Tak hodnotí vládní reformu veřejných financí hlavní ekonom Raiffeisenbank a exministr financí Pavel Mertlík.

Je reforma veřejných financí vůbec potřeba?

Je otázka, co si pod tím představujeme. Je jednoznačné, že fiskální systém je živá věc, která se vyvíjí, a je ho občas nutné změnit. Druhá věc je, že občas přicházejí dějinné zlomy, kdy starý systém přestává vyhovovat. A to se v České republice stalo, týká se to penzijního systému, systému financování zdravotnictví a školství. Ve školství jde ale spíše o změnu systému, zatímco ve zdravotnictví a v penzijních systémech je nutná změna způsobu financování, zdravotnictví se dostává do deficitu. Penzijní systém sice zatím ne, ale hrozí to do několika let, někdy kolem roku 2015 se bez reformy ocitne v minusu. Takže reforma v těchto oblastech určitě potřebná je. U daňového systému nepovažuji za nutné dělat zásadní změny, i když vláda jistě může měnit sazby daní. Radikální změna daňového systému ale nutná není, soustava je stabilizovaná, funguje poměrně úspěšně dlouhá léta, má i některé prvky, které jsou atraktivní pro zahraniční investory. Například daň z příjmu právnických osob je sice nominálně 24 %, ale efektivní sazba je podle odborníků kolem 17 %, je stejná jako na Slovensku, všechny okolní země ji mají vyšší. Ale některé dílčí změny daňového systému by se mohly udělat. Třeba v Estonsku se daní jen část příjmů určená ke spotřebě, ta, která jde na investice, se nedaní. To je velmi dobré opatření.

Když vezmeme jednotlivé části reformy, třeba s opatřeními ve zdravotnictví, jako jsou platby za recept, za pobyt v nemocnici, za návštěvu lékaře, souhlasíte?

Ne se vším. Určitá forma přímých plateb je na místě. Za jídlo v nemocnici by pacienti určitě platit měli, doma si jej také musí kupovat. Jiná věc je už platba za ubytování v nemocnici, když zároveň pacient musí platit i nájem za svůj byt. Co se týče poplatků za recept či návštěvu lékaře, tak jde o jakousi regulaci, aby člověk této možnosti nenadužíval, to jistě smysl má. Nyní se má ale platit za každý vypsaný lék a pacient o tom má spolurozhodovat. To se mi nelíbí, mělo by se platit jen za každý vypsaný recept, ne za počet položek. Platby za návštěvu lékaře bych zavedl, stejně jako pokutu za zneužití pohotovosti.

Jaký názor máte na sociální část reformy? Tam je dosti škrtů…

Škrtů je dost, ale významné jsou jen dva – v přídavcích na děti a v nemocenské. Škrty v nemocenské jsou možná správná cesta, s níž začala už Špidlova vláda – tři dny zadarmo, čtrnáct dní jiný režim než za dlouhodobou nemocnost, snížení dávek. Škrty jsou poměrně významné, dotknou se všech a bezesporu povedou ke snížení nemocnosti, která je u nás neúměrně vysoká a často účelová. Může to ale postihnout i skutečně nemocné lidi a je otázka, zda škrty nejdou příliš daleko. Dlouhodobě nemocní lidé se mohou dostat do obtížné sociální situace, těm by se měly dávky naopak zvýšit. Snížení dávek by ale mělo být doprovázeno i lepší kontrolou nemocných ze strany revizních lékařů. Aby se nám nestalo to, co v Polsku, kde je obrovský počet invalidů, protože je výhodné a snadné získat invalidní důchod. Co se týče přídavků na děti a rodičovského příspěvku či porodného, jde o kompromis mezi velkorysým návrhem, který byl schválen loni před volbami, a stavem před tím. Porodné se snižuje jen o málo, to není významné. Souhlasím s vícerychlostní mateřskou dovolenou, prodloužení mateřské na čtyři roky je zcela nesmyslné. To se schválilo proto, aby opticky ubylo nezaměstnaných, zcela dostačující jsou podle mne dva roky a možnost zaměstnávání na částečné úvazky.

Navíc ženy po čtyřech letech na mateřské pak těžko hledají zaměstnání…

Přesně tak. Takže tady to omezení štědrého rodičovského příspěvku  odporuji a vítám. Na druhé straně ale považuji za problematické snížení přídavků na děti. Strop čtyřnásobku životního minima je dost vysoký, ale snížení na zhruba dvojnásobek minima je velmi radikální a hodně rodin to postihne. Je sice pravda, že budou zvýšeny odpočty na dítě na daních, ale třeba ženy na mateřské daně neplatí. Rodiny s nižšími středními příjmy mohou být tímto opatřením postiženy.

