Ač si to ne každý uvědomuje, předseda Senátu Parlamentu ČR je v naší zemi druhým člověkem po prezidentovi. Druhým nejvyšším ústavním činitelem. Muž, který se častěji objevuje v našich médiích až v poslední době, třebaže předsedou Senátu je již od podzimu 2004, MUDr. Přemysl Sobotka (ODS). Sešli jsme se krátce poté, co sněmovna odmítla hlasovat o svém rozpuštění. Přesto našel úsměv na přivítanou, i když mé otázky ho příliš nerozveselily.

Při zpětném pohledu vypadá poslední sněmovní volební období poněkud komicky: obsazení funkce předsedy, dohady o vládě, neustálé spory a skandalizování, pád vlády uprostřed předsednictví, ústavněsoudní intermezzo a na závěr dvoje zrušené předčasné volby. Vnímáte to také jako komické období?

Nevnímám, já to vidím přesně v půdorysu 100 na 100. A hlavně vidím, že neexistovala konstruktivní opozice, jak někteří sociální demokraté deklarovali, ale destruktivní opozice. To se odrazilo ať už při vyvolání demise vlády v březnu, i v onom posledním kroku (nerozpuštění sněmovny – pozn. autora), který je pro mě, protože jsem byl účastníkem všech jednání, přímo děsivý. Zjištění, že už neplatí dané slovo déle než dvě hodiny, je pro mne urážející a v této chvíli skutečně nevím, jak v této zemi budeme se sociální demokracií jednat.

Ale celé to období bylo takové zvláštní…

No, zvláštní… Já teď mluvím jako představitel Senátu a mohu říct, že z mého pohledu bylo toto období vyplněno dobrými politickými kroky z hlediska zahraniční politiky i na domácí půdě. Dostali jsme se do pozice, která umožnila řadu věcí. I poslední krok, což byla novela Ústavy, byl také z dílny Senátu. Ukázalo se, že jsme byli poněkud prozíravější než Poslanecká sněmovna, kde návrh ležel tři roky. Sice ho projednávali, ale to bylo tak všechno.

Je nesporné, že za poslední roky stoupla – a řekl bych Vaší zásluhou – vážnost Senátu. I důvěra občanů v něj. Je to tím, že Senát lépe pracuje, nebo že si lidé uvědomili jeho důležitost?

To je komplikovaná otázka, pane redaktore, ale v každém případě se nám podařilo to, co jsem si předsevzal jako základní úkol: dostat do podvědomí občanů, ale i politiků, že vůbec Senát existuje. Dokonce se za těch pár let podařilo naučit novináře i politiky, že není parlament a Senát, ale že je jeden parlament, který má dvě komory. Myslím, že z pohledu zahraničního – a ty odezvy mám – je Senát vnímán daleko konstruktivněji než Poslanecká sněmovna. Například delegace do zahraničí Senát skládá napříč politickým spektrem a vystupují v zájmu České republiky a nikdy v zájmu nějakého politického trička. Ovšem víme, že když vyjíždějí poslanci, každý tam bojuje za svou stranu.

A že Senát jinak vnímají lidé, to je dáno tím, že si ho začali všímat novináři?

To je samozřejmě vždycky ta nejdůležitější věc. Jestliže novinář zjistí, že Senát existuje, že má nějaká řešení nebo návrhy řešení a opublikuje to, tak si to občan samozřejmě uvědomí. Pozitivní zpráva je ale většinou brána za špatnou, a tak se obvykle dokonce ani nezveřejňuje a jde se spíš po skandálech. U nás v Senátu moc skandálů nebylo.

To je záhada – čím to je?

Záhada, čím to je… Tři úkoly, které jsme si dali, se nám myslím podařily: zviditelnit Senát pozitivní prací, zahraniční politika (nechci ji moc hodnotit, ale myslím, že je velmi, velmi slušná) a otevření našich krásných prostor veřejnosti (proběhlo tady mnoho krásných výstav, což možná také lidi upoutalo). A když pominu práci legislativní, konalo se tady opravdu velké množství konferencí, které neměly obdobu v celé České republice a možná v celé střední Evropě. Myslím např. konferenci k deseti letům členství v NATO s vynikajícím obsazením. Přesně to jsou kroky, kterými jsme se sice pomalu, ale jistě dostali do povědomí. Myslím, že poslední tři nebo čtyři roky jsme preferenčně před Poslaneckou sněmovnou, ale občané moc nerozlišují a jsme ve stejném pytli.

