Říká říká ministr kultury Václav Jehlička. Zajímali jsme se o jeho působení v křesle, na kterém se po Pavlu Dostálovi vystřídali již čtyři ministři. Zaměřili jsme se na další osud zákona o církevních restitucích i obsah dlouho očekávané novely památkového zákona, kterou vláda schválila na konci února.

Rezort, který řídíte, se projevuje z hlediska diváka, čtenáře či posluchače zpravodajských informací a pořadů jako „tichý“ a nekonfliktní. Je to skutečně tak, že by situace tohoto rezortu byla nekonfliktní a nezajímavá (ostatní rezorty se „zviditelňují“ mnohem více)?

Je pravdou, že z hlediska příspěvků v televizi, novinových článků nebo reportáží v rádiu nebývá kultura na předním místě. Na druhé straně nemohu souhlasit s tím, že by situace v rezortu byla nezajímavá. Ministerstvo má ve správě kulturní památky, kterých je v naší zemi více než 44 tisíc. Do jeho působnosti spadá divadlo, literatura, film, v kompetenci máme také problematiku církví. Kromě toho řídíme 32 příspěvkových organizací, mezi něž patří Národní divadlo, Národní muzeum či Národní galerie.

Koncem ledna jste mohl bilancovat své roční působení ve funkci ministra. Co považujete za největší úspěch uplynulého období? Jaké zásadní problémy nyní Vámi řízený rezort řeší?

Pokud mám jmenovat úspěch spojený s mým působením v čele rezortu kultury, pak je to jednoznačně navýšení rozpočtu na téměř 8 miliard korun. Oceňuji, že se tak plní programové prohlášení vlády, které má za cíl zvýšit prostředky na kulturu postupně až na jedno procento státního rozpočtu.

Jsem opravdu rád, že díky tomu se nám podařilo otevřít dva nové programy v oblasti památkové péče. Jde o program pro památky UNESCO, který počítá s částkou 18 milionů korun a program na podporu obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností. Pro letošní rok je v rozpočtu rezortu pro tento program navržena částka ve výši 200 milionů korun. Ministerstvo chce jeho prostřednictvím finančně podpořit opravy a obnovy drobných památkových objektů na základě doporučení obcí s rozšířenou působností. Aco se týče druhé části Vaší otázky, tak mojí jasnou prioritou je zákon, zabývající se takzvanými církevními restitucemi

Jaký osud teď čeká Vámi zmíněný zákon, který se oficiálně jmenuje „O nápravě některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody a o narovnání vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi“, která byl na konci ledna jednomyslně schválen vládou?

Tento návrh již má svoji paragrafovou podobu, proběhl připomínkovým řízením a 2. dubna bude projednán ve vládě.

Jaký scénář by následoval v případě, že senátoři či poslanci zákon o církevních restitucích odmítnou? Do jaké míry spojujete s tímto případným neúspěchem své další setrvání ve funkci ministra?

Nerad bych spekuloval o něčem, čemu nevěřím, že by nastalo. Znovu apeluji na zdravý rozum a odpovědnost jednotlivých politiků. Zákon o navracení církevního majetku totiž není výhodný pouze pro církve a náboženské společnosti, ale také pro obce, kraje a stát. Po schválení zákona přestane platit tzv. blokační paragraf, obce budou mít možnost získat zablokované pozemky na stavbu škol, bytů či sociálních zařízení. Konečně stát již nebude církvím přispívat na duchovní, čímž jim pomůže postavit se na vlastní nohy.

Na konci února schválila vláda návrh novely památkového zákona. Jaké zásadní novinky tato novela obsahuje?

Především se zavádějí plány ochrany památkových rezervací a zón. Zjednoduší se výkon státní památkové péče v rezervacích a zónách tím, že se stanoví, u jakých nemovitostí a u jakých druhů prací na nich není třeba závazné stanovisko orgánu státní památkové péče. Jinak řečeno: ne ke všem zásahům v památkových rezervacích a zónách bude nutné posouzení „památkářů“, což zjednoduší život občanům, kteří v rezervacích a zónách žijí.

O přemístění nemovitých kulturních památek a národních kulturních památek bude rozhodovat krajský úřad namísto ministerstva kultury. Krajský úřad v prvním stupni posuzuje záměry obnovy národních kulturních památek a je nelogické, aby o přemístění rozhodovalo ministerstvo kultury, když o zásahu zásadnějším, totiž o obnově, rozhoduje krajský úřad.

V rámci novely se také zvyšují sankce za porušení zákona až na 4 miliony korun, neboť jejich dosavadní výše je velmi nízká – například za zničení národní kulturní památky může nepodnikající fyzická osoba dostat pokutu za přestupek v maximální výši 50 tisíc korun.

Novela mimo jiné nově zavádí plány ochrany památkových zón a rezervací a přesouvá v jejich případě dosavadní pravomoci státu na krajské úřady. Nehrozí tímto převedením na kraje snížení vážnosti ochrany kulturních hodnot a výrazné omezení státem deklarovaného veřejného zájmu na ochraně kulturního dědictví, jak namítají někteří památkáři?

Žádné pravomoci státu nejsou v případě plánů ochrany přesouvány na krajské úřady. Institut plánů ochrany je zcela nový, stát není dnes oprávněn je vytvářet. Krajské úřady budou vytvářet plány ochrany v přenesené působnosti, což je také státní správa, třebas vykonávaná na úrovni krajské. Snížení vážnosti ochrany kulturních hodnot nehrozí – plán ochrany může být vydán jen po projednání s ministerstvem kultury.

Podle Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče novela tříští výkon státní památkové péče a znemožnila by přijetí systémových opatření na celostátní úrovni. Je tato námitka oprávněná?

Obava sdružení nemá opodstatnění. Ministerstvo kultury jakožto ústřední orgán státní správy je oprávněno podle § 32 odst. 2 zákona o státní památkové péči využívat celostátní nástroje pro výkon památkové péče. Oproti stávající úpravě dochází jen ke dvěmapřesunům kompetencí – o vývozu národních kulturních památek bude ve správním řízení rozhodovat ministerstvo kultury, o přemístění národní kulturní památky nebo nemovité kulturní památky bude rozhodovat krajský úřad rovněž ve správním řízení, do něhož může ministerstvo kultury zasahovat postupy podle správního řádu (může i přezkoumávat rozhodnutí krajského úřadu po stránce zákonnosti). Tyto kompetenční přesuny nemohou památkovou péči „roztříštit“.

V poslední době prosákly do sdělovacích prostředků informace o tom, že KDU-ČSL volí jen zlomek věřících navštěvujících bohoslužby. Myslíte, že lze církve využívat (zneužívat) k ovlivňování voličů?

Jakékoli směšování duchovní a politické roviny považuji za nešťastné a ve svých důsledcích kontraproduktivní jak pro církve, tak i pro politické strany. Nejen u nás, ale ani v jiných zemích nejsou věřící lidé vázáni na jednu politickou stranu. Jsem naopak přesvědčený, že KDU-ČSL nabízí program, který může být sympatický i pro takzvaně „nevěřící“.

Za rozhovor děkuje Marcela Staňková