To je název projektu, který připravuje ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová. Ačkoliv současná vláda nemá politický mandát a čas jejího vládnutí je omezený, ministři mnoha rezortů přicházejí se zajímavými náměty, které by rozhodně v budoucnu neměly upadnout v zapomnění. Podívejme se například na oblast práva, které se týká každého z nás.

Paní ministryně, do voleb se toho už nedá stihnout mnoho – přesto, můžete nám přiblížit své nejbližší plány?.

Vím, že není mnoho času, ale nechci se tím příliš vázat a omezovat. Moje téma číslo jedna je problematika výživného, kde bych ráda pomohla při sjednocení praxe. Dále jsou to exekuce, kde moje snahy, zejména v dnešní těžké ekonomické situaci, vedou ke dvěma cílům. Za prvé přispět k tomu, aby všechny tři strany exekutorské agendy, jak věřitelé, tak i dlužníci a exekutoři, více plnili svá práva a svoje povinnosti a za druhé, aby se exekutoři maličko přizpůsobili ekonomické krizi. A jako třetí téma jsem si vytyčila projekt, který jsem pracovně nazvala „Justice bez bariér“. Ten by měl nastínit koncepční řešení justice na desetiletí dopředu.

Co bude podstatou této koncepce?

Jedná se o desetiletý pracovní program na léta 2010–2020 shrnutý do desatera. Je třeba si uvědomit, že v justici jsou bariéry jak vnější, vezmeme-li to technicky, třeba to, že mnohé objekty nejsou bezbariérové. Ale i bariéry namyšlenkové úrovni – justice někdy nekomunikuje srozumitelně, očekávání občanů jsou někdy justicí nesplnitelná, v neposlední řadě je to i korupce. Základní kroky mé koncepce jsou jak organizační a systémové – například s otazníkem, jak dál s vrchními soudy – tak i týkající se finančního zabezpečení justice a personálních otázek. Pro občany tohoto státu by to mělo přinést zejména stabilizaci justice smenším amenším počtem právních předpisů, protože to obrovské množství, které teď máme, není žádným právníkem dnes už postižitelné.
Chci o těchto věcech alespoň mluvit a vyzvat i politické strany k diskuzi, aby se na tom tématu podílely ve světle svých vlastních justičních programů, a je pak otázka, jestli si z toho další ministr něco vezme za své. Kdyby se alespoň některá z těch témat otevřela a o kousek posunula dál, tak budu ráda.

Bezesporu největší letošní legislativní novinkou je platnost nového trestního zákoníku. Jaký je jeho hlavní přínos?

V první řadě jde o koncepční změnu, která oproti předchozímu trestnímu zákoníku z 60. let ruší materiální pojetí trestného činu a zavádí formální pojetí. Pokud se někdo do konce loňského roku dopustil trestného činu, který byl popsaný v trestním zákoníku, ale nebyl ten skutek společensky nebezpečný, nemuselo dojít ke spáchání trestného činu. Zatímco dnes, jakmile někdo naplní formální znaky, trestného činu se dopouští. To je zásadní teoretická změna. Další změnou je důraz na ochranu života a zdraví a nejzákladnějších lidských práv. V praxi to vypadá tak, že se zpřísňují tresty za nejzávažnější trestné činy proti životu a zdraví ve srovnání s trestnými činy proti majetku. Takže to, co je nejvíce zákonem chráněno, je opravdu život, zdraví a řekněme osobní integrita občana. Atřetí významná změna je zavedení nových, zejména alternativních trestů – jako zákaz přístupu odsouzeného na některé společenské a sportovní akce nebo trest domácího vězení, který je velmi medializovaný.

V tuhle chvíli si u nás trest domácího vězení odpykává zatím první odsouzený. Dohled nyní zajišťují pracovníci probační a mediační služby. Je podle Vás tento dohled dostatečný? S jak velkým rozšířením ukládání tohoto trestu do budoucna počítáte?

Tresty spojené s dohledovou činností nejsou v našem právním řádu ničím novým. Vminulosti jsme měli tresty, které byly technicky prováděné tak, že se odsouzený v pravidelných intervalech dostavoval na policejní stanici a tam s ním hovořili příslušní pracovníci a kontrolovali, co a jak dělá. Tento trest naprosto běžně funguje v zahraničí. Teď byl do domácího vězení umístněn například polský režisér Roman Polanski. Takže se nejedná o nic, co by nebylo v praxi v zahraničí vyzkoušené.
Trest domácího vězení by měl být ukládán ve spolupráci s probační amediační službou, která vybírá vhodného pachatele pro takový trest. Je ale třeba si uvědomit, že to bude trest pro úzkou skupinu pachatelů jen za některé trestné činy, ne ty obecně nebezpečné. Předpokládáme, že náběh ukládání nového trestu bude pomalejší, tak jako je to s každou novou věcí, a že časem bude víc a víc odsouzených. Mohlo by se jednat o 1000–2000 osob za rok a finanční úspora by tak ročně mohla být kolem 750 milionů korun.
Máme-li dnes po více než měsíci účinnosti nového zákona dva takto odsouzené, tak jsem přesvědčená, že budou skutečně pod drobnohledem pracovníků probační a mediační služby.