A přece jste „velký“ skandál měli, když jste týrali pávy na senátní zahradě…

Jestliže si někdo vymyslí problém, který je stoprocentně založen na nepravdě, tak by měl novinář, který to pustil, zvážit svoji profesní činnost. Minimálně dvouzdrojová informace by měla být pravidlem pro etiku novináře.

Nedávno to vypadalo, že třeba až do června nebudeme mít sněmovnu. Teď ji sice zase máme, ale kdo ví, jestli vydrží. V takovém případě by Senát převzal mimořádné pravomoci. Jak byste si to užívali?

Nechci podezírat Poslaneckou sněmovnu, ale nedůvěra a neláska k Senátu byly možná jedním z důvodů, kromě finančního a politického, k jejímu nerozpuštění. A strach, že by Senát mohl vydat určitá zákonná opatření, která by ale podle Ústavy musela do tří měsíců po nástupu nové sněmovny projít schvalovacím režimem. Obavy, že bychom jednali o rozpočtu, jsou absolutně liché, pro- tože my podle Ústavy nesmíme rozpočet projednávat. Nejsme skupina šílenců, která by rozhodovala proti vůli části občanů. Vždycky by to bylo na návrh vlády. Nijak bychom si to neužívali, naopak bychom museli asi tak třistakrát víc pracovat.

Neznamenalo by to, že byste permanentně zasedali?

I to by mohla být jedna varianta, protože současná ekonomická krize, která je nejenom ve světě, ale také u nás, vyžaduje rychlé řešení, jinak se bude prohlubovat. Ty optimistické věty o tom, že krize skončila, všichni rozumní ekonomové vyvracejí, protože krize v počtu nezaměstnaných teprve přijde.

O české politické scéně se hodně vtipkuje, odsuzující komentáře se objevují téměř denně. Je to skutečně tak špatné?

Nikde na celém světě nejsou politici příliš oblíbeni. Mně ale vadí to zjednodušení, které se dostává přes komentáře a politology do médií. Myslím si, že jsme hlavně rozdílní. Někteří se chovají slušněji, někteří slušně a někteří hanebně a standardní občan nás pak bohužel hodí do stejného pytle. A já ve stejném pytli s pány Paroubkem a Rathem nechci být.

Je možnost, že se to změní po volbách, nebo zůstane všechno při starém?

Voliči to určitě vnímají a přes veškerou nechuť, kterou dnes mají k politické reprezentaci, k volbám půjdou a doufám, že to těm, kteří problémy zavinili, spočítají. Nedovedu si představit, že by zůstalo bez odezvy to, co sociální demokracie udělala. A znovu opakuji – demise vlády a nepochopitelný obrat při rozpouštění sněmovny je šílená destabilizace republiky. Ale co bychom také měli vnímat, je pohled zahraničí na nás. Dostalijsme se někam, kde jsme si mysleli, že dvacet let po listopadu nebudeme.

Dopady finanční krize lidé pociťují různě. V některých nevzbuzuje strach ani růst státního dluhu. Považujete v tomto světle předvolební kampaň za skutečně odpovědnou?

Myslím, že všechny politické strany měly poměrně málo času na přípravu volebního programu, ale pokud jsme se rozhodli na půdorysu svých programů získat přízeň voličů, tak bez – jak už znělo v 90. letech – utažení opasků to nepůjde. To se nikdy pořádně nerealizovalo, bohužel tentokrát v rámci ekonomické krize si je utáhnout budeme muset, ať se to líbí nebo nelíbí. Jinak se můžeme dostat do situace, ve které byla před pár lety Argentina a v níž je dnes Maďarsko. Podle mého názoru tam dojít nesmíme a nesmíme dopustit, aby následně byly všechny vklady občanů i firem vázány v bankách, protože státní dluh bude tak velký, že nám nikdo pod 20 % úroků nepůjčí.

