S volebním lídrem Ústeckého kraje za ODS, primátorem Petrem Gandalovičem, jehož čeká nesnadný předvolební souboj s premiérem Jiřím Paroubkem, jsme se zaměřili na stěžejní body jeho předvolební strategie.

Pane primátore, podívejme se blíže na jednotlivé klíčové body Vašeho politického působení – bezpečí, práci a dopravu. Co se ve Vašem pojetí skrývá pod pojmem bezpečí? Pro každého občana bude zřejmě obsah tohoto slova jiný. Jeden ho vnímá jako záruku, že nebude obětí kriminálního útoku, další vnímá bezpečí jako stav, kdy on a jeho majetek  nejsou ohroženy ani přírodou. Pro jiného je bezpečí vědomím, že je schopen pracovat, že má práci a že mu za ni bude řádně zaplaceno. Bezpečí může být vnímáno i jako stav, kdy existence občana není vystavována zbytečným ekonomickým experimentům. Můžete definovat, jaký obsah tomuto pojmu dáváte a jak lze tento obsah naplnit?

Zúžil bych pojem bezpečí na tři oblasti, o kterých jste hovořila. To znamená bezpečí občana před kriminalitou a narušováním pořádku, rozumná ochrana občana před účinky přírodních pohrom a průmyslových havárií a třetí oblast je bezpečí našeho státu, to znamená bezpečí jeho zahraničně-politického postavení a takové zakotvení našeho státu do zahraničně-politických struktur, které mu zajistí skutečně bezpečný a klidný rozvoj. Vrátím-li se k bezprostřednímu bezpečí, myslím si, že jedna věc jsou statistiky, které mohou teď v posledních letech vyznívat o něco optimističtěji, což je dobře a chválím to. Na druhé straně je pocit bezpečí. To znamená, zda občan má pocit, že jeho majetek, jeho zdraví, jeho klidný život je ochráněn a že není předmětem různých útoků, napadání, že mu není vykradeno auto, bez toho, aniž by se to kdokoliv namáhal vyšetřit. Toto jsou všechno velmi důležité a řekl bych, že i trochu psychologické jevy, které když nefungují a občan se cítí nebezpečně, tak trpí celá ekonomika. Trpí služby, lidé do takových oblastí nechtějí přijít a pokud mohou, tak se z nich co nejdříve odstěhují. Co se týká průmyslových havárií a přírodních pohrom, je potřeba, aby celý systém pracoval efektivně, aby prostředky, které na něj jsou vynakládány, byly dostatečné a aby byly vynakládány efektivně. Tuto debatu jsme si prožili během povodní a vidím to jako jednoznačné zneužití povodňové situace. Je skutečně nefér začít mluvit o tom, jestli někdo něco udělal nebo neudělal zavčas v situaci, kdy jsou lidé po krk ve vodě a tím pádem jsou emotivně zranitelnější, než kdyby to bylo v klidu. Na druhé straně je legitimní diskuzí, kdo má protipovodňová opatření hradit, je legitimní diskuzí, jaké jsou priority, zda je třeba prioritou rozvoj města, nebo zda je prioritou ochrana určité části města proti povodním. Takové diskuzi se nebráním. Pokud jde o mezinárodně-politické bezpečí, zdůrazňuji že ODS je naprosto zřetelně a nedvojznačně zastáncem našeho členství v Severoatlantické alianci a našeho spojenectví se Spojenými státy.

Druhým klíčovým bodem je podle Vás práce. Ani tento pojem nelze vnímat jednostranně. Je tedy podle Vás klíčovým bodem zaměstnanost, produktivita práce nebo zisk prací vytvořený? Která práce má podle Vás nyní přednost? Práce ve prospěch státu, regionu a jejich občanů, nebo práce přinášející vysoký fiskální efekt (který ale díky „rovné dani“ bude jen z malé části zdrojem prostředků nutných pro projekty veřejného zájmu)? Nebo je pod tímto pojmem skryto i respektování práce a její dostupnosti jako významného sociálního faktoru bránícího demoralizaci nezaměstnaných?

