Stavebnictví na tom není v posledních třech letech nejlépe. Zakázek je obecně méně, investoři si více rozmýšlejí, zda se pustit do realizace projektů. Nejhorší je situace v oblasti dopravní infrastruktury, kde se nejen nezahajují důležité a potřebné projekty, ale dokonce nejsou ani v projekčních kancelářích, kde by na nich pracovali a připravovali je do budoucna. Na to, jak to teď s českým stavebnictvím vypadá a jaké vidí jeho šance do budoucna, jsme se zeptali prezidenta Svazu podnikatelů ve stavebnictví v ČR Ing. Václava Matyáše.

Stavebnictví na tom opravdu není nejlépe. Jak vidí budoucí vývoj Svaz podnikatelů ve stavebnictví v ČR?

Stavebnictví se od roku 2008 stále propadá a objem stavební produkce je rok od roku nižší. Ve srovnání s rokem 2008 dosahuje letošní pokles za tři čtvrtletípřibližně 15 %. Vypadá to, že dosáhneme do konce roku 20% hranice ve srovnání s rokem 2008. To by znamenalo úbytek 100 miliard ve finančním objemu stavebních prací za poslední 3 roky. Přitom Programové prohlášení vlády ČR i Strategie konkurenceschopnosti ČR slibovaly něco jiného. Stát dokonce letos vyčlenil na rozvoj dopravní infrastruktury o 35 miliard méně.

Kdy očekáváte oživení trhu a zlepšení situace? Můžeme se těšit na lepší výsledky už během příštího roku?

V roce 2012 žádné oživení nemůže nastat, pokračující vládní škrty v oblasti investic vylučují naději i pro rok 2013.

Dotkl jste se tématu dopravní infrastruktury. Jak je na tom ve srovnání s ostatními obory stavebnictví?

Dopravní infrastruktura je na tom bezkonkurenčně nejhůře. V důsledku vládních škrtů promítnutých do rozpočtu Státního fondu dopravní infrastruktury hrozí, že se Česká republika i celá střední Evropa stanou dopravně logistickou periferií Evropy. Výše finančních prostředků na výstavbu nových silnic a dálnic se každý rok snižuje, stejně jako objem financí na jejich údržbu. Například v loňském roce nepřišlo potřebných 9 miliard korun na opravy, ačkoli Státní fond dopravní infrastruktury nedočerpal asi 17 miliard korun. Pak není divu, že podle World Economic Forum patří infrastruktura ČR k evropskému podprůměru a kvalitou je až na 80. místě mezi hodnocenými státy.

Domníváte se, že vyčleněné finanční prostředky opravdu nebudou na výstavbu těch nejdůležitějších projektů stačit?

Budou se dostavovat pouze zahájené projekty, a to ještě ne všechny. Ani pro ně nebude rozpočet Státního fondu dopravní infrastruktury ve výši 45 miliard korun dostatečný. A to už vůbec nemluvím o tom, že se nebudou realizovat dlouhodobě plánované projekty. Všechno ještě komplikují procesy při stavebních řízeních, do kterých vstupují různé destruktivní občanské iniciativy.

Přitom dobudovaná dopravní infrastruktura je podnikatelskou páteří každé země. Bez ní sem nepřijdou investoři, nebude se sem dovážet zboží, nebudeme tranzitní zemí s možností výběru mýtného, nebudou sem jezdit ani turisti.

Jestliže Česká republika promrhá příležitosti dané možnostmi financování ze strany EU, nebudeme investorsky a projekčně schopni připravit Operační program doprava II, který by měl startovat v roce 2014. Ten pro ČR společně s Operačním programem doprava III představuje 160 miliard korun. V současné době to ale nevypadá, že by si vláda uvědomovala tyto souvislosti.

Upozornil Svaz podnikatelů ve stavebnictví v ČR na současnou situaci představitele vlády?

Svaz předložilministerstvu dopravy své návrhy na alternativní řešení financování dopravní infrastruktury již v zimě. Dosud nám nepřišla ani odpověď, ani nás nikdo nevyzval k diskusi. Snažíme se upozorňovat na upadající stav stavebnictví v ČR, ale odezva je minimální.

Letos v září jsme společně s OS Stavba svolali Celostátní aktiv stavbařů, na který jsme pozvali i předsedu vlády a ministry klíčových ministerstev. Nepřišel ani jeden z nich, někteří za sebe poslali své náměstky, kteří sice chápali vystoupení řečníků a názory posluchačů, ale od té doby se zase nic nestalo.

Problém je, že stavebnictví nemá na úrovni veřejné správy prakticky žádné zastoupení. Podle kompetenčního zákona patříme pod ministerstvo průmyslu a obchodu, ale teprve letos tam byl po několikaleté prodlevě znovu zřízen odbor, který připojil stavebnictví k hornictví. Vzhledem k tomu, že stavebnictví spadá celkem pod pět ministerstev, inicioval svaz vznik Poradního sboru premiéra pro stavební průmysl, který je složený ze stavbařů, zástupců NERV i akademické obce a zástupců ministerstev. Sbor pracuje na závažných tématech, vyplývajících z kritického stavu současného vývoje stavebnictví. Zatím však vláda výsledky naší práce ignoruje.

