Na nutnosti kvalitního, pro všechny dostupného vzdělání se shodují všichni politici napříč politickým spektrem, stejně tak jako na dobrém propojení výuky s praxí. Podívejme se na pohled ministryně školství a místopředsedkyně Strany zelených Dany Kuchtové.

Ano, je to tak. Souborně tyto jevy označujeme jako sociálně-patologické a jejich narůstání je v současné době obecným trendem i v některých dalších veřejných zařízeních. Je dobře, že se mu věnují média a že se mu začínají vážně věnovat i školy, které jej dříve spíše bagatelizovaly. Z průzkumu provedeného Českou školní inspekcí v letech 2005–2006 na 212 středních školách a81 základních školách (osloveno bylo 6207 žáků) vyplývá, že určitá lehčí nebo těžší forma šikany je vlastně všude, což je velice alarmující zjištění a je třeba se tímto problémem zabývat. Jak šikaně předcházet? Ministerstvo školství nesedělo s rukama v klíně ani dříve a za mého vedení samozřejmě také nebude. Připravovaly se zde jednak semináře a školení pro učitele o tom, jak šikaně předcházet, které proškolily tisíce učitelů. Byl vydán metodický pokyn pro školy, aby si připravily vlastní programy prevence. Školy tomu zpočátku nepřikládaly takovou váhu, ale dnes již většinou tyto programy prevence sociálně-patologických jevů mají. Jako velice účinné opatření se také ukazuje práce školního metodika prevence ve spolupráci s psychologem. Ti dokáží velkou část těchto jevů včas odhalit a předcházet jim. V proškolování budeme nadále pokračovat, finančně se snažíme vytvořit podmínky pro to, aby i tito metodici mohli na školách pracovat. Kromě toho připravujeme společný projekt Aliance proti šikaně. V jeho rámci bychom chtěli vytipovat hlavní subjekty, které se šikanou zabývají a které se s šikanou setkávají – ať již jsou to školy, ředitelé škol, pedagogické fakulty nebo naše ministerstvo. Máme v úmyslu oslovit i poslance, politiky, policii, soudy a případně kraje – uvidíme, do jaké míry budou mít tyto subjekty zájem se zapojit. Poté připravujeme brainstormingové setkání všech těchto subjektů a na podzim chceme uspořádat konferenci, která by situaci analyzovala a nastínila nějakou společnou strategii. Jedině společně a také s rodiči se těmto jevům dá účinně předcházet.

Jak hodnotíte zavádění kamerových systémů na některých školách?

Příliš tomu nefandím. Myslím si, že to není úplně ideální způsob, jak sociálně-patologickým jevům předcházet. Samozřejmě něco jiného je, když je kamera někde na veřejném prostranství nebo u vchodu, ale neumím si představit, že by kamery měly monitorovat v podstatě soukromí žáků, ať je to v šatnách či ve třídách. Výjimkou jsou ale místa, kde došlo k nějakému násilí a kde hrozí, že by tam mohl být agresor. V těchto výjimečných případech si je umím představit, ale jako plošný systém ne.

Jak se vypořádat s tím, že mají učitelé mnohdy velmi nízkou autoritu? Jakým způsobem je možné zvýšit prestiž učitelského povolání?

