Najít východisko ze současné povolební patové situace bude velmi obtížné. Pravice sice podepsala koaliční dohodu, ale zda pro ni získá podporu ve sněmovně, je velmi nejisté. A co na to voliči? Co ovlivnilo jejich rozhodování v předvolební kampani? K hodnocení jejího průběhu jsme si tentokrát vybrali předsedu strany, jež se do parlamentu nedostala. Volby očima Vladimíra Železného, předsedy politické strany Nezávislí demokraté (předseda V. Železný).

V zásadě je to pro nás neúspěch. Můžeme sice říci, že jsme druhá nejsilnější neparlamentní strana a že jsme sedmá nejsilnější strana na našem území. To zní velmi přesvědčivě, ale pásmo, ve kterém jsme se ocitli, je pro tolik politických stran a jsou tak blízko, že by to bylo nekorektní. Výsledky voleb jsme velmi zklamáni. Situace v ČR je jiná než v okolních zemích, než například v Polsku, kde je nástup nových stran přirozenou věcí. Nemyslíme si, že volby do Poslanecké sněmovny jsou obecně vylučující malé strany. Myslíme si, že to je specifikum těchto voleb. Myslíme si, a vede nás k tomu zkušenost mé senátní kampaně a kampaně do Evropského parlamentu, že v jiném typu voleb mají malé strany větší šanci. V okamžiku, kdy volič začíná méně přemýšlet o souboji typu Sparta × Slavia, černá × bílá, ODS × ČSSD, ale začíná se zamýšlet nad osobnostmi, to je typické pro senátní kampaň, anebo ho méně vzrušuje, ke které politické straně přísluší osoba, které důvěřuje ve svém místě bydliště, což je případ komunálních voleb. Větší šanci mají malé strany také proto, že neexistuje podvržený průzkum. Podle nás celý problém České republiky v parlamentních volbách spočívá v manipulaci z průzkumem. Ta manipulace je mimořádně hrubá, mimořádně jednoznačná a politické strany, ty zkušené, velké a bohaté, přišly záhy na to, že to je unikátní nástroj, se kterým je možné posunout vědomí nad nebo pod 5 % mnohem dříve, než vůbec volby začnou. Náš volič je totiž zejména díky přítomnosti komunistické strany velmi přecitlivělý na to, aby ani malá část jeho hlasu, byť bude proporcionální a nikomu ani neprospěje, ani neublíží, nepřipadla například komunistické straně. Proto tak přecitlivěle hodnotí, jestli je někdo nad nebo pod 5 %. To je pro malé strany velmi nepříjemná situace. Myslíme si, že zákon by měl mnohem striktněji hovořit o publikování předvolebních průzkumů. Další významný problém je, že víceméně monopolem se pro velké strany stává veřejnoprávní televize. V Evropě má zpravidla něco mezi 60 % a 85 % vlivu televize. Můžete udělat geniální kampaň, ale je to marné, jeden výstup na televizní obrazovce toto všechno smaže, nebo nahradí. U nás se stala  mimořádně nekorektní věc, a sice že televize porušila zákon, který jí přímo předepisuje, jak se má v předvolebním období chovat. Kvantifikuje, kolik času má komu dát a dává-li něco navíc, pak to musí dávat v téže proporci. Kuriózně byl tentokrát porušen nejen zákon, ale i ústavní princip, protože ústava říká, že rovná soutěž politických stran a hnutí je garantována státem a ústavou. Ještě nikdy se u nás nestalo, aby veřejnoprávní instituce arogantně stanovila pravidla rovnosti. Nic jí nebránilo, aby například druhý kanál po celou dobu volební kampaně otevřela volbám, protože pro tuto zemi jsou volby důležité. V tom vidím veřejnou službu. Televize mohla místo motocyklových závodů do nekonečna vysílat besedy politických stran, jejich vystoupení, prezentace jejich politických programů a v tom okamžiku malinko vyvážit nevýhodu, kterou mají malé strany oproti subjektům, které jsou schopny proinvestovat stamiliony korun na volební kampaň, zatímco ony zpravidla zápolí někde mezi 1 až 7 miliony korun. Aby se to vyrovnalo, je tu veřejná televize, má to být rovná soutěž. U nás došlo k velmi hrubému pošlapání toho principu a my jsme podali velmi obsáhlou a právně mimořádně dobře fundovanou žalobu Nejvyššímu správnímu soudu a nezávidíme mu rozhodování a tlak, kterému bude vystaven. Existují tu kruhy, které mají zásadní zájem na zachování voleb. Myslím si, že letošní volby byly první opravdu zmanipulované volby po roce 1990, a myslím také, že rozhodování Nejvyššího správního soudu bude klíčovým testem naší demokracie. Nepříjemným testem, protože nikdo se mu nechce vystavit.

