky i německy podle toho, jaké bylo aktuální obsazení. V základních školách v blízkosti hranic se vyučují základy češtiny a to samé existuje obráceně. Sotva jsme úspěšně dokončili společnou výstavu Rab, Horn, Telč, připravuje se nový projekt Horní Rakousko a Jižní Čechy. Tento odstavec by mohl být opravdu dlouhý.

Co standardní otázky: Temelín a Benešovy dekrety?
Dovolím si říct překvapivou věc. Temelín je po dlouhé době zastíněn Bavorskou jadernou elektrárnou ISAR1. Rakousko se posunuje ke konstataci, že pokud jsou splněna bezpečnostní kritéria, má každá země právo vlastního rozhodování o energetické strategii. Na jedné straně každý rakouský politik, když potká svůj český protějšek, neopomene slovo Temelín vyslovit, ale zdá se, že už je to víceméně setrvačnost. Bohužel to neplatí pro problém výstavby nových reaktorů. Je to nový impuls a aktivisté se toho i za státní peníze vehementně chytili. Každá spolková země měla v září na svých webových stránkách výzvu k připomínkám k dostavbě Temelína. Dvouletý proces projednávání studie vlivu na životní prostředí bude složité období. Agresivita odpůrců roste nepřímo úměrně smírou zájmu obyvatel, čím menší zájem, tím větší agresivita. Veřejnost byla dlouho naprosto nekorektně hecována a strašena. Výsledkem je únava z tématu a tudíž zvedající se apatie. Pro nás platí, že jediná cesta z tohoto problému je být v kontaktu, mluvit, uvádět fakta a vysvětlovat. Je třeba si uvědomit, že jaderná technika se v Rakousku de facto nedá 20 let studovat. Správným krokem v posledních třech letech bylo vytvoření meziparlamentní komise, která k nastolení komunikační nálady mezi politickými reprezentacemi hodně pomohla. Benešovy dekrety – opět rčení, které část politické reprezentace řekne vždy. Proč je na delší úvahu a rád bych se jí věnoval. V tento okamžik bych jenom konstatoval, že druhá světová válka a její poválečné důsledky ještě nejsou dohranou epizodou naší společné historie. Termínem Benešovy dekrety se nejen v Rakousku míchá dohromady dlouhá řada legislativních kroků, které byly nezbytné pro poválečnou existenci Československa a byly vydávány postupně od roku 1942. Druhá část mixu je chování našich občanů těsně po válce v morálně zdevastované Evropě, po řádění nacizmu. V té době se bohužel stala řada přečinů, které se neměly stát a které nemůžeme zapomenout nebo přejít mlčením. Nejenom kvůli obětem, ale také proto, abychom fakticky pochopili, že to všechno je přesto nesrovnatelné se zločiny války. Opět je jediný lék. Nebát se toho tématu a se znalostí o něm v Rakousku mluvit.
Poslední otázka nás zavedla do té složité části našich vztahů. Nerad bych s tím skončil, protože minimálně trend našich vztahů je výrazně pozitivnější. I proto bych přidal do kategorie standardních obvyklých témat život české menšiny. Oni udrželi českou kulturu a řeč ve Vídni a nedávno jejich divadelní větev oslavila 125 let spolku Vlastenecká omladina. Jejich, a popravdě naše, Komenského škola ve Vídni je znovu prosperující školské zařízení, o které je zájem. Nebylo vždy lehké být ve Vídni Čechem. A právě i díky těmto lidem se do rakouské typografie a tím například do novin znovu pomalu dostává česká interpunkce. Ostatně jména ve vídeňském telefonním seznamu by si to zasloužila.

Jan Krupka