Jedním z nejčastěji medializovaných ministrů současné vlády je zřejmě ministr vnitra Martin Pecina. Hovořili jsme nejen o jeho plánech na potírání extremizmu, ale i o nelehké situaci současné vlády při sestavování rozpočtu na příští rok.

Pane ministře, je pravda, že ministerstvo vnitra bylo o zavedení víz do Kanady informováno s předstihem, jak tvrdí kanadský velvyslance v Praze Michael A. Calcott?

Ministerstvo vnitra bylo informováno tak jako ostatní rezorty a druhý den, pokud si správně pamatuji, to sdělili pan premiér a ministr zahraničních věcí v televizi. Vůbec nechápu, proč se říká, že jsme něco tajili. Kanadský velvyslanec tvrdí, že nám sdělili pevné datum a že to pevné datum bylo 6. 7., ovšem 6. 7. víza zavedena nebyla a žádná nóta nám nedorazila. To, že budou víza zavedena 14. 7. jsem se dozvěděl až na vládě a ministerstvo zahraničních věcí bylo informováno v okamžiku, kdy mu přišla nóta. Tolik k upřesnění.

Můžete v tuto chvíli nastalou situaci nějak ovlivnit, třeba cestou ministerstva zahraničí?

Velmi intenzivně se snažíme dosáhnout toho, aby vízové oddělení bylo v Praze. Nicméně to není otázka dnů, ale otázka let, tak jako tomu bylo poprvé. Zavedení víz do Kanady pro nás v podstatě není žádná tragédie, kromě nepohodlí lidí, kteří tam chtěli jet na prázdniny jako turisté a teď kvůli tomu musí do Vídně. Osobně bych si ale přál, aby kanadský velvyslanec v ČR odešel co nejdříve z této země, protože člověk, který takovýmto způsobem jedná, tady podle mého názoru nemá co dělat. Samozřejmě bychom mohli znepříjemnit život v Česku kanadským občanům, ale to dělat nehodláme, protože by to byla podle našeho názoru žabomyší válka. My jako vláda jsme zavedli jen vízový styk pro diplomaty, kteří si teď musí jet vyřídit svá víza zpátky do Kanady.

Důležitý je ovšem důvod, proč nám Kanada víza zavedla...

Tím důvodem je zvýšený exodus českých Romů do Kanady, který má i jakési sezonní příčiny. Nejvýznamnější z nich je asi zavedení přímé linky do Toronta, která českým občanům odjezd do Kanady velmi usnadnila. Ale jsou tady i důvody narůstajícího extremizmu. Doufám, že už si veřejnost všimla, protože česká média si zjevně nevšimla, že od doby, kdy děláme velmi agresivní kroky vůči extremistickým skupinám, jsou aktivity extremistických stran, hnutí a organizací značně utlumeny. Už se nekonají pochody typu toho v Janově, už se neprodávají svastiky a nacistické vlajky a nacistické relikvie po internetu apod., prostě proto, že jsme skutečně začali velmi razantně zasahovat.

Myslíte, že tyto zásahy samy o sobě problém extremizmu u nás vyřeší?

Ne, to je jen jedna strana problému. Extremizmus musíme potlačovat, musíme s ním bojovat a není možné s ním uzavírat jakékoliv kompromisy. Druhou stranou jsou příčiny vzniku extremizmu. Sem patří mimo jiné problematika tzv. sociálně vyloučených lokalit. Největší hrůza, která ve státě může nastat, je, když přijdou do Janova pochodovat „náckové“ a lidé je tam vítají. To je děsivý obraz toho, co se tady za poslední tři možná pět let událo – problematika romské menšiny se řešila velmi liknavě nebo vůbec. Velmi špatný obraz naší společnosti je, když se do Senátu dostávají lidé, jejichž jediným programem je nějaké vymezení vůči národnostním menšinám, způsobené tím, že se tady lidé necítí bezpečně. Zajištění pocitu bezpečí je věc policie, bezpochyby hlavně policie státní, ale i městské a její spolupráce s radnicemi.

Jak je podle Vás možné neutěšenou situaci ve společnosti změnit?