Přinesla úsporná opatření vlády z poslední doby nějaké výsledky?

Realizace některých staveb byla zastavena, byly zakonzervovány. Zakonzervování ale znamenalo poměrně vysokou ztrátu pracovních míst, odchod kvalifikovaných pracovníků, zkracování životnosti územních rozhodnutí a stavebních povolení, propadání platnosti vyjádření, stanovisek a rozhodnutí, nevyužívání nakoupených strojů a zřízení atd.

Poměr nákladů k úsporám je jednoznačně záporný. Navíc je třeba mít na zřeteli, že škody dnes nelze podtrhnout a sečíst s konečným výsledkem. Ty s časem narůstají. Deště dál prohlubují eroze násypů, vymílají příkopy, zloději pokračují v uřezávání kabelů a odvážení materiálu na staveništích, která nelze uhlídat. Úsporná opatření tedy zatím žádné pozitivní výsledky nepřinesla.

Propad stavební výroby má ale určitě návaznost i v jiných oborech. Jaký dopad má současná situace na stavební firmy a jak je to se zaměstnaností?

Na stavební firmy to bude mít velký dopad, protože nebudou moci uplatnit své kapacity na realizaci dopravních projektů. Dopad to bude mít i na projekční kanceláře a další firmy, které se podílejí na výstavbě. Špatně na tom budou menší dodavatelské firmy, které nemohou dlouhodobě unést nedostatek zakázek. Budou muset propustit své zaměstnance, mnohé asi zkrachují. Totéž platí o výrobcích stavebních hmot a materiálů. Dopad to bude mít i na regionální podnikatelskou sféru v místě projektu, která stavbě poskytuje zázemí a dává zaměstnání řadě místních lidí.

Stavebnictví vloni bylo nuceno propustit 35 000 lidí. Snižování počtu pracovníků můžeme s odlivem státních zakázek očekávat i letos. Nezaměstnaní znamenají zcela jasné zatížení státního rozpočtu – jednak ve formě proplácených dávek, jednak snížením příjmové stránky rozpočtu. Vláda bohužel šetří na zcela nepravém místě. Trpí i jednotlivé firmy – na základě strategických dokumentů vlády se vybavily technologiemi a personálem, aby byly schopny uspokojit potřeby veřejných investic, a ty byly teď zrušeny. V současné době nám stále chybí asi 1 000 kilometrů dálnic a rychlostních komunikací, aby bylo dosaženo stavu definovaného v Dopravní politice. Stavebnictví je připraveno, ale reálný objem investic je bohužel nižší než 50 % původního plánu.

Společnost Westinghouse Electric Company podepsala 1. prosince v Praze v rámci přípravy na pravděpodobnou výstavbu elektrárny AP1000 v České republice memorandum s firmou Vítkovice, a.s. Pokud bude technologie AP1000 pro Temelín vybrána, Westinghouse na základě této dohody plánuje objednat od vítkovických strojíren řadu komponentů a vybavení.

Dohodu za Westinghouse podepsal prezident pro Evropu, Blízký východ a Afriku, Yves Brachet, a předseda představenstva Vítkovice, a.s., Jan Světlík, který je zároveň prezidentem Národního strojírenského klastru.

Dříve zvažovaná dostavba Jaderné elektrárny Dukovany není na programu. Jedním z těch, kdo se s tímto stavem nemůže a nechce vyrovnat, je senátor Vítězslav Jonáš. Téma našeho rozhovoru s ním je tedy zcela jednoznačně dáno.

Domníváte se, že ještě existuje šance, že by se i v  Jaderné elektrárně Dukovany začalo s dostavbou?

ČEZ rozhodl, že je pro něj v současné situaci neekonomické stavět nový blok v Dukovanech. To vyjádření bylo jednoduché: „Není na programu dne.“ Snaží se teď, podle rozhodnutí vlády, řešit Temelín. Podle předsedy vlády přišel okamžik, kdy je třeba skončit se zahraničními akvizicemi a začít něco dělat v Česku. A tak se teď rozběhla horečná aktivita, ale Dukovany v tom nejsou. To u nás na Třebíčsku vyvolalo velkou odezvu. Svolali jsme konferenci Energetické Třebíčsko, kam jsme  pozvali experty i tehdejšího ministra průmyslu Martina Kocourka, jenomže z té konference bohužel jednoznačně vyplynulo, že příprava na dostavbu Dukovan už má pět minut po dvanácté, protože po roce 2025 je další prodlužování životnosti dukovanské elektrárny někde v oblasti snů.

Na té konferenci jsme zbořili mýtus, který mezi veřejností na Vysočině přetrvával a který říkal, že Dukovany pojedou dál, do roku 2045 až 2060.

Je tedy i podle vás s nadějí na dostavbu bloku v Dukovanech konec?

Lidé už vědí, že to není žádná poplašná zpráva. Není v silách státu ani ČEZ, peníze na to prostě nejsou, aby se stihl postavit do konce roku 2025 další blok i v Dukovanech. Bohužel i Evropská komise se k dalšímu rozvoji jaderné energetiky u nás staví mírně řečeno rezervovaně.