Zvýšení prestiže učitelského povolání je jeden z cílů, který jsem si předsevzala při svém příchodu na ministerstvo. Myslím, že je opravdu velice účinné, pokud ministryně zdůrazňuje, že naši učitelé a učitelky jsou kvalitními pedagogy a je třeba jim všemi způsoby vyslovovat úctu a díky za práci, kterou dělají. Snažím se o to různými cestami – oceněním medailí, prostřednictvím převzetí záštity nad jejich akcemi, tím, že se účastním i populárnějších akcí, jako je třeba Zlatý Ámos apod. Myslím, že na těchto akcích zažívají učitelé soudržnost a oslavu toho, že jsou skutečně manažery budoucnosti a že je jejich práce důležitá. Možná jsou to trochu detailní věci, ale podle mého názoru jsou důležité. Celkově vím, že prestiž učitelů je nižší i proto, že mají nižší platy než jiní vysokoškolsky vzdělaní odborníci. To je velký kámen úrazu, protože platy učitelů jsou sice mírně nadprůměrné, ale zatím pořád ještě nedosahují těch částek, kterých by dosahovat měly. Situace je pro mě složitá, protože přicházíme v období, kdy narostly veřejné dluhy samy je budeme muset splácet. V tuto chvíli je obtížné slibovat učitelům, že jim razantně zvýšíme platy. To nemohu udělat, ale opakuji, že v letech 2007–2013 připluje do ČR v rámci Evropských strukturálních fondů velké množství financí z EU, konkrétně 130 mld. na programy, které se týkají vzdělávání, vědy a výzkumu. To je obrovská částka, která může přispět k tomu, že u aktivních učitelů, kteří na těchto projektech budou pracovat, se plat zvedne. Pro prestiž učitelů je podle mého názoru také velmi významné to, že jsou kreativními pracovníky, kteří si v rámci školních programů sami určují práci a sami směřují vzdělávání žáků. To byl myslím také důvod, proč bylo ve školství málo mužů, protože formální nebo rutinní práce je něco, co prestiž učitelů nezvyšovalo. Ve chvíli, kdy se učitelé stanou tak trochu Komenskými a rodiče uvidí, že jejich děti najednou rádi chodí do školy, to může velmi zvýšit jejich prestiž.

Muži ale často odcházeli ze školství spíš kvůli nedostatku financí...

Je to samozřejmě i otázka financí. Ředitelé tuto situaci často řeší tak, že volí u učitelů, kteří nejsou začátečníky, nadprůměrný plat, nebo že jim dají vyšší osobní ohodnocení. Víte, problém s muži ve školství je sice zřetelný a nikdo ho nepopírá, ale přesto se domnívám a opakuji to velmi často, že otázka feminizace českého školství není zásadním faktorem, který by zhoršoval kvalitu vzdělání. Domnívám se, že máme velmi mnoho kvalitních učitelek. Pravda je, že z psychosociálního hlediska by bylo dobře, aby ve školství byli ženy a muži v rovnováze, ale na tom musíme postupně pracovat.

Budete usilovat o snížení počtu nekvalifikovaných učitelů (je jich více než 15 %, u jazykové výuky dokonce 50 %)? Jakým způsobem?

Situace s kvalifikací pedagogů je teď trochu tristní. Dálkové studium pedagogického vzdělání existuje pouze na několika fakultách, což je velký problém. Mám v plánu vyvolat při výjezdech do krajů jednání s pedagogickými  fakultami a diskutovat s nimi možnost, aby toto dálkové studium otevřeli, protože mi píše mnoho učitelů ze středních i základních škol, kteří by si rádi doplnili potřebnou kvalifikaci, ale denní studium nemohou absolvovat. Je to skutečně problém a je to je jedna z mezer ve školském zákoně.

Jednou z velmi zásadních otázek ve školství je větší propojení výuky s praxí a lepší uplatňování absolventů SŠ a VŠ. Při hledání zaměstnání je po nich často považována praxe, kterou do té doby nemohli získat. Připravujete v této oblasti nějaké změny?

Tady je snad ještě složitější situace než v předchozím problému. Propojení výuky s praxí je samozřejmě velice důležité samy se o ně snažíme v rámci tripartity při jednání s odbory i se zaměstnavateli. Důležité je, aby obory, které nabízíme, skutečně reflektovaly na poptávku na trhu. To znamená, aby tu nebyly tradiční obory, které už dnes nemají uplatnění, ale nové, více sofistikované obory, po kterých vzrůstá poptávka. Prvky flexibility se snažíme zapracovat již do tzv. rámcových vzdělávacích programů. Spojovaly se obory, kterých bylo 600, do asi 200, do kterých by se měly vejít požadavky zaměstnavatelů. Je tady ještě jedna cesta, kterou používají třeba v Rakousku, a to jsou daňové úlevy pro zaměstnavatele, kteří zaměstnají absolventy školy například jeden rok po škole. Nevím, zda se mi toto téma podaří otevřít, protože v současném reformním snažení by znamenalo zase nějaké výjimky ze systému. Je to ale určitě účinná cesta, kterou budu diskutovat mezi koaličními partnery, kteří se zabývají školstvím, a uvidím, jestli se setkám se vstřícností, nebo s odmítnutím.