Mluvíme-li o problematice extremizmu, má dvě oblasti. Tu první – potírání zjevných projevů – jsme již zvládli a dále v ní budeme pokračovat. Jak jsem slíbil, velmi pečlivě připravujeme návrh na zrušení Dělnické strany. Spis už je dnes desetkrát objemnější než ten, který se podával na Nejvyšší správní soud, a ještě nám zbývá asi měsíc času. To všechno proběhne v nejkratších možných termínech. Ale principiálně je toto jenom potírání zjevných problémů – jako když podáte nemocnému člověku penicilin, abyste mu srazili horečku, ale pak musíte hledat příčiny jeho stavu. O to, aby se nezvětšovala propast mezi lidmi, kteří „žijí slušným způsobem“, a mezi těmi, kteří žijí „ životem, který obecně není akceptován“, se stará 1. náměstek Komorous společně s nevládními organizacemi a Úřadem vlády, s ministrem Kocábem a s dalšími lidmi. První věc je podle mého názoru extremisty potřít, druhá věc je nasadit víc policistů, větší dohled do oblastí, kde se dneska lidé necítí bezpečně, a třetí věc je pomoci samotným Romům.

Jak si takovou pomoc Romům představujete?

Dnes je hrozně populární, když se řekne, že Romy vystěhujeme do Kanady. Člověk, který koupí Romům domy v sousední vesnici nebo kraji a vystěhuje je z centra Vsetína, je s tímto programem schopen stát se místopředsedou vlády, což je hrozné. Je to způsobeno tím, že ti lidé se skutečně chovají jinak, ale oni sami si nepomůžou. Tím, že jim budeme říkat, že se mají chovat jinak, nebo že je budeme dávat do velikánských lokalit, tím vyřešíme ten problém v daném městě a v daném okamžiku. Ale jestliže ten problém chceme řešit komplexně – je třeba se učit v minulosti, jak se spolu dříve komunity učily žít. Segregace nikdy nic dramaticky pozitivně nevyřešila, ale jedná se spíš o jakousi „misijní činnost“ – i když mě proto možná bude někdo zesměšňovat.

Misijní činnost v našich podmínkách, to zní opravdu trochu zvláštně...

Misijní činnost se historicky osvědčila právě v oblasti způsobu soužití velkých skupin lidí. Jde o to, že s Romy, kteří v tomto státě žijí stovky let, žádný problém léta nebyl. A nyní se nám tito Romové, kteří žijí třeba v Jižních Čechách a jsou úplně oddělení od těch hlavních problémových skupin, začínají ozývat a říkají, že mají problém s extremisty. Ale tito Romové mají oporu u místních lidí, tam není žádná nenávist, tam není problém se soužitím. Pokud toho dosáhneme i v severních Čechách, tak extremisté úplně ztratí živnou půdu. Historicky se pohybovali Romové po menších skupinách, které vždy měly nějakou svoji činnost, Sintové třeba jezdili s kolotoči. Tito Romové byli akceptováni a jejich soužití s majoritou trvalo desítky, možná stovky let, po řadu generací. Podle nás by toto mohl být úkol nejenom pro vládní organizace, ale právě pro církve, se kterými jsme začali spolupracovat. Stát by měl určitě pomoci finančně a kdo jiný než organizace tohoto typu, které se mají starat o své dušičky, by měly pronikat do těchto skupin a snažit se je přesvědčit, aby akceptovaly více to, co je pro naši civilizaci nepostradatelné – například posílat děti do škol, ucházet se o práci a pracovat, nebýt na sociálních dávkách. To, že jsou dnes Romové na sociálních dávkách, si nezpůsobili oni sami, ale způsobili jsme jim to my tím, že jsme je odnaučili jejich tradiční způsob života a nenabídli jim nic nového. V tuto chvíli vznikají pod vedením 1. náměstka Komorouse skupiny, které nabízejí těmto lidem alternativu a snaží se je přinutit k aktivitám, které by je více přiblížily k této společnosti. Snažíme se na to prostřednictvím ministerstva práce a sociálních věcí získat finance z Evropské unie. Hlavní úlohou ministerstva vnitra je zabezpečit v těch lokalitách klid, aby se ostatní lidé nebáli chodit domů a Romové aby se nebáli extremistů.

Bylo třeba vytvořit nějaké nové složky, abyste mohli potlačit prvotní příznaky extremizmu, jak jste zmiňoval, nebo se pouze rozhýbala struktura, která to měla řešit za bývalého ministra a chovala se jen pasivně?

