Ministr spravedlnosti JUDr. Jiří Pospíšil se s námi podělil o své plány na zlepšení situace v české justici, ať již v oblasti elektronizace, odstranění administrativní zátěže soudů či připravované novely občanského soudního řádu.

V koaličním prohlášení vlády v oddíle věnovaném justici vyzdvihujete jako prioritní úkol dosažení stavu, kdy rozsudek soudu 1. stupně bude zpravidla vydán do 6 měsíců a odvolací řízení nebude delší 4 měsíce. Jedním z prostředků, který tomu má napomoci, je elektronizace, tzv. projekt elektronické justice. Nebude takový systém příčinou ještě většího odcizení mezi občany a justičním aparátem? Forma jakéhosi neosobního rozhodování přes elektronická média zvláště v civilních sporech může zapříčinit pocit, že v této zemi se nelze domoci spravedlnosti. Lze vůbec postihnout jakýmkoliv programem všechny nuance reality? Tak především chci říci, že elektronizace justice má výrazně zvýšit její výkonnost, Spolehlivost a rychlost. K jakémusi „odcizení mezi veřejností a justičním aparátem“ v žádném případě nedojde, a to z toho prostého důvodu, že elektronizace nahradí pouze zdlouhavé administrativní úkony. Chtěl bych zdůraznit, že na podstatě činnosti soudců, kvalifikované činnosti rozhodování nebo třeba posuzování se nic nemění. Žádný aspekt soudcovské profese nebude nahrazen jakýmkoli programem. Dojde k uvolnění velké části úřednického Aparátu, který převezme část administrativní agendy soudců. Tím docílíme dalšího zrychlení, zkvalitnění a v neposlední řadě i finanční úspory. Pro příklad uvedu elektronický platební rozkaz, což je právní nástroj, kterým budou řešeny spory o peněžité pohledávky. Žalobce odešle ze svého počítače elektronicky návrh. K tomu je potřeba pouze správně vyplnit formulář, podepsat ho zaručeným elektronickým podpisem a zaplatit soudní poplatek. Soud potom automaticky vydá elektronický platební rozkaz. Dlužník obdrží věc písemně. Zaplatí-li, je vše skončeno, aniž by návrh v písemné podobě musel projít pěti kancelářemi u soudu, jak tomu je doposud. Důležité je také zmínit, že pokud dlužník s platebním rozkazem nesouhlasí, může podat odpor a pak se teprve případem zabývá soudce. Doba vydání platebního rozkazu u nesporných pohledávek by se díky elektronickému platebnímu rozkazu měla snížit ze tří týdnů na několik málo sekund, ekonomická náročnost se omezí pouze na tisk a poštovné. Bylo zjištěno, že jen okresní soudy v loňském roce řešily zhruba 260 tisíc případů nesporných pohledávek, tedy případů, kdy dlužník nepodal odpor, což je asi 70 % agendy. Elektronizace justice tedy povede, řečeno Vaší terminologií, ke „sblížení soudů a občanů“, jehož hlavní příčinou bude vysoká efektivita a důvěryhodnost justičního aparátu.

Myslím, že řada občanů je toho názoru, že některá rozhodnutí soudů postrádají (zejména v trestních věcech) dostatek důkazů. Občanovi často doslova nejde na rozum, jak vůbec soud dospěl k názoru, že je někdo vinen, když evidentně chybí přímé důkazy a tzv. nepřímé důkazy jsou více než pochybné. Máte pocit, že tyto názory jsou opodstatněné? Předpokládáte, že např. u obnovy řízení navrhnete legislativní změny tak, aby z rozhodování o obnově byl vyloučen soud, který již ve věci rozhodoval? Žádný zákon nemůže být natolik konkrétní, aby přikazoval množství a povahu důkazů. Soudce v rámci rozhodování tzv. volně hodnotí důkazy, proto se také v řízení objevuje státní zástupce a obhájce, oba s jasnými procesními právy a povinnostmi, kteří mohou namítat, navrhovat důkazy, upozorňovat na významné skutečnosti atp. Kontrolu nad rozhodnutím musí vykonat vyšší soud v rámci odvolací instance, případně v rámci mimořádných opravných prostředků. Obnova řízení je mimořádný opravný prostředek, jímž navrhovatel žádá obnovení pravomocně skončeného řízení, a to vzhledem  k novým skutečnostem a důkazům, které se v případu objevily. Podstatou obnovy tedy není přezkum minulého rozhodnutí, jako je tomu u odvolání, ale nové skutečnosti a důkazy, které by samy nebo ve spojitosti  s původně známými skutečnostmi mohly vést k jinému rozhodnutí. Není proto důvod a vzhledem ke spojitosti původních skutečností s novými není ani možné vyloučení dříve rozhodujícího soudu.

