Tvrdí ministryně pro národnostní menšiny a lidská práva Džamila  Stehlíková ze Strany zelených.

K diskriminaci dochází ve všech zemích – v Evropské unii, v USA, v zemích třetího světa, všude. Otázka zní, zda máme právní nástroj, abychom jí zabránili, aby byly kompenzovány škody vzniklé diskriminací. Ve všech zemích Evropské unie mimo Českou republiku k tomu mají potřebnou legislativu, která vychází z evropských směrnic. Diskriminace je tam brána jako trestný čin a nastoluje možnost, aby se mohly oběti právně bránit. Jedině v Česku zatím žádný zákon nemáme, ale nyní jej konečně projednala vláda a přichází do Poslanecké sněmovny. Listina základních práv a svobod zaručuje základní práva a svobody všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Nicméně není žádný právní nástroj, který by to mohl účinně vymáhat. To je smyslem nového antidiskriminačního zákona, že po jeho přijetí bude možné se obracet na soud. Zaručí rovný přístup ke vzdělání, zaměstnání, službám a zboží bez ohledu na věk, pohlaví, sexuální orientaci, zdravotní postižení, etnický původ či náboženské vyznání. Zatím diskriminace není popsána jako jev.

Kritici ale novému zákonu vytýkají, že je příliš obecný, nelíbí se jim, že diskriminace bude spadat pod ombudsmana, který nemá žádné právní nástroje, aby proti ní mohl zasáhnout… Jak se tedy bude fakticky moci bránit třeba žena nad padesát let, která jen kvůli věku přijde o práci?

Účelem zákona není, aby ombudsman měl pravomoci sankcí, bude však obětem diskriminace poskytovat právní pomoc. Ale nyní se žena či muž nad padesát nemohou obrátit na soud, protože diskriminace není definována v zákoně jako trestní čin. Ombudsman bude moci některé vzorové kauzy medializovat, aby si lidé uvědomili, co diskriminace je. Jen třetina lidí u nás zatím ví, jak se proti diskriminaci bránit, většina lidí diskriminuje nevědomě. Změní se postoj lidí. Když bude existovat právní nástroj, zaměstnavatelé se budou chovat jinak. Já myslím, že zřízení samostatného úřadu, který by hlídal diskriminaci, když snižujeme počet státních úředníků a prosazujeme reformu veřejných financí, by bylo politicky neprůchodné. Slovensko takový úřad ale má. U nás se však úřad ombudsmana těší velké autoritě a úctě. A on má velký prostor a možnost rozhodnout, zda má zakročit, nebo jen radit. Ze zákona vypadl i institut mediace, což je také hodně kritizováno.

Co mediace konkrétně znamená?

Měla by zajistit dohadovací řízení neb jakýsi smír mezi diskriminovaným a pachatelem. Ministerstvo spravedlnosti plánuje samostatný zákon o mediaci. Z hlediska výtek musím říci, že původní návrh zákona z minulého volebního období šel vysoko nad evropské směrnice, ale bohužel parlamentem neprošel. Nynější návrh sice jen kopíruje evropskou směrnici, ale zato je podle mne všeobecně politicky průchodný. To je nejlepší, co můžeme udělat, protože potřebujeme, aby byl zákon co nejdříve přijat, aby proti nám nebyla zahájena žaloba u Evropského soudu pro lidská práva, kde už leží čtyři řízení z titulu diskriminace. Navíc je vždycky možnost se k zákonu vrátit, novelizovat jej…

Ale je zákon opravdu účinným nástrojem v boji proti diskriminaci?

Když se diskriminace stane trestným činem, což doposud nebylo, změní se i postoj lidí a soudů. Občan má svá práva bez ohledu na pohlaví, věk, náboženské vyznání, zdravotní postižení, sexuální orientaci, rasu či etnický původ.

Cítila jste se Vy sama někdy v Česku diskriminována?

Ano, jakožto žena, když jsem se snažila ucházet se ve zdravotnictví o vedoucí funkce (primáře). Ženy při těch výběrových řízeních měly pramalé šance, primariát byl doménou mužů. I sestřičky se podivovaly, proč se chci o funkci primáře ucházet, když je tu nějaký muž, přestože třeba na oddělení působí kratší dobu. V medicíně i jiných oborech je diskriminace kvůli pohlaví a věku velmi silná. Ti lidé si to ani neuvědomují, je to tradice. S diskriminací z důvodu etnického původu jsem se nesetkala.

Co když vás kvůli věku nechtějí přijmout do zaměstnání, tvrdí, že byste nezapadla do mladého kolektivu, že jste málo pružná…

Proti tomu je možné se právně bránit. Odpovídá to průzkumu Eurobarometru v České republice, který zjistil, že v Česku je zdaleka nejčastější diskriminace kvůli věku, ne kvůli pohlaví. Hlavně ženy nad 50 let jsou vyřazeny z pracovního procesu, přestože pro ně je to doba, kdy se mohou seberealizovat. Ale nemohou. Přitom pro české ženy je práce vysokou prioritou, na rozdíl od žen v západní Evropě. České ženy nestojí o to být jenom v domácnosti. Potenciál, který tím společnost ztrácí, je přitom obrovský. Kdyby ženy byly rovnoprávné v přístupuk zaměstnání, český HDP by podle průzkumů vzrostl nejméně o půl procenta. Proto je opravdu důležité se tím zabývat.