Policisté – jak pořádkové jednotky, tak Útvar pro odhalování organizované zločinu, i odbory ministerstva, které se tady mají zabývat zrušením Dělnické strany, dostali jasné politické zadání od celé vlády, od premiéra i ode mne. Po svém příchodu na ministerstvo jsem řekl, že extremizmus je zlo, extremizmus musíme potlačit. Do té doby takové politické zadání neměli.

To, že vznikla taková místa jako Janov, kde je právě podhoubí extremizmu, v době kdy země ekonomicky relativně prosperovala, je důsledkem politiky. Proč došlo k sestěhování těchto problematických skupin dohromady s tím, ať si tam bydlí a žijí vlastním životem?

Vznik sociálně vyloučených lokalit je důsledkem toho, že starostové si s tím problémem jinak neuměli poradit. Těžko říct, jestli to jinak vůbec bylo možné. Neměli takovou možnost, jako má centrální vláda, ani tu sílu, ani finanční prostředky, takže se to snažili řešit takto. Víte, nemám to těm starostům ani příliš za zlé. Co je však nechutné a co se nedělá, je koupit domy v sousední vesnici a tam své občany vystěhovat. Tím vyřeším jen problém v dané lokalitě v danou dobu.

Je pro Vás představitelné, i když to možná není moc reálné, že by Romové byli finančně motivováni třeba za to, že jejich děti absolvují celou školní docházku? Je možná jiná motivace?

Myslím, že toto na ně nebude platit. Na ně může platit to, že mezi nimi najdete autority. Musíme identifikovat přirozené vazby, které tam fungují po staletí, a ty podpořit. Začalo se to dělat tzv. romskými koordinátory, ale to byli většinou Romové, kteří dosáhli jistého vzdělání, které nutně neznamená, že mají autoritu ve své komunitě. My chceme vyhledat a podchytit právě ty romské osobnosti, které jejich romská komunita akceptuje.

Pojďme se vrátit k policii. Jak hodnotíte její reformu, se kterou začal Váš předchůdce?

Reforma policie sestává z mnoha částí. Policejní prezídium si nechalo udělat poměrně obsáhlý průzkum, v němž na otázky odpovědělo kolem 20 000 policistů, což je nebývale mnoho. K mému překvapení policistům nějak dramaticky nevadí třeba 150 přesčasových hodin, které musejí odpracovat, ale to není součást této reformy. Za poněkud nešikovné považuji rozdělení policie na samostatné organizační složky státu podle krajů – to je v souvislosti s tím, jak byl stanoven rozpočet, vyloženě špatné. Rozpočet policie byl stavěn tak, že krajský ředitel dostal určitý objem financí a bylo mu přislíbeno, že během roku bude tento rozpočet doplněn. Ovšem to může fungovat, když je centrální organizace. V okamžiku, kdy se vymění ministr nebo policejní ředitel, nemá nikde zaručeno, že slíbené prostředky dostane. Proto se od začátku roku ředitelé snaží šetřit, jak mohou, aby s daným rozpočtem vyšli. To je jeden z velkých zádrhelů dosavadního rozpočtování a také důvod, proč nejsou peníze třeba na benzin. Nakonec finance získáme a já se snažím ten proces doplnění prostředků maximálně urychlit. Zatím se je vždy podařilo doplnit a vzhledem k tomu, že tu nebyly organizační složky státu, tak se to každoročně takhle neprojevovalo. Tuto věc nebudu po roce a půl vracet zpátky. Zavedla se za velkých finančních nákladů, probíhají jiné účetní postupy apod., ale financování se budu snažit narovnat.

Co říkáte na projekt modernizace služeben P 1000?

Nové policejní služebny jsou chápány částečně dobře, částečně špatně. Většinou se na služebnách totiž opravil vestibul, tzv. front office a tzv. back office, zázemí policistů, zůstalo v původním stavu. Je to tím, že na front office je možné čerpat peníze z unie, kdežto na back office nikoli, tam není styk s občanem. Takže policisté jsou trochu naštvaní, ale uznávám, že to je objektivní věc, kterou necháme v tomto okamžiku takhle doběhnout a další peníze využijeme v budoucnu na to, abychom zlepšili policistům i jejich zázemí. Tady už ale nebudeme moci využít evropské peníze, takže to půjde trochu pomaleji.

Shledáváte na reformě něco vyloženě špatného?

