Dění v nejmladší z parlamentních stran a její zakotvení na naší politické scéně bylo námětem rozhovoru s předsedou Strany zelených Martinem Bursíkem. Zamýšleli jsme se i nad výsledkem parlamentních a komunálních voleb a hledali příčiny neúspěchu dosavadních vyjednávání o vládě.

Řekl bych, že spíš program. Podařilo se nám nabídnout veřejnosti alternativu k bipolárnímu dělení politiky na levici a pravici a vyplnit politický střed. Navíc jsme přinesli pro Českou republiku novou agendu, která se týká vedle standardních politických témat tématu kvality života, ochrany životního prostředí, většího akcentu na lidská práva a také pohledu dále do budoucnosti. To vše zapůsobilo a získali jsme podporu.

Vaše strana se ale na rozdíl od obdobně orientovaných stran Evropy poněkud nestandardně zaměřuje na své zakotvení v pravé části politického spektra. Co vás k tomu vede?

Především to tak není. Hned v úvodu musím říci, že odmítáme dělení politiky na pravici a levici. Ve volební kampani jsem na to byl tázán měsíce. Máme za to, že je tu celá řada politických témat, která do těchto dvou škatulek nelze zařadit, a jsou to témata, ve kterých jsme poměrně silní. Ani není pravdou, že zelení v Evropě jsou levicoví. Je to hodně rozdílné třeba v Německu, kde zelení tak jako my posuzují politiku podle konkrétních témat a nezajímají se o to, co je levice a pravice. Myslím, že naše poloha v politickém spektru je v ČR trochu ovlivněná jednak existencí komunistické strany, která se ještě nereformovala, a také stavem sociální demokracie, která je podle mého názoru ještě před procesem, který by ji měl dovést do stavu moderní sociální demokracie. Podle mne modernizaci společnosti do určité míry blokuje úzké propojení sociální demokracie s odbory (nemáme negativní názor na odbory), které obhajují sociální jistoty a jsou v otázce udržení konkurenceschopnosti pro status quo, kdežto my se díváme dopředu a víme, že konkurenceschopný bude náš průmysl tehdy, až bude na evropském trhu energeticky i surovinově méně náročný. A pro úplnost dodejme, že ani u ODS není jasné, jakým typem pravicové strany má být. Konzervativní? Liberální? Politické spektrum u nás není tak přehledné jako v zemích s dlouholetým demokratickým vývojem.

Zmiňoval jste převážně ekologická témata. Strany zelených v okolních zemích kladou vedle ekologických otázek většinou velký důraz i na otázky sociální. V jakém poměru jsou tyto otázky zastoupeny ve vaší politice?

Máme vlastní koncept důchodové a zdravotnické reformy. Před volbami jsme považovali za naprosto klíčové objasnit, že jsme univerzální politickou stranou, která se nezabývá jen otázkami životního prostředí, lidských práv a třeba naší vlajkovou lodí – ekologickou daňovou reformou, ale že jsme schopni odpovědět i na výzvy současnosti, které se diskutují ve společnosti, jako je penzijní a zdravotní reforma nebo reforma veřejných financí. To všechno v našem programu najdete a dokládá to, že jsme univerzální politickou stranou.

Jedním z hlavních programových bodů Strany zelených je ekologická daňová reforma. Mohl byste ji stručně charakterizovat?