Strany něco slibují, ale neříkají voličům (Vaši stranu nevyjímaje), že sliby mohou splnit, jen když se nebudou muset vázat na žádného koaličního partnera. Je to fér?

Já jsem již dávno příznivcem bipolárního světa, kde jsou dvě velké strany (anglický model). Pak je jasně dán viník a nemůže se nikdo vymlouvat na druhého. To je u nás nerealizovatelné, máme vícečlenné zastoupení v Poslanecké sněmovně a z toho také vyplývají koalice. O to hůře se bohužel v této zemi vládne a o to hůře se věci prosazují. Může kdokoli vyčítat Topolánkově vládě, co všechno nesplnila oproti programu, ale ono to nešlo, protože tam byli dva koaliční partneři, kteří měli jiný pohled na svět a museli se sejít na kompromisu. A kompromis je přece základní princip demokracie.

Zdá se vám počet 23 stran a hnutí kandidujících do sněmovny v pořádku?

Ale v tom je krása demokracie! Politickou stranu si tady může založit kdokoli, pokud má stanovy, které jsou demokratické. Jenom si myslím, že by procento hlasů k získání státního příspěvku za hlasy ve volbách, mělo být opět navýšeno, protože některé strany dostanou příspěvek za minimum hlasů a jsou vlastně státem placeny za svoji extrémistickou politiku.

Asi se nemusím ptát, které straně byste přál vítězství ve volbách…

To je skutečně otázka nadbytečná.

…ale jaké lidi byste rád viděl v nové sněmovně a v politice vůbec?

To je velmi komplikovaná otázka a možná zároveň velmi jednoduchá. Byl bych rád, kdyby lidé šli dělat politiku bez pocitu, že v ní možná přijdou k trochu větším penězům. Politika by se měla dělat s určitým nadšením a pro prosazování svých programů a ne pro peníze.

Jaké zkušenosti s názory na českou politiku si přivážíte ze svých zahraničních cest?

Jsem v zahraničí poměrně často nebo přijímám návštěvy tady u nás. Měli jsme velmi dobrou pozici a na začátek našeho předsednictví všichni koukali – i ti z tzv. velmocí – že jsme fakt dobří a že řešíme krize. Všichni na to už zapomněli – plyn, válka v Gaze, počínající ekonomická krize. Pak přišla demise a kolegové ze zahraničí kroutili hlavami, co jsme to udělali… Vůbec to nechápou, to není standardní, to se nikde na světě nedělá. A  když teď přicházejí jedny odvolané volby, pak zrušené druhé, tak nám už vůbec nerozumí. Tuto ostudu budeme napravovat deset, patnáct let a bude to stát hodně práce.

Je to dvacet let od návratu naší země k obvyklým pořádkům, což se momentálně moc nejeví. Jak je vnímáte Vy osobně? Došli jsme daleko, nebo jen kousek?

Máme trošku zakletou tu dvacítku – I. republika trvala dvacet let, pak 1948–1968, taky dvacet let, pak to trvalo o rok déle a já doufám, že těch dvacet let, co máme za sebou, nebude ukončeno vládou víceméně opět komunistů, jak se to rýsuje a jak nám bylo sděleno v roce 2006, že panu Paroubkovi je jedno, jestli bude vládnout s Marťany nebo komunisty. Bylo by to velké znevážení nadšení z listopadu 1989. Jsme trošku nedočkaví a málo víme: co se v demokratických zemích muselo po válce budovat padesát let, my chtěli dohnat za pět. Jenomže ono to všechno chvíli trvá. Nejhorší je dostat z našich hlav, u někoho víc, u někoho méně, onen pozůstatek komunistické ideologie. V roce 1990 jsem říkal, že kvůli tomu musí umřít dvě generace. V roce 2005 jsem začal říkat, že tři.

Za rozhovor děkuje Tomáš Vladislav Novák