Rozhodně se ale nevzdáváme, snažíme se teď vytvořit tlak z našeho regionu. Chceme slyšet jasné slovo, co bude dál s Dukovany. Zakládáme sdružení, jehož protagonisty budou město Třebíč, Západomoravská vysoká škola Třebíč a Hospodářská komora Třebíč, tedy subjekty, které pořádaly už zmíněnou konferenci Energetické Třebíčsko.

S předsedou vlády už jsem mluvil, chystám se na setkání s novým ministrem průmyslu, chystám se samozřejmě i k setkáním s představiteli ČEZ. Chci jim říct, že by nám měli předložit srovnávací studii, zda je skutečně výhodnější zahájit výstavbu dvou bloků v Temelíně, a ne jednoho v Dukovanech. Přesvědčit je o nutnosti začít s výstavbou bloku u nás bude určitě složité. Ale pokud se začnou stavět „jenom“ dva bloky v Temelíně, pak se Dukovany skutečně zavřou.

Nebyl by to v současné situaci tak trochu zázrak, kdyby se vám podařilo tento vývoj zvrátit?

Tak se musíme o ten zázrak pokusit. Změnit názor vedení ČEZ, premiéra, vlády, aby se nejdříve postavil jeden blok v Dukovanech a pak se začalo s výstavbou dvou bloků nové generace v Temelíně. Největším přispěvatelem na výstavbu oněch temelínských bloků bude nakonec stejně právě Jaderná elektrárna Dukovany. Těch 16 miliard ročně, které Dukovany vyprodukují jako zisk, půjde do temelínských bloků. ČEZ investoval v zahraničí, nenašetřil si, a někde ty prostředky prostě vzít musí. Samozřejmě, že si vezme i nějaké úvěry, ale spousta peněz půjde právě z Dukovan.

Věřím ale, že se to podaří. Vidím v tomto směru dvě varianty možné dohody. Jedna varianta je, že je pro dostavbu Dukovan jako první etapy přesvědčíme. Druhá varianta je, že se spustí příští rok EIA i na Dukovany a že budeme současně připravovat Dukovany tak, aby bylo ke stavebnímu povolení připraveno vše hned v okamžiku, kdy se spustí výstavba v Temelíně. Stejně si ale myslím, že ani Temelín nelze stihnout postavit do roku 2025, protože už teď je skluz oproti plánu dva roky. Nechci to ČEZ podsouvat, ale myslím si, že nespěchá. Protože stavět znamená investice, není zisk a malým akcionářům ani státu se nelíbí, že nebudou mít dividendy.

Jaké vidíte argumenty pro a proti dostavbě Jaderné elektrárny Dukovany?

Kdyby byla vypracována srovnávací studie, zda prvně dostavět blok v elektrárně v Dukovanech, nebo v Temelíně, myslím si, že je zde spousta plusů pro Dukovany.

Po Fukušimě vzrostl tlak na bezpečnost, dělají se stress testy a dukovanská elektrárna prozatím splňuje všechny zvýšené požadavky. Jenomže čtyři dukovanské bloky, které nemají kontejnment, budou mít problémy už jenom s prodloužením provozu po roce 2015, kdy končí licence prvnímu bloku. Prozatím je to v naší české kompetenci, takže si říkáme, že by Státní úřad pro jadernou bezpečnost mohl provoz naší elektrárny prodloužit. Ale po roce 2025 je provoz Dukovan, jak už jsem řekl, opravdu někde v říši snů. A my nemůžeme stavět na snech. Přitom je přece logické začít s budováním nových zdrojů ve starší elektrárně, a ne v Temelíně, který má před sebou ještě třicet let životnosti a více.

Dalším argumentem, a ne nevýznamným, je to, že tenhle region je snad jediný v republice, který je k jaderné energetice vstřícný, který ji přijímá bez odporu. Panuje zde naprostá loajalita, my jsme schopni nejenom nebránit projednávání EIA, ale my jsme schopni je co nejvíce usnadnit, urychlit. Věřím, že i úřady jsou schopny všechny náležitosti vyřídit v nejkratších možných lhůtách, aby se stavělo. Pokud o něco jde, my jsme schopni se sjednotit, jsme pro. To se o regionu kolem Temelína, ať se na mne kvůli tomu nezlobí, říct nedá. Tam se dnes vymýšlejí neskutečné požadavky, dálnice a podobně. Oni to tam samozřejmě tak necítí jako my, oni mají dostavbu v podstatě jistou. Ty investice k nim prostě stejně přijdou.

Dalším argumentem pro Dukovany je vyvedení vyrobené elektřiny. Dukovany mají nové vývody na jih Evropy. To Temelín nemá.

A pak je tu blackout. Energetický komplex Dukovany – přečerpávací vodní elektrárna Dalešice dokáže najet ze tmy, tj. umí nastartovat energetickou soustavu. A to neumí žádný jiný zdroj v České republice!

