Pohled na českou justici není právě utěšený. Délka řízení stále neodpovídá evropskému průměru, což vede k řadě stížností u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Také korupce dále bují a pokusy o její postihnutí zatím vyvolávají spíš rozpaky. Jak situaci v justici vidí osoba nejpovolanější, ministr spravedlnosti Pavel Němec, se můžete dočíst v následujícím rozhovoru.

Pane ministře, když jste nastupoval do funkce, byl jste odhodlán napravit nedostatky justice. Nakolik považujete svá předsevzetí za naplněná?

Myslím, že vzhledem ke krátkosti času, který jsem na to měl nebo který ještě zbývá do voleb, došlo v justici oproti předchozím letům k nesrovnatelnému pohybu vpřed, a to v několika oblastech. Za prvé se mi podařilo odblokovat stop stav v justici, zavedený v roce 2003, který byl soudci dlouhodobě kritizován. Obrovským krokem je, že jsem zajistil v rozpočtu financování plánovaných míst soudců a že jsou postupně obsazována. To samozřejmě záleží nejenom na předsedech krajských soudů, kteří vybírají a navrhují jednotlivé kandidáty ke jmenování na ministerstvu spravedlnosti, které je dál předkládá do vlády a prezidentu republiky, ale pochopitelně také na hlavě státu. Jsem rád, že prezident republiky už hodnotí uchazeče individuálněji, neodmítá je paušálně z důvodu věku a že se i v této oblasti prolomily ledy. Například 14. února došlo ke jmenování dalších třiceti soudců a to považuji za velký krok dopředu. Navíc se mi podařilo s předsedy krajských soudů tyto věci řešit konsenzuálně a chtěl bych i ocenit určitou solidaritu předsedů krajských soudů v tom, že akceptovali větší podíl těchto nových soudcovských míst právě pro kraje, které se potýkají s velkými nedodělky. Konkrétně jsou to kraje Moravskoslezský, Jihomoravský a Severočeský. Druhou věcí, kterou se mi podařilo prosadit, je legislativní zakotvení asistentů soudců. To znamená, že nejenom na nejvyšších soudech, kde už je tomu dnes, ale i na soudech nižších stupňů by soudci měli mít možnost mít asistenta. To znamená člověka, který je přímo odpovědný a který by mu měl pomoci odlehčit od administrativních úkolů, tak aby se soudce mohl soustředit na rozhodování. Můžete namítnout, že administrativa u soudů byla vždy. Ano, to je pravda, byli vyšší soudní úředníci, nicméně to byla anonymní masa, která nebyla odpovědná přímo konkrétnímu soudci. Vztah mezi asistentem a soudcem je naprosto jiný, dokáží spolu dobře spolupracovat, soudce je svým způsobem odpovědný za práci asistenta, asistent se mu zpovídá z konkrétní činnosti.

Odkdy by soudcovští asistenti skutečně mohli začít fungovat?

Tento právní předpis již schválila Poslanecká sněmovna a minulý týden jej projednal s pozitivním výsledkem i Senát. Nyní čekáme na podpis prezidenta republiky a počítáme s tím, že by zákon měl nabýt účinnosti již zhruba k 1. březnu tohoto roku. Zajištění finančních prostředků na asistenty bude ještě znamenat určitou práci. Chtěl bych ihned poté, co zákon vyjde ve sbírce zákonů a bude platný, požádat vládu, aby na asistenty vyčlenila nějaké finanční prostředky ještě v tomto roce, aby se celý systém mohl začít rozbíhat. Současně by měl tento zákon umožňovat využívat elektronickou evidenci soudních spisů k cílenějšímu dohledu nad plynulostí řízení, a to nejenom ze strany ministerstva, ale i ze strany soudních funkcionářů. Tento elektronický systém je technicky připraven a jak přepokládám, brzy bude mít i právní oporu. To znamená, že budeme schopni nejenom my, ale příslušní soudní funkcionáři, kteří mají také dohled nad plynulostí v popisu práce, vyhodnotit, zda u některého soudu, soudce nebo senátu nedochází k nějakým zbytečným průtahům řízení, a pak budeme moci provést cílenou prověrku plynulosti řízení.