Domníváte se, že současné postavení marginálních politických stran se může změnit, ať již v běžných podmínkách, nebo naopak v případě určité krize politiky a politického myšlení?

Nejprve musím podotknout, že podle ústavy není žádná strana marginální. Podle ústavy jsou si v předvolebním období všichni rovni – parlamentní i neparlamentní strany, vládní i nevládní, dokud se neustaví nové poměry. Ale jde o to, že u nás nemůže nikdy malá strana položit otázku lídrovi velké strany. Železný nikdy nemůže položit otázku Paroubkovi. Ale zpět k otázce. Myslím, že malým politickým stranám mimořádně pomůže velká koalice. Protože volič si řekne, že volby byly de facto zbytečné, protože ti dva, co na sebe dštili síru a byli absolutně nesmiřitelní, najednou najdou dojemnou shodu a vytvoří společně vládu a rozdělí si ministerstva a zejména státní zakázky a budou žít velmi spokojeně. Pak si volič řekne, že by potřeboval nějakou politickou sílu, která by uměla rozetnout tento začarovaný kruh.

Jakou cestu k řešení parlamentní remízy 100 : 100 považujete za racionální a jakou cestu za mravnou?

Nejmravnější a nejracionálnější by v této situaci bylo vypsat nové volby na jaro příštího roku a do té doby vládnout úřednicky, však už jsme to zažili s vládou J. Tošovského a ta zkušenost nebyla nijak zdrcující. Neříkám to proto, že bychom měli opakovanou šanci. Úřednická vláda má pro každou zemi i blahodárný účinek, neboť umí prosadit bez politického rizika a viditelného poškození kterékoliv politické strany celou řadu nutných opatření, které ekonomika, sociální systém, pracovní právo, politický systém nebo veřejné uspořádání potřebuje. Vyřeší tyto problémy a po nových volbách předá vládu politickým stranám, které pak už nejsou zatíženy rozhodováním o těchto velmi choulostivých věcech. Neumím si představit, že po tomto typu kampaně budou tyto dvě politické strany spolu sedět v jedné vládě. To nedává smysl a zpochybňuje to vůbec postoje během volební kampaně.

Nepředpokládám, že by angažovanost v politice byla Vaším jediným či dominantním životním cílem. Významnou část svého života jste spojil s televizí. Vaše zkušenosti mne vedou k otázce, zda považujete současnou úroveň soukromé i veřejnoprávní televize za dobrou, únosnou nebo špatnou? V čem?

Musím říci, že politika v současné době je dominantním zájmem mého života. Nejsou to média, z 85 % se věnuji politice. Úroveň veřejnoprávní televize považuji za únosnou (teď nehovořím o chování veřejnoprávní televize), možná příliš zkomercionalizovanou oproti třeba německým televizním stanicím a příliš spoléhající na komerční projekty. Situaci v komerčních televizích považuji za dobrou, s tím, že mě naprosto překvapují hrubé profesionální chyby, kterých se dopouštějí obě televize, a zejména bohužel ta, ze které jsem odešel.

Jste znám jako kulturní člověk a milovník umění. Považujete masová média za součást kultury?