Jaké máte plány s vyššími odbornými školami, které měly přispět k lepšímu uplatnění středoškoláků na trhu práce?

Zde je systémový problém, protože u nás vyšší odborné školy patří do středního školství a v Evropě do terciárního – vysokoškolského segmentu. My bychom si přáli, aby se vyšší odborné školy, které nabízejí dvou- až čtyřleté vzdělání zakončené zkouškou, postupně transformovaly na bakalářské obory. Titul diplomovaný specialista není uznávaný jako vysokoškolský titul, absolventi, kteří přijdou do praxe, nedostávají více peněz než středoškoláci. Také proto zájem otyto vyšší odborné školy postupně klesá. Za vlády sociální demokracie se na nich navíc prosadilo školné. Rozumím, že to byl způsob, jak poskytnout vzdělání těm, kteří si ho chtějí doplnit a zároveň nechtějí jít na vysoké školy, ale toto by systémově měly řešit právě bakalářské profesní školy, které už jsou normálními vysokými školami a titul bakalář je uznávaný i v Evropě. Naším cílem není vyšší odborné školy ničit, ale postupně je transformovat a zapojit do vysokoškolského systému a celý systém udělat více prostupný.

Máte v úmyslu dokončit plán své předchůdkyně Buzkové, která začala měnit osnovy základních a středních škol? Školy by si samy měly připravovat takzvaný školní vzdělávací program. Nehrozí, že se začne lišit úroveň výuky na jednotlivých školách?

K tomu mohu říci jen to, že i v době jednotných osnov na základních a středních se úroveň výuky vždy lišila. Existovala gymnázia, na která byl nával, a gymnázia, na která nikdo nechtěl. Především to záleží na kvalitě pedagogů a na manažerských a dalších schopnostech ředitele školy. Co se týče školních vzdělávacích programů, může skutečně nastat významný posun v tom, že se bude výuka v jednotlivých částech vzdělávání lišit  – např. v jedné škole budou v určité době brát národní obrození a jinde začnou od roku 1945, ale základ, objem, rozsah vzdělání by měli získat všichni stejný, to školní vzdělávací programy zajišťují. Srovnatelné by to mělo ale být až na konci celého cyklu, ne v jeho průběhu. V tom smyslu si musíme zvyknout na to, že škola už nebude jednotná a že v případě přestupování ze školy do školy se musí s žáky individuálně pracovat. Nevidím v tom ale problém, je to asi totéž, jako když měníme lékaře – žádný neléčí úplně stejně, ale jejich cílem je nás uzdravit a daří se to, ač různými metodami.

Jsou učitelé dostatečně finančně ohodnoceni za to, že sami vzdělávací program připravují a de facto jim přibyla další práce?

Nechci kritizovat své předchůdce. Myslím, že je lepší se dívat do budoucnosti. Pravda ale je, že učitelé, kteří se začali zabývat vzdělávacími programy, se za jejich tvorbu žádných velkých odměn nedočkali, snad kromě pilotních škol nebo některých cílených podpor ze strany ministerstva. Chtěli bychom tuto situaci zlepšit tím, že v rámci evropských strukturálních fondů chystáme projekty, v jejichž rámci budou moci učitelé pracovat i na vylepšení většinou již připravených vzdělávacích programů. Myslím si, že to je způsob, jak platy nepřímo zvýšit a jak práci navíc odměnit.

Myslíte, že by řešením nedostatku financí na vysokých školách mohlo být tzv. odložené školné, tedy školné, které by absolventi začali platit až v momentě, kdy získají dobře placené místo? Jak chcete kontrolovat plnění odloženého závazku?