Myslíte si, že je spravedlnost pro všechny občany a právnické osoby, nebo jen pro ty, co na to mají? Narážím tím na systém poplatků, který řada lidí nezvládne a přitom nedosáhnou ani na nárok na bezplatné vyřízení věci, stejně jako narovnání v trestním řízení? Musím zdůraznit, že spravedlnost platí pro každého. Každý má právo požádat o osvobození od poplatků, nebo o jejich snížení. Předseda senátu rozhoduje v těchto věcech s ohledem na majetkové poměry žadatele. Každý má také právo požádat Českou advokátní komoru o právní pomoc se sníženými, nebo dokonce zrušenými poplatky. Opět záleží na majetkových poměrech. Co se týká narovnání v trestním řízení, není zcela jasné, zda směřujete k institutu narovnání jako součásti „zaplacené spravedlnosti“. Pro vysvětlení: při narovnání musí obviněný zaplatit konkrétní částku na veřejně prospěšné účely a řízení je pak zastaveno; z těchto peněz je pak vyplácena peněžitá pomoc obětem trestných činů. Pokud však máte na mysli, že institut narovnání není dostupný, je třeba konstatovat, že institut narovnání není v praxi příliš často využíván. Častější formou odklonu v trestním řízení je podmíněné zastavení trestního stíhání. Vládní program předpokládá středně rozsáhlou novelu občanského soudního řádu s účinností již od roku 2008. Jak daleko postoupily práce na této novele a dá se již dnes tato novela charakterizovat co do změn, které má přinést? Mělo by se mj. jednat i o zjednodušení některých příliš formálních procesních pravidel. Můžete některá z nich upřesnit? Předně bychom si měli uvědomit, že občanský soudní řád je zastaralou normou, která vznikla v 60. letech minulého století. Neodpovídá potřebám dnešní doby a volá po rekodifikaci. Proto jsem se rozhodl zahájit diskuze v kruzích odborné veřejnosti o pojetí nového civilního procesu a tvorbě nového občanského soudního řádu. Protože ale rekodifikační práce představují běh na dlouhou trať, rozhodli jsme se  zároveň připravit středně rozsáhlou novelu občanského soudního řádu, která povede ke zrychlení občanského soudního řízení. Délka soudních řízení v České republice není uspokojivá v mnoha typech řízení, a proto jsem pověřil pracovní skupinu, která by měla nejpozději do letošního léta předložit návrh na změny především v procesních  předpisech. Jde například o právní úpravu doručování, včetně zavedení povinné doručovací adresy, stanovení lhůty k předložení spisu odvolacímu soudu, elektronický platební rozkaz. V některých případech  bude vhodné omezit rozsah odůvodnění rozsudků soudů a zapojit do jejich vyhotovování v jednodušších věcech vyšší soudní úředníky, což povede k odbřemenění soudců od administrativních úkonů. Novela by také měla zahrnovat změny týkající se výkonu rozhodnutí ve věcech odnímání dětí.