Občanská veřejnost není přesvědčena, že stav české justice se lepší. Toto přesvědčení ostatně podporují i letos vynášené rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (kauza Havlíčková, SKOMA s.r.o. aj.) Dokážete toto negativní hodnocení justice potvrdit nebo vyvrátit?

Justice je přirozeně hodně konzervativní systém. S tím neudělá nic žádný ministr. Já si myslím, že určité konzervativní naladění soudnictví je i do jisté míry v pořádku – soudnictví by nemělo podléhat nějakým módním trendům a podobně. Nicméně jsem rád, že se nám negativní trend nárůstu délky řízení podařilo zvrátit. Délka řízení se soustavně snižuje, což mohu podložit konkrétními statistickými daty. Za nějakých 15–16 měsíců, co jsem ve funkci ministra spravedlnosti, samozřejmě nemohu zajistit, aby se tento stav najednou řádově změnil, ale podnikl jsem takové kroky, které nepochybně přinesou ovoce v průběhu několika málo příštích let. Ať již je to z hlediska počtu soudců, asistentů soudců, ale i dalších opatření, právě například již zmiňovaného elektronického dohledu. Dále velmi pečlivě vyřizujeme stížnosti. Obrací se na mne celá řada občanů se stížnostmi dvojího druhu, jednak na průtahy řízení a jednak jsou to podněty ke stížnostem pro porušení zákona. V první agendě stížnosti nenecháváme ležet a jsem rád, že se nám daří i s předsedy krajských soudů, kteří jsou takovými základními manažerskými pilíři české justice, stížnosti vyhodnocovat a v mnohých případech sami předsedové krajských soudů na základě těch stížností, které jim postupuji, dávají návrhy na zahájení kárného řízení pro průtahy. Těší mě, že mám u předsedů krajských soudů určitou oporu v tom, abychom tyto negativními jevy odstraňovali. Další věcí jsou stížnosti pro porušení zákona. Myslím, že zejména v tak citlivých věcech, jako je trestní právo, kde dochází k vynášení rozsudků s trestem odnětí svobody, využívám možná častěji než mí předchůdci takzvaného práva podat stížnost pro porušení zákona, což samozřejmě znamená přímé rozhodnutí ministra o vině, trestu či o čemkoliv dalším a je to podnět k Nejvyššímu soudu, který má možnost celou trestní věc přezkoumat a vydat své stanovisko. V rámci této agendy mám nadpoloviční úspěšnost a jsem rád, že se jednak daří cestou Nejvyššího soudu rušit některé vadné rozsudky a také že se daří tvořit určitou judikaturu, protože samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu je potom vodítkem pro posuzování obdobných případů. Mrzí mě a je to jeden z důvodů, který vedl k odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu prezidentem republiky, že předsedkyně Nejvyššího soudu nevyužívala své zákonné oprávnění a dá se říci i zákonnou povinnost dávat návrhy na sjednocování judikatury plénu nebo kolegiu, protože řadě případů je možné předejít. V této souvislosti musím říct, že dalším handicapem českého soudnictví je předvídatelnost rozhodnutí. Aby byla v české veřejnosti povědomost o tom, jaké jednání je trestné, jaké jednání není trestné a podobně, můžeme hovořit i o občanskoprávních vztazích a v tom bohužel pod vedením dr. Brožové Nejvyšší soud svou úlohu neplnil. Funkce předsedy Nejvyššího soudu je do jisté míry i funkcí manažerskou a autoritativní vzhledem k ostatním soudům a v tomto směru bohužel dr. Brožová svou roli neplnila.

Jste přesvědčen, že personální změny na vrcholných postech státního zastupitelství a Nejvyššího soudu mohou přinést zlepšení současného stavu bez hlubších zásahů do personálního obsazení zastupitelství a soudů?