Myslím si, že v našem pojetí je každá práce dobrá a my si vážíme každého člověka, který pracuje a získává svoje živobytí prací. Chci tím zdůraznit, že jsme nikdy nerozlišovali a nebudeme rozlišovat mezi tím, zda je někdo  úředníkem pracujícím ve veřejné správě, zda je někdo manažerem firmy, který možná vydělává poměrně velké peníze, nebo jestli je to paní u pásu, v nějaké firmě, která vyrábí plastikové výlisky. Všechny tyto druhy práce mají náš respekt, protože to jsou lidé, kteří skutečně usilují o svoji životní úroveň prací. Nemohu říci, že bych opovrhoval nezaměstnanými. V současné době mohu jedině říci, že je mi líto, že ve stávajícím systému celá řada z nich se naprosto svobodně a vypočítavě rozhodla zůstat doma, nepracovat a brát sociální dávky, protože se jim to ekonomicky vyplatí. Důsledkem je mimo jiné to, že řada zahraničních firem, které přišly na náš trh, má problém sehnat pracovní síly, zatímco ve stejném regionu sedí lidé doma a berou dávky. Takže něco tady je špatně, něco se musí změnit a my jsme přesvědčeni, že víme, co se musí změnit. A to je především systém sociálních dávek, který se musí z demotivujícího změnit na motivující.

Je nějaká země v Evropě, která by pro nás mohla být vzorem v řešení sociálních systémů pro nezaměstnané?

Řekl bych, že nevzorem je právě Francie a Německo, i když například Francie se evidentně snaží podnikat určité pokusy. Bohužel společnost už je natolik navyklá na sociální výhody, že jakákoliv snaha o snížení nezaměstnanosti, teď jsme to například viděli, se setkává s obrovským odporem. Je možná pravda, že francouzský zákon byl asi příliš jednostranně zamířen proti mladým lidem, tím pádem dal mladým lidem záminku proti němu protestovat. Ale podstata je přece stejná. Jestliže se tváříme jako sociální stát, tak tím fakticky roztáčíme kolo sociální závislosti. Ti lidé, kteří berou  sociální dávky, postupně ztratí pracovní návyky, jejich děti ztratí jakoukoliv představu o hodnotách, protože vidí tatínka s mámou, jak jsou celé dopoledne doma a nechodí do práce. Na druhé straně systém ochrany zaměstnanců, to je další socialistický atribut, který možná chrání ty, co jsou zrovna šťastni a jsou zaměstnáni, nicméně vytváří další a další nezaměstnané. To jsou věci, které nejsou naším vzorem. Jestli je něco naším vzorem, tak to jsou určitě severské země, například Dánsko, ne přímo Švédsko. Určitě je naším vzorem také Irsko a Velká Británie a z velké části je to teď i Španělsko po osmileté Aznarově vládě.

Není příčinou třeba také to, že nejsme zvyklí cestovat za prací? Lidé jsou často svázáni bydlením...

To, co říkáte, je otázka mobility pracovní síly. To je širší téma. Souvisí jak s dopravní infrastrukturou, tak se systémem veřejné dopravy a obecně dopravní obslužnosti v regionálním pojetí, ale i s otázkami reformy v oblasti bydlení. Pak se ale zase musím vrátit k tlaku, který musí sociální systém na lidi vytvářet. A to je na jedné straně cukr a na druhé straně bič. Cukr spočívá v tom, že člověk, který práci přijme musí v rámci sociálního systému pocítit zlepšení. Nemůže to být tak, že přijme-li práci, dávky se mu sníží a je na tom ještě hůře, než kdyby byl doma na dávkách. Pocítí zlepšení, to je pozitivní motivace a pak je tam i negativní motivace. Musíme trochu přitvrdit vůči těm, kteří se programově, dlouhodobě práci vyhýbají, kteří se nechtějí zařadit do rekvalifikací, do veřejně prospěšných prací apod.

Ještě k témuž problému – slibujete, že v severních Čechách by mělo najít práci alespoň 25 tisíc nezaměstnaných z celkového (Vámi uváděného počtu) 70 tisíc. Kde, když nabídka pracovních příležitostí tomuto předpokladu dlouhodobě neodpovídá?