Jak to bude s avizovanými elektronickými náramky?

Nyní dolaďujeme všechny informace k výběrovému řízení. Nevyhlásili jsme ho dříve, protože v srpnu, kdy jsem rozhodla o tom, že budeme pokračovat v nastoupené cestě a tento trest bude součástí našeho platného právního řádu, jsme požádali Evropskou komisi o přidělení grantu. Zejména proto, že financování justice na tom s ohledem na ekonomickou krizi není příliš růžově. Až před nedávnem jsme obdrželi rozhodnutí, že jsme grant nedostali, ne snad proto, že bychom nesplnili formální náležitosti, ale proto, že ten grant byl nastaven na něco nového, unikátního, co ještě v Evropské unii nefunguje. Financování elektronického monitoringu máme zajištěno ze zdrojů alokovaných v rozpočtu na rok 2010. V dalších letech by podle analýz a zkušeností ze zahraničí mohly být potřebné náklady hrazeny z úspor, které vzniknou zavedením trestu domácího vězení.

Nespokojenost s novým trestním zákoníkem vyjádřili například myslivci. Nelíbí se jim, že trestný je pouze takový úlovek, který způsobí škodu za více než 5 tisíc korun. Jak se na tuto situaci díváte Vy? Považujete vůbec za žádoucí oceňovat v penězích zájmy chráněné trestním zákonem i v případě, kdy tyto zájmy nemají hmotnou povahu (např. ochrana přírody)?

Zákonodárce pro to měl určitě své důvody, když trestní zákoník schvaloval. Pokud jde o tuto otázku, odpovím takovým příměrem – vezměte si, že ukradne-li někdo obrázek ze soukromé galerie, jehož cena je nižší než 5000 korun, není to trestný čin, ale přestupek. Ukradne-li obraz dražší, je to trestný čin. Zatímco když má někdo soukromý rybník apytlák vytáhne z toho rybníku jednu malou mřenku za 28 korun nebo 40 korun, tak považuji za správné, že to bude stejný přestupek, jako když někdo ukradne třeba bonboniéru ve stejné hodnotě. Na druhé straně, když někdo střelí srnce, jehož hodnota může být 15 tisíc i více korun, pak je v pořádku, když to zastřelení srnce je trestný čin. Je ovšem na expertech ministerstva zemědělství, aby ocenili hodnotu jednotlivé upytlačené zvěře, a dovedu si představit, že ta cena bude zohledňovat i cenu ekologickou. V jistém smyslu můžeme debatovat o tom, jestli ten srnec kromě váhy masa nemá ještě jinou hodnotu, na druhou stranu, má-li někdo chovný rybník, tak mi připadá, že je to velmi podobné, jako když má někdo galerii. Tam se k tomu přidává ještě hodnota historická nebo hodnota umělecká a výtvarná a tam je ten příměr krásně srovnatelný. Takže jistou logiku to má, byť jako ukaždé věci, si dovedu představit, že jsou příznivci i odpůrci

Kromě obecného pohledu právníka, že bych se bránila zbytečným zákonům a nechtěla bych kvůli současnému nekomfortu přijímat další a další předpisy, bych nechala trestnímu zákoníku trochu času. Byl přijat po dlouhé diskuzi napříč politickým spektrem, tak ho nechme chvíli žít. Sama pro sebe jsem si, i s ohledem na svůj omezený mandát, stanovila termín prvních šest měsíců. Poté bych ráda vládě předložila zprávu o vyhodnocení prvního půl roku a do té doby se přikláním k tomu nedělat žádné hektické změny. Už proto, že jakoukoliv změnou uděláme zmatek v účastnících řízení a v tom, že na některé z nich se bude vztahovat dnes platná právní úprava a na některé z nich právní úprava nová. Určitě bych tedy počkala a vyhodnotila, zda jsou ty dopady skutečně tak veliké, významné a negativní, aby bylo třeba přijímat nějakou novelizaci.