Je to koncept, který na jedné straně využívá ekonomických nástrojů k motivaci průmyslu a spotřebitelů k ekologicky šetrnějšímu chování a na druhé straně snižuje vedlejší náklady práce. Tento koncept je založen na uvalení spotřebních daní na energie, což vyplývá ze směrnice 96 z roku 2003 o zdanění energií. Navrhujeme diferencované spotřební daně na elektřinu a teplo podle původu elektřiny a tepla a výnos ze spotřebních daní chceme využít tak, že se sníží povinné sociální pojištění. To je dvojí výhra, tzv. double dividend, protože tím, že se sníží sociální pojištění, se sníží náklady práce pro zaměstnance i pro zaměstnavatele. Asi nejbližší je nám modelSRN, kde se koalice SPD a zelených dohodla, že použije výnosy ke snížení sociálního pojištění a skutečně v pěti krocích daňové reformy tam došlo ke snížení pojištění. Je nám zřejmé, že to je jeden z nejtěžších manévrů, který stojí před ministrem životního prostředí, a že je potřeba se všemi aktéry, kterých se to týká – s průmyslovými svazy, odbory, s nevládními organizacemi apod. – vést celospolečenskou debatu, což se tady ještě dobře nepodařilo. Přitom spotřební daně musíme podle směrnice zavést v roce 2008. Ekologická daňová reforma neznamená zavedení ekologických daní a vyšší daňovou zátěž, ale pouze přesun zdanění z přímých daní k nepřímým.

Jak se k ekologické daňové reformě staví podnikatelská veřejnost?

Mohu to odhadnout jen podle několika seminářů, které jsem pořádal anebo jsem se jich zúčastnil. Je tady silná lobby ČEZ a uhelných společností, která má zájem na tom, aby se nedělo vůbec nic. Na druhé straně se tady postupně rozšiřuje segment podnikatelských subjektů, které buď přímo investují do moderních efektivních a úsporných technologií, nebo dokonce do obnovitelných zdrojů energie či energetických úspor, a v jejich zájmu je, aby země přijala tuto politiku, protože v tu chvíli budou v konkurenční výhodě. Je to analogické jako v jiných státech, problém je jen v tom, že máme oproti jiným evropským zemím, například Skandinávii, v zahájení takové veřejné diskuze asi třicetileté zpoždění.

Jak jsou na tom s ekologickou daňovou reformou ostatní postkomunistické země?

Zatím to v postkomunistických zemích není žádný zázrak, jsou zde různé odklady. Slovensko ho má do roku 2009, Polsko do roku 2010. My jsme v teoretické přípravě i díky dynamickému týmu Milana Ščasného v Centru pro otázky životního prostředí při UK, který se na přípravě koncepce ekologické daňové reformy podílel, asi nejdále. Je veřejným tajemstvím, že Evropská komise přijala dotyčnou směrnici těsně před vstupem nových členských zemí, protože tu byla obava, že poté by některá z nových zemí uplatnila právo veta. Mimo jiné proto, že tyto nové země – specificky Polsko a ČR – jsou vysokouhlíkové ekonomiky a vnímaly by jako negativní, že dojde k uvalení spotřební daně na energie podle obsahu uhlíku, jak tato směrnice doporučuje. Dialog však pokračuje. Evropská komise přijala 24. října Akční plán energetických úspor, kde se opět mluví o tom, že by členské státy měly zdanit energie podle měrných emisí oxidu uhličitého. Je zcela zřejmé, že dokud nedáme oxidu uhličitému cenu, tak aktéři na trhu nebudou s cenou uhlíku kalkulovat a do té doby budeme emitovat CO2 o sto šest. Myslím, že nyní nastávají zlomové roky, kdy se rozhoduje o tom, jestli je Evropa, potažmo svět, schopna převzít odpovědnost za budoucnost téhle planety, nebo jestli jsou to jenom plané diskuze a vývoj se ubírá úplně jinam.

Jaké jsou vztahy zelených k ostatním ekologickým aktivitám a k jejich některým akcím (například k blokování výstavby dopravní infrastruktury)?