Chceme podpořit malé a střední podnikatele a živnostníky. Chceme, aby se cítili stejně vítáni a opečováváni tak jako se tady cítí Toyota, Hyundai a další zahraniční investoři. Chci, aby každý živnostník měl pocit, že stát má zájem na tom, aby podnikal, a ne, aby měl pocit, že mu permanentně někdo hází klacky pod nohy a tím pádem ho znechutí natolik, že podnik zavře a jde na pracovní úřad. Myslím si, že to je cesta, že i ten možná ne zcela samozřejmý region, jako je Ústecký kraj, má velký turistický potenciál, má velký potenciál v oblasti služeb, je to region, který je na hranici s Německem, to znamená, že tam obchod bude mít celou řadu příležitostí právě i díky prostupnosti hranic, takže podpoříme-li malé a střední podnikatele, oni budou vytvářet desítky pracovních míst a jestliže je 100 tisíc živnostníků a každý vytvoří v České republice 2 pracovní místa, tak v tu chvíli máte polovinu nezaměstnanosti pryč.

Myslíte tou motivací, když jste zmiňoval například Toyotu, nějaké pobídky pro malé a střední podnikatele i z pohledu třeba pozemků pro zřízení živnosti?

To si samozřejmě musí rozhodnout každá obec. Je potřeba si také ujasnit, do jaké míry můžeme poskytovat tzv. veřejnou podporu, aby to nebylo v rozporu s legislativou Evropské unie. Na druhé straně náš návrh na daňové prázdniny pro živnostníky je, ano říkáme to na rovinu, do jisté míry nesystémové řešení, ale úplně stejně nesystémové jako desetileté daňové prázdniny pro Hyundai. My prostě říkáme, že si čeští živnostníci jednou za život zaslouží, aby měli stejné královské zacházení jako právě Hyundai nebo Toyota, nebo celá řada jiných investorů, kteří sem díky těm desetiletým daňovým prázdninám přišli.

V pořadí třetí klíčový bod je doprava. Můžete i tento bod detailněji vysvětlit? Je notoricky známo, že objem dopravy neustále roste a že dopravní infrastruktura na tento růst nestačí reagovat. Lze tento problém řešit spíše investicemi, nebo regulací? Vedle velkých projektů zaostává údržba komunikací regionálního a lokálního významu, což ztěžuje a znemožňuje život obyvatel odlehlých obcí. Navíc dramaticky rostou ceny pohonných hmot a energií a promítají se do cen. Lze zabránit tomu, aby tento vliv vedl k růstu cen a ohrožení reálné životní úrovně?

Jmenovala jste velmi mnoho problémů, které se v oblasti dopravy vyskytují a celá řada z nich je navzájem v rozporu. Podívejme se třeba na nárůst dopravy. Současnou situaci považuji za velké selhání vlády, protože vlastně nebyla připravena na nárůst dopravy v souvislosti se vstupem do EU a na zavedení mýtného v našich sousedních zemích a celá léta přihlížela nečinně tomu, že si z naší země dopravci udělali levnou tranzitní trasu. Řešením v této oblasti je urychlené zavedení celoplošného mýtného, to znamená mýtného, které bude zpoplatňovat nejenom vybrané úseky dálnic, ale všechny silnice právě proto, aby se vytvořily dostatečné prostředky na jejich obnovu, a aby se zabránilo Petr Gandalovič předává v Krásném Březně dětem z MŠ 320 reflexních vestiček tomu, že někdo se bude schválně z dálnice přesunovat na silnici I. a II. třídy a projíždět našimi městy. Pokud jde o ceny pohonných hmot, ty jsou bohužel svým způsobem mimo naši možnost ovlivnění, protože jsou cenami světovými a boj proti tomu je velice marný. Můžeme diskutovat o výši spotřební daně, ale domnívám se, že dominantní vliv na ceny pohonných hmot mají světové ceny ropy. Potom jste hovořila o silnicích II. a III. třídy. To jsou silnice, které má ve správě kraj. Je faktem, že stát předal tyto silnice na kraje v dezolátním stavu, bez toho, aby jim na ně dal dostatečné prostředky. A oni se s tím teď musejí nějakým způsobem vypořádat. Většina našich krajů bere půjčky od komerčních bank nebo od EIB, to znamená půjčky směřované do infrastruktury, a snaží se postupně tento stav napravovat. Jinak než postupně to ani nepůjde. Poslední oblastí je dopravní obslužnost. Otázka, do jaké míry efektivně pracují České dráhy v oblasti dopravní obslužnosti, do jaké míry je nebo není efektivně nastaven systém dopravní obslužnosti v oblasti autobusové dopravy, to jsou všechno věci, se kterými se na krajích teď potýkáme, a myslím si, že otázka, zda kraje měly nebo neměly smysl už jenom z této oblasti je jednoznačně zodpovězena. To jsou úkoly, které před námi stojí, a které nebyly řešeny za posledních 10 – 15 let a teď si tím kraje musí nějak projít.