Jako negativum Dukovan se uvádí nedostatek vody. To by platilo v případě, kdyby se stavěl nový blok o výkonu dejme tomu více než tisíc megawatt. Tehdy by to bylo na hraně. Ale uvědomme si, že už jsme v roce 2011, čtyři roky před ukončením licence k provozu. A kdyby se začalo stavět právě teď, tak bude hotovo někdy po roce 2025 a mezitím už bude odstaven starý blok, u něhož další prodlužování z ekonomických důvodů nepřipadá v úvahu. A nový blok bude mít úplně nový systém chlazení, takže bude potřebovat méně chladicího média než ten starý.

Mluvil jste o tom, že za dostavbu Dukovan bojují v současné době především instituce, mezi lidmi podle vašich slov přetrvává přesvědčení, že všechno dobře dopadne i bez jejich aktivní účasti. Je to tak?

Už se to mění, konference Energetické Třebíčsko leckoho probudila. Angažuje se nejen město Třebíč, kde bydlí značná část obsluhy elektrárny, Západomoravská vysoká škola nebo Hospodářská komora Třebíč. Lidé si začínají uvědomovat, že pokud by přestala výroba elektrické energie a nestavělo se, zkolabuje veškeré podnikání v regionu, dojde k obrovskému sociálnímu kolapsu. Naše firmy už teď shánějí zakázky ve Vietnamu nebo v Saudské Arábii. Tam jsem viděl, že se staví deset bloků, chtějí dokonce patnáct, protože vědí, že musí diverzifikovat výrobu elektrické energie.

Velký potenciál v sobě skrývá sdružení obcí Energoregion 2020, v němž je zapojena spousta obcí i z Jihomoravského kraje, těch je dokonce víc než z Vysočiny.

Chystáme se opravdu jednat s představiteli ČEZ i vlády a otevřeně jim chceme říci, že jim to neprojde tak lehce, že celý region povstane, že bude bojovat o svou elektrárnu. My už nemůžeme sedět se založenýma rukama a dívat se, jak se to vyvíjí. Pro nás je otázka dostavby Dukovan životně důležitá. Nemůžeme zůstat jen u slušné a korektní korespondence. A musí povstat celý region, musí začít tvrdě bojovat všemi legálními prostředky. Zapojit se musí politici napříč stranami. Kraj se do toho musí zapojit naprosto aktivně, nestačí sedět na úřadě a psát dopisy, hejtman musí být přítomen na všech důležitých jednáních v Praze. Musí to být tvrdý odpor na všech úrovních. Členové vlády si prozatím vůbec neuvědomují, jaké dopady by to mělo, nepostavit další blok v Dukovanech.

Mluvíte o sociálním kolapsu. Co konkrétně si pod tím máme představit?

Jenom v samotném provozu je zaměstnáno řekněme zhruba 1000 lidí, kteří v elektrárně  pracují nastálo jako obsluha provozů elektrárny. A další dva tisíce lidí pracují v servisních firmách nebo jsou službami na provoz elektrárny napojeni.

Pro náš region by to znamenalo doopravdy naprostý kolaps. Ti lidé, kteří jsou navázáni přímo na elektrárnu, totiž dávají příležitost k práci spoustě dalších lidí, třeba ve službách, ve školství, ubytování, stravování... No prostě, byla by to sociální katastrofa.

Ředitel Zdeněk Borůvka mě pozval na Střední průmyslovou školu Třebíč, kde nedávno otevřeli obor jaderná energetika, a ukázal mi špičkově vybavené laboratoře. Tam jsem pochopil, proč se nám i přesto nedaří vychovávat dostatek středoškolsky vzdělaných energetiků. Protože ti studenti jsou tak dobří, že se v podstatě všichni dostanou na vysokou školu. Zřejmě by bylo potřeba otevřít další třídu v ročníku, abychom měli dost středoškolsky vzdělaných odborníků na údržbu provozu elektrárny. Ale jak se mohou rodiče rozhodovat, že dají dítě na studium oboru energetika, když vidí, že osud Dukovan je nejistý, že další výstavba se nechystá? Bude se někdo hlásit na navazující obor na vysokou školu? Nebude, když nevidí perspektivu.

Budete tedy jednat na všech úrovních. Jak silný bude váš hlas?

Když to přeženu, řeknu, že budou i demonstrace. To není možné jenom korespondovat. 

Pro Třebíčsko by ten katastrofický scénář, o němž tu hovoříme, znamenal naprostý kolaps, takže proto se snažíme křičet nahlas.

V době, kdy se Dukovany stavěly, likvidovaly se tři obce. A nikdo ani nepomyslel na to, že zde elektrárna bude jenom na čas, že se bude utlumovat. Je to paradox, kde by mě napadlo, když se stavěly Dukovany, že zrovna já budu bojovat za jejich další existenci, za zachování provozu a další výstavbu vlastně proti záměru ČEZ. Vždyť my jsme dosud vždy byli na jedné lodi.