Řada zelených vyrostla z nevládních ekologických organizací a organizací působících v oblasti lidských práv, sociální oblasti atd. Považovali jsme za důležité definovat rozdíl mezi politickou stranou a nevládní organizací. Můžeme velmi dobře kooperovat na konkrétním tématu, ale někde jsou hranice, které ctíme a respektujeme, a považujeme za slušné a solidní nechovat se tak, abychom nenápadně přetahovali lidi z neziskového sektoru do politiky a abychom se navzájem ctili. Sektor neziskových organizací je pro fungování společnosti nesmírně důležitý. Teď se to například aktuálně ukázalo na příkladu vyjednávání státu s firmou Hyundai, kde se státu podařilo bohužel jen něco a velkou část odpracoval Ekologický právní servis, který vyjednal dobrovolnou dohodu, ve které se firma Hyundai zavázala k dalším konkrétním krokům šetrným k životnímu prostředí. Tady vlastně nevládní organizace suplovala roli státu. V řadě případů, kdy se veřejnost brání proti nějakým škodlivým záměrům, to jsou právě ekologické organizace, které dají lidem návod, jakým způsobem postupovat, a většina té práce má velmi pozitivní výsledky. Debata o nevládních ekologických organizacích se někdy redukuje jen na několik kritických projektů, kde se staly nevládní organizace účastníky řízení a údajně zablokovaly nějaký projekt, ale v těch konkrétních případech (obchvat Plzně, Dálnice D8 – Lovosice-Řehlovice) to vždycky bylo tak, že tyto organizace jen využily chyb a neprofesionality úředníků státní správy.

Hovořili jsme o úspěchu zelených v parlamentních volbách, výsledky vaší strany v komunálních volbách nejsou však nějak strhující. Přitom by bylo možné očekávat, že ekologická témata naše občany určitě zajímají a leckdy je současný stav péče o životní prostředí i trápí. V čem spatřujete příčiny nepřesvědčivého volebního výsledku zelených?

My komunální volby vidíme trochu jinak. Strana zelených má zhruba 2200 členů, kandidovalo za nás kolem 5000 kandidátů  a máme přes 450 zastupitelů. Takže ten výsledek podle mě nebyl vůbec špatný. Je potřeba si uvědomit realitu, že jsme politickou stranou, která je v určité fázi vývoje. Členská základna se za poslední rok více než zdvojnásobila, ale nepodařilo se nám kandidovat zdaleka ve všech obcích. Projevilo se to, co je typické pro zelené v celé Evropě, že jsme stranou, kterou hodně volí mladí vysokoškolsky vzdělaní lidé a volí nás lidé ve městech. Velmi dobře jsme uspěli například v Brně a v Praze, s výjimkou zastupitelstva hlavního města Prahy, kde se projevil tak trochu plebiscit proti J. Paroubkovi a voliči vnímali zastupitelstvo jako „velkou politiku“. Dívám se na ten výsledek tak, že nám vyrostla nová elita, že máme 450 zastupitelů, s kterými můžeme pracovat, a jsme za to velmi rádi a s těmito výsledky jsme spokojeni. Senátní volby jsou velmi obtížné, což je dáno volebním systémem, a tady si myslím, že z výsledků, kdy jsme nezískali jediný mandát, jsme si uvědomili, že největší šanci mají kandidáti, kteří ukáží erudici a pracovitost a zaujmou na komunální nebo krajské úrovni. Ti pak mají šanci se prosadit v senátních volbách. Je tedy potřeba si to skutečně odpracovat zdola. Ovšem rozhodně kvůli tomuto výsledku nijak netruchlíme a vše bereme jako postupné krůčky k hlubšímu zapuštění zelených kořenů na naší politické scéně.

Není například v menších obcích příčinou volebního výsledku dočasný nedostatek členské základny zelených?

Spíš jsme zaznamenali, že řada lidí využila Strany zelených jako platformy, za kterou kandidovala, nebo za nás kandidovali jako nezávislí. Jinak je v období mezi volbami posilování členské základny nejdůležitějším tématem strany. Teď profesionalizujeme kancelář, tvoříme síť manažerů, kteří budou mít na starosti právě rozvoj Strany zelených v místech, kde ještě nejsme, a je to určitě věc, kterou nepodceňujeme. Je však potřeba si uvědomit, že jsme sice vstoupili do Poslanecké sněmovny až tento rok, ale Strana zelených je tu od roku 1990, dokonce byla na ministerstvu vnitra registrována dříve než Občanské fórum. V době, kdy jsem se stal předsedou strany, tady již byla fungující struktura, sice nikterak rozsáhlá, ale rozhodně jsme nezačínali na zelené louce.