Za špatné považuji velení na okresech, které většinově odsuzují i policisté. Nejmenší území s jednotným velením byl okres, který řídil okresní ředitel. Dnes je jednotné velení na kraji, kde je náměstek pro vnější službu a náměstek pro Službu kriminální policie a vyšetřování (tzv. SKPV), a ti řídí svá územní pracoviště. Takže na okrese jsou dnes v podstatě dva šéfové, kteří se musí dohodnout. Někde to jde bezvadně, někde to ale jít nemusí a pak je třeba se domlouvat přes kraj, což způsobuje problémy. Trochu je to o zvykovém právu, trochu i o tom, že policista na služebně už nezná svého krajského ředitele, protože ten má dnes pod sebou 3000 lidí, na menším kraji třeba 1500 a pak už není v jeho silách, aby všechny své podřízené poznal. V průběhu srpna, nejpozději na začátku září mi policejní prezident předloží návrhy na řešení této situace, kterou bych rád napravil. Ale to je z reformy policie asi jediná větší podstatná změna, která vyplynula z průzkumu Policejního prezídia a kterou chci do voleb prosadit.

Jako další prioritu jste si stanovil problematiku elektronizace veřejné správy – podle informací Lidových novin má velmi nejisté postavení náměstek Zdeněk Zajíček, který se dosud o prosazování eGovernmentu u nás podstatně zasloužil. Můžete tuto informaci potvrdit či vyvrátit?

Dnes mi dokonce přišla SMS, že už pan Zajíček skončil, ale já o tom nic nevím. S panem Zajíčkem jsem se domluvil, že spolu eGovernment dobojujeme do podzimních voleb a co bude potom, dnes nikdo neví. Nevím, odkud ty zprávy pramení a z čeho vznikly. Já jsem typ člověka, který takové věci říká otevřeně. Dnes otevřeně říkám, že pana Zajíčka odvolávat nechci. Pravda je, že pokud nám vláda nakonec zkrátí rozpočet tak, jak zkrátila, tak dojde ke zpomalení elektronizace státní správy. S tím může být pan Zajíček nespokojený, to je možné. Mně se to také nelíbí, nicméně pořád doufám, že se mi peníze na vládě nějak podaří získat.

Řekl jste, že vláda rozpočet ministerstva vnitra hodně seškrtala – není to trochu v rozporu s tím, že kladla boj s extremizmem a posílení bezpečnosti mezi své priority? Znamená to, že vláda není jednotná v tom, že jde o priority, nebo se seškrtává paušálně, bez ohledu na priority jednotlivých ministerstev?

Relativně málo se škrtalo v malých kapitolách, tam skutečně není z čeho brát, tam třeba investice nejsou vůbec žádné, nebo jsou zanedbatelné a z provozu se dá ušetřit jen něco. Ve velkých kapitolách, jako je třeba průmysl, kde jsou peníze na vědu a výzkum, na různé programy podpory, tam se škrtat dá. V situaci, kdy ministr financí dostal za úkol připravit schodek rozpočtu 150–170 mld. korun, musel krátit rozpočty velkých kapitol, protože na malých úřadech ty peníze nejsou. Tuto situaci chápu. S prioritami by to samozřejmě mohlo souviset také a já věřím, že debatu na vládě ještě někdy v srpnu oživíme. Musíme si ale uvědomit, že tato vláda přišla do stavu úplně rozvrácených veřejných financí, ačkoliv motto předchozí vlády bylo jejich ozdravení. Její daňová reforma ale vedla k tomu, že poklesl růst HDP před krizí z 6,5 % na 4,5 %, že byl nalezen zákonný způsob jak vytahovat peníze z firem s minimálním zdaněním, aniž by se musela zdaňovat dividenda, že jsou velmi mizerně čerpány fondy EU a že k nám nechodí žádní investoři. Tím vším jsem nechtěl říct, že zpochybňuji existenci ekonomické krize. Samozřejmě tu je a připravila nás o desítky miliard korun. Nicméně hospodářský propad, ke kterému došlo za vlády Mirka Topolánka, má krize na svědomí tak z poloviny. Tato vláda přišla ke snědenému stolu, takže se nedivím panu ministrovi Janotovi, že mně navrhl rozpočet takový, jaký navrhl, a říkám, že některé projekty asi budeme muset posunout, protože situace je prostě katastrofální.