V souvislosti s předchozí otázkou, podrobil jste kritice zákon o vyvlastňování, který, i když nemusí být ideální, přece jen umožňuje prosazovat veřejný zájem, ať již proti možnému finančnímu vydírání státu či kraje vlastníky, či proti obstrukcím motivovaným např. krajnostmi ekologického hnutí. Jaké by měly podle Vás být možnosti a hranice vyvlastňování?

To je velmi specializovaná právnická debata, protože je potřeba jednoznačně definovat veřejný zájem. Vyvlastňování je prostě věc, která je nutným zlem ve stavbách, které jsou liniové stavby veřejného zájmu, ale my vnímáme tendenci využívat institut vyvlastňování k jednoduššímu se vypořádání s problémy, se kterými se investor musí vypořádat jinak. Jestliže v Hranicích na Moravě se paní Regecová rozhodla, že neprodá, tak ať chceme nebo nechceme, je to její majetek a já jsem proti tomu, aby kdokoliv vyvlastňoval, přestože zájem té investice byl velký. Pro nás je prostě soukromé vlastnictví daleko nedotknutelnější. Jsme proti tomu, aby vyvlastňovaly soukromé subjekty, aby se vyvlastňovalo pro stavby v jiném než v striktně veřejném zájmu a jsme pro to, aby se veřejný zájem jasně definoval.

Nyní k jinému problému, kterým je v současné době bydlení. Neodmítáte deregulaci nájmů, za hlavní nástroj řešení bytových potřeb však považujete investice občanů do vlastnického bydlení. K tomu – domníváte se, že skutečně Česká republika má nedostatek bytů, nebo je tento nedostatek fiktivní  (díky regulovaným nájmům)? A jste přesvědčen, že platit půjčky či hypotéky, byť z alespoň průměrného výdělku, je pro většinu lidí únosné?

Neodmítáme deregulaci, my ji naopak prosazujeme. Prosazujeme takovou deregulaci, která povede k volnému trhu s byty, to znamená, že nebude žádný další nástroj, ať již na úrovni obcí, nebo kdekoliv jinde, který bude pronajímatelům říkat, kolik mohou, nebo nemohou žádat nájemné. Máte pravdu, že v ČR není nedostatek bytů. Podle statistického úřadu je dokonce zhruba 400 tisíc bytů prázdných, to je skutečně velké číslo a i kdybych realisticky z tohoto čísla ubral byty, které jsou sice neobsazené, ale nejsou určeny k trvalému bydlení, tak si pořád myslím, že je to důkaz toho, že v ČR je dostatek bytů a je jenom potřeba trh s byty rozhýbat natolik, aby všechny tyto byty šly na trh, aby si našly svého zájemce a aby ti zájemci prostě byli motivováni k tomu, že budou hledat bydlení, které je pro ně dostupné a adekvátní. Jsme pro standardní nástroje podpory bydlení. To jsou hypotéky a stavební spoření. Odmítáme novomanželské půjčky, které stát pomocí svého úřednického aparátu dává určitým skupinám lidí. Ten postup je zdlouhavý, že kolikrát trvá i několik měsíců a my si myslíme, že rozumnou podporou hypoték a stavebního spoření dosáhneme lepších výsledků a banky jsou specializované na tyto produkty a na jejich poskytování. Nic nebránilo už současné vládě, aby zvýšila podporu stavebního spoření nebo státní podporu úroku hypoték. Naopak, tato vláda obě tyto podpory snížila, v případě hypoték dokonce úplně zrušila. To znamená, že tady vidím velkou nekonzistenci. Na jedné straně zrušíte podporu hypoték, čímž je učiníte méně dostupné pro mladé lidi, a na druhé straně populisticky vyhlásíte program půjček za 150 tisíc. Komu to tedy pomůže?

Ještě k témuž: Chcete v systému rovné daně zrušit úroky z půjček a hypoték jako odečitatelnou položku z daňového základu a nahradit ji státním příspěvkem na úrok. Za prvé – z jakých reálných zdrojů, dojde-li k poklesu daňového výnosu? Za druhé – v jaké výši?

