Pokud by tato vláda postupovala podle toho, co říkáte, tak by to bylo dobře. Tato vláda ale dělá některé zásadní kroky a zásadní rozhodnutí. Namátkou mohu vzít podepsání zakázky na ministerstvu obrany a druhý a podle mě největší problém je pan ministr Rath, který vydává vyhlášky, které podle mého názoru naše zdravotnictví výrazně destabilizují. Tato vláda se nechová tak, aby byla v uvozovkách úřednickou vládou, chová se jako fyzická vláda a k tomu nemá mandát. Navíc jsou v ní ministři ze stran, které již dnes nejsou v Parlamentu.

Nové volby jsou samozřejmě řešením, ale až tím posledním. Politici mají doposud prostor na to, aby jednali. Pokud nebude šance, aby se v této situaci politici v Poslanecké sněmovně dohodli, pak jsou tu předčasné volby, ale ty v žádném případě není možno stihnout v podzimním termínu. Nejbližší možný termín je příští rok na jaře.

Tyto úvahy vznikly na půdě Senátu již před rokem, v době vládní krize za premiéra Grosse. Tehdy jsme provedli krátkou novelu ústavy, jako ústavní zákon, který by zjednodušoval rozpuštění Poslanecké sněmovny. Poslanecká sněmovna nám tento zákon vrátila k dopracování. V daném okamžiku chce Senát z iniciativy klubu ODS tuto novelu znovu projednat a předpokládáme, že najde-li se třetina senátorů, kteří mi ji jako předsedovi předloží, musím ze zákona svolat celé zasedání. Toto je další cesta, která by podle ústavy splňovala parametry rozpuštění Poslanecké sněmovny, kromě těch tří pokusů, které jsou dané.

Naopak, podle mého názoru, ale i názoru řady dalších senátorů ústava vůbec nepamatovala na situaci tzv. patu a toto je cesta, která samozřejmě potřebuje jak v Poslanecké sněmovně, tak v Senátu ústavní většinu. Takže to není stanovisko nějaké malé části, ale je to 120 poslanců a u nás v Senátu jsou to tři pětiny z přítomných, to znamená 49.

Neumím odpovědět, jaká bude nálada mezi poslanci, ale Senát tady v podstatě nabízí znovu tento ústavní zákon. Jak se zachovají poslanci, je otázkou. V bikamerálním systému musí být souhlas v obou komorách. Nevidím žádný problém, pokud to tak nebude, ale podle mého názoru by bylo dobré, aby tento zákon platil.

Na úvod mé odpovědi bych rád zmínil velmi dobře obsazený seminář „Svobodné volby nebo úřednická vláda?“, který jsme uspořádali spolu s projektem eStat 19. července zde v Senátu. Absolutní shoda byla v tom, že tato vláda, byť se nazývá úřednická vláda odborníků a zazněl zde i dokonce jeden nový název, tzv. vláda občanská, je vláda dočasná, s jasným cílem – dovést republiku úřednicky, to znamená výkonem ve vládě ne politickým, ale úřednickým zajištěním chodu státu k předčasným volbám. Nezazněl jediný názor, že by to mělo být jinak.

Na to vám samozřejmě neodpovím, protože neznám, jaké by byly úmysly. Ale tím, že by tito lidé byli nominováni politickými stranami, to samozřejmě budou lidé, kteří kromě své odbornosti budou i politicky závislí na tom, kdo je nominoval. Takže to bude napůl politická vláda, řízená sekretariáty stran – velmi prapodivný stav.

To je další z těch špatných cest a vidíme to na příkladu Německa, kde došlo k Velké koalici, která zdánlivě disponuje největší jistotou, že bude fungovat, přitom jak z pravicového, tak z levicového programu nakonec nezbylo nic a výsledkem je jediné, že mají zvýšené daně. A já bych se nechtěl v této republice dožít toho, že opustíme témata, která byla přinesena do voleb. Navíc v době, kdy některé politické strany hovoří o reformách, které je nutné provést – aby se minimálně provedla důchodová reforma, aby se stabilizovalo zdravotnictví apod. Sociální demokracie tyto kroky nechce realizovat, nepovažuje je za nutné, přitom na to, že jsou nutné, jsme upozorňováni i ze strany Evropské unie.