Co zpřísnění výplaty sociálních dávek?

Nejdůležitější je opět důsledná kontrola a k té nedochází. Stát má právo snížit dávky na existenční minimum, pokud si dotyčný nehledá práci a nespolupracuje. Snížené dávky ale zřejmě pobírá jen minimum lidí, protože správa sociálního zabezpečení a úřady práce  nemají odvahu k takovým radikálním krokům. Úpravy v návrhu nynější reformy jsou spíše kosmetické. Když se ale na věc podíváme z hlediska makročísel, tak český sociální systém není nijak přebujelý. Podíl sociálních dávek je v porovnání s většinou evropských zemí velmi nízký.

A co tvrzení premiéra Topolánka, že mandatorní výdaje bez reformy už v roce 2012 překročí příjmy státního rozpočtu?

To jsou velmi široce definované mandatorní výdaje, do toho jsou započítány i platy veřejného sektoru. Ty ale striktně do mandatorních výdajů nepatří, tam patří jen důchody, sociální dávky atd., na něž je nárok ze zákona. A ty činí něco přes 50 % výdajů státního rozpočtu a je pravda, že rostou, ale rozhodně ne tak rychle, aby do roku 2012 narostly na dvojnásobek. Jen když přidáte ty platy ve veřejném sektoru, ale ani tak by to nenarostlo o 100 %. Na druhé straně není Česká republika žádnou výjimkou. Drtivá většina zemí dává většinu peněz z rozpočtu na mandatorní výdaje, kolem 70–80 %. Vláda tedy účelově přehání, situace není tak dramatická. Výdaje sice rostou, ale tak rychle ne. Největší problém je rychlý růst výdajů na důchody, které už dnes představují více než třetinu výdajů státu. Jediné opatření, které v této oblasti vláda zatím navrhla, je prodloužení věku odchodu do důchodu na 65 let a zvýšení povinné délky pojištění z 25 na 35 let. Je dost dobře možné, že se věk odchodu do důchodu prodlouží i na 67 let.

Ale jaký má smysl prodlužovat věk odchodu do důchodu, když lidé přes 50 let najdou práci jen těžko?

To není tak úplně pravda, u nás je nyní díky konjunktuře nedostatek pracovních sil, je problém najít kvalifikovaného i nekvalifikovaného člověka. Třeba v Praze je nyní vidět, že pokladní v hypermarketech jsou často starší dámy, ty ještě před několika lety neměly šanci. Nedostatek pracovních sil se řeší dovozem lidí ze zahraničí, celkem i s šedou zónou je jich 300–400 tisíc a ani to nestačí. Až nastane recese, o práci samozřejmě přijdou napřed ti starší nebo matky s malými dětmi, ale zatím je konjunktura. Navíc nyní začínají do pracovního procesu přicházet slabé  ročníky z 80. let, takže do budoucna bude určitě o starší pracovníky větší zájem než nyní, kdy klíčová místa ovládají tzv. Husákovy děti, tj. dnešní třicátníci. Tento jev je u konce, raketové kariéry dnešních třicátníků se opakovat nebudou, bude to stejné jako v západní Evropě, kde starší lidé nejsou diskriminováni. Situace pro starší zaměstnance se bude proto zlepšovat, navíc i ve východní Evropě jsou populace stále slabší a slabší.

U daňové reformy se analytici nemohou shodnout, zda to přinese  výpadek příjmů státního rozpočtu nebo ne. Jaký je Váš názor?

Názory se liší proto, že dopady daňových změn nelze přesně odhadnout. Můj odhad je takový, že pro příští rok by složená daňová kvóta mohla zůstat na stejné úrovni jako nyní, nebo by dokonce mohla mírně stoupnout. V příštích letech by pak podle mne měla klesnout zhruba o 2 procentní body díky postupnému snižování daně z příjmů právnických osob. Jsou i výpadky dalších daní, třeba z nemovitostí.

A v zásadě s daňovou reformou souhlasíte?