Jak prakticky hodláte prohloubit osobní odpovědnost soudce za rozhodování? Veřejnost má často dojem, že soudci jsou nepostižitelní a že to se to projevuje často nekvalitními výsledky jejich práce. Mezi občany je také dost rozšířený názor, že stále stupňující se požadavky na nezávislost soudů povedou k nekontrolovatelnosti soudní moci. Jaká by vlastně měla být nezávislost soudů a soudců a kde by měla končit? Osobní odpovědnost soudce je poměrně složitá filozofická otázka. Platí především, že soudce je při výkonu své funkce nezávislý a je vázán pouze zákonem, který je povinen vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Musí rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a zejména na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem. Osobní odpovědnost soudce má také různé úrovně. Samotná práce soudce má mnoho aspektů, ať již jde o odborné znalosti, životní zkušenosti, sociální inteligenci nebo morální profil. My bychom jako ministerstvo spravedlnosti mohli působit na větší vzdělávání soudců v této oblasti. S takovým návrhem už přišel exministr Jaroslav Bureš. Ústavní soud ale tehdy rozhodl, že by takový postup byl protiústavní. My tedy můžeme například upravit koncepci kárné odpovědnosti, například v tom ohledu, že by v kárných senátech byly zastoupeny i jiné profese, které by o prohřešcích soudců rozhodovaly. Obecně lze v současnosti postihnout soudce v kárném řízení při zaviněném porušení soudcovských povinností nebo v trestním  řízení, prokáže-li se spáchání trestného činu. Za kárné provinění soudce je podle ustanovení § 87 zákona o soudech a soudcích považováno, kromě jiného, také zaviněné jednání, jímž soudce ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Nelze vyloučit úvahy například o zavedení institutu hodnocení soudců v souvislosti s případným zavedením kariérního řádu. Případná formulace tohoto institutu předpokládá rozsáhlou odbornou diskuzi, především se soudci, jejímž výsledkem by mělo být nalezení všeobecně akceptovatelné podoby takové právní úpravy. V teoretické rovině jsou prozatím úvahy o rozšíření tzv. soudcovské samosprávy, jejímž důsledkem by mělo být, kromě jiného, účinnější fungování vnitřních mechanizmů k eliminaci negativních jevů vyskytujících se při výkonu soudnictví. Avšak otázka soudcovské samosprávy by se samozřejmě neobešla bez diskuze politické. Předpokládám ale, že se úroveň osobní odpovědnosti soudce bude zlepšovat stejně jako se postupně zlepšuje úroveň celé společnosti od roku 1989.

Vládní návrh předpokládá nezvyšovat stavy soudců, ale navýšit odborný pomocný personál. Jak se toto navýšení  projeví z hlediska zvýšení nákladů justice výdajů státního rozpočtu? Po příchodu na ministerstvo spravedlnosti jsem navýšil rozpočet o mzdové prostředky pro 500 nových míst administrativního soudního aparátu, včetně vyšších soudních úředníků. Většina míst je již obsazena, zbývající se postupně obsazují. Toto navýšení vede k výraznému zlepšení a zrychlení činnosti soudů a k řešení nepříznivé situace na soudech, kdy jsou soudci nuceni vykonávat administrativní úkony, které je odvádí od podstaty a poslání jejich funkce. V rámci „odbřemenění“ soudců se také snažím prosadit systém jednoho vyššího soudního úředníka na dva soudce, což by mělo vysoce příznivý dopad na fungování soudů. Bohužel ale musím konstatovat, že je naše země po předchozích vládách velmi zadlužená, a tak pro zmíněný projekt zatím nejsou ve státním rozpočtu peníze. Ve vládním prohlášení deklarujete snahu posílit dozor Ministerstva spravedlnosti ČR nad exekutory. Jaké praktické kroky jste podnikli a jak daleko jste postoupili v tomto úkolu? Bude nadále možné, aby se poškozený občan, jemuž byl exekutorovou chybou zabaven majetek nebo jeho část, tak složitě a zdlouhavě domáhal nápravy, jako tomu bylo dosud? Podaří se eliminovat paradox, že oprávněná osoba se díky exekuci, která nevynese alespoň na exekutorovu odměnu stane dlužníkem exekutora? Novela exekučního řádu, kterou 12. března schválila vláda, zpřísňuje státní dohled nad exekutory vykonávaný prostřednictvím ministerstva spravedlnosti a konkretizuje oprávnění ministerstva. Výslovně stanoví, že ministerstvo provádí státní dohled i na základě písemných podnětů fyzických nebo právnických osob. Ve prospěch ministerstva se například prolamuje mlčenlivost uložená soudnímu exekutorovi zákonem a nově se zavádí povinnost poskytnout ministerstvu spravedlnosti (ve lhůtě, kterou samo stanoví) písemné či ústní vyjádření exekutora k věci, která je předmětem dohledu. Zavádí se institut tzv. výtky (ministerstvo spravedlnosti nebo Exekutorská komora exekutorovi písemně vytkne drobné nedostatky v jeho činnosti nebo drobné poklesky v jeho chování). Tento institut bude možné využít při méně závažných pochybeních, která není možné hodnotit jako kárná provinění. Ministerstvo sleduje a hodnotí průběh exekučního řízení, a to především z hlediska plynulosti a efektivity řízení a dodržování zákonnosti. Ustanovení § 89 exekučního řádu nestanoví jednoznačně povinnost, aby soud uložil oprávněnému uhradit náklady exekuce při neúspěšné exekuci. V soudní praxi často dochází naopak k situaci, že soudu uloží povinnost uhradit náklady opět povinnému, přestože nebyl zjištěn exekučně postižitelný majetek.