Voliči by možná na chvilku byli uspokojeni. Ale protože přece jenom žijeme v bipolárním světě, máme tu jasnou pravici a jasnou levici, a voliči by byli v daném okamžiku až znechuceni, že skoro nemuseli chodit k volbám, když ti nahoře se opět dohodnou. A z toho důvodu vidím, že pokud takováto vláda, tak jen s úzkým záběrem do předčasných voleb.

Samozřejmě jeden směr uvažování je změnit systém voleb. To znamená v Poslanecké sněmovně přejít na většinový systém. Druhý názor je přejít na systém, který je třeba v Itálii, kde vítěz voleb získává takzvaný bonus a tím má jistotu, že může vládnout a má v podstatě převahu, která je mu daná tím, že vyhrál volby. To je cesta, kterou bych skoro viděl jako nejprůchodnější. To znamená změnit volební systém. Dopracovat celou tu italskou metodiku a aplikovat ji u nás.

I tato úvaha tady je, ale jsme v demokracii – právo každého občana je volit a zároveň je jeho osobní právo nevolit. Některé země, a teď si vzpomínám třeba na Austrálii, mají povinnost jít volit a pokuta, pokud nejdou, je 5 australských dolarů. Já si myslím, že bychom to měli nechat na dobrovolnosti, těch povinných voleb jsme si tady za posledních 40 let užili dost.

Já samozřejmě nebudu – a nikdy jsem to nedělal – útočit na žádné novináře a žádná média. Mám ovšem představu, jak by se toto prostředí sedmé velmoci mělo chovat – tvrdě oddělit zpravodajství od komentáře. Určitým nešvarem v této zemi se bohužel stalo, že se to spojuje a tím se čtenář nedostává k podstatě zprávy, ale přijímá rovnou laděný komentář, který je do toho zakomponován. Pro mě by měly noviny i elektronická média informovat a teprve poté komentovat.

Mám jednu, možná trochu delší poznámku. Současná situace je velmi složitá. Zatím v daném okamžiku přichází trojkoalice se svým koaličním projektem, kdy nebylo jednoduché se dohodnout, a na druhé straně máme odstupujícího premiéra Paroubka, který stále jenom říká, co nechce, a ještě doposud neřekl, co vlastně chce. Samozřejmě chce vládnout a chce realizovat svůj program, ale ten rozdíl 200 tisíc hlasů jasně říká a prezident i tak určil, že to má být Mirek Topolánek. Poslední vývoj mě překvapuje, protože trojkoalice dnes (pozn. redakce 25. července) přichází s návrhem, že jako vláda chce naplnit program Desatera sociální demokracie – to znamená snížit nezaměstnanost, zavést euro, bojovat proti korupci atd. Sociální demokracie tento názor odmítla a řekla, že v podstatě trojkoalice nemá čím toto diskuzní téma naplnit. Já si naopak myslím, že sociální demokracie odmítá i svůj vlastní program a trošku mě děsí, že z jedné strany přichází určitá konstrukce, jak v této chvíli narovnat poměry a ustanovit ať už vedení sněmovny nebo vládu, a z druhé strany je to pouze destrukce. To by měl každý občan této země, protože je voličem při dalších volbách, opravdu zvážit. Někdo přichází a situaci chce řešit a někdo znovu a znovu situaci destruuje a navíc, jestliže se někde schází tři šéfové politických stran a ten čtvrtý to zdálky pozoruje a vyjednavači potom odejdou a vrací se s nějakým stanoviskem, které on, teď myslím předsedu sociální demokracie Paroubka, někde rozhodl, tak mě připadá, že situace směřuje k tomu, že se sociální demokracie vlastně nechce dohodnout. Já to srovnávám se současným bodovým systémem řidičů, kdy se za přestupky odebírají body. Předseda sociální demokracie za změnu svých názorů ať už politických, nebo technických je už dávno bez bodů.

Za rozhovor děkuje Marcela Staňková