Z mého pohledu je třeba rozlišovat dvě etapy. První etapa skončila 1. ledna letošního roku, kdy díky pracovnímu nasazení soudců, státních zástupců, vězeňské služby a administrativního aparátu byli propuštěni k 1. lednu z věznic všechni odsouzení, kteří se dopustili jednání, které od 1. ledna už není trestným činem, pokud tam ovšem nebyl souběh dalších trestných činů. Soudci i zaměstnanci soudů, státních zastupitelství i vězeňství se velmi odpovědně na tuto situaci připravovali. Prvního ledna bylo propuštěno celkem 290 osob z výkonu trestu a 6 osob z výkonu vazby. Tím skončila jedna velmi náročná etapa.
Nyní probíhá druhá, která není až tak medializovaná nebo zajímavá, ale je velmi pracná pro soudce, protože musí projít tisícovky rozsudků a podívat se všude tam, kde bylo jednání, které dnes už není trestným činem. Tam budou přehodnocovat a rozhodovat o případném zkrácení trestu. Dá se jen velmi těžko odhadnout, kolika lidí se to bude týkat, ale již nyní víme, že se jedná o desetitisíce spisů, které ti soudci musí projít a zkontrolovat. Teprve kolem prvního pololetí budeme schopni vyhodnotit, kolika lidí se to nakonec týkalo. V této souvislosti musím poděkovat celé justici, včetně vězeňské služby, za velkou pomoc, protože jinak bychom to asi nezvládli.

Jako jednu ze svých priorit jste zmiňovala řešení problematiky výživného. Podaří se Vám předložit vládě věcný návrh zákona do voleb?

Problematika výživného sleduje několik cílů, prvním z nich je sjednocení rozhodovací pravomoci soudů. Z praxe od různých institucí, koneckonců i od samotných okresních a krajských soudů víme, že způsob rozhodování o výživném není úplně jednotný, takže jsem si předsevzala, že ve spolupráci s pracovní skupinou, jejímiž členy jsou i zástupci soudcovské unie aministerstva práce a sociálních věcí i akademické sféry, připravíme materiál, který bude shrnovat všechny dosavadní zkušenosti, vlivy nebo rozhodovací nástroje a srovnání se zahraničím. Současně připravíme orientační tabulky výživného pro různě staré děti a různě vydělávající rodiče. Uvítala bych, kdyby soudci používali tabulky jen jako doporučující materiál a v konkrétním případě se mohli odchýlit směrem nahoru i dolů. Mým prvním cílem je tedy sjednocení rozhodování a tím dalším návod pro soudce, jakým způsobem by se výživné v konkrétní věci mělo vypočítávat, a na závěr i valorizace výživného v závislosti na věku. Tyto kroky mohou být realizovány, aniž bychom potřebovali návrh zákona.

Neuvažujete o tom, že umožníte ve věcech výživného dovolání?

Otom, zda dovolání umožnit či ne, ještě diskutujeme s odborníky. Kdybychom rozhodli, že ano, předpokládalo by to změnu občanského soudního řádu a tam bych musela předložit návrh vládě. Byl by to určitě dobrý krok, který by vedl ke sjednocení výživného, protože by umožnil nejvyššímu soudu, aby zaujal sjednocovací stanovisko.
K mému záměru by mohlo přispět i určení specializovaných senátů u odvolacích soudů. Vím, že na některých krajských soudech fungují, ale někde je to personální problém. Spolu s tím bych uvítala, kdyby byla posílena role prvostupňových soudů, soudců na okresních soudech a aby celá agenda, která se týká rozhodování zejména nezletilých dětí, byla považována za nesmírně důležitou. Je třeba si uvědomit, že zasahuje do intimních vztahů mezi rodiči a dětmi a byť je to, jak se někdy mezi právníky říká, jenom pár paragrafů ze zákona o rodině, jedná se o agendu, která zasahuje všechny složky obyvatelstva. Dnes se rozvádí každé druhé manželství a rozchází každé druhé partnerství, takže otázku výživného řeší tím pádem každý druhý člověk.

V souvislosti s dopady krize máte v plánu v rámci nové vyhlášky nezávazně navrhnout exekutorům, aby si snižovali své odměny na polovinu, vymáhají-li dluh vůči sociálně slabým nebo lidem, kteří naopak dluží jen velmi nízké částky, věříte, že se to stane? Uvažujete o větší kontrole soukromých exekutorů či o omezení jejich pravomocí?