Bude možné podávat žaloby na diskriminaci i zpětně?

To bude záležet na rozhodnutí soudu, ale obecně je lepší podat žalobu hned. Zatím nebylo stanoveno, jak dlouhá bude promlčecí lhůta. Také musí být nějaké důkazy pro diskriminaci. Já věřím, že až zákon bude přijat, řada firem si uvědomí, že už se nemůže chovat diskriminačně.

Kdy bude předložena do vlády koncepce integrace Romů do společnosti?

Bude předložena do konce roku; 12. července bude Rada vlády pro záležitosti romské komunity projednávat návrh Agentury k předcházení sociálnímu vyloučení.

Jakým způsobem se v té koncepci problém s Romy řeší? Oni například často nejsou schopni starat se o pronajaté nemovitosti. Není řešení jim dávat další a další domy…

Než se jim dají domy, musí se použít tzv. měkké techniky. Už romské děti se musí učit základním dovednostem ve školkách, v předškolních třídách. Také se musí rodina motivovat, aby alespoň jeden rodič pracoval a platil nájem, musí se zúčastnit rekvalifikace. Pak teprve bude možné poskytnout lepší bydlení.

Ale když jsou oba rodiče na dávkách, jak budou platit za nájem?

Musí být jeden zaměstnán, jinak, když nebudou platit nájem, budou bydlet v holobytech, ubytovnách. Ale není řešení jim hned dát nový byt. Musí mít takovou sociální úroveň, aby si byt udrželi. Když se nebudou muset podílet na opravách, budou domy dále ničit. Nesmí to dostat zadarmo. Dávky musí být adresné, závislé na motivaci těch lidí, na tom, zda pracují, třeba i na část úvazku. Mohou být zaměstnáni třeba na veřejně prospěšných pracích, ale musí něco dělat. Současný systém je demotivující, nenutí lidi pracovat, bere se jako normální, že v osmnácti dítě hned dostane dávky.

Čili ta rodina, kde bude někdo pracovat, bude mít vyšší dávky?

Ano.

Co spoření Romů, kde stát úspěšně spořícímu pak vyplatí dvojnásobek, jak to zavedli na Slovensku, bude se to zavádět i u nás?

Uvidí se, jak to bude na Slovensku fungovat, podle toho se zařídíme. Každopádně chci ale založit agenturu pro integraci Romů, která by měla spolupracovat s nevládními organizacemi. Nicméně romský problém existuje všude v Evropě, my nejsme výjimka. Řešení bude trvat mnoho let. Já věřím, že nyní budeme moci peníze na řešení romského problému čerpat z evropských fondů. Díky tomu máme šanci zastavit rozšiřování romských ghett.

Vystěhování podle ministra Čunka asi nebude tím pravým řešení, že?

Ne, to určitě ne. Tím se ten problém jen přesouvá jinam. Města musí mít komplexní programy integrace Romů, vláda či evropské fondy nebo nevládní organizace jim pomohou. Někde se to už povedlo, třeba v Českém Krumlově, kde zaměstnali Romy na veřejně prospěšných pracích, a dnes už tam problémy nejsou. Na Slovensku problémy Romů úspěšně vyřešila Kremnica. Tam odmalička romské děti vzdělávají, musí chodit do mateřských školek, problémy se zmenšují. Také tam podporují vzdělávání dospělých, město přispívá i na náklady na vyučení, každému se snaží najít zaměstnání. Takto velice uspoří na sociálních dávkách.

Kdy vznikne agentura pro integraci Romů?

Do vlády má koncepce integrace Romů jít do konce roku, takže od začátku příštího roku. Mezitím proběhne připomínkové řízení.

Jak se díváte na roli neziskových organizací? Nemyslíte si, že některé zneužívají peníze z evropských fondů?

Já myslím, že ony mohou velice účinně pomáhat. Záleží na tom, jak kvalitní předkládají projekty, jaká jsou tam kritéria. Já nemám obavy, že by nedokázaly vypracovat kvalitní projekty. Bez neziskových organizací bychom oněch 770 miliard, které máme nyní dostat z evropských fondů, nikdy nevyčerpali.

Spíš jde o to, zda některé projekty nejsou zcela nesmyslné, zda něco přinesou, zda nebudeme evropské peníze v některých případech vracet…

To kontroluje Evropská komise, a je velmi přísná. Ale některé „neziskovky“ na kvalitní projekty asi opravdu nemají. Evropské peníze dostanou jen ty schopné.

Alena Adámková