To říká MUDr.David Rath, ministr zdravotnictví České republiky

MUDr. David Rath... Asi jen málokdo v této zemi by neznal tohoto muže. A to nejen díky posledním událostem. David Rath se zapsal do povědomí české veřejnosti už před deseti lety, kdy založil Lékařský odborový klub. Od té doby z veřejného dění nikdy nadlouho nevymizel. Je vnímán jako bojovník za platy lékařů a mnozí lidé jej hodnotí jako více či méně kontroverzní osobnost. Jedni mu vytýkají údajný kariérizmus, další zase ne zcela obvyklý způsob soukromého života. Zároveň ovšem nelze nenabýt i dojmu, že za většinou těchto výtek stojí „ta naše povaha česká“.

Zanedlouho čtyřicetiletý ministr se řízení zdravotnictví ujal 21. října 2005 – jako první náměstek ministra zdravotnictví Zdeňka Škromacha – energicky. Ba, razantně. A to i vzdor tomu, že jej prezident republiky zpočátku odmítl jmenovat rovnou do funkce ministra, neboť David Rath v téže době již osmým rokem řídil Českou lékařskou komoru. Ministrem se David Rath stal 4. listopadu.

Co dnes řeknete k událostem, které provázely vaše jmenování ministrem zdravotnictví?

Že byly zbytečné. A že nic neřešily. Sice jsem je nezačal, ale považuji přitom za chybu, že sklouzly až do příliš osobní roviny. A to i přesto, že mně, jako Davida Ratha, nechávalo vlastně vcelku klidným, zda budu nebo nebudu jmenován.

Vy jste nechtěl být ministrem?

Jedinou ambicí, kterou doopravdy mám, je přispět k řešení problémů našeho zdravotnictví. Jestli to udělám z pozice ministra nebo z pozice prvního náměstka s pověřením k řízení úřadu, to vskutku nepovažuji za prioritu všech priorit.

A jak chcete přispět k řešení problémů ve zdravotnictví?

Jde o to, aby přechodné finanční potíže ve zdravotnickém systému nepřerostly v jeho skutečnou krizi. Již dříve jsem deklaroval jednotlivá opatření, která by MZ podle mého názoru mělo realizovat. Těch šest bodů vyšlo i v tisku a podotýkám, že se, kromě toho, že je jich právě šest, nijak neshodují s šesti provokativními otázkami senátora Tomáše Julínka.

Známe těch vašich šest opatření. Prvním z nich je ekonomická stabilizace Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP). Jak ji chcete uskutečnit?

Základním předpokladem pro realizaci tohoto záměru je ochota VZP spolupracovat. Dále vycházím z naprosto jednoduché úvahy. Podívejte, když v domácnosti hospodaříte s nějakými penězi, to je teď jedno s jakou částkou, neříkejte mi, že když si dáte záležet, neušetříte z nich řekněme za měsíc jedno nebo dvě procenta. Z deseti tisíc třeba pětistovku, z dvaceti tisíc tisícovku a z třiceti aspoň patnáct set. Jestliže VZP hospodaří ročně s přibližně 110 miliardami korun, ptám se – je opravdu úplně nemožné ušetřit jednu nebo dvě miliardy? Podle analýz, které jsme si nechali udělat, by to tak velký problém být neměl.

Jenže VZP má schodek, který činí 11 miliard korun...

Ano, jde ovšem o schodek kumulovaný. Nahromadil se za posledních pět let. Takže opakuji, stačí roční úspora ve výši zhruba dvou miliard, aby VZP postupně dospěla k vyrovnané bilanci.

K tomu chcete dojít oním „krizovým managementem“, který jste v témže bodě zmiňoval? A proč „krizový“, když zároveň tvrdíte, že zdravotnictví v žádné krizi není?

Zdravotnictví samozřejmě, přes určité rozdíly v úrovni a kvalitě poskytované péče mezi jednotlivými zařízeními, skutečně v žádné krizi není. A pojem „krizový management“ je jen běžně používaný terminus technicus v situacích, které vyžadují rychlé a efektivní řešení a přitom nejsou nejjednodušší. Takže, prosím, nechytat za slovíčka... Ale k vaší otázce. Ano, celým komplexem opatření chci dospět k tomu, aby se VZP přestala chovat marnotratně a začala lépe hospodařit.

A ta opatření...?

Hned se k tomu dostaneme. Naposledy jsem zmínil například určité možnosti, které VZP může uplatnit prostřednictvím svých revizních lékařů. Ale hospodárné chování revizních lékařů je jen jednou z mnoha „trošek do mlýna“. A to ještě ani ne tou nejhlavnější. Jsou významnější. Například to, že všechny náklady na léky a zdravotnické prostředky budou řešeny na úrovni jednotlivých zdravotnických zařízení stanovením prospektivních limitů v objemu maximálně 98 % za rok 2005. Nebo to, že úhrady za lůžkovou zdravotní péči ve fakultních nemocnicích a dalších zdravotnických zařízeních přímo řízených ministerstvem budou ve zbytku tohoto roku ve výši 105 % při 85–90 % výkonů a na příští rok tato zařízení dostanou určitý garantovaný objem finančních prostředků, do něhož se budou muset vejít. Tato opatření, jakkoliv jistě v určitých kruzích, zejména mezi pravicovými politiky a ekonomy, vyvolají hodně pokřiku o „socialistických metodách“, by měla zamezit plýtvání se zdravotní péčí. Objevuje se i sofistikovanější kritika. Ta mluví o omezování péče v jednotlivých konkrétních případech. Nemohu vyloučit, že se to skutečně nikde nestane, ale jsem přesvědčen, že naprostá většina zdravotníků se na tak „tenký led“ nebude pouštět. Ostatně, potvrdilo se mi to při jednání jak s VZP, tak i s představiteli přímo řízených organizací MZ, tedy s fakultními nemocnicemi a poskytovateli zdravotní péče, s nimž bylo v této věci dosaženo shody. Což považuji za velmi cenné.

Nezhorší tato opatření především dostupnost a kvalitu zdravotní péče?

Jejich cílem je dosáhnout přímého opaku, tedy zlepšit dostupnost opravdu kvalitní zdravotní péče. Řečeno co nejjednodušeji – kvantitu měnit na kvalitu a vytěsňovat tzv. „množstevní medicínu“.

A toho lze dosáhnout i když chcete zrušit některá zdravotnická zařízení, například nemocnice?

Ale my přece nic rušit nechceme...

Vždyť jste prohlásil, že bude jen 110 nemocnic v republice...
Řekl jsem, že takový počet nemocnic v síti zdravotní péče je pro tuto zemi optimální. A s tolika nemocnicemi počítáme jako s neziskovými organizacemi, až bude schválen příslušný zákon, který je v současné době ve sněmovně. To, co bude „navíc“, ale nikdo rušit nehodlá. Nemocnice, které v síti nebudou, mohou být převedeny na obchodní společnosti, zprivatizovány či transformovány na lůžka následné péče. To už pak bude záležet jen na jejich majitelích a na zdravotních pojišťovnách.