Zmínil jste, že kdybyste dostal po volbách nabídku zůstat na ministerstvu, přijmete ji. Jaké máte náhradní plány, pokud se tak nestane?

Nemyslím si, že by mi to místo bylo nabídnuto, ale pokud by se tak stalo, tak bych ho za této situace přijal. Připomenu historii – když se sestavovala tato vláda, tak se vycházelo z toho, že ve vládě budou lidé, kteří mají nějakou svoji profesi a nějaký mandát, což je třeba případ pana Fischera, mne nebo paní Kovářové, a že tito lidé zakonzervují své funkce a mohou se do nich vrátit, až tato vláda skončí. Spustila se velká mediální bouře, jejímž centrem jsem byl jenom já, ačkoliv lidí ve stejné situaci je mnohem víc. Já jediný jsem byl pašík, který se rochní ve dvou korýtkách a sedí jedním zadkem na dvou židlích a já jediný jsem byl poté přinucen se svého bývalého místa vzdát. Můj odchod už samozřejmě nikdo neocenil a teď se říká, že jsem člověk, který tady pase po nějakém jiném křesle. Vzhledem k tomu, že jsem se jako jediný toho místa vzdal, budu po volbách uvažovat co dál. Buď se vrátím do průmyslu a budu se snažit zaměstnat někde na severní Moravě, kde mám trvalé bydliště a kam se hodlám vrátit, nebo mi po volbách nějaká politická reprezentace nějaké místo nabídne – třeba místopředsedu nějakého jiného úřadu nebo člena nějaké rady a já ho potom budu zvažovat. Každopádně na ministerstvu se chovám tak, jako kdybych tady měl být dalších 100 let. Snažím se, aby ministerstvo fungovalo, aby rozpočet na příští rok byl co nejlepší a starám se, aby fungovala policie. Pokud něco nemohu dotáhnout, tak se alespoň snažím ten proces nastartovat a není to kvůli tomu, že bych byl přesvědčený, že tady zůstanu. Tu pravděpodobnost vidím jako dost slabou, i když ne jako nulovou.

Nelitoval jste někdy, že jste tento post přijal – například právě proto, že jste opustil místo na ÚOHS nebo že Vaši rodinu musela začít hlídat policie...

Já jsem litoval jediné věci, a to, že ten průběh byl takový, jaký byl. Kdyby mi od začátku bylo řečeno, že mám jít na ministerstvo a vzdát se úřadu, tak bych to tak i prezentoval a úřadu se vzdal. S tím jsem neměl žádný problém. Ale to, že o mně psali, že sedím na dvou židlích, nebylo způsobeno mým rozhodnutím, ale tím, že jsme řekli, že budeme držet jednu linii a že se všichni budou moci vrátit. Myslím, že se nemusím stydět za práci, kterou jsem odvedl na ÚOHS. Koneckonců před mým odchodem proběhlo hodnocení OECD, které dopadlo podstatně lépe než to předchozí, které popisovalo stav, v jakém jsem úřad přebíral. Takže nelituji toho, že jsem na úřadu působil, byla to úžasná práce a lidé, ale to, že jsem po třech letech odešel, považuji za dobrý čas. Myslím, že být tam ještě šest nebo dokonce dvanáct let by asi nebylo ku prospěchu věci ani pro mě, ani pro úřad. Nelituji toho, že jsem odešel, a tady na ministerstvu je práce mimořádně zajímavá. Hluboce se mě však dotýká, když média dezinterpretují nějaký výrok takovým způsobem, že tomu lidé uvěří – interpelují vás kvůli tomu v parlamentu a lidé mi říkají, to je škoda, že jsi to řekl. Mám na mysli příklad vajíčkových útoků. Tehdy jsem na ČT 24 ve Studiu 6 řekl: „To, co jsem včera zhlédl v televizi, to skutečně v pořádku není, to je principiálně nacistické napadání, nacistické rozhánění mítinků legitimní politické strany. V případě, že skutečně teče krev a jsou napadáni lidé, kteří na ten mítink přišli, tak policie musí konat.“To už ale nikoho nezajímá. Mirek Topolánek prohlásil v parlamentu, že jsem nazval 60 tisíc lidí, kteří nesouhlasí s Paroubkem, fašisty. Dnes to sice již utichlo, ale tahle nálepka mi už zůstane navždy. A to je mi skutečně moc líto.

Za rozhovor děkuje Marcela Staňková