Systém odloženého školného představila na koaličních vyjednáváních ODS a mně se ta myšlenka nezdála špatná, ale problém byl vtom, že jsme nebyli schopni se shodnout, při jaké výši násobku průměrného platu by měl absolvent začít školné splácet. Pokud by dosáhl průměrného platu (který je dnes 17–18 tisíc korun), tak by to bylo sociálně neúnosné. Umím si představit, že by to byl dvoj- či trojnásobek průměrného platu. Pak by ale vyvstala otázka, jak by se odložené školné vybíralo, jak by to bylo u studentů, kteří odejdou do zahraničí, a jak by se tento výběr kontroloval. Proto se mně a mým kolegům ze Strany zelených zdálo, že systém odloženého školného ještě není tak důkladně propracován, aby ho bylo možné zařadit do rámce koaliční dohody, a slíbili jsme si, že o něm budeme dál diskutovat a dál ho připravovat.

Nelze hledat inspiraci v jiných zemích, kde takové modely fungují?

Určitě to možné je. Ty systémy existují, ale je třeba mít na paměti, že u nás je specifická česká tradice, že máme poměrně vysoký počet středoškolsky vzdělaných lidí s maturitou, ale poměrně málo lidí s vysokoškolským vzděláním. Je tedy otázkou, zda by zavedení školného od vysokoškolského studia spíše neodradilo. Domnívám se, že naší prioritou by teď nemělo být školné, ale spíše to, abychom dokázali zpestřit nabídku vysokých škol právě o bakalářské školy, abychom dokázali lépe připravit stipendia, zavést spoření pro studenty, aby se mohli na studium připravovat, a abychom dokázali zapojit více soukromý sektor např. formou účasti na výzkumných projektech u univerzit. Do školství je potřeba dostat peníze z různých zdrojů, nejenom prostřednictvím školného, které je takovým evergreenem a o němž se pořád mluví. Podle našich informací, které jsme měli jako zelení, by školné vneslo do školství asi 10 % všech nákladů. Nám jde teď především o to, z čeho pokrýt zbývajících 90 %.

Zavedení státních maturit se zřejmě zpozdí o dva roky. Neobáváte se po zkušenostech s maturitami nanečisto, že státní maturity budou zbytečně složité a někdy i zmatečné? Mají státní maturity i ostatní země, či počítají s jejich zavedením?

Zkouší je např. Slovensko, Polsko, určitá forma státní zkoušky (nemusí se jmenovat zrovna maturita) je i v jiných zemích. Já se k modelu státní maturity přikláním, protože si myslím, že systém našeho vzdělávání by měl být co nejdostupnější a nejpropustnější. Velmi bych si přála, aby bylo co nejméně testů a přijímacích, postupových zkoušek. Cílem vzdělání by mělo být naučit jistý základ, ale také vychovat osobnost, naučit ji pohybovat se v sociálním prostředí školy, společnosti, předat jí etické hodnoty a hodnoty vztahu k životnímu prostředí. To všechno jsou cíle školy, které se v žádných testech nedají zkoušet. Proto se k testům příliš nepřikláním. Jsem pro to, aby zůstala jedna státem garantovaná zkouška, která doloží, že student v systému základního a středního školství postoupil na určitou úroveň. Státní maturita by ale měla být dvoustupňová. O obsahu se stále ještě velmi diskutuje. Tuto zkoušku nepovažuji za připravenou, a proto se přikláním k tomu, aby se odložila o dva roky.

Považujete často frekventovaný problém matematiky u maturit za skutečný, nebo nepodstatný?

Také o tom dost často diskutujeme. Domnívám se, že matematika se u nás – podle mých kolegů odborníků – vyučuje špatně. Neučí se logika a uvažování a chybí praktické zapojení matematiky do života. Proto test z matematiky znamená pro mnoho lidí strašák, takže společenská akceptace maturity z matematiky je poměrně nízká. Pokud by se způsob výuky matematiky změnil, tak by myslím i opadl strach z ní a zájem o ni a potažmo o technické obory by vzrůstal. Primárně by zatím měla zůstat maturita z matematiky volitelná.

Velmi kritizovanou skutečností je stav, kdy si žáci mohou podat jen jednu přihlášku na střední školu. Navrhujete, že by si žáci mohli podat tolik přihlášek, kolik chtějí. Proti je ale levice i lidovci. Jakou má tento návrh šanci na prosazení? Uvažujete o nějakém kompromisním řešení?