Za rozhovor poděkoval: Ivo Nechvátal

IZIP prošlapává cestu celému eHealth

Elektronické zdravotní knížky pomohou zvýšit kvalitu lékařské péče, zefektivní léčení. To jsou premisy, se kterými v podstatě nikdo nepolemizuje. Stejně tak s tím, že bez elektronizace, bez sdílení informací to v dnešní době ani ve zdravotnictví už prostě nejde. Proč se tedy IZIP stal míčem na politickém hřišti? Odpovědi na tuto a další otázky jsme hledali společně s MUDr. Pavlem Hronkem, předsedou dozorčí rady IZIP.

Proč české zdravotnictví tak odmítá elektronizaci?

Čeští lékaři neodmítají elektronizaci jako takovou. Je to pro ně veliká neznámá a lékaři jsou z principu konzervativní. Nemyslím, že by zásadně odmítali využívání nových technologií, právě naopak. Ale v oblasti sdílení a výměny zdravotních informací jsou velice opatrní.

Když se dnes podíváte na fungování větších celků, to znamená nemocnic, větších poliklinik, tam ke sdílení informací dochází. Co se děje za branami nemocnic, už je komplikovanější. Softwarové i hardwarové vybavení v jednotlivých soukromých ambulancích je velmi různorodé a někteří lékaři počítač ani nemají.

Velkým problémem je též obava z transparentnosti. Pokud jsou informace v elektronické podobě, jsou přístupné pacientovi a jeho prostřednictvím i jiným osobám. Informace v elektronické podobě se dlouhodobě

uchovávají a lze je vyhodnocovat. Někteří zdravotníci mají velké obavy z této transparentnosti. Elektronizace pomůže velice rychle odhalit všechny chyby, podvody či nekalosti.

Jak tedy elektronizaci prosadit?

Myslím si, že musí vzniknout společenský tlak. A musí dojít k uzákonění povinnosti elektronického vedení zdravotnické dokumentace… Elektronickou dokumentaci stanovit jako základní a písemnou povolit jen dočasně a ve zvláštních případech. Nyní to funguje naopak. Nelogické, že? V době informačních technologií… Klíčovou roli hraje Ministerstvo zdravotnictví, které se musí chopit své role a přinést vizi eHealth do ČR. Velkou otázkou je pak povinnost vs. dobrovolnost zapojení do takového eHealth systému.

A kudy tedy jít?

Když kdysi dávno přišla VZP s nápadem, že vyúčtování zdravotní péče bude probíhat v elektronické podobě a motivovala lékaře tím, že pokud ho v elektronické podobě odevzdají, budou mít výhodnější podmínky, lékaři vůbec neprotestovali, pozitivně reagovali na tento motivační podnět. Myslím si, že u elektronizace, a dokonce i IZIPu, je to obdobné. My preferujeme kombinaci obou cest. Pozitivní - tedy využití dobrovolnosti pacienta, povinnost - tedy smluvní vztahy mezi lékařem a zdravotní pojišťovnou. Pacient má právo na všechny informace, které o něm lékaři shromažďují, a může pověřit jinou osobu k přístupu k těmto informacím. Což je vlastně elektronická zdravotní knížka a pacientova data v ní. Lékař je zase ten, co se uchází o platby z veřejných prostředků, tedy musí být ve své práci transparentní a tato data poskytovat.

Není IZIP v této chvíli především nástrojem politického boje?

Bohužel je to tak. Rozhodování o IZIPu je politické, nikoli odborné. Pokud by bylo odborné, a to bychom měli vyžadovat, museli bychom se ptát, kteří členové správní rady VZP brání transparentnosti a úsporám, proč a v čí prospěch tak činí. Je to dáno složením Správní rady VZP, která je sestavována výhradně politicky? Nejspíš je to i tím. Že je elektronizace přínosná, se totiž shodnou téměř všichni. Zlepšuje kvalitu zdravotní péče a efektivněji rozděluje peníze. A to v desítkách miliard! Proto jsou tyto systémy zaváděny v mnoha zemích Evropy a s podobnou iniciativou přišel i Barack Obama. A že IZIP je ta správná cesta, zase potvrdilo několik mezinárodních a domácích ocenění – apolitických. To, co teď prohlašují na adresu IZIPu někteří politici, může vyplývat z nedostatku informací… Ale v konečném důsledku to náš systém zásadně poškozuje.

Jak zavést IZIP, aby plně fungoval?

Vzhledem k tomu, že elektronické zdravotní knížky jsou základní součástí elektronizace zdravotnictví, je odpověď na otázku „Jak zavést IZIP?“ stejná jako na otázku „Jak prosadit elektronizaci?“ Vybrali jsme si cestu, která je velmi náročná, ale vlastně jediná možná. Kdybychom se přiklonili k tomu, že takový systém zavedeme povinně, už máme jeden vzor. Je to elektronická preskripce. Ta byla vytvořena značnou investicí a k dnešnímu dni je v tom systému za celou dobu existence kolem 10 tisíc vyměněných receptů. V systému IZIP, o kterém se tvrdí, že je nefunkční a neefektivní, se mění stejné množství receptů denně!