Nechci hovořit o konkrétních výších, ale opakuji, že státní podpora hypoték byla zrušena a minimálně bych ji chtěl vrátit na původní výši, možná vyšší. Totéž se týká stavebního spoření, kde byla podpora zbytečně snížena. Na druhé straně jsem pro to, aby stavební spoření bylo striktně určeno jenom pro výstavbu a nebyla z něho alternativa dlouhodobého spoření. Samozřejmě otázka, kde se na to vezmou peníze je správná. My jsme přesvědčeni, že celkový výnos nebo výběr daní nebude nějak dramaticky nižší, než je v současné době. Konečně to ukazuje slovenský příklad, kdy rovná daň vlastně vynáší více, než vynášela progresivní sazba proto, že se lidem nevyplatí vyhýbat se placení daní a naopak jsou v podstatě celkem připraveni daň v rozumné výši, která je pro ně pochopitelná, zaplatit.

Nejste spokojen s tím, že mladí, kteří v Ústeckém kraji vystudují, odcházejí jinam. Co jim v současné době a v blízké budoucnosti můžete nabídnout nebo alespoň slíbit?

Je několik věcí, které bych chtěl, aby se v Ústeckém kraji změnily. Už jsem řekl, že prioritou pro nás je vznik nových pracovních míst a zvýšení bezpečnosti. Chceme, aby lidé u nás v kraji skutečně měli pocit, že strážník je kolem nich, je v ulicích, že se ho mohou dovolat a jsou schopni domoci se svých práv. Další příležitost pro mladé lidi vidím v rozvíjejícím se sektoru služeb, který je díky poloze Ústeckého kraje velmi nadějný a myslím si, že je to i otázka rozvoje vzdělání. Chceme, aby byly investovány velké prostředky do rozvoje vysokých a středních škol, to znamená, že lidé by mohli získávat svoje uplatnění v těchto oborech.

Poslední otázka: Česká republika neumí účinně využívat fondy EU. Přisuzujete to spíše složitosti pravidel, nebo malé připravenosti ČR, ale i jejích regionů, firem a dalších subjektů uplatnit kvalifikovaně své projekty? Jak je na tom Váš region?

Je to jednoznačně selhání celého systému, protože složitost a komplikovanost byrokratických procedur odrazuje žadatele už v samém počátku. Systém je bohužel více výsledkem rezortních kompetenčních bojů než nějakým jednotným a průhledným systémem čerpání. Každý rezort trval na tom, že chce mít svůj operační program. Samozřejmě, že každý stupeň úřednického systému trval na tom, že vše musí nějakým způsobem kontrolovat, a výsledkem je, že žadatelé se musí obracet na mnoha úrovních – přes kraj, přes agentury, na ministerstva a jejich projekt je všude nějak posuzován a vracen. Otázkou je, jestli ještě dokážeme nějak zjednodušit pravidla, která se připravují pro léta 2007 – 2013, protože současná vláda už toho hodně stačila připravit. Problém je, že výše jmenované negativní efekty se tam projevily ještě ve větší míře. Na druhé straně je tady poměrně velká zkušenost s čerpáním jak ze strany obcí, tak na úrovni krajů a tady si zase myslím, že to je nadějné, protože jsme se už skutečně přes to, jak je to složité, žádosti naučili psát a lecjaké peníze už jsme z EU získali. Myslím si, že budoucnost je právě v decentralizaci, v tom, aby se větší podíly předaly krajům, na regionální operační programy, aby z toho mohla čerpat města, obce a podnikatelské subjekty, se kterými jsou kraje ve větším kontaktu. Navíc každý z rezortů si vytváří svá pravidla a není to navázáno na ten komplexní záměr, a to je zvýšení konkurenceschopnosti ČR. Pokud to hodně přeženu, pro následující období by bylo asi nejlepší, kdyby se všechny peníze soustředily na oblast dopravy a životního prostředí, jinými slovy infrastruktury, ve které jsme nejvíce zanedbáni. To jsou také oblasti, kde jsme v čerpání nejvíce úspěšní, naopak oblasti, jako je evropský sociální fond, tam jsme označováni za největší poškoláky, protože jsme na 24. místě z 25. Jsme přesvědčeni, že infrastruktura především v oblasti dopravy, ale i životního prostředí je nezbytnou podmínkou proto, aby se rozvíjela ekonomika a následně potom samozřejmě všechny věci týkající se lidských zdrojů, které nechceme zanedbat, ale ty musí následovat.

Za rozhovor děkuje Marcela Staňková