Je třeba vycházet z právní konstrukce, která zde je. To znamená, že soudce je jmenován na doživotí, pokud nespáchá nějaký kárný delikt, který by měl za následek to, že kárný senát jako trest vysloví ztrátu soudcovského taláru. Proto musím navrhovat taková opatření, která jsou v souladu se zákonem, a to je i určitá obměna soudních funkcionářů a pochopitelně i legislativní změny. Žádná změna není samospasitelná a nemůžeme ji vidět izolovaně. Já jsem řekl několik věcí, jako je finanční, materiální a personální posílení justice, ale k tomu také patří i určitá obměna soudních funkcionářů. Samozřejmě, že další věcí je určitá revize procesních předpisů. Záměrně nemluvím o reformě, protože si myslím, že se mi podařilo prosadit podstatně více kroků v justici, a to i v oblasti legislativy, v oblasti financování, než mým předchůdcům, kteří byli velkými reformátory, ale z těch reforem nakonec nic nezbylo. Takže nemluvím tak hlasitě o reformách, spíše o dílčích změnách, právě s ohledem na to, že soudní systém je konzervativní, ale o to více si myslím, že ty postupy jsou účinnější. Takže je to určitá revize procesních předpisů, tak aby se ještě více omezil prostor pro obstrukce účastníků, pro odvolací ping-pong mezi soudy, byť jsme už prosadili, a musím říci, že v tomto případě i společně s opozicí, novelu občanského soudního řádu, která minimalizuje právě ten odvolací ping-pong mezi krajským a okresním soudem. Odvolacímu ping-pongu jde podle mého názoru zabránit dvěma způsoby – legislativními změnami a judikaturní činností Nejvyššího soudu. Kdyby existovala bohatší sjednocovací činnost Nejvyššího soudu, nebylo by k odvolacímu ping-pongu tolik důvodů, protože by zde docházelo k průběžnému sjednocování právních názorů.

Považujete za společensky škodlivější neutěšený stav trestní či občanskoprávní justice? Průtahy v trestním řízení umožňují pachatelům vyhnout se postihu, průtahy v civilních věcech přinášejí občanům značné morální a hmotné újmy. Lze jedno nebo druhé tolerovat, byť i dočasně?

Ne, musí fungovat obě složky. Navíc máme ještě správní soudnictví, na které také není možné zapomínat. Asi bychom dokázali vytipovat nějaký příklad z oblasti trestního a na druhé straně z oblasti občanského práva a říci si, který je závažnější, ale obecně není možné ignorovat civilní řízení ve prospěch trestního. Obě ty věci musí fungovat. Na druhou stranu trestní řízení běží rychleji než řízení civilní.

Považujete současné trestní řízení za lepší než dřívější? Mám na mysli zejména snížení důkazní hodnoty výslechů pachatelů, poškozených a svědků prováděných Policií ČR před zahájením trestního stíhání.

Původní idea předkladatelů, že důkazy se musí provádět před soudem, byla podle mého názoru správná. Co mne ovšem mrzí, je to, že nevím, do jaké míry byl náš systém na tuto změnu připraven. Právě proto, že nyní je větší tendence skutečně provádět dokazování před soudem, což je na jednu stranu v pořádku, ale vede to k tomu, že mnohdy jsou stíháni i lidé, u nichž se potom u soudu ukáže, že jsou nevinní, a samozřejmě je to poškozuje v profesním životě, společensky atd. V této souvislosti není úplně šťastné to, že kauza je vždy mediálně velmi silně rozviřovaná a společnost se potom na onoho člověka dívá jako na člověka, který je vinen, a to se mi líbit nemůže.

Určitě ano. Jde o moderní trestní kodex. My jsme měli trestní zákon z roku 1961 a byl poplatný době, ve které vznikal. To znamená na prvním místě byla ochrana státu a státního zřízení a teprve pak následovali jednotliví občané. Nový trestní kodex počítá s tím, že na prvním místě je ochrana jednotlivce, neboť od svobody jednotlivce se odvíjí svoboda společnosti. Na prvním místě je tedy ochrana života, ochrana zdraví osob. Teprve potom následují další trestné činy. Kromě toho trestní kodex reaguje na některé nové společenské jevy, například na určitou potřebu přísněji stíhat korupční delikty. Reaguje na potřebu více chránit život a zdraví občanů, zvyšují se právě trestní sazby za násilnou trestnou činnost a tento trestní kodex považuji ve všech těchto ohledech za normu moderní, která nás Evropě přibližuje a je v zahraničí hodnocena kladně.