Navrhujeme, aby elektronické zdravotní knížky byly dále dobrovolné pro pojištěnce, který se sám rozhodne, zda chce, nebo nechce tuto službu využívat. Zajímavá je myšlenka pana ministra Hegera nějak odměnit ty pojištěnce, kteří se pro zdravotní knížku dobrovolně rozhodnou. Pro lékaře by však v rámci péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění měl být zápis do zdravotní knížky jejich pacienta povinností. Na tomto místě chci připomenout, že všichni lékaři, kteří do IZIPu vstoupili, a je jich dnes více než 20 000, se ve smlouvě zavázali k tomu, že zdravotní informace zapisovat budou. Svůj závazek neplní a ještě se k tomu beze studu hlásí.

Co ale dělat, když v IZIPu nebudou všechny informace?

Ideální by bylo mít všechny informace. Ideální stavy se však v praxi nevyskytují, a tak nikdy lékař všechny informace nemá, stejně jako neexistují vlaky bez zpoždění, auta bez poruch a lidé bez chyb. Základní skutečností je a zůstává, že každá informace je prospěšná. I neúplná informace je lepší než žádná informace. Lékaři jsou zvyklí pracovat s neúplnými informacemi a současně umí každou i částečnou informaci využít.

V českém zdravotnictví už dlouho čekáme na rozhodné slovo státu. Ten by měl jasně definovat elektronickou zdravotní dokumentaci jako normu, připojení k internetu jako povinnost pro zdravotnické zařízení a korektní zacházení s informacemi jako nezbytnou součást kvalitní zdravotní péče.

Naší prioritou je, aby měl lékař k dispozici co nejvíce informací. IZIP informace nevytváří, nevkládá, pouze spravuje a zpřístupňuje. Ve zdravotních knížkách jsou ty informace, které tam lékaři vložili, a vzhledem k tomu, že je v systému dnes zapojena téměř polovina poskytovatelů zdravotní péče, tak jsme teprve na půli cesty.

Jakou roli hrají technologie v práci dnešního lékaře, není právě toto tou klíčovou překážkou?

Lékaři již dnes s informačními technologiemi, tedy s počítači, běžně pracují. Je pravda, že ještě ne všichni. Největší rozdíl je mezi velkými zdravotnickými zařízeními, tedy nemocnicemi a velkými poliklinikami, a samostatnými soukromými ordinacemi. Zatímco v nemocnicích a na poliklinikách je práce s počítačem samozřejmostí, v soukromých ordinacích je situace velmi různá. Jak už jsem říkal… Někteří lékaři jsou skvěle vybaveni a běžně s počítačem pracují, jiní ale zaostali, počítač nemají nebo jej nepoužívají, dokonce se tomu brání.

V čem lékaři elektronizace pomůže?

Správná práce s informacemi umožní lékaři poskytovat kvalitnější a bezpečnější zdravotní péči. Umožní mu využít dostupných informací při rozhodování, rozhodovat se rychleji a správněji. Umožní mu vyvarovat se chyb a omylů, neopakovat zbytečně již provedená vyšetření, nepředepisovat nevhodné léky a jejich kombinace, neopakovat postupy, které se již ukázaly jako neúčinné a mnoho, mnoho dalšího.

Když se na věc podíváme z praktického hlediska, lékaři jsou dnes vystaveni penalizacím, pokud překračují limity léčby, a přitom to jsou věci, které nemohou žádným způsobem ovlivnit. A i zde může mít technologie klíčovou roli pomocníka a toto za lékaře hlídat.

Hezkým příkladem může být třeba způsob vyúčtování. Poslat lékařovu fakturu do pojišťovny, to přece nemusí dělat žádná firma. Proč by si lékař nemohl nechat zaplatit on-line v reálném čase například 300 korun a mít je hned. Proč má čekat do konce měsíce?

Pokud se tedy někdo obává práce navíc, pak musím říci, že elektronická zdravotní knížka právě práci ubírá, a to i například v komunikaci se zdravotními pojišťovnami.

Do jaké míry má lékaře zajímat ekonomická stránka zdravotní péče?

Určitě ho má zajímat. Samozřejmě, lékař by měl v první řadě brát ohled na to, co jeho pacientovi nejlépe prospěje. Pacienta ovšem absolutně nezajímá, kolik co stojí, pacient chce dostat nejlepší péči. A má na ni právo, žijeme přece v principu solidárního pojištění. Na druhé straně sám lékař chce poskytnout svému pacientovi tu nejlepší možnou péči. Nejlepší ale nutně neznamená nejdražší. Pacientovi se často zdá, že když nedostane lék, bylo pro něj vykonáno málo. Jde tedy mj. o změnu myšlení, a to jak na straně lékařů, tak na straně pacientů.

A jak tedy tento systém změnit?

Podstatné je všechny tyto vztahy přenastavit. Pacient musí být suverénním partnerem se svou zodpovědností. Lékař je jeho průvodcem, který mu dokáže poskytnout co nejvíce rad a konkrétní pomoci. Je na pacientovi, do jaké míry se jimi bude řídit, jak je bude dodržovat.