Nad exekutory se zamýšlím od okamžiku, kdy jsem si uvědomila, jaký byl základní cíl vzniku exekutorů. Smyslem zákona bylo pomoci věřitelům k tomu, aby se dostali ke svým dluhům. To by mělo být i cílem činnosti exekutorů, protože oni tady přece nejsou kvůli svým vlastním podnikatelským záměrům, ale proto, aby pomohli této činnosti. V tom případě mi nepřipadá úplně logické, když jsem věřitel, mám u někoho dluh, jdu za exekutorem, a pokud ten dlužník nemá žádný majetek postižitelný exekucí, tak nejenom nezískám nic zpátky, ale ještě mám exekutorovi zaplatit náklady za činnost, která není s žádným efektem spojena. Za této situace směřuje můj první návrh k tomu, zda se nezamyslet nad tím, že by exekutoři dostávali odměnu jenom za situace, že by vymohli dluh, který ten věřitel má. Moje druhá pohnutka byla v tom, že bych ráda pomohla těm, kdo se téměř nezaviněně do takové situace dlužníka dostali. Pokud někdo dluží třeba jen 200 korun a hned nezaplatí, tak se legálními právními prostředky velmi rychle může stát, není-li úplně důsledný a nehájí správně svá práva a nereaguje okamžitě na upomínky, že mu dvousetkorunový dluh naroste o soudní náklady na částku 12 000 korun a pak i o náklady exekučního řízení. Z původního dluhu, který dlužník mohl za určité situace zaplatit, je najednou částka kolem 20 000 korun, a to už ten dlužník absolutně zaplatit nemůže. To byly dva důvody, nad kterými jsem se zamýšlela, a proto ten můj návrh nebo nápad.
Jinou otázkou je, jak se k tomu postaví exekutoři. Já si jen myslím, že si jak věřitelé, tak dlužníci zaslouží, aby takový nástroj v exekučním řádu byl.

Jak jsme na tom z hlediska výkonnosti české justice ve srovnání se zeměmi na západ od naší hranice? Podle exministra Pospíšila je naše justice pořád o něco méně výkonná. Souhlasíte s tímto tvrzením? Čím to je a co lze dělat proto, aby se tento stav změnil?

Já mám před sebou tabulky a statistiky, ze kterých vyplývá, že jsme na tom podobně jako v zahraničí, a že naopak ve všech sledovaných agendách občanskoprávní, obchodněprávní a trestněprávní, s výjimkou úplně drobných odchylek v oblasti správního řízení, dochází ke zkracování lhůt pro vyřízení věcí, takže já vidím naopak pozitivní trend. Nedodělky se snižují, ale současně musím říct, že justice za stejného počtu zaměstnanců a soudců vyřizuje mnohem více agendy. Není možné srovnávat absolutní čísla, ale je třeba dávat do souvislostí meziroční nárůst celkového nápadu. Vždy je co zlepšovat, ale všechny lhůty řízení mají klesající tendenci. I ve vyřizování trestních věcí, kde jsou to měsíce, už ne roky, jsme myslím dosáhli výrazných úspěchů.

Které hlavní úkoly v oblasti justice bude podle Vás muset prioritně řešit vláda s plným politickým mandátem?

Myslím, že úkolem číslo jedna bude pokračování v elektronizaci. Zda pokračovat, jak rychle a v jakých krocích. V souvislosti s ekonomickou krizí bude asi třeba rozhodnout, zda financovat justici stávajícím způsobem, nebo jestli nenazrál čas na nějakou koncepční změnu financování a řízení justice. To není něco, o čem by mohla nová vláda rozhodnout třeba 1. července, ale bude to třeba prodebatovat s politickými stranami. Domnívám se, že se blížíme k určitému mezníku a že stojí za to se zamyslet nad tím, zda nepřenést jistou ekonomickou samostatnost třeba na krajské a vrchní soudy a na jejich vedení. Velmi důležitý a zásadní mi také připadá příliv nových lidí do justice a s tím související otázka, zda se mají noví soudci a noví státní zástupci rekrutovat z čekatelů, či zda mají být doplňováni z odborníků, kteří už si vysloužili ostruhy v jiných právních profesích. Velkou kádrovou rezervou jsou také asistenti, kterých je asi 500 a naprostá většina z nich touží po tom stát se soudcem – takže otázka jejich dalšího vzdělání a přípravy bude v budoucnu velmi důležitá. Další možností, kterou bych upřednostnila, je ta, že by justice byla schopná nabídnout jako odměnu či prémii post těm nejlepším z jiných právnických profesí.

Paní ministryně, už jste přemýšlela o tom, co budete dělat poté, až skončíte vministerské funkci?

Stále jsem ředitelkou justiční akademie a stále na justiční akademii jedním okem dohlížím. Sleduji, jakým způsobem se vyvíjí a zejména po těch osmi měsících vidím, že její možnosti jsou obrovské. Jsem rozhodnuta se tam vrátit, nicméně vůbec se nebráním dalším možnostem a jsem člověk optimistický a otevřený, takže uvidíme, co mi ještě život přinese.

Za rozhovor děkuje Marcela Staňková