Víte, já si myslím, že všechno je v lidech. Není to ani tak v legislativě, ale je to na konkrétních lidech na konkrétních pozicích. Kromě nového trestního kodexu jsem prosadil v Poslanecké sněmovně (čeká mě projednávání v Senátu) nový zákon o střetu zájmů. To je zákon, který u veřejných funkcionářů dává další kritéria, která jsou nastavena preventivně protikorupčně. To znamená přiznávání majetku a těchto věcí, takže z hlediska legislativy si myslím, že se mi podařilo udělat krok dopředu jednak v trestním zákoníku a jednak v prosazení zákona o střetu zájmů. Doufám, že legislativní proces bude úspěšně završen i v Senátu, popřípadě opakovaným hlasováním v Poslanecké sněmovně. Ale samozřejmě žádný systém nemůže fungovat, pokud budeme mít některé pozice obsazeny lidmi, kteří se chovají tendenčně. Nechci nikoho konkrétního obviňovat, ale chci říct, že jde o dvě stránky věci. Úspěšnost boje proti korupci záleží na právním prostředí, ale záleží na lidech, kteří tyto právní normy potom aplikují.

Domníváte se, že klasifikace přestupků podle výše způsobené škody je logická? Obecně je pětitisícová klasifikace vnímána jako statistický trik snižující vykazovanou kriminalitu.

Samozřejmě, že přestupek musí mít nějakou hranici. Něco jiného je, když někdo ukradne 5 rohlíků v samoobsluze (ne že bych to schvaloval), než když někdo ukradne motorové vozidlo. Myslím si, že ve všech civilizovaných zemích je posuzována trestnost a výše trestu a druh trestu podle toho, o jakou škodu v souvislosti s deliktním chováním šlo. A pochopitelně na to navazuje i určitá efektivita řízení. Konat složité důkazní řízení z hlediska profesních předpisů o škodě, která je malá, není efektivní.

Z pohledu ministra spravedlnosti mohu konstatovat to, že pokud advokát využívá kliček profesních předpisů v procesu, tak je to spíš otázka k zamyšlení na revizi procesních předpisů, které by měly minimalizovat přestupky. Pokud je advokát přestupuje, je kárně, popřípadě i trestně odpovědný. Asi z mé pozice není úplně odpovídající, abych říkal, jak mají někteří advokáti postupovat. Advokátská profese je nezávislá na státu, nezávislá na ministerstvu a je to svobodná právnická procese se svými vlastními etickými a stavovskými předpisy.

Myslím, že to tak není. Možná bychom museli uvést nějaké konkrétní modelové situace. Například v trestním řízení, pokud pachatel nahradí škodu, řekněme škodu na zdraví. Myslím, že i lidé, kteří nemají takové příjmy, mohou být například pojištěni v rámci odpovědnosti za škodu způsobenou někomu jinému z nedbalosti. To se může týkat nějakých škod z nedbalosti. Pokud někomu poškodíte majetek, třeba v rámci dopravní nehody, lze samozřejmě i v rámci náhrady škody ze strany pachatele využít pojištění a potom jsou splněny nároky, že poškozenému byla pachatelem uhrazena škoda. Co se týče civilního řízení, tam musím poukázat na to, že ten, kdo není schopen z důvodu majetkových poměrů zaplatit soudní poplatek, má nárok být od něj osvobozen a také má v této souvislosti nárok (pokud je splněno kritérium osvobození od soudního poplatku), aby mu byl přidělen advokát, kterého nehradí. To platí i v civilním procesu.

Můžu to zjistit, ale sám jsem několika sociálně slabším lidem tento postup doporučil a vím, že byl akceptován, takže to není jen nějaká teoretická varianta. Znám konkrétní případy, kdy se tak stalo.

Za rozhovor děkuje Marcela Staňková