Mému srdci je nejbližší ta možnost, že by si studenti mohli podat libovolný počet přihlášek,  leč administrativně-organizační praxe ukázala, že neomezené množství přihlášek by se nedalo zvládnout. Proto se začínáme přiklánět k tomu, aby mohly být přihlášky minimálně dvě. Potvrzuje nám to i průzkum, který provedl mezi studenty Ústav pro informace ve vzdělání a který ukázal, že studenti podávají v průměru 2,3 přihlášky na VŠ, ačkoliv jich mohou podat neomezený počet. Proto se přikláníme k modelu minimálně dvou přihlášek.

Je o Vás známo, že jste zastánkyní alternativních metod výuky. Jaké místo by tyto metody podle Vás měly zaujímat v současném školství? Měl by se jejich podíl nějak výrazněji měnit?

Alternativní metody by měly zaujímat takové místo, jaká je po nich poptávka. A praxe i na západě ukazuje, že se jedná o výrazně menšinový směr, byť poptávka mírně roste. Ukazuje se, že to není v žádném případě náhrada tradičního školství, jen jeho doplnění. Rozhodně bych to nechtěla nějakým způsobem regulovat. Víme, že teď momentálně je poptávka po alternativních školách větší, než je nabídka. Proto se snažím podpořit alternativní školy, aby se poptávka uspokojila, ale nemám žádnou ambici v tom smyslu, že bych chtěla vytlačit tradiční školu a nahradit ji alternativami. To nemá smysl, nechme to volnému trhu, tomu, co si rodiče přejí a vyjděme jim vstříc.

Za rozhovor děkuje Marcela Staňková

Je libo maturitu nanečisto?

„Připravte si tužky, všechny věci si dejte z lavic, budu vás postupně volat a přidělovat vám identifikační kódy…“ Seděli jsme v lavicích tiše jako myšky a čekali, co bude dál. Byl první den maturit nanečisto a my nevěděli, co nás čeká. A stejně na tom byli také naši profesoři. Začali jsem českým jazykem. Úkoly ověřovaly naše jazykové cítění a pochopení textu. Měli jsme přepracovat článek, poznat funkční styl z ukázky. Ovšem to nejlepší (chci říci nejhorší) přišlo na konec. Měli jsme za úkol upravit dopis o záchodech. (Mimochodem, co může být horšího pro estetického profesora českého jazyka, než toto téma?) Upravovala jsem fráze, které byly stylisticky špatně, ale začala jsem zjišťovat, že se ztrácím v textu. Než jsem tento dopis dopsala, tak už jsem ani nevěděla, kdo ho vlastně píše. Nebyla jsem však sama. Na toto téma jsem vedla diskuzi s mnoha mými vrstevníky i z jiných škol a ti měli stejný problém. A dala nám zabrat překvapivě i informatika, ze které povinně maturujeme. Jestli jsme si někdy mysleli, že jsme dobře připraveni na tento předmět, tak nám tento test vzal naprosto veškeré bláhové iluze. Měsíc před praktickou maturitní zkouškou.

„Jak zapíšete číslo 485 ve dvojkové soustavě?“

a) 00101…, b) 11001…, c) 01100… d) 10101.

Možnosti byly opravdu „lákavé“ a vyplňování tohoto didaktického testu mi připomínalo spíše sportku.

Ale co se týče šancí, byli jsme na tom alespoň lépe než opravdoví sázející. 1 : 4.

Další otázky byly snad ještě horší a jediný, kdo by nad nimi mohl zajásat, by byli programátoři. Podtrženo sečteno se rozhodně nedá říci, že bychom takovéto věci někdy v praktickém životě použili. A jde přece o to, abychom nebyli jenom teoretiky, nebo ne?

„Konec, odložte tužky. Zkontrolujte si, zda máte na správném místě nalepený identifikační kód. Budu si vás volat a vy mi budete odevzdávat záznamový arch spolu s vašimi koncepty.“ Maturity nanečisto končí. S radostí se zbavuji tohoto testu a jen tiše lituji dalších ročníků, které budou skládat státní maturitu…

Veronika Valentová, studentka