Vaši stranu čeká v únoru 2007 sjezd. Co je jeho prioritou? Personální, nebo programové otázky?

Důvod svolání sjezdu je v podstatě formální, podle stanov máme sjezd každé dva roky, ale na minulém sjezdu se nám z časových důvodů nepodařilo převolit ústřední revizní komisi, a tak to musíme udělat nyní. Rozhodl jsem se spolu s předsednictvem, že nabídneme politické funkce a budeme tedy volit i předsedu a předsednictvo. To proto, abychom se dostali do pravidelného dvouletého cyklu. Určitě budeme řešit i praktická témata – je nezbytné upravit stanovy, abychom mohli fungovat efektivněji a nevytvářeli si sami problémy. Jistě diskutovat aktuální politickou situaci a rozhodovat o dalším postupu strany. A hlavně, budeme diskutovat i konkrétní politická témata a rozhodovat o iniciativách, se kterými budeme přicházet do Poslanecké sněmovny a nad kterými budeme otevírat společenskou diskuzi. Tématem bude i spolupráce s evropskými partnerskými stranami. Usilujeme mimo jiné o uspořádání sjezdu Evropských zelených v roce 2009 v Praze. Podaří-li se nám to, bude to veliká událost.

V současné době se opakovaně mění situace v jednání o vytvoření vlády. Jeden z posledních návrhů ČSSD směřoval k vytvoření koaliční vlády ODS, ČSSD a KDU-ČSL na celé čtyřleté období. Vaše strana do návrhu zahrnuta není. Jak se díváte na tuto aktivitu ČSSD?

My bychom nechtěli být zahrnuti do takto velké koalice na celé funkční období. Navrhli jsme ODS, že jsme ochotni převzít zodpovědnost na omezenou dobu do předčasných voleb a že upřednostňujeme pokus o dohodu všech demokratických stran, které by společnými silami vytáhly zemi ze situace, v jaké jsme. Poté by došlo k předčasným volbám. Termín do konce roku 2008 jsme považovali za dostatečně komfortní i pro sociální demokracii, aby se dala dohromady a mohla se voleb čestně zúčastnit. Sociální demokracie to odmítla. Podle mého názoru je na vině zdejší politická kultura. Nabídka sociální demokracie mohla jít kultivovaným způsobem a mělo z ní být zřejmé, že vše je myšleno naprosto vážně. Srovnám-li situaci u nás s Rakouskem, kde je podobná konstelace a domlouvá se tam velká koalice, tak musím konstatovat, že se tam politici skutečně zabývají konkrétními tématy. Například na titulních stranách novin řeší, zda zakážou kouření nebo ne. Kdežto u nás přijde nabídka, která je ihned zpochybněna výroky nějakých vyjednavačů ODS, kteří vlastně řeknou, že není míněna až tak vážně a že jde jen o trik na sociální demokracii. Pak vystoupí primitivním způsobem poradce předsedy vlády a sociální demokracie na to zareaguje tak, že celý pokus, který za to stojí, odmítne. Tak vážné téma přece není po půl roce handrkování možné vzkazovat přes média. Je nutné si sednout a říci, v čem je problém. Ta vyjádření jsou nejasná a vidím v nich vnitřní rozpory. Předseda Paroubek řekne, že čtyřkoaliční projekt by vlastně neumožnil reformy, a žádá trojkoaliční, který by ty reformy umožnil, a vyřazuje z toho zelené. Chce tím snad říci, že jsme málo reformní stranou? Problém politiků je ten, že spolu nedokážou komunikovat do větší hloubky a serióznějším a solidnějším způsobem. To, co nám brání dojít k dohodě, je prachbídná politická kultura.

Za rozhovor děkuje Marcela Staňková