K danému problému bych ještě chtěl dodat, že zahájení exekučního řízení je zcela v rukou oprávněného. Soudní exekutor se nemůže rozhodovat, zda pověření k provedení exekuce přijme, či nikoli. Jakmile je usnesením příslušného soudu pověřen k provedení exekuce a není mu znám některý z důvodů pro odmítnutí uvedený v ustanovení § 30 exekučního řádu nebo skutečnost, pro kterou je z řízení vyloučen, musí exekuci provést. Není tedy možné, aby soudní exekutor nesl veškerá rizika při neúspěšné exekuci.

Zdá se, že do vězeňství vstoupí i soukromý sektor. V zahraničí již soukromé věznice existují. Jaká je v tomto ohledu budoucnost českého vězeňství? Bude pro soukromé věznice striktně platit stejný režim jako pro státní? Hned na začátek je třeba zdůraznit, že se nejedná o soukromé věznice, ale o projekty v rámci PPP (Public Private Partnerships), což je forma spolupráce veřejného a soukromého sektoru. Podstatou úspěšného projektu PPP je předpoklad, že většího přínosu pro veřejný sektor (v poměru k jím vynaloženým prostředkům) bude dosaženo využitím schopností a zkušeností soukromého sektoru a také rozdělením rizik mezi oba sektory. Formu PPP samozřejmě nelze automaticky aplikovat na všechny věznice. Je třeba jednotlivé projekty důkladně vážit s ohledem na úspěšnost a prospěšnost metody PPP. V současné době se pracuje na PPP projektu věznice v Rapoticích. Byla již dokončena studie proveditelnosti, která měla především posoudit vhodnost využití formy PPP v tomto konkrétním případě. Posouzení dopadlo kladně – studie je nyní v připomínkovém řízení Řídícího výboru PPP ministerstva spravedlnosti. Po skončení tohoto řízení bude materiál předložen vládě. Pokud vláda projekt schválí, bude vyhlášeno výběrové řízení na strategického partnera ze soukromého sektoru. Veřejný sektor bude reprezentován Vězeňskou službou ČR, soukromý pak vítězným uchazečem, který obdrží koncesi k „provozu“ na 27 let. Výstavbu a provoz bude financovat vítězný uchazeč, stát mu bude za poskytnutí těchto služeb platit v dohodnuté časové periodě tzv. „platbu za dostupnost“. Věznice bude majetkem České republiky, nad celkovým provozem bude mít dohled Vězeňská služba a příslušné orgány Ministerstva spravedlnosti a  Státního zastupitelství. Střežení věznice a výkon trestu odnětí svobody bude zajišťovat Vězeňská služba podle platného vězeňského řádu, tzn. že bude platit striktně stejný režim jako ve státních vězních bez partnerství soukromého sektoru. V jaké fázi je slíbené rušení signálu mobilních telefonů ve věznicích s ostrahou? V této věci jsme vcelku pokročili. Zařízení zamezující signál bylo v průběhu loňského roku pilotně instalováno a je úspěšně provozováno ve dvou věznicích, a to v Příbrami a v Novém Sedle. Vězeňská služba má informaci o odeslání jediné SMS zprávy z rušené oblasti ve Věznici Příbram. Podle šetření bylo příčinou navýšení hodnoty signálu operátorem. Dodavatel zamezujícího zařízení řeší problém v souladu se smlouvou a na své náklady. O věznicích, které budou letos vybaveny zařízením na rušení mobilní komunikace již rozhodla bezpečnostní komise generálního ředitele Vězeňské služby. Jedná se o věznice s ostrahou a zvýšenou ostrahou. O zakázku se bude moci ucházet každý subjekt, který splní předpoklady pro zpracování nabídky. A pokud by si někdo kladl otázku, proč vlastně omezovat mobilní signál, odpověď je jednoduchá. Nedovolená komunikace, zejména mobilním telefonem, což je dáno velkým rozmachem, dostupností a miniaturizací mobilních telefonů, je závažný problém, který narušuje výkon trestu odnětí  svobody. Často dochází k ovlivňování a zastrašování svědků, řízení další trestné činnosti, či dokonce k řízení organizovaného zločinu z prostor věznic. Instalace zařízení, které dokáže zamezit signál v přesně stanovených prostorách, je účinným opatřením proti maření výkonu trestu odnětí svobody.