No a někdo to musí zaplatit. Vlastně to zaplatili všichni účastníci zdravotního pojištění v rámci solidarity, tedy zdraví za nemocné. Ti zdraví samozřejmě chtějí vědět, že s penězi, které někomu dali, je nakládáno správně. A právě proto říkám, že elektronizace ve zdravotnictví a transparentnost v systému při současných nákladech, při současném vybraném pojistném, dramaticky zlepší kvalitu lékařské péče. Bez elektronizace, bez sdílení informací to v dnešní době už nejde. Ne v časech, kdy se dramaticky nedostává financí ve všech oblastech, zdravotní péči nevyjímaje.

Pro koho je elektronizace výhodná?

Pro všechny. Představme si to na příkladu elektronické zdravotní knížky, jež je váš osobní virtuální box, kde se shromažďují zdravotní informace. Inteligentní systém s nimi umí pracovat, umí je analyzovat a zpětně vás informovat. Ale nejen vás, podle závažnosti zjištění třeba i vašeho praktického lékaře, záchranku. Pokud trpíte nějakou chronickou chorobou, třeba diabetem, pak jste jednotlivec, kterého systém dokáže hlídat. A vy najednou nejste součást masy pacientů s chronickou diagnózou, ale pacient s individuálním přístupem. Toto je personalizovaná medicína. Nastavení systému je vaše volba.

Druhým efektem je zefektivnění poskytování péče. Zahraniční studie udávají cca od 8 do 25 % možné úspory – tedy v ČR desítky miliard korun, které dnes systémem zbytečně protečou a místo toho by mohly pomoci k léčbě desítek, stovek tisíc pacientů.

Ale centralizace takových dat na jednom místě… To musí být pro mnohé pokušení, ne?

Ano, braňme se velkým bratrům. IZIP je nastaven tak, aby z něj velký bratr nikdy být nemohl.

Celý ten systém je koncipován jako banka. A v té bance jsou jednotlivé trezory. To je váš trezor a jenom vy od něj máte klíče. Co máte v trezoru, je jenom vaše věc. Když přijdete k lékaři, můžete mu ho otevřít, nebo jej můžete zpřístupnit všem lékařům. Je to plně na vašem uvážení. Co se odehrává nad tím, jsou procesy, které dávají lékařům možnost modelovat si nejrůznější situace. Mohou si říci, statisticky se tento problém řeší nejčastěji takovýmto způsobem, tato nemoc se nejčastěji léčí takto, tímto lékem atd. Klient tím lékařům dává něco, čím se mohou do určité míry řídit. Cenná statistická data.

Další výhodou je to, že pojišťovny mohou v takovém prostředí komunikovat s lékaři napřímo. Vyúčtování může probíhat v reálném čase, což samo o sobě také přináší poměrně významné úspory.

Zavedením elektronizace se do celého systému vnáší tolik potřebná efektivita.

Až doposud se bavíme o pacientovi, o člověku, který už onemocněl, tedy čerpá zdravotní pojištění. Těch lidí je 20 % a těch 20 % čerpá 200 miliard, které do systému vložilo 100 % plátců zdravotního pojištění. Musíme ale umět pracovat i s těmi „zbývajícími“ 80 %. Nezapomínat na prevenci resp. na faktor správného časování zdravotní péče. Když lékaře navštívíte předčasně, je to špatně zejména pro systém zdravotního pojištění, když pozdě, tak i pro vás.

Není v tomto světle léčba bez elektronizace téměř etickým prohřeškem?

Je. To jsou slova pana profesora Pirka. Bez elektronizace, bez dostatku informací je to prostě špatně. Když se podíváte do poliklinik a do k nim přidružených nemocnic, tam sdílení informací funguje. Tam už vás nebudou posílat na zbytečná vyšetření. Proč? Mají jednoho zřizovatele, mají třeba patnáct set doktorů a velmi dobře vědí, že sdílení informací je klíčové, protože duplicity jim nikdo nezaplatí. Za jejich branami to však nefunguje. A tenhle stav potřebujeme zvrátit.

Potřebujeme navodit stav, že praktický lékař, který je manažerem vašeho zdraví, bude kolem sebe mít čtyři pět ambulantních specialistů, kteří budou schopni mu v reálném čase podávat informace o tom, k jakým výsledkům dospěli. Potom ten lékař velmi seriózně rozhodne, jak vás léčit, jestli vás poslat do nemocnice, co konkrétně udělat.

Je to skutečně téměř etický prohřešek, pokud lékař odmítá sdílet informace s ostatními.

Kolik lékařských záznamů je v IZIPu?

Už teď je v elektronických zdravotních knížkách 2,5 milionu uživatelů přes 97 milionů zdravotních záznamů. A to přece není malé číslo. Navíc dramaticky roste.

Co nás tedy ve zdravotnictví čeká?