Mně vadí, že reforma postrádá jasnou koncepci. Tam se nikde nedočtete, co je cílem reformy daní. Jsou tam rovnou opatření, aniž by člověk mohl vystopovat, co se tím sleduje, zda je cílem snížení daní. Česká složená daňová kvóta je už řadu let stabilní, pohybuje se kolem 34–36 % HDP. Na rozdíl třeba od Slovenska, které snížilo daňovou kvótu postupně z 38 % až pod 30 % HDP a zároveň snížilo veřejné výdaje. V poslední době se tato politika Slovensku vyplácí, je atraktivní pro zahraniční investory. Česká politika byla dosud zaměřena na stabilitu daňové kvóty, která patří k těm nižším, ale ne nejnižším. Nejnižší kolem 30 % mají Slovensko, Irsko, pobaltské země a Rumunsko a Bulharsko. Pak následují země s kvótou kolem 35 %, což je Česko, Polsko, Maďarsko, Británie, Portugalsko, Španělsko. Vyšší daně kolem 40 % HDP mají vNěmecku, Francii, Itálii, menší země EU, nejvyšší pak ve Skandinávii. My jsme pod průměrem EU, ale ne v nejnižší skupině.

Považujete za efektivní daně u nás snižovat?

Ne. Jsem přesvědčen o tom, že v příštích deseti letech třeba v Pobaltí daně zase zvýší, protože to trochu „přepískli“ a nemají dost peněz na výstavbu dálnic apod. Optimální míra zdanění neexistuje, je třeba se rozhodnout, co chce stát financovat a tomu přizpůsobit daně.

Ale třeba Slovensku nízké daně prospívají, ne?

To je pravda, ale investoři si začínají stěžovat na nedostatky slovenské infrastruktury. Navíc se tam investuje jen na západním Slovensku, jinde téměř ne. Ale je pravda, že při osmiprocentním růstu HDP příjmy Slovenska rostou, navíc mají peníze z evropských fondů. Ale dlouhodobě natolik nízké daně podle mne udržitelné nejsou, když vezmeme v potaz stárnutí populace. Já myslím, že našich 35 % zdanění je tak akorát. Já nepovažuji za rozumné příliš snižovat daně, když to kromě potřebných škrtů v sociální oblasti vyžaduje i další škrty v hodnotě 20 a více miliard ročně. Když chci snížit deficit veřejných rozpočtů, ale dlouhodobě si snížím příjmy, musím o to více škrtat ve výdajích. Je to divná logika. Jestliže největším problémem je deficit veřejných rozpočtů, tak mi nepřijde moc dobré léčit to snižováním příjmů a ještě většími škrty. Rozhodně se mi nezdá rozumné propouštět učitele nebo jim snižovat příjmy, když už dnes je to neatraktivní povolání. Plošné škrty nic neřeší, ušetřit by se ale dalo například na veřejných zakázkách, ři výběrových řízeních. Podle mne bychom se mohli právě tady inspirovat na Slovensku, které zřídilo vládní agenturu pro výběrová řízení, kterou procházejí všechny veřejné zakázky od určité částky. Tím se podle mne musí ušetřit, protože korupce a předražování zakázek se tím omezí. Takto to funguje i v Kanadě, Británii, a úspěšně. Podobně by možná pomohlo zřízení centrální personální agentury státní právy, respektive centrální státní správy.

Jak se Vám líbí návrh daňové reformy z pera poslance Tlustého?

V něčem se mi líbí více než vládní. Je důslednější a čistší v aplikaci rovné daňové sazby pro fyzické i právnické osoby. Vládní reforma nezavádí pro fyzické osoby rovnou daň, protože u superhrubé mzdy se bude lišit započítané sociální a zdravotní pojištění podle typu příjmu (zaměstnanci, živnostníci, rentiéři). Ve skutečnosti zde budou tři sazby daně. Na straně druhé, Tlustého reforma počítá s ještě větším snížením daní než vládní reforma, které by mělo podle něho vést ke zvýšenému výběru daní. To se ale téměř nikde nepotvrdilo. Podle mého názoru proto Tlustého návrh povede k velkému propadu veřejných příjmů, které by se musely kompenzovat škrty ve výdajích, většími než ve vládním návrhu. Ale z hlediska čistoty daňové soustavy je Tlustého návrh lepší než vládní, který je polovičatý.

Vy ale přece pro rovnou daň nejste, předpokládám?

Ne, nejsem, protože se vymyká konstrukci tzv. daňové spravedlnosti, kdy každý má být zatížen daněmi v relaci svých příjmů stejně (jde o tzv. mezní užitek z příjmu). Proto vznikla v 19. století daňová pásma, progresivní daň z příjmů. Jako první zavedla progresivní daň Británie. Ztráta na daních měla být pro každou příjmovou skupinu relativně stejná, což princip rovné daně ignoruje, preferuje jednoduchost daní před spravedlností. Já jsem ale přesvědčen, že daňová spravedlnost důležitá je, i když daňový systém by se jistě zjednodušit měl. To ale současná reforma daní vůbec neřeší, spíše naopak systém v některých ohledech ještě více komplikuje.

Za rozhovor děkuje Alena Adámková