V zahraničí některé soudy vyvíjejí nepřetržitou činnost 24 hodin denně. Systém řešení přestupků a drobných trestných činů, které jsou nenáročné na dokazování a není potřeba složitých expertiz k posouzení věci je nastaven tak, že je celé řízení možno ukončit rozhodnutím soudu (soudce) během několika hodin. Znamená to, že soudy (některé) pracují doslova na směny. Nebyl by i tento přístup částečně použitelný v České republice (např. ve velkých městech) a nemohlo by se tak významně urychlit celé řízení? Jen pro informaci na okraj uvádím, že přestupková řízení nejsou v gesci ministerstva spravedlnosti, nespadají pod řízení konaná soudy. Jedná se o správní řízení, která vykonává příslušný orgán. Systém tzv. dosažitelnosti v ČR již funguje, a to jak na úseku trestním, tak částečně i na úseku civilním. Na úseku trestním jde právě o zmiňované případy drobné kriminality, která je řešena v rámci tzv. zkráceného přípravného řízení. Soudci jednotlivých okresních (obvodních) soudů musí být k dispozici pro řešení právě této drobné kriminality, která je řešena v časovém horizontu hodin. Dále soudci v rámci dosažitelnosti rozhodují o návrzích na vzetí do vazby, vydání zatykače apod. V civilním řízení je dosažitelnost používána pro rozhodování o návrzích na vydání předběžného opatření ohledně péče o nezletilé, kde je zákonem stanovena lhůta pro rozhodnutí 24 hodin. Co praktického učiní Vaše ministerstvo pro to, aby se někteří občané nemohli tak dlouho úspěšně vyhýbat soudním obsílkám a beztrestně se nedostavovat k jednání před soudem? Je to tím, že dosavadní úprava není dost důsledná, nebo tím, že se nedůsledně aplikuje a její plnění se nedůsledně vymáhá? Hlavním problémem je skutečně především právní úprava. Jak zde již bylo řečeno v souvislosti s občanským soudním řádem, plánujeme změnu právní úpravy doručování, včetně zavedení povinné doručovací adresy, která by neblahou současnou situaci podstatným způsobem zlepšila.

Nastupoval jste do svého úřadu s určitými osobními představami, co, jak a kdy je potřeba v české justici změnit. Jak dalece jste nucen dnes své představy korigovat? Které cíle budete muset opustit, i když třeba jen dočasně? Jak už jsem říkal, dluhy, které zůstaly po minulých vládách jsou větší, než jsme předpokládali. Beze změn by se deficit státního rozpočtu na příští rok vyšplhal na neuvěřitelných 160 až 180 miliard korun. Ihned po svém nástupu jsem zjistil, že např. na ministerstvu spravedlnosti chyběla v rozpočtu více než jedna miliarda korun. Mířím tedy k tomu, že korigovat představy a plány, nás nutí především omezené finanční prostředky. Naopak musím říct, že rezort, který byl dlouhá léta zanedbáván, po změnách volá, a proto jsem příjemně překvapen, kolik odborníků z řad soudců a státních zástupců, je připraveno spolupracovat a přinášet dobré nápady. Takže jak už jsem řekl, peníze ve státním rozpočtu teď například nejsou na „odbřemenění“ soudců systémem jednoho vyššího soudního úředníka na dva soudce. Zatím ale nechci předjímat, které další návrhy by z finančních důvodů měly problém projít.

Za rozhovor děkuje Rudolf Musil