Jsem optimista. Takže optimisticky. Stále větší zapojování technologií, jako je to ve všech ostatních oborech. Čeká nás doba, kdy lékaři díky dostatku informací budou schopni léčit efektivněji a více zohledňovat celou vaši lékařskou i například rodinnou historii nemocí. Pro pacienty to znamená, že budou kvalitněji léčeni, a pro lékaře, že budou mít pro svou práci více času a i finančních prostředků. eHealth systémy, včetně elektronické zdravotní knížky, totiž kromě zvýšení kvality péče přinášejí i již zmiňované efektivní léčení. To znamená, že pro všechny bude o miliardy, desítky miliard korun ročně více prostředků. A to je přeci správná cesta. Děláme to ne proto, aby se šetřilo na zdravotní péči, ale proto, aby byl každý z nás účinněji léčen, tedy zdravější a mohl si lépe užívat život.

Jan Nehoda, jednatel NET4GAS

Časopis Parlament, vláda, samospráva byl přítomen slavnostnímu zahájení v Brandově. Využili jsme této příležitosti a položili jsme jednateli společnosti NET4GAS Janu Nehodovi několik otázek:

Jaký význam má pro Českou republiku právě otevřená hraniční předávací stanice v Brandově?

Uvedení Hraniční předávací stanice v Brandově do provozu, které slavnostně provedl pan prezident Václav Klaus a paní Hejtmanka Ústeckého kraje Jana Vaňhová, je velmi důležitým mezníkem pro zvýšení bezpečnosti zásobování  střední a západní Evropy a tím potenciálně i České republiky zemním plynem.

Nyní už můžeme říct, že existují tři  alternativní trasy  pro dopravu ruského zemního plynu do zemí Evropské unie. První přes Ukrajinu, Slovensko a Českou republiku, druhá přes Bělorusko a Polsko a nyní i třetí plynovodem Nordstream vedeným pod Baltským mořem a plynovodem OPAL přes Německo do Brandova.  Neznamená to ovšem, že bychom po dokončení Brandova byli zcela hotovi. Existuje sice propojení se stávající českou přepravní soustavou, ale ještě je třeba dobudovat nový plynovod GAZELA, který propojí stávající hraniční předávací stanici Brandov se soustavou MEGAL v německém Waidhausu. Díky tomu bude možné velmi jednoduše a v dostatečné kapacitě přepravovat zemní plyn až na jih Německa a do Francie.

Tento nový vysokotlaký plynovod, který předpokládáme dokončit na konci příštího roku, bude disponovat přepravní kapacitou cca 30 miliard m3 zemního plynu za rok. V době kdy se německá vláda rozhodla ustoupit od výroby energie z jádra to znamená, že význam zemního plynu jako  primárního energetického zdroje výrazně posílí. Je zcela jednoznačné, že strategická pozice České republiky se touto investicí výrazně posiluje.

Je to v krátké době již druhý hraniční propoj,  který vaše společnost otevřela: v září jste zahájili provoz v Chotěbuzi na česko-polské hranici. Můžete našim čtenářům přiblížit i tento projekt a jeho význam?

Oba tyto projekty  – tedy vybudování historicky prvního vysokotlakého propoje mezi Českou republikou a Polskem STORK a výstavba vysokotlakého plynovodu GAZELA mezi Brandovem a Rozvadovem vznikly zcela nezávisle na sobě, ale ve své podstatě je jejich smysl totožný. Posílení energetické bezpečnosti České republiky, sousedních zemí a zemí Evropské unie.

Pokud jde o plynovod STORK, který 14. září 2011 slavnostně uvedl do provozu český premiér Petr Nečas a polský předseda Rady ministrů pan Donald Tusk, je to jeden z řady projektů, na jejichž financování se podílelela i Evropská unie v rámci svého programu pro hospodářské oživené v oblasti energetiky (EEPR).

Nové propojení mezi Českou republikou a Polskem umožňuje obousměrné proudění zemního plynu.  V současné době jde o export plynu do polské přepravní soustavy při kapacitě přibližně 0,5 mld. m³ ročně. Cílem polské i české strany je  zvyšovat využití této přepravní kapacity přes hraniční předávací stanici Ciezsyn na polském území dle možností obou propojených soustav.

Jaký je tedy současný stav v distribuci plynu v ČR a jaké  další stavební práce jsou nyní aktuální?

Samozřejmě zvažujeme celou řadu dalších projektů, ale v současné době by bylo předčasné je blíže specifikovat. Čeká nás u nich ještě hodně analytické práce a důkladného posouzení. Naše plány jsou zahrnuty v dokumentu , který presentujeme na

našich  webových stránkách www.net4gas.cz, aktuality „Desetiletý plán rozvoje plynárenské sítě 2012- 2021

Jaké jsou konečné představy o síti plynovodů v ČR a jejich napojejí do evropského systému?

Žádný konečný plán neexistuje, přepravní soustava se neustále vyvíjí podle požadavků trhu, tedy producentů, obchodníků a konečných zákazníků.

Jaká je spotřeba zemního plynu v ČR?

V posledních letech se spotřeba zemního plynu pohybuje mezi 8,5 – 9,0 mld. m^3/ ročně v závislosti na průměrné roční teplotě. Domácnosti spotřebují cca 40 %, průmysl cca 60 %  ročního objemu dodaného zemního plynu. Tento poměr je však v jednotlivých regionech rozdílný.

Děkuji za rozhovor: Michal Korol