Nesporně ano, je namyšleností a arogancí našeho intelektuálního, ale spíše pseudointelektuálního světa reprezentovaného zejména herci, kteří si o sobě myslí, bůhvíjací jsou intelektuálové, a tak vyslovují soudy o televizi, jak je který pořad pokleslý, přitom jejich vlastní úroveň je často tak pokleslá, že když na ni nasadíte standardní měřítka vysokého intelektuálního života, tak také neobstojí. Myslím si, že masová média jsou nedílnou součástí kultury a dokonce bych řekl, že nutnou součástí kultury, protože ten, kdo ji konzumuje, na ni má nárok. Nikdo neumí a nemá ani právo pozvedat. Je to obrozenecký pocit, který máme snad z 19. století, že intelektuál nebo kdokoliv o něco více vzdělaný, má povinnost ty ostatní vést k tomu, aby také četli Prousta a Kafku, i když ho žádný z těch herců skoro nikdy nečetl. To je nesmysl. Tento pocit byl falešně upevněn v době komunizmu, protože tady byla absence toho, čemu se říká masová kultura. Nebyl tu rodokaps, komiks, červená, růžová knihovna. Byla jen vysoká kultura a z té si vyzobával konzument, který byl na úrovni masové kultury a chtěl masovou kulturu, jen drobty, které si byl schopen vzít. Dnes, kdy se masová kultura otevřela, se k ní přirozeně vrátil a dává jí přednost. Sofiina volba kdysi vyšla v nákladu 60 000, je to velmi kvalitní literatura, ale zkuste jí dnes vydat 2000 výtisků a neprodáte je. Protože konzument, který si tam předtím vyzobával každou sedmou erotickou stránku a zbytek pomíjel, si teď raději koupí erotický románek, chce-li si ho číst. Za druhé už nikdo nemonopolizuje kulturu, už televizního diváka nedrží pevně a nedovolí mu nic jiného. Za komunizmu byl u nás nastaven technický odstup zvuku a obrazu v televizních přijímačích tak, abyste nikdy nemohli přijímat zahraniční televize. Buď jste přijímali zvuk, nebo obraz. Nikdy dohromady. Divákovi nezbylo, než se na to dívat. Připomenu jen jednu věc, na kterou jsme velice rychle zapomněli, že tolik proklínaný Dallas, který údajně prolomil ta vrata, sem uvedla Československá veřejnoprávní, tehdy státní televize. Masová kultura je přirozenou součástí obecné kultury a teprve nad ní vyrůstá relativně úzká vrstva vyšší kultury a nad ní ještě tenčí blanka vrcholně intelektuální kultury a všechno to je kultura a všechno to má nárok na přežití.

Nic bližšího o tom nevím, ale doslechla jsem se, že se věnujete vinařství. Mohl byste mi o této Vaší aktivitě povědět něco podrobnějšího?

Víno je moje celoživotní láska, vinařství se věnuji a od konce 90. let jsem do moravského vinařství velmi investoval. Snažil jsem se obnovit standardy, které byly naprosto zmasakrovány komunizmem, a vinařství u nás zparchantělo na rozdíl třeba od výroby piva, která si udržela pozoruhodnou úroveň a třeba špičkové plzeňské pivo bylo i za komunizmu pořád nejlepší pivo v Evropě. S vínem to dopadlo katastrofálně. Jen málokdo a málokde poctivě vyráběl víno. Takže tohle všechno se snažíme vrátit. Snažíme se vrátit některé tradice a také místní gastronomii, místní sýry, kozí sýry a další věci, které k tomu patří. Všechno je to v hrozně bědném stavu.

Co říkáte na to, že EU počítá se zrušením 400 000 hektarů vinic s ohledem na konkurenci levných vín z ne zcela tradičních oblastí (USA, JAR apod.)?

Je to úkol, který je nutný. Evropa vyrábí vysokou nadprodukci a zejména v segmentu horších a okrajových vín. Takže zrušení této produkce pomůže zjednodušit a zvýšit kvalitu evropského vína. Bohužel naše republika s výjimkou některých částí jižní Moravy, jako je například Mikulov, spadá do okrajové části. Pěstujeme víno i na Mostecku na haldách. Zrušení jednoho hektaru vinice přijde na 4,73 milionu korun. Obávám se, že nastane spekulace, a ti, kteří spekulativně rychle osázeli (nebo spíš neosázeli) vinice, budou bohatší než ti, kteří budou vyrábět víno. Na druhou stranu si myslím, že do České republiky z těch peněz přijde relativně nepatrný zlomek. Většinu je zapotřebí věnovat do Itálie, protože 8 % vinic v Evropě jsou načerno vysázené italské vinice. To je obrovitá rozloha a je třeba ji zlikvidovat, protože se tam rodí špatná vína a jenom se vybírají dotace, takže zrušení bude blahodárné.

Nevyhnu se ani pro Vás zřejmě banální otázce – jak se Vám osobně daří plnit svou roli v Evropském parlamentu, a to mezi poslanci vůbec a ve skupině poslanců ČR zvlášť?

Skupina poslanců ČR neexistuje, to je třeba předeslat. Existují politické skupiny, do kterých jsme rozděleni a jsme často nesmiřitelně rozděleni. Česká delegace jako celek vystupuje velmi nekoherentně, na rozdíl například od polské, maďarské nebo některých dalších. Poláci se na sebe podívají a nezávisle na tom, k jaké části politického spektra patří, zvedají ruku velmi disciplinovaně. My jsme velice rozpolceni, což se projevilo na hlasování o regulaci zvané REACH, při hlasování o volném pohybu pracovních sil, při hlasování o pracovním zákonodárství, velmi významně při jednání o právu společnosti relokalizovat, to znamená přenést svůj podnik do východní části Evropy, například. Tam kuriózně někteří naši poslanci hlasovali opačně, proti zájmům České republiky. Vysvětlují to různě a já je chápu, protože jsme mladá země v EU a neměli jsme zkušenost. Oni, když přicházeli do Evropského parlamentu, tak je často jejich politická skupina svázala některými regulemi a vyžadovala po nich, aby s ní hlasovali ve všech tématech, kromě těch, která nahlásí hned na začátku. A pak se jen díváte, jak se někteří kroutí a opatrně zvedají ruku, aby nebyli moc vidět, protože hlasují disciplinovaně se svojí politickou skupinou a hlasují tvrdě proti zájmům České republiky a jsou ve velmi svízelné situaci. Na druhé straně to vytváří velké napětí uvnitř některých politických skupin a zdá se, že některé se právě díky tomuto rozporu začnou drolit. Ve skupině, ve které jsem já, je to  jednoduché, protože je méně ideologická a soustřeďuje se kolem jednoho tématu – odporu k dalšímu překotnému integrování Evropy do podoby federálního superstátu ovládaného byrokracií bez zpětné demokratické odpovědnosti. Tu totiž na nadnárodní úrovni nedokážete zajistit. Neumíte zajistit konkrétní odpovědnost komisaře Špidly vůči švédskému občanovi. A on už nemá s ČR nic společného, on dokonce ani nesmí hájit zájmy ČR, on je komisař Evropské unie, čili tento demokratický deficit vytváří mimořádně nepříjemnou situaci pro další rozvoj Evropy. A my, kteří jsme toužili po demokracii, my kteří jsme žili v totalitě a na krátký čas jsme tu demokracii dostali, se jí máme vzdát ve prospěch těchto byrokratizujících struktur? Tehdy to byly ideologické struktury, zejména napojené na Sovětský svaz, dnes jsou to byrokratické struktury. Jiný typ, ale ve výsledku je to stejné pošlapání demokracie. V naší skupině se pracuje snáze, protože s výjimkou pěti základních bodů, které se vztahují k zamítání Evropské ústavy a další federalizaci, si můžeme podržet vlastní názor a vlastní hlasování.

Za rozhovor